Černovláska.cz

Jsem drsná holka z ulice, kde peníze a láska jsou jen iluze. Včera večer jsem seděla na rozpadlé lavičce, když mě oslovila ta podivná postava. Měla na sobě prošívanou bundu a v ruce nesla hrnec. Ne, to nebyla žádná kuchařka, to byla Alicia Keys. Vypadala jako z jiného světa, a přitom mi byla tak blízká.

Na první pohled jsem si pomyslela, že je to blázen. Ale pak jsem ucítila tu vůni. Vzduch byl prosycený kořeněnými aroma, které se mísily s nádechem městského smogu. Hrnce se mi zdál jako zázrak. Co v něm asi má? Možná nějaký recept na únik z reality, která mě obklopuje.

Alicia se usmála a začala vařit na plotně, kterou vytáhla z batohu. Bylo to šílené, ale já se nechala unést. Seděla jsem tam, s hlavou plnou snů a očima upřenýma na tu podivnou scénu. Z lidí kolem nás se stali pouhé siluety, když jsem viděla, jak se z hrnce kouří a vznáší se nad námi.

“Co vaříš?” zeptala jsem se, zatímco mě zaplavila vlna zvědavosti. “To je tajemství,” odpověděla a mrkla na mě. Když jsem se podívala blíž, spatřila jsem, jak se v hrnci míchají barvy jako na paletě malíře. Život je plný překvapení, pomyslela jsem si. Alicia mě vzala za ruku a řekla, ať se nebojím.

Na konci našeho setkání jsem si uvědomila, že hrnec nebyl jen o jídle. Byl to symbol. Symbol naděje, že i v drsné realitě se může objevit něco nečekaného. Když jsem se rozloučila s Alicií a ona zmizela ve tmě, hrnec s jeho tajemstvím mi zůstal v srdci. Ať už se stane cokoliv, budu mít vždy ten pocit vděčnosti a překvapení.

Praha, město snů a zklamání

Jsem tady, v tomhle špinavým městě, kde se touha mísí s realitou, a já mám v kapse prázdno. Vzduch je hustý, cítím cigaretový kouř a smíšené vůně z pouličních stánků. Dneska se tu má objevit 3532 zpevacka La Fee. A já? Kde jsou peníze, abych si na ni koupila lístek? Co na tom, že sobota je pro mě jako další den v pekle.

Hledání dobrodružství v chaosu

Procházím se po Starém Městě, kde se davy turistů snaží zachytit kouzlo, které já vidím jinak. Snažím se vymyslet, jak se dostat blíž. Možná bych mohla zkusit štěstí a dostat se na backstage. Párkrát jsem už potkala lidi, kteří znali lidi. A co víc, La Fee je podle mě prostě drsňačka, co ji nezastaví nic. Musím ji vidět.

Pár krvavých náhod

Zahnula jsem do úzké uličky, kde se schovávaly stíny a tajemství. Místo, které vypadalo jako únik z reality. Když jsem narazila na skupinku lidí, co se smáli a pili, okamžitě jsem se k nim přidala. Byli to blázni, ale já jsem si s nimi rozuměla. Pár piv a už jsem byla v náladě, abych se postavila na pódium. Představila jsem se jako „dívka bez peněz, ale s vášní“. Zpívala jsem, a i když to bylo šílené, byli nadšení.

Moment překvapení

A najednou, ve dveřích se objevila postava La Fee. Její vlasy zářily, jakoby na sebe brala veškeré světlo. Mělo to být jen další koncert, ale pro mě se všechno změnilo. Všichni se otočili, a já, s tím adrenalinovým šílenstvím v krvi, jsem se ji rozhodla oslovit. „Hej, La Fee! Jsem tady! Chci s tebou zpívat!“.

Na vrcholu světa

Ona se na mě podívala, s úsměvem, co rozsvítil celou uličku. „Pojď, pojď!“ zvolala. A tak jsem se ocitla na pódiu po jejím boku. Zpívala jsem s ní, a v tu chvíli se veškeré zklamání rozplynulo. Publikum šílelo. Od té doby, co jsem se narodila, jsem nebyla nikdy tak šťastná. Když koncert skončil, La Fee mi dala vizitku. Všechno se změnilo – já, dívka bez peněz a bez lásky, jsem teď měla šanci na dobrodružství, o kterém jsem ani nesnila.

Bez peněz, bez lásky, bez servítků

Noc byla tmavá jako moje budoucnost. Na břehu Labe, kde se město setkávalo s divokou přírodou, jsem stála, s větrem si pohrávajícím s mými vlasy. 3478 umělé vlny na hladině se třpytily pod slabým světlem lamp, jako bych je sama roztočila svým hněvem. Nikdo tu nebyl, jen já a mé démony, které jsem si nesla na zádech.

Všude kolem mě byla zima a vlhkost. Cítila jsem, jak se mi do kůže dostává chlad, ale to mi nevadilo. Byla jsem zvyklá. Bez peněz, bez lásky, žádné teplé objetí mě nečekalo. Stála jsem tam, jako voják na frontě, připravená na akci. Co teď? Jsem tu sama a mám chuť udělat něco nečekaného.

Pohled mi padl na malou, zrezivělou loďku, která se houpala na vlnách. Vzpomněla jsem si na to, co mi řekl ten chlápek v baru. „Najdi 3478 umělých vln, a pak uvidíš…“ Znělo to jako bláznivý sen, ale já jsem se rozhodla to zjistit. Ta loďka vypadala jako moje šance na dobrodružství a já jí nemohla nechat utéct.

S povzdechem jsem skočila na palubu. Zápach starého dřeva a mořské soli mě obklopil, když jsem vytáhla starou pádlo. Cítila jsem, jak se adrenalin valí do žil. Jak jsem se snažila dostat loďku na vodu, vlny se kolem mě zvedaly a já jsem se cítila jako královna. Umělé vlny mě vzaly na cestu, která nikam nevedla, ale já jsem se smála, protože to bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Když jsem konečně dorazila na místo, kde by měly být umělé vlny, spatřila jsem je. Byly jako jasně modré hady, které se kroutily a tančily pod hladinou. Na co čekám? Zanořila jsem se do vody, cítíc, jak mě objímají vlny. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno – na peníze, na lásku a na to, co by si o mně kdo myslel.

Ale pak – najednou – jsem ucítila, jak mi něco chladného sevřelo nohu. Vyděšená jsem se vynořila a zjistila, že se mi kolem nohy omotala umělá vlna. Co to do pekla je? V ten moment jsem pochopila, že jsem se dostala do něčeho, co jsem si vůbec nepředstavovala. Tenhle svět, který jsem chtěla ovládnout, měl totiž své vlastní plány. A já, drsná holka bez peněz, jsem se ocitla v pasti, z které nebylo úniku.

Alicia v Praze: Zpěv a špionáž

Dostala jsem tip, že Alicia Keys se chystá představit nový bond song v srdci Prahy. Město v noci, pouliční lampy se odrážejí v mokrých dlažebních kostkách. Vzduch je prosycený vůní pečených trdelníků a laciného piva. Jdu za hlasem, který mi říká, že tady se něco děje.

Všude kolem mě se hemží lidičky, kteří se snaží dostat k místu, kde to všechno vypukne. Já? Jsem na to sama, bez peněz, bez lásky, ale s jedním cílem: dostat se blíž k Alicii. Všechno je to o adrenalinu, o tom, co cítíš, když se ocitneš na okraji akce.

Přicházím na malebné náměstí, kde se mísí světla reflektorů s hvězdami. Alicia se chystá vystoupit, její hlas je jako magnet, který mě přitahuje blíž. Lidi kolem skandují, já se prodírám davem jako dravá šelma.

A pak to přijde. Znějí první tóny jejího nového hitu. Vzduch se naplní emocemi, každý tón mě zasahuje jako kulka. Když Alicia zpívá, cítím se, jako by mě někdo vytrhl z reality. Ale pak, mezi spoustou nadšených fanoušků, zpozoruji něco podezřelého.

Někdo se snaží dostat k Alicii. Jeho pohyb je rychlý a nebezpečný. Moje srdce buší, instinkt mě nutí jednat. Rychle se vklouznu mezi lidi a vyrazím k němu. Zrovna když se chystá něco udělat, chytím ho za ruku. V tu chvíli se mi podaří dostat ho na zem, a když se otočím, Alicia se na mě usmívá.

Byla to výhra. Nejen že jsem zachránila situaci, ale stala jsem se součástí akce, o které se mi nikdy ani nesnilo. V té chvíli jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu mít svůj vlastní příběh. A tenhle skončí tak, že se Alicia rozhodne mě vzít na pódium.

Všichni tleskají a já? Jsem drsná holka, která se nebojí jít do akce, a teď mám příležitost zazářit. Vzduch je plný naděje a já se usmívám, protože tohle je teprve začátek.

Byla jsem naštvaná. Na svět, na sebe, na všechny kolem. Zrovna jsem si užívala jízdu v tom starém vraku, co mi zbyl. Motor hřměl jako divoké zvíře a já jsem se cítila jako královna ulice. Když jsem zahnula na klikatou silnici, vzduch byl naplněn vůní spálené gumy a benzínu. 3138 psi – to byla síla, co jsem v sobě cítila. Ale věci se rychle změnily.

Náhle jsem zaslechla podivný zvuk. Jakoby někdo v bledě modrém autě za mnou ztratil kontrolu. Neměla jsem čas přemýšlet, prostě jsem se otočila a spatřila to – Ridic se snažil vyhnout nějaké díře, ale byl příliš pozdě. Auto se roztočilo a vrazilo do svodidel. Rána! Měla jsem pocit, že se mi zadrhl dech.

Už jsem se chtěla otočit a pokračovat v jízdě, ale něco mě zastavilo. Jestli se ten kluk zranil, nemohla bych se na sebe podívat. Zabočila jsem zpátky a zastavila u rozbitého vozu. Vůně spáleného kovu mě praštila do nosu. Z auta se kouřilo a já jsem se zarazila. Co teď?

Otevřela jsem dveře a spatřila ho. Byl v šoku, ale jinak v pořádku. „Ty jsi blázen!“ zakřičela jsem. „Co jsi to proboha udělal?“ Jeho pohled byl zmatený, ale na jeho tváři se objevil úsměv. „Chtěl jsem jen trochu adrenalinu,“ řekl. A já? Já jsem na něj jen zírala.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že ten kluk má něco, co já už dlouho neměla – odvahu. Než jsem se nadála, seděla jsem vedle něj v jeho autě, které se teď stalo naším malým hřištěm. „Tak co, ještě někdo křičí?“ zeptal se a já se zasmála. „Ne, teď už jen my. A tohle auto, které nás chce zabít!“ Naštvaná holka, která nemá peníze ani lásku, ale má něco mnohem víc – nebezpečnou jízdu.

Rozjeli jsme se zpátky na silnici a já jsem cítila, jak se mi vrátila ta vzrušení. Byl to bláznivý den, ale nakonec jsem odjela s novým přítelem, bez peněz, ale plná adrenalinu. A co víc, s pocitem, že i když nemám lásku, mám alespoň příběh. A ten příběh teď začíná.

Takže, sedím v baráku, co pamět pamatovala, a vzpomínám na tu dobu, kdy jsem byla fanouškem Anety Langerové. Bylo to v roce 1949, kdy jsem ji viděla poprvé na jevišti. Měla na sobě šaty ze starého saténu, na mě to udělalo dojem jako na malou holku, co poprvé nahlédla do zrcadla. Ta atmosféra, ta vůně cigaret a levného parfému, co se linula z okolních stolků, to bylo něco. Byl to večer, kdy se z mého srdce stalo místo plné touhy a nenaplněných snů.

Všichni ti chlapci ve smoky eye a holky v šatech, co se třpytily jako hvězdy na noční obloze, byli na mě jako z jiného světa. A já? Já jsem tam seděla, bez peněz, bez lásky, ale s touhou zažít něco víc. Aneta zpívala o tom, co je láska a co je zklamání. Každé její slovo mi bušilo v hlavě jako hrom. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli chci utéct, nebo zůstat, ale jedna věc byla jistá – chtěla jsem být součástí jejího světa.

A tak jsem se rozhodla. Vzala jsem poslední drobné, co jsem měla, a šla do klubu, kde Aneta vystupovala. Měla jsem v plánu ji oslovit, říct jí, že jsem její největší fanynka. Ale když jsem tam dorazila, viděla jsem ji, jak se směje s klukem, co měl luxusní oblek a peníze na rozdávání. Cítila jsem, jak mi z toho srdce klesá.

Na chvíli jsem se cítila jako ztracená duše v moři beznaděje. Ale to jsem nebyla já. Já jsem drsná holka! Když jsem zahlédla, jak se jí ten kluk snaží strčit ruku kolem pasu, vzplála ve mně ta touha něco udělat. Srdce mi bušilo a já jsem se rozhodla, že mu to nedovolím. Skočila jsem do akce, vrazila mu do ruky sklenku s vodka tonicem a s úsměvem jsem dodala: „Hele, kámo, ty máš štěstí, že se tady nacházíš, ale já jsem ta, co má na to, aby ji oslovila.“

Očividně ho to překvapilo. Aneta se na mě podívala s údivem a já jsem se cítila jako superhvězda. „Kdo jsi, zlato?“ zeptal se. A já, aniž bych se zamyslela, řekla: „Jsem ta, co ti vezme Anetu, pokud se nebudeš chovat slušně.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem udělala něco, co mělo důsledky. Aneta se zasmála a já jsem se dostala do jejího světa, i když to nešlo podle plánu. Ale to je život. Překvapení se stávají a já jsem se naučila, že někdy, když jdeš za svými touhami, dostaneš víc, než jsi kdy doufala.“

Začátek v temnotě

Byla jsem kousek od centra, na místě, kde se stíraly hranice mezi realitou a mým zpackaným životem. Ulice voněly po dešti, zatímco já se s hlavou plnou myšlenek snažila najít směr. Bez peněz, bez lásky, jen já a tenhle městský chaos. Když jsem zahlédla číslo 3412 na jednom z domů, něco se ve mně pohnulo.

Podivné setkání

Zastavila jsem se. Z okna vycházela slabá záře a já se rozhodla zjistit, co se tam děje. Otevřela jsem dveře a ocitla se v malém pokoji, kde se mísily vůně starého dřeva a levného parfému. Před sebou jsem měla muže, který na první pohled vypadal jako toulavý pes. Ale v jeho očích se skrývala jiskra, která mě vtáhla do hry.

Hra o přežití

„Ty jsi přišla pro pravdu?“ zeptal se. „Nebo jen tak bloumá po ulicích?“ Věděla jsem, že nic nenabízí, ale jeho slova mně fascinovala. V tomhle městě je přežití hra, a já jsem se rozhodla hrát. Každé slovo, které vyšlo z jeho úst, mě lákalo víc a víc, až jsem cítila, jak se propadám do jeho světa.

Na hraně

Začali jsme si vyměňovat příběhy, které byly jako střípky rozbitého zrcadla. Každý z nás měl něco, co skrýval. Já jsem mluvila o svých nočních dobrodružstvích, o tom, jak se město mění, když slunce zapadne, a on mě poslouchal, jako by každé slovo bylo vzácné. Vzduch byl naplněný napětím a já jsem věděla, že se blížíme k něčemu víc než jen k obyčejné konverzaci.

Překvapivý konec

A pak se to stalo. Když jsem se chystala odejít, on se mi podíval hluboko do očí a já jsem uviděla v jeho pohledu něco, co jsem nikdy předtím neviděla. „Tohle není konec, to je začátek,“ řekl a já jsem věděla, že mě něco víc přitahuje k tomu číslu 3412. V ten moment jsem si uvědomila, že moje beznaděj může mít překvapivý zvrat. Možná jsem našla nejen příběh, ale i klíč k novému životu.

Na začátku byl Manchester

Ulice Manchesteru voněly jako rozpuštěný asfalt a slunce se snažilo proniknout skrze šedé mraky. Já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se procházela po chodníku, když jsem náhodou narazila na skupinku kluků, kteří si říkali Spunkáči. Jejich smích byl hlučný jako klakson, a já jsem věděla, že tohle bude začátek něčeho bláznivého.

Večer plný překvapení

Když jsem k nim přišla blíž, zjistila jsem, že mají v plánu nějakou akci na Zelený čtvrtek. Podívali se na mě jako na ztracený poklad. „Přidej se k nám!“ zakřičel jeden z nich, jehož vlasy byly barvy neonové zeleně. Srdce mi bušilo vzrušením. Neměla jsem co ztratit, tak jsem souhlasila.

Kde se skrývá zábava

Vydali jsme se na tajnou párty v opuštěném skladišti. Vzduch byl prosycený vůní piva a cigaretového kouře. Osvětlení bylo slabé, ale barevné stroboskopy vytvářely surrealistickou atmosféru. Tančili jsme, smáli se a já jsem zapomněla na všechny starosti. Ten večer byl jako výstřel v noci, který mě přenesl do jiného světa.

Nečekaný zvrat

Ale pak se to stalo. Z ničeho nic se do místnosti vřítilo několik policistů. Panika! Všichni jsme se rozprchli, ale já jsem skončila sama v rohu, když mě chytil jeden z kluků. Byl to ten neonový – jeho jméno bylo Max. „Neboj se, mám plán!“ zašeptal mi do ucha a v očích měl jiskru.

Únik a nová cesta

Max mě vzal na střechu budovy, kde jsme mohli pozorovat, jak se chaos odehrává pod námi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když jsem bez peněz a bez lásky, mám svobodu. A Max? Ten byl jen další spunkáč v řadě, ale tenhle večer jsme byli spojeni. Zelený čtvrtek v Manchesteru se stal naším malým tajemstvím a já jsem se smála, protože život je o těchto okamžicích, ne?

Stála jsem na rohu ulice, s prsty zkřehlými zimou, 3942 v ruce a nosem rozmazaným od barvy. Město kolem mě pulzovalo, jako by mělo vlastní srdce. Alicia Keys zněla z reproduktorů, ale já jsem měla jinou melodii v hlavě. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin, když jsem se chystala na další akci.

Už jsem se dávno naučila, že život je jako Jack White na kytaru – drsný, syrový a plný překvapení. Měla jsem v plánu dostat se do bondovského stylu. Moje poslední dobrodružství skončilo fiaskem, a tak jsem musela znovu udělat dojem. Vzala jsem si koženou bundu, protože v ní jsem se cítila jako královna.

Odbíjelo půlnoční hodiny, když jsem se dostala k natocili – tajnému klubu, kde se scházeli lidé jako já. Dole v suterénu to vonělo cigaretovým kouřem a alkoholem. Mělo to tu svoji atmosféru, kterou jsem milovala. Vyrazila jsem na parket a hned jsem na sebe strhla pohledy. Dneska jsem nechtěla být sama.

V jednom rohu stál chlapec s ostříhanými vlasy a piercingem v obočí. Jeho úsměv byl jako záblesk světla ve tmě. Přišel ke mně s nabídkou drinku, ale já jsem nechtěla jen tak sedět. Rozhodla jsem se, že ho vezmu na tanec. Když jsme se pohybovali v rytmu hudby, přesně jsem věděla, že tohle je ta noc, kdy se něco stane.

Na konci noci jsme se ocitli venku, zničení a utahaní, ale s úsměvy na tvářích. Cítila jsem, jak se mezi námi vytváří něco silného. Chlapec se na mě podíval a v jeho očích jsem viděla touhu. Když jsem se chystala mu něco říct, najednou se za námi zjevil jeho kamarád a všechno se rozpadlo jako domeček z karet. Co se stalo? Proč se tohle muselo stát? Zůstala jsem stát na ulici, zklamaná, ale s vědomím, že v tomhle chaotickém městě se nic neztrácí nadobro.

Teď už vím, že láska a peníze nejsou všechno. Občas prostě stačí jeden dobrý večer a příběh, který se vypráví s úsměvem na tváři. A to je to, co mě pohání dál. Překvapení mě čeká na každém rohu, ať už v podobě nečekaného setkání nebo nového dobrodružství. Život je jedna velká jízda.

Život na hraně a bramborový salát

Jsem drsná holka, co se nebojí špíny a chaosu. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po jídle. Slyšela jsem, že bramborový salát, ten správný, dokáže divy. Tak jsem se rozhodla, že ho udělám. Kdy jindy, když ne teď?

Hledání surovin

Procházela jsem trhem, kde se prodávalo všechno možné. Brambory, cibule, majonéza. Zatímco ostatní nakupovali s úsměvem, já jsem se snažila vybrat to nejlevnější. „Takhle, tohle je za dvacku, zbytek si musím ušetřit na cigára,“ pomyslela jsem si. Našla jsem staré brambory, které vypadaly jako z nějakého hororu. Ale co, když je dobře uvařím, nikdo si toho nevšimne.

Příprava bez peněz, ale s vášní

Vrátila jsem se domů, kde mi stěny vyprávěly příběhy o časech, kdy jsem měla víc než pár korun. Dala jsem brambory vařit, zatímco jsem smíchala všechno možné, co jsem našla. Skleničku majonézy, zbytek hořčice a pár kousků zeleniny, co se mi podařilo ukořistit. Jakmile se brambory uvařily, omyla jsem je a začala krájet. Ta vůně! Vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem seděla s kamarády a jedli jsme salát, smáli se a pili pivo. Ale teď? Teď jsem tu sama, s mým tajemstvím v misce.

Salát na stole, chaos kolem

Salát byl hotový, na stole vypadal jako z přehlídky. Když jsem ho ochutnala, málem jsem spadla ze židle. „Jo, tohle by mi záviděli mistři ČR!“ zakřičela jsem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že život může být i bez peněz barevný. S každou lžící jsem si připomínala, že jídlo může spojovat, i když jsem sama. Vzpomněla jsem na všechny ty večery, kdy jsme spolu jedli a smáli se. A pak to přišlo. „Jdu to rozdat!“

Nečekaná návštěva

Vyběhla jsem ven na ulici, salát v jedné ruce, srdce bušící v rytmu svobody. Narazila jsem na souseda, co se mračil jako obvykle. „Co to máš?“ zeptal se. „Jídlo!“ odpověděla jsem a s úsměvem mu nabídla. Počkal, pak se rozesmál. „Ty jsi blázen!“ A tak jsme seděli na schodech, jedli bramborový salát a smáli se, zatímco kolem nás běhaly děti a slunce svítilo. A já zjistila, že i bez peněz a lásky můžu mít něco víc – přátelství, které se rodí z obyčejných okamžiků.