Černovláska.cz

Tak jo, začalo to jako každý jiný den. Doprava do muzea, kde jsem dělala jako kurátorka vystavených děl, byla šílenost. Měla jsem na sobě roztrhané džíny a tričko s nápisem, co ve mně evokovalo rebelii. Muzeum bylo plné prachu, starých obrazů a křiklavých barev, ale já se tam cítila jako ve vězení. V ten den mi však došlo, že tohle už nemůže trvat.

První, co jsem uslyšela, bylo klapání podpatků. Vzhlédla jsem a spatřila ředitele, kterého jsem nenáviděla. „3054, jdeš ven!“ To bylo všechno. Vyhodili mě z muzea, jako bych byla nějaký odpad. Cítila jsem se jako v hororu, ale vzápětí nastoupila adrenalinová vlna a rozhodla jsem se, že se nevzdám bez boje.

Po vyhazovu jsem se potulovala po městě, když jsem narazila na skupinku kluků, kteří fotili porno na veřejnosti. Tohle byla má šance. Přistoupila jsem k nim a řekla: „Mám co nabídnout. Chcete se pobavit?“ Na první pohled se na mě podívali jako na blázna, ale pak se zasmáli a pozvali mě k nim. Vzduch byl cítit kouřem a levným alkoholem, ale já v tom viděla svobodu.

Hráli jsme si na hrdiny a vymýšleli různé scénáře. Každý snímek byl jako výstřel do tmy, a já jsem si uvědomila, že to, co dělám, je daleko víc než jen snaha o přežití. Byla jsem na vrcholu a najednou jsem se necítila jako bezdomovec bez lásky, ale jako královna ulice. Všechny ty úsměvy a výkřiky smíchu mi dodávaly energii. Vzpomínky na muzejní nudu byly pryč.

Pak přišel zvrat. Kluci začali mluvit o tom, že mají plán udělat z těchto snímků něco velkého. „Pojď s námi. Můžeš být naše hvězda!“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se dostala do nebezpečné hry. Ale co? Měla jsem na výběr buď se vrátit k nudě, nebo se vrhnout do nejistoty. A já, jak už víte, jsem si vždycky vybrala adrenalin.

Takže jsem se rozhodla. 3054 se stala legendou. Muzeum? To je minulost. Teď jsem byla součástí něčeho většího. A kdo by si pomyslel, že vyhazov z muzea povede k takovému dobrodružství? Když se dveře zavřou, okno se otevře, říkali. Jenže já jsem měla klíč od zadního vchodu a tenhle klíč vedl tam, kde jsem se nikdy neodvážila jít.

Bylo to jako nahá a nekompromisní jízda. 1872 Megashow. Město bylo v euforii, zatímco já jsem se snažila přežít v nehostinných ulicích. Davy lidí, podivné barvy, smíšené vůně potu a alkoholu. A pak tam byl on. Bohus Matus. Kdo by to byl řekl, že se zrovna s ním dostanu do víru událostí, které změní všechno?

Byl to večer plný slibů. Rozsvícené neonové nápisy lákaly všechny, kdo hledali zábavu. Já jsem se dostala do backstage, jako bych měla nějakou VIP kartu. Ale co? Měla jsem jen několik drobných v kapse a srdce plné touhy po dobrodružství. Slyšela jsem smích a hudbu, která mi drásala uši. V tom okamžiku jsem potkala Bohuse, jak flirtuje s nějakou blondýnkou. Ale já jsem se nedala. Všechno nebo nic, to byl můj styl.

„Hej, Matusi, ty víš, co chci!“ vykřikla jsem. Všichni se na mě otočili. On se usmál, ale já jsem cítila, že jsem mu vlezla do jeho šou. Měla jsem v sobě oheň a nedokázala jsem ho zhasnout. Přitáhla jsem si ho k sobě a vyzvala ho, aby ukázal, co v něm je. Vzduch byl prosycen napětím, jako když se blíží bouřka.

Jak jsem se s ním pustila do tance, zapomněla jsem na všechno kolem. Byl to tanec jako žádný jiný. Jako bychom byli jediní na světě. Jeho vůně smíchaná s potem a alkoholem mě hypnotizovala. Už jsem ani nevěděla, kdy skončila show a začal náš vlastní příběh. Bylo to jako ve snu, ale já jsem byla střízlivá a věděla, co dělám.

„Chceš se mnou utéct?“ zeptal se mě a já jsem se na něj podívala jako na blázna. Ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že já chci. Chci utéct, chci cítit vítr ve vlasech, chci zapomenout na to, co mě svazuje. A tak jsme zmizeli do noci, v objetí bez lásky, ale s touhou po něčem víc. Ale co se stalo? Naše cesty se rozdělily. A Bohus? Ten se rozhodl, že se vrátí na pódium, zatímco já jsem zůstala stát v prázdných ulicích. Život je na hovno, ale někdy to stojí za to.

Začátek podivné noci

Kdyby mi někdo řekl, že Halloween bude vypadat takhle, nikdy bych mu nevěřila. Byla jsem zrovna na ulici, když jsem viděla, jak se psi v parku scházejí na něco, co vypadalo jako halloweenská párty. Nechala jsem se unést a zamířila k nim. Všude kolem mě se hemžili černí labradoři v kostýmech upírů a bílé teriéry s hadími kostýmy. Cítila jsem, jak mě ovívá chladný vzduch, prosycený vůní spálené dýně a podzimních listů.

Psí dýňové soutěže

Nejdřív jsem si myslela, že jsem se zbláznila, ale pak jsem pochopila, že tu probíhá dýňová soutěž pro psy. Každý pes měl na sobě nějaký extravagantní kostým, a jejich majitelé se předháněli v tom, kdo se lépe postará o atmosféru. „Tohle je fakt šílené,“ pomyslela jsem si, zatímco jsem sledovala, jak pes skáče přes překážky vyrobené z dýní. V tu chvíli se do mě zakousla zvědavost.

Únik od reality

Už jsem neměla co ztratit. Ve světě, kde jsem se cítila jako outsider, bylo fascinující sledovat tu barevnou směsici. Psi se smáli, nebo aspoň tak to vypadalo, a majitelé se snažili zachytit každou chvíli na svých telefonech. Všechno mě to naplnilo touhou uniknout ze své šedé reality. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se rozhodla zapojit. Konečně jsem se mohla vyřádit, i když jen přes ty zpropadené psy.

Nečekané přátelství

Když jsem se dostala blíž, jeden z těch bláznivých psů ke mně přiběhl. Byl to malý černý teriér v kostýmu duchy, který se na mě vesele koukal, jakoby říkal: „Pojď, pojď si hrát!“ Na okamžik jsem zapomněla na všechno zlý, co mě trápilo. Zatímco jsem si s ním hrála, majitelka se usmála a my jsme začaly vyměňovat příběhy. Jakoby se mezi námi utvořilo neviditelné pouto, které nás spojilo v tomhle bláznivém světě.

Odkud se vzalo to kouzlo?

Najednou se na mě usmála, a já jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala do téhle atmosféry. Všechno kolem mě ztratilo barvy, když mě napadlo, co bych mohla ztratit, kdybych se rozhodla jít dál. Tak jsem se rozhodla najít si domov v tomhle šíleném světě plném psů a jejich dobrodružství. Ale když jsem se otočila, abych se rozloučila, zjistila jsem, že ten černý teriér zmizel. Zůstala jsem tam stát, s dýňovou vůní v nose a pocitem, že jsem právě prožila něco, co mi změní život.

Když jsem se dozvěděla, že Martina Balogová, ta 1922 superstar, nepostoupila, vyrazila jsem do města. Pár drobných mi zbývalo, ale to nevadilo. Vždycky jsem uměla najít způsob, jak se bavit bez peněz. Dneska jsem měla na mysli něco extra. Město bylo v plné parádě, neonové světla blikaly jako šílené a vzduch voněl po klobásách z pouličních stánků. Když jsem šla kolem, nemohla jsem odolat. Kousla jsem do té šťavnaté dobroty, až mi šťáva stékala po bradě.

Jako drsná holka jsem nikdy nevěřila na pohádky. Všichni ti snílci, co sní o tom, jak se dostanou na vrchol. Já jsem po světě chodila s otevřenýma očima, bez iluzí. Vzpomněla jsem si na Martinu. Byla to holka, co snila o velkých pódiích, ale teď? Teď byla jen další zklamaná duše v moři prázdných slibů. Když jsem prošla kolem starého kina, uviděla jsem její plakát. „Nejlepší z nejlepších!“ Hm, co se to tu děje?

Rozhodla jsem se, že ji najdu. Možná jsem byla bez peněz a lásky, ale nemohla jsem odolat výzvě. Šla jsem do místní kavárny, kde jsem věděla, že se občas objevuje. Uvnitř to vonělo po čerstvé kávě a koláčích. Zasedla jsem ke stolu, objednala si vodu a čekala. Všichni kolem mě se smáli a bavili, ale já jsem byla tady pro něco jiného.

Po chvíli se objevila. Martina, s rozcuchanými vlasy a smutkem v očích. Neseděla jsem si na rukou. Vstala jsem a přistoupila k ní. „Ahoj, superstar, co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem si k ní přisedla. Dostala jsem na oplátku zklamaný úsměv. „Nejsem superstar, už jsem to vzdala,“ řekla. Hádala jsem, že je to jen další z těch chvilek, kdy se člověk cítí na dně. Ale já jsem měla jiný plán.

Vytáhla jsem z kapsy starou kytaru, co jsem měla schovanou v autě. „Zahrajeme si,“ navrhla jsem. „Ne, já…“ začala, ale přerušila jsem ji. „Žádné kecy, prostě zahraj!“ Když jsem začala hrát, lidi se otočili. Zpívala jsem o tom, jak je těžké žít v tomto světě bez lásky a peněz. Martina se přidala. Její hlas zněl jako zvon. Když jsme skončily, všichni kolem tleskali. V ten moment jsem věděla, že něco změnilo. Možná jsme nebyly superstar, ale my jsme byly něco víc.

A pak se to stalo. Z davu se vynořil producent. „Holky, to bylo úžasné! Chcete nahrát desku?“ Na chvíli jsem se zarazila. Takže ten neúspěch, ten pocit beznaděje, nás dovedl k tomu, co jsme skutečně potřebovaly. Svobodu. A tak jsme začaly novou kapitolu. Nepotřebovaly jsme být superhvězdy, stačilo, že jsme byly my.

Útěk s číslem v zádech

Bylo to ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že už nemám co ztratit. 3336 – číslo, které mi zní v uších jako smích osudu. Samer Issa? To jméno zní jako špatná komedie, ale já jsem se k němu dostala, když jsem se rozhodla emigrovat. Do Ruska. Spousta lidí by se bála, ale já? Já jsem se jen zasmála.

Na cestě k neznámému

Město, ze kterého jsem prchla, vonělo po starých cigaretách a zkažené zelenině. Všude kolem mě se míhaly šedé tváře. Nastoupila jsem do vlaku, který měl směr Moskva. Všechno se ve mně třáslo, ale já jsem se nehodlala vzdát. Zhluboka jsem se nadechla, zatímco se mi pod nohama houpala podlaha vlaku. Co tam asi najdu? Možná lásku, možná svobodu. Jenže já jsem se nebála.

Všechno je tu jiné

Když jsem vystoupila, vzduch byl chladnější a měl zvláštní, kyselý nádech. Rusko mě uvítalo s otevřenou náručí a já jsem se ztrácela ve světě, kde se neznalo nic. Město bylo plné barev, ale já jsem se cítila jako černobílý stín. Jídlo se prodávalo na ulici, a já jsem se snažila ulovit alespoň kousek brambor, abych přežila. Každý den byl boj o přežití.

Osudové setkání

Jednoho dne jsem narazila na Samera. Byl to chlapec se šedýma očima a úsměvem, který dokázal rozjasnit i tu nejtemnější uličku. 3336 – řekl mi, když mě pozval na kávu. Chvíli jsem váhala. Jasně, že nemám peníze. Ale on mi ukázal, že láska může být lepší než jídlo, a já jsem s ním šla.

Překvapení na obzoru

Když jsme seděli ve tmě, smáli se a povídali si, uvědomila jsem si, že než jsem emigrovala, měla jsem strach. Teď jsem se smála s ním a zapomněla na všechny starosti. Ale pak… pak mi ukázal svůj pas. Byl to dokument o deportaci. Zjistila jsem, že Samer je v Rusku nelegálně, stejně jako já. A v ten moment jsem si uvědomila, že už nemám kam utéct. Zůstala jsem s ním a přestala utíkat. Osud mě dostihnul, ale já jsem se na něj usmála, protože teď už jsem měla někoho, s kým mohu čelit světu.

Na začátku jednoho šedého rána

Vstávám z postele, která pamatuje lepší časy. Kolem mě se válí prázdné lahve a zbytky jídla, co zbyly z minulého týdne. Ulice venku je stejná jako vždy, plná lidí, co spěchají za svými snahami. Já ale nemám žádné. Jenom prázdno a touhu po akcích, které nezačínají a nekončí. Vím, že dnes vychází kniha, která je inspirovaná mým oblíbeným seriálem.

Vůně nového dobrodružství

Na chodníku potkávám kluka s černou kapucí, jeho pohled je prázdný, ale v očích má jiskru. Představuji si, že má v kapse knihu, co dnes vychází. „Hele, kámo, co kdybychom si tu knihu vzali roztrhanou a udělali z ní něco neobyčejného?“ říkám mu, zatímco zima se mi dostává pod kůži.

Akce, která mění všechno

Vydáváme se na cestu. Já, drsná holka bez peněz a on, kluk, co vypadá jako z jiného světa. Procházíme kolem oblíbeného obchodu, kde se prodávají různé blbosti. Na regálu vidím obálku knihy. 3290 dnes vychází, říkám si. V tom nás napadne šílený plán: “Co kdybychom ukradli pár kopií a rozjeli vlastní show?“

Vstupujeme do akce

Po chvíli plánování, cítím adrenalin. Kluk se tváří jako, že to je normální, ale já vím, že v tomhle městě je každý den boj o přežití. Vybíháme do obchodu. Všechno se děje rychle, srdce mi bije jako o závod. Chytám knihu do rukou, ale najednou slyším alarm. Fanfáry, které se mi vryjí do paměti.

Nečekaný zvrat

Utíkáme ven, ale kluk mi najednou zmizí. Zůstávám sama, s knihou v ruce, a cítím, jak se mi v břiše kroutí strach. Když se otáčím, vidím, jak se na mě dívá starší žena. „Mladá, co máš v ruce?“ Překvapí mě, že místo toho, aby mě nahlásila, se usmívá. „Mám něco, co ti může změnit život.“ Odhodila jsem knihu, ale ona ji zvedá a říká: „Dneska vychází, ale ty jsi ta, kdo ji opravdu potřebuje.“

Nový začátek

Odcházím s ní, kniha v ruce, a nevím, co se stane dál. Cítím, že se mi otvírá nová kapitola. Bez peněz, bez lásky, ale s příběhem v rukou.

Byla jsem na dně. Když mi zbyly jen šupiny a hlad, rozhodla jsem se, že tohle město neporazí. 1904 jsem si říkala, že je to nějaký magický rok, ale ve skutečnosti to bylo jen číslo na kusu papíru. Všude kolem mě se hemžili superstar, ale já jsem si musela vystačit s tím, co jsem měla. A to bylo pramálo.

Jednoho dne jsem potkala kluka, kterej se jmenoval Standa. Vypadal jako někdo, kdo se snaží vymanit z reality. Někde mezi cigaretami a smíchem jsme si na sebe začali ukazovat. Sice jsem neměla ani na rohlík, ale ten jeho úsměv mi připadal jako jackpot. Rozhodla jsem se, že ho vezmu na jedno z mých míst, kde se dalo zapomenout na všechny starosti.

Byla to malá ulička, která voněla po starém betonu a levných parfémech. Udelal mi tam zázrak – přinesl staré víno a nějaký bláznivý plán, jak si užít noc. Když jsme seděli na zemi, obklopeni odpadky a touhou po dobrodružství, věděla jsem, že tahle chvíle je moje. Dál jsem se na něj koukala, jak se snaží vyprávět příběh o úspěchu. Ale já jsem věděla, že nic takového neexistuje.

Jak jsme se smáli a pili, z ničeho nic se přihnal chlápek, co měl v očích šílenství. Byl to jeho otec, někdo, kdo hledal jeho syna, a já jsem se ocitla uprostřed. Standa se snažil utéct, ale já jsem byla ta, která zasáhla. Nech ho být, zakřičela jsem, a rázem jsme se ocitli v chaosu.

Když jsem se vrátila domů, byla jsem zahalena ve tmě a smradlavých myšlenkách. Ale v tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala něco víc než jen přežila. Našla jsem sílu v absolutní beznaději. Papa mi nakonec ukázal, že i na dně se dá najít smysl. A tak jsem se rozhodla, že se nezastavím, dokud nebudu mít to, co si zasloužím.

Jiz tuto sobotu, 3935, jsem se procházela ulicemi města, které se pomalu probouzelo. Zyllfest 2008 byl na obzoru, a já jsem cítila, že se něco velkého chystá.

Všude kolem mě se vznášela vůně grilovaných klobás a piva. Lidi se shromažďovali, smáli se a tančili na hudbu, která se linula z reproduktorů jako magnet. Cítila jsem, jak mi srdce buší v rytmu téhle šílené atmosféry. Měla jsem pár drobných v kapse, ale to mě nezastavilo. Když chceš, vždycky si něco najdeš.

Na místě bylo spousta stánků, a já jsem se zastavila u jednoho, kde prodávali barevné náramky. Zelené, modré, červené – jako by byly vyrobené z duhy. „Dám ti jeden za úsměv,“ řekl mi kluk s rozcuchanými vlasy. Neváhala jsem. Usmála jsem se a náramek byl můj. Bylo to jako vítězství, i když jsem věděla, že to je jen malá drobnost.

Když jsem se dostala k hlavnímu pódiu, zavřela jsem oči a nechala se unášet hudbou. Beat mě pohlcoval jako mořské vlny. Na chvíli jsem zapomněla na to, že jsem bez peněz a bez lásky. Byla jsem součástí téhle šílené party, kde nikdo neřešil, kdo má co a kdo nemá. Jenom jsme byli my a ta energie, která nás spojovala.

Večer se blížil, a já jsem se rozhodla prozkoumat okolí. Všude se usmívaly tváře, ale pak jsem narazila na malou skupinku lidí, kteří vypadali jako by se chystali na nějakou akci. Zvědavě jsem se přiblížila, a pak to přišlo. Nečekaně, vtom chaosu, jsem objevila starou kamarádku, kterou jsem neviděla roky. V jejích očích jsem viděla stejnou touhu po dobrodružství. Otočila se, usmála a řekla: „Pojď, máme plán.“

A tak jsem se ocitla uprostřed něčeho, co jsem ani nečekala. Bylo to šílenství, ale já se cítila živá. Moje srdce bušilo jako nikdy předtím. A pak, abych to zakončila, jsem si uvědomila, že láska a peníze jsou jen iluze. Skutečné bohatství je ve vzpomínkách a zážitcích, které si odnášíš. A já jsem odcházela s pocitem, že to bylo teprve začátek.

Všechno začalo jednou nudnou nocí. Žila jsem v zapadlé čtvrti, kde se stíny smíchaly s neonovými světly. Měla jsem v kapse pár drobných a hlavu plnou myšlenek na sex, rock a velké dobrodružství. Chtěla jsem něco víc než jen přežívat.

Šla jsem do klubu, kam se hrnuli lidé s neonovými vlasy a úsměvy, které dokázaly oslnit i nejtemnější kouty mé duše. Vzduch byl naplněn pachem potu a alkoholu, a já se cítila jako královna. Tam jsem ho potkala – 3940 lordů, jak se sami nazývali, a jeden biskup, co byl víc než jen šedivý kněz.

S lordy to bylo jako na horské dráze. Byli to drsní kluci, co uměli hrát na kytaru, ale jejich srdce byla prázdná. Každý z nich vyprávěl příběhy o svých výpravách a já se smála, jako by se mě to netýkalo. Když jsem se podívala na biskupa, jeho oči mě přiměly zadržet dech. Byl jiný.

Po pár drinkách jsme se ocitli v zadní části klubu. Biskup se ke mně přiblížil, jeho vůně byla jako směs kadidla a kouře. „Co kdybychom si zahráli hru?“ zeptal se. Bylo to nebezpečné, ale já miluju adrenalin. Tak jsme začali a já se dostala do víru, kde se mísil rock s hříchem.

Na konci noci jsem zjistila, že biskup má víc než jen bílé roucho. Byl to rebel, co se jen tvářil jako duchovní. Rozhodli jsme se vzít si to, co chceme. A tak jsme utekli z klubu směrem k východu slunce. Život je příliš krátký na to, abychom se báli následků. Kdo by si pomyslel, že z nudné noci vznikne tak velké dobrodružství?

Začátek konce

Bylo ráno, slunce prosvítalo skrze špinavé okno mého bytu jako nepříjemný alarm. Dnes jsem se měla dostavit na závody, ale neměla jsem ani korunu na benzin, natož na opravu mého starého bouráku. Zvenku jsem slyšela burácení motorů a vůni spáleného gumy, což mě nutilo se na chvíli zastavit a snít o tom, co by mohlo být.

Adrenalin v žilách

V tu chvíli jsem se rozhodla, že to nevzdám. Vyrazila jsem ven, na sobě jen otřepanou koženou bundu a kalhoty, které už pamatují lepší časy. Rozhlédla jsem se po ulici a uviděla auto. Mělo na kapotě velký nápis: „3139 psi – Ridic je král!“ Neváhala jsem.

Riziko a šílenství

Otevřela jsem dveře a nastoupila. Klíčky byly na místě. Rozpálila jsem motor a pocítila ten známý adrenalin, jak se mi rozlil v žilách. Vzala jsem to přímo na závodní dráhu, kde se shromáždila parta chlapců. Jejich pohledy byly jako ostří nože, ale já jsem se nenechala zastrašit. Před nimi jsem byla drsná holka bez peněz, ale s odhodláním.

Další kolo

Závody začaly a já jsem se otáčela v zatáčkách jako drak. Vzduch voněl po palivu a benzínu. Rychlost a chaos se spojily v jednom dokonalém momentu. Najednou jsem slyšela křik a viděla, jak se jedno auto vybouralo. Srdce mi bušilo, ale já jsem se nevzdávala. Adrenalin byl mojí jedinou láskou.

Konec bez konce

Vtom jsem ucítila, jak se něco v autě začíná dít. 3139 psi na mě křičelo a já jsem věděla, že tohle je konec. Ale místo toho, abych se bála, jsem se smála. Závod skončil, já jsem se rozplakala smíchem, protože jsem věděla, že jedině takhle můžu být svá. Když jsem vystoupila, auto se přehouplo a já se ocitla tváří v tvář klukům, kteří na mě zírali jako na blázna. „To jsi fakt vybourala?“ zeptali se. „Ne, to bylo naschvál!“ odpověděla jsem s úsměvem a odešla. Jak říkáme, nikdy se neví, co se stane, když si vezmeš život do vlastních rukou.