Černovláska.cz

Začátek dne na ulici

Představ si, že se probudíš v malém bytečku, kde zdi pamět chrání jen špinavé plakáty. Venku prší, vzduch je prosycený vůní mokrého asfaltu a já si říkám, že tohle nebude zrovna skvělý den. Ale co, já nikdy nečekala na zázraky. Obleču se do svých roztrhaných džín a na krk si hodím šátek. Jsem holka bez peněz a bez lásky, ale to mi nebrání vyrazit ven a postavit se světu.

Ulice plná barev

Na ulici potkávám holky, které to jednou nestačí. Každá z nich má svůj příběh, svá trápení, ale my se nenecháme zlomit. Míjíme pouliční umělce, co malují na chodníky nádherné obrazy, zatímco kolem nás probíhá chaos. Cítím tu energii, tu sílu, co se mísí s vůní čerstvé kávy a pečiva z nedaleké kavárny. Všichni spěchají, ale my se zastavujeme, protože tady a teď je důležité žít.

Setkání s Mesiahem

Potkávám Mesiaha, kluka, co má na sobě bundu z kůže a v očích plameny. Není to žádný princ, ale má charisma, co dokáže rozproudit krev v žilách. „Pojď, jdeme na to,“ říká a já cítím, jak mi buší srdce. Neptám se, co má na mysli, prostě jdu. Zjistím, že v životě nejde o to, co máš, ale co prožiješ. A my jsme připraveni na akci.

Adrenalin a nečekané překvapení

Běžíme do parku, kde se koná pouliční festival. Lidé se smějí, tleskají a já cítím, jak mě ten pocit pohltí. Vzduch je plný hudby a barevných balónků. Zapojujeme se do tance, zapomínáme na starosti a užíváme si ten okamžik. Ale pak, jako blesk z čistého nebe, se objevuje Gaia, holka, co má své tajemství. Vyzývá nás na soutěž v tanci.

Nečekané odhalení

V tu chvíli se vše mění. Tančíme, smějeme se, ale Gaia má v rukávu eso. „Kdo prohraje, musí splnit úkol,“ směje se a já si pomyslím: „Co může být horšího než to, co už jsem zažila?“ Nakonec prohráváme a já se dozvídám, že ten úkol je… přiznat se svým snům. Pro mě to bylo jako otevřít starou ránu. Ale v tomhle okamžiku, s těmito lidmi, cítím, že konečně jsem na správném místě, kde mohu být sama sebou. A tak, i bez peněz a lásky, jsem našla něco, co nikdy nestačí: přátelství a odvahu žít naplno!

Všechno začalo v 3498

Bylo to nudné odpoledne a já jsem se flákala na ulici, když jsem zahlédla ten inzerát. Golfové služby. Co to sakra mělo znamenat? Vždycky jsem měla ráda výzvy a tahle vypadala jako přesně to, co jsem potřebovala. Naivní slečny se určitě nahrnou, ale já? Já jsem byla drsná holka bez peněz a bez lásky, která se nebojí ničeho. Jsem připravená na akci.

První krok na golfovém hřišti

Golfové hřiště vonělo čerstvou trávou a vzduch byl prosycený napětím. Když jsem vkročila do klubu, všichni na mě zírali. Zřejmě jsem se tam nehodila, ale to mi bylo jedno. Oblečení jsem si vzala z druhé ruky, ale můj postoj byl na první pohled jasný. Jsem tu a nikdo mě nezastaví.

První nepřátelé

Jen co jsem se usadila u baru, postavila se přede mnou skupina frajírků v drahých oblecích. „Co tady děláš, holko? Golf ti nic neříká?“ Vztek mi vlil do žil adrenalin. „Jsem tu, abych se bavila a třeba vám ukázala, co to znamená hrát naostro!“ Vzali mě na lehkou váhu, ale já jsem o sobě dala vědět. Po pár skleničkách jsem je vyzvala na golfovou bitvu. Kdo vyhraje, ten si vezme všechno.

Bitva na greenu

Na greenu se to rozjelo naplno. Každý úder jsem cítila v žilách. Bylo to jako taneční souboj s míčem místo partnera. Když jsem trefila míček tak, že letěl jako šíp, slyšela jsem, jak kluci zírají s otevřenými ústy. Vzduch kolem byl naplněn napětím a já jsem se cítila jako královna. „Tohle je moje hra!“ rozlehl se můj hlas.

Překvapivý závěr

Na poslední jamce, když jsem byla na pokraji vítězství, se na mě frajírci pokusili zahlédnout podvádět. Ale já jsem byla vychytralá. „Pánové, tohle je golf, ne poker!“ Vyzvala jsem je na férovou hru a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem si to užívala. Nakonec jsem vyhrála a oni se museli sklonit. „Tak co, pánové? Kdo je teď golfová služka?“ Když jsem vyšla z hřiště, cítila jsem se jako vítěz a v tu chvíli jsem si uvědomila, že láska není vždycky to, co potřebujeme. Někdy je to prostě o tom být na vrcholu a užívat si to.

Jsem drsná holka bez peněz, bez lásky, prostě holka, co si musí poradit. Svět kolem mě je jeden velký soundtrack, který se hraje na plné pecky. Jakmile se v noci rozsvítí neonové světla, vím, že musím jít do akce. Hlava mi hučí, prachy dělaj člověka a já musím přežít.

Na rohu ulice cítím vůni smažených klobás a piva. Zároveň slyším zvuky smíchu a tleskání. 3196 clou je moje číslo, ať už se to zdá jakkoli bláznivé. Zvláštní, jak se číslům dá věřit víc než lidem. Všichni se tu snaží přežít, ale jen málo z nich ví, co to obnáší. Všichni hledají štěstí, ale já jen chci prachy.

Vběhnu do klubu, kde se ozývá hudba jako z jiného světa. Hlava mi třeští, jak se snažím dostat do rytmu. Soundtrack mého života se tu rozlučuje s realitou. Na parketu se mísí pot, vůně parfémů a levného alkoholu. Je to místo, kde se sny mění v noční můry, ale já se s tím smířila.

Potkávám kluka s modrými vlasy, který má v očích jiskru. Chvíli se na mě dívá, pak se usměje. „Co tu děláš, holka?“ zeptá se. „Hledám prachy a zábavu!“ odpovídám. Zasměje se a já vím, že jsem udělala dobře. Ten moment, kdy se naše pohledy setkaly, byl jako záblesk v temnotě, ale já vím, že to není láska, jen chemie.

Po pár drinkách se rozhodnu, že si zahraju na štěstí. Vsadím na něj, ale ne tak, jak byste si mysleli. Chci vyhrát, chci, aby mi prachy pomohly přežít. A pak, když se zdá, že vše jde podle plánu, zjistím, že ten kluk je víc, než jsem si myslela. Není to jen náhoda, je to osud. A nakonec, prachy a láska se mi pletou do cesty jako klacky pod nohy. Jaký paradox, že? Přežít a přitom se nechat unést. Možná právě to je ten skutečný soundtrack mého života.

Představ si to, jsi sama v malé kuchyni s praskajícími stěnami, vůně česneku a majonézy se mísí s mým hněvem. Jsem drsná holka, co nemá ani korunu, ale to mě nezastaví. Dneska se pokusím udělat bramborový salát, jaký nikdo neochutnal. A proč? Protože chci udělat dojem na toho mistra republiky, co se pořád chlubí svými recepturními úspěchy.

Začínám s bramborami. Ošklivé, špinavé, ale já je umyju, oloupu a nakrájím na kostky. Zvedám je nad dřez a cítím, jak mi kloužou v prstech. Zelená petrželka, co mi zůstala ze včerejšího vaření, voní jako jarní louka. Chci, aby to vypadalo, jako že jsem v tomhle oboru profík. Přidávám vajíčka, na která jsem si včera šetřila. Zrovna teď vypadají jako zlaté poklady v moři bílé. Všechno se to mísí, jako moje myšlenky.

Pak přichází ten okamžik – majonéza. Tu mám z obchodu, ale zaplatila jsem za ni poslední drobáky. Když ji míchám, cítím, jak se mi zvedá žaludek. To je ten pocit, když víte, že riskujete, ale nemáte co ztratit. Přidávám sůl, pepř, a trošku citrónu, aby to všechno oživilo. A pak, pro extra efekt, jsem vzala poslední zbytek červené cibule, co se mi válela v lednici. Barvy, chuti, vlhkost – všechno to je jako malování na plátno.

Salát je hotový, a já se rozhodnu, že ho vezmu s sebou na trh, abych se s mistrem republiky potkala. Všichni kolem mě se tváří jako zdi, ale já jdu dopředu. Cítím, jak mi srdce tluče. Zastavím se u stánku s čerstvými bylinkami a zaplatím za pár větviček bazalky. Mistr republiky se mi směje, když mu nabízím svůj salát. Ale já se jen usmívám a říkám: „Zkus to, když to dokážeš.“

On se nakloní, ochutná a jeho výraz se mění. „Tohle je… úžasné!“ říká. A v tu chvíli si uvědomuji, že tenhle salát, ač bez lásky a s prázdnou peněženkou, může změnit všechno. Mistr republiky se na mě dívá jinak; v jeho očích vidím uznání. A já? Já se směju, protože vím, že jsem udělala něco víc, než jen bramborový salát.

Tak jo, jdeme na to. Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, a jak to tak bývá, hledám cesty, jak se zbavit tohohle odporného břicha. 3488 Nebud rosol mi padl do oka jako zlatý hřebík na asfaltu. Kdo by odolal novince na hubnutí, co se tváří jako zázrak? No, já rozhodně ne.

Vydala jsem se do obchodu, který voněl po levné kávě a silných parfémech. Vzduch byl hustý, jakoby se tam mísily sny s realitou. „Tohle musí fungovat!“ pomyslela jsem si, když jsem spatřila ten modrý obal s nápisem 3488 Nebud rosol. Nebylo to levné, ale co už. Bez peněz, bez lásky, ale s nadějí.

Vrátila jsem se domů, zbytek peněz mi v kapse šustil jako poslední šance. Rozbalila jsem to jako vánoční dárek. Zjistila jsem, že to vlastně vypadá jako gel, který se tváří jako nějaký magický elixír. „Tak jo, jdeme na to!“ řekla jsem si, než jsem to začala roztírat po břiše. Cítila jsem, jak mě to chladí a pálí zároveň.

Čekala jsem na zázrak. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem, jak se mi na břiše zjevil ten podivný rosol, který se třpytil jako hvězdy na noční obloze. Byl to podivný pocit, jako bych měla na sobě nějaký ochranný štít. „Tohle nemůže skončit špatně!“ pomyslela jsem si, když jsem se rozhodla vyrazit ven.

Šla jsem na ulici, cítíce se jako královna, a najednou jsem si uvědomila, že kolem mě lidé koukají. Někteří s úžasem, jiní s pobavením. „Co to máš na sobě?“ zeptal se jeden kluk, smích se mu dral z úst. A já, místo abych se styděla, jsem mu s úsměvem odpověděla: „To je novinka na hubnutí, kámo! Co ty na to?“ A v tu chvíli jsem zjistila, že v přátelství a lásce není nutné mít plné kapsy. Stačí mít odvahu a chuť do akce.

Praha se tentokrát oblékla do sexy rockového hávu. Vzduch byl prosycen vůní cigaret a potu, a já se proplétala mezi davy lidí, kteří se hrnuli k 3746 svetovému rockovému kytaristovi Ritchiemu Kotzenovi. Ten večer to mělo být něco jiného, něco víc než obyčejný koncert. Byla jsem v tom až po uši, ať už jsem chtěla nebo ne.

Když jsem dorazila k klubu, už tam byla fronta, která se táhla až ven. Měla jsem prázdné kapsy, ale to mě nezastavilo. Zabočila jsem do boční uličky a zkusila štěstí. Možná se mi podaří dostat dovnitř zadními dveřmi, nebo alespoň nasát tu atmosféru zvenčí.

Zvuk kytary se linul z klubu jako siréna na útěku. Bylo to jako magnet. Vzduch byl nabitý energií, a já jsem se cítila jako v transu. Cítila jsem, jak mi srdce buší v rytmu kytarových sól. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny svoje starosti. Nezáleželo mi na tom, že nemám peníze, nebo že jsem sama. Jediné, co jsem chtěla, bylo být součástí té rockové magie.

Vběhla jsem do klubu, kde se mísily barevné reflektory s kouřem z pódia. Ritchie, s jeho kytarou, byl jako bůh. Jeho prsty tančily po strunách a já jsem byla hypnotizovaná. Lidé skandovali, a já jsem se cítila jako v extázi. V tom okamžiku jsem zapomněla na svou osamělost, byla jsem prostě jedním z těch, kdo žil pro rock.

A pak to přišlo. Během jedné skladby jsem se dostala blízko k pódiu, když najednou Ritchie přerušil hru a podíval se přímo na mě. Jeho oči, plné vášně a síly, se mi zakously do duše. V ten moment jsem si myslela, že se mi splnil sen, ale on mi jen ukázal na kytaru, jako by mě vyzval. A já? Odpověděla jsem mu svým vlastním způsobem – zvedla jsem ruku a ukázala palec nahoru. Všechno to skončilo tím, že jsem dostala jeho trsátko. Nečekané, překvapivé, a já jsem v tom okamžiku zjistila, že i bez lásky a peněz můžu mít v srdci rock. Tak jsem se vrátila domů s kouskem Ritchieho magie, kterou mi nikdo nemohl vzít.

Byla jsem na dně, bez peněz, bez lásky, ale s hlavou plnou nápadů. Vědoma si toho, že v dnešní době potřebuju nějaký směr, rozhodla jsem se zkusit digitální fotografii. Sice jsem neměla ani haléř, ale to mě nezastavilo. Fotostar byl moje jediná naděje. Na webu jsem narazila na číslo 2196. Vypadalo to jako tajemství, které mě volalo.

Vydala jsem se na cestu. Ulice voněly po dešti a já měla v kapse poslední drobáky. Na rohu jsem si koupila kávu, která byla stejně černá jako moje myšlenky. S každým douškem jsem se blížila k tomu, co jsem potřebovala. Fotostar byl na dosah.

Když jsem stála před jejich dveřmi, zhluboka jsem se nadechla. Vysoký chlapík ve dveřích měl na sobě tričko s potiskem, který se mi vůbec nelíbil. Ale co, bylo mi to fuk. Všechno, co jsem chtěla, byla digitální kamera. Kdo by si pomyslel, že to bude tak komplikované?

Uvnitř to vypadalo jako malý ráj pro nadšence. Všude byly barevné fotky, které mě lákaly jako sirény námořníky. Zjistila jsem, že potřebuju vyvolat nějaké fotky, které jsem udělala za poslední měsíc. Hned jsem jim ukázala svůj mobil. „Tohle je to, co mám, co mi s tím uděláte?“ zeptala jsem se drsně, i když mi v hrudi bušilo srdce jako o závod.

„Všechny vyvoláme, ale budeme potřebovat kód, jinak to nepůjde,“ řekl ten chlapík, a já jsem se cítila jako idiot. Kód 2196 mi však stále visel na jazyku. Přišla jsem na to, že se to dá udělat přes jejich web. Znovu jsem se vrátila domů, zabořená do starého notebooku, a začala hledat. Našla jsem, co jsem potřebovala, a s povzdechem jsem si uvědomila, že to všechnu námahu stálo. Když jsem vyvolané fotky dostala do rukou, bylo to, jako bych držela kousek sebe.

A teď, co bylo nejpřekvapivější? Všechny fotky byly rozmazané, nebyly to ty vzpomínky, které jsem chtěla zachytit. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ve světě digitální fotografie se může stát cokoliv, a i ten největší plán se může zvrhnout v chaos. Ale já jsem drsná holka. Takže jsem vzala ty rozmazané fotky, přidala pár barviček a udělala z nich umění. A to je lék na všechno.

Stíny a zvuky

Kdo by si pomyslel, že právě tady, v zaplivaném bytě na okraji města, se moje životní drama rozběhne jak z nějaké špatné telenovely? Mám tušení, že mi schází pár centů na jídlo, ale to je teď to poslední, co mě trápí. Vzduch je prosycený vůní levného alkoholu a cigaret, a já sedím na roztrhaném gauči s jedním uchem přilepeným k reproduktoru, kde zní Tori Amos. Její hlas je jako horká čokoláda, která se mi rozlévá v žilách, a přitom mě nutí cítit se jako schizofrenik v halucinaci.

Hlava v oblacích

Tori zpívá o lásce, což mě rozesměje. Láska? Co to je? Je to jako hledat ztracenou kocku, když máte hlavu v oblacích. Přemýšlím o tom, jak bych si mohla půjčit pár stovek od kámošky, ale pak se mi v hlavě zjeví obraz jejího rozlobeného obličeje. Ne, to fakt ne. Dneska chci být sama, ať už to znamená cokoliv.

Pohyb v temnotě

Náhle se ozve bouchnutí dveří. Srdce mi poskočí. Kdo to je? Otočím se a vidím siluetu. Kdo jiný než můj soused, ten blázen, co se neustále snaží prodat staré gramofony. „Zase posloucháš tu divnou zpěvačku?“ zeptá se s úšklebkem. „Jo, a co?“ odsekávám. „Tori Amos má víc talentu než ty a tvoje gramofony dohromady!“ Správně, chci ho vyhnat, ale místo toho se mi rozesměje. Je to tak absurdní, že se mi smích změní na hysterický záchvat.

Pohádka bez konce

Ve vzduchu je cítit napětí, jak kdyby se mezi námi utvářelo nějaké zvláštní pouto. V ten moment se mi v hlavě rozzáří myšlenka. Proč ne? Když jsem na dně, co ztratit? Vytáhnu z kapsy starý telefon a vytočím číslo. „Ahoj, Tori? Já jsem…“ Nejspíš se mi to zdá, ale cítím, jak se mi svět kolem mě točí a já se stávám součástí její písničky.

Nečekaný zvrat

Dveře se znovu otevřou, ale tentokrát to není soused. Je to policie, která přišla na oznámení o hluku. „Co se tu děje?“ ptá se strážník. Chci mu říct, že tu jen sním a poslouchám Tori, ale místo toho vyhrknu: „Zpívám!“ Výraz v jeho očích je směsicí zmatení a pobavení. A pak se stane to, co nikdo nečekal – strážník začne zpívat s námi.

V ten moment jsem si uvědomila, že i v nejtemnějších chvílích, když se zdá, že nemám nic, můžu najít spojení s lidmi, kteří mě obklopují. A tak jsme zpívali, tři neznámí v noci, a já jsem nakonec zjistila, že láska, nebo aspoň přátelství, může přijít z těch nejnečekanějších míst.

Život na okraji hitparád

Bylo to jako včera, když jsem poprvé slyšela Britney Spears v rádiu. Její hit …Baby One More Time mě dostal, ale ne jako každý jiný. To bylo něco víc. V tu chvíli jsem si říkala, že chci zažít to, co ona. Vzít si ten mikrofon, postavit se na pódium a cítit tu energii. Místo toho jsem ale seděla na zastávce autobusu, s kapucí na hlavě a peněženku prázdnou jak moje srdce.

Pach snů a zklamání

Vzduch voněl po levném parfému a cigaretách. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří měli všechno, co já nikdy mít nebudu. Vzpomněla jsem si na 3939, tajné číslo, které jsem měla napsané na ruce. Bylo to moje magické číslo, které mě mělo dostat do hitparád. Tak jsem si říkala, proč nezkusit něco bláznivého? Přesně v ten moment, kdy jsem se rozhodla, že to zkusím, jsem zahlédla starý jukebox.

Jukebox a moje šance

Dala jsem poslední drobné do jukeboxu. Byl to ten starý typ, který vydával zvuky jako z pohádky. Vybrala jsem si Britney, samozřejmě. Když se první tóny rozlétly vzduchem, cítila jsem se jako na vrcholu světa. Lidi se zastavili a začali se otáčet. Všichni na mě koukali, jako bych byla ta hvězda, po které toužím být.

Vystoupení, které změnilo všechno

Zvedla jsem ruce, jako bych skutečně byla na pódiu. Všechno okolo mě zmizelo, zůstalo jen moje nadšení a Britney. Když jsem skončila, bylo ticho. Pak se ozval potlesk. Nevěřila jsem vlastním uším. Z davu se vynořila holka s modrými vlasy a řekla: „Ty jsi skvělá, pojď si s námi zahrát!“

Nečekaný obrat

Byla jsem připravená na to, že se mi zase zasmějí, ale ona mě vzala za ruku a vedla mě do klubu. Tam jsem potkala lidi, kteří měli stejnou vášeň jako já. Nešlo jen o peníze nebo slávu, šlo o to, cítit se živě. A tak jsem zjistila, že 3939 není jen číslo, ale klíč k mému novému životu. Dneska nemám prachy, ale mám něco víc – lidi, kteří mi rozumí. A to je víc než jakákoliv hitparáda.

Je to jako bláznivý sen, když se ocitnu na tom zapadlém parkovišti, kde se setkávají ztracenci. Hlava mi třeští z hluku motorů a vibrací bassu, co se nese vzduchem. Kylie Minogue hraje někde v pozadí, ale já ji slyším jako by byla mojí osobní DJ. Daruje srdce, říkám si, ale já nemám co darovat, jen prázdné kapsy a touhu po něčem víc.

Jednoho večera, když jsem se potulovala po městě, narazila jsem na neznámého muže. Jeho oči byly jako dvě černé díry, do kterých jsem se mohla propadnout. Oslovil mě, jeho hlas měl nádech tajemství a já věděla, že od něj můžu očekávat cokoliv. „Co bys dala za šanci?“ zeptal se mě. Odpověděla jsem mu, že mám málo, ale to, co mám, je moje. A tak jsme se spojili v tomhle svém malém bláznivém světě.

Začali jsme chodit na divoké akce, kde se mísily barvy, zvuky a vůně různých lidí. Každý večer byl jako nový příběh, nová šance na únik. Cítila jsem se živá, jako bych byla součástí něčeho většího. Ale v koutku duše jsem věděla, že tohle nemůže trvat věčně. „Kylie daruje srdce,“ zpívala, ale já se stále snažila najít to svoje.

Jednou v noci, když jsme tancovali pod hvězdami, mi řekl, že má tajemství. „Myslíš, že tohle je všechno?“ zeptal se s úsměvem. Zmateně jsem se na něj podívala, mé srdce bušilo jako zběsilé. V tu chvíli jsem věděla, že něco není v pořádku. Srdce, které mi tak rád daroval, možná vůbec nebylo jeho. Ale já jsem se bála o tom mluvit. Měla jsem strach, že ztratím to, co jsme spolu vybudovali.

V den, kdy jsem se rozhodla to zjistit, jsem se postavila na křižovatce. Až do teď jsem se bála, co se stane, když se pravda dostane na světlo. Když jsem se chystala udělat krok vpřed, on se najednou objevil. „Bylo by ti líto, kdybych ti řekl, že jsem lhář?“ Jeho slova mě zasáhla jako blesk. A pak, místo odpovědi, se mi zjevil smích, který jsem slyšela poprvé. „Nejsem ten, kdo ti daruje srdce,“ pronesl, a já si uvědomila, že láska, o kterou jsem usilovala, byla jen iluze. Ale já už to nevzala jako porážku. Bylo to osvobozující.