Jsem drsná holka, která nemá peníze, ale má odvahu. Procházím se po městě, jen já a moje myšlenky. Na ulici voní čerstvé pečivo z malého bistríčka, ale já vím, že si nemohu dovolit ani jeden rohlík. Všichni kolem mě se smějí, zatímco já se snažím najít další způsob, jak přežít. Nebo spíš – jak přežít v tomhle šíleném světě, kde na lásku už ani nevěřím.
Jednoho dne se mi naskytla příležitost. Kluk, co prodává kytice na rohu, na mě mrknul. Jeho oči byly jako hluboké jezírko, do kterého jsem se nechtěla ponořit, ale přitahovalo mě to. Odběhla jsem k němu, přestože jsem věděla, že si nemohu dovolit ani jednu jedinou květinu. „Co tu děláš, princezno?“ zeptal se s úsměvem. Neodpověděla jsem a místo toho jsem jen pokrčila rameny. Moje srdce bušilo jako o závod, ale já byla připravená na hru, kterou jsem nechtěla hrát.
Každý den jsem se vracela na ten samý roh, jako bych byla přilepená k zemi. Kluk s kyticí mi přinášel radost, i když jsem si říkala, že to nemá smysl. Jeho slova byla jako balzám na moje rozervané duši. „Můžu ti darovat květinu, když ti udělám úsměv,“ řekl jednou. A já, hloupá, jsem se usmála. Ale vím, že láska je luxus, který si nemohu dovolit.
Jednoho večera, když měsíční světlo osvětlovalo ulice, jsem se rozhodla, že je čas na akci. Vytáhla jsem ze zadní kapsy starou cigaretu a zapálila si ji, zatímco jsem se rozhlížela po okolí. Vzduch byl plný vůně deště a naděje, ale já jsem byla připravená na zklamání. Měla jsem plán – prostě mu říct, co cítím. Není čas na kecy, je čas na akci.
Hlava mi vířila, když jsem se k němu přiblížila. „Hele, ty!“ zavolala jsem, když se na mě podíval. „Mám ti něco říct!“ Začala jsem mluvit, ale slova se mi zamotala. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. „Mám tě ráda, ale nemám na to peníze, abych si tě koupila!“ Rozesmála jsem se, ale v mé duši byla prázdnota. On se na mě usmál a já jsem pochopila, že možná láska není o penězích. Možná je to o odvaze.