Černovláska.cz

Byl to šedivý den, vzduch voněl po dešti a já jsem se toulala ulicemi města. V kapse jsem měla jen pár drobných, ale to mě nezastavilo. Galavečer se blížil a já se nehodlala nechat ujít šanci na trochu zábavy. V duchu jsem si říkala, že si zasloužím alespoň na chvíli zapomenout na tenhle mizerný život bez peněz a bez lásky.

Na rohu ulice jsem zahlédla plakát vyzývající k soutěži o vstupenky. Moje srdce se rozbušilo. Bylo to jako zjevení! Musela jsem se dostat dovnitř, ale co jsem měla udělat? Samozřejmě, že jsem neměla v plánu čekat, až mi někdo vstupenky dá. Rozhodla jsem se vyrazit na lov.

Celé odpoledne jsem se potulovala po městě, snažila se najít někoho, kdo by mi mohl pomoci. Před malým barem jsem narazila na skupinku lidí, kteří se smáli a povídali si. Vzduch byl naplněný smíchem a vůní levného piva. Přistoupila jsem blíž, a když jsem slyšela, jak mluví o soutěži, věděla jsem, že to je moje šance. Během několika minut jsem už byla součástí jejich rozhovoru.

„Soutěž je jednoduchá,“ říkal jeden z nich. „Stačí udělat něco šíleného a vstupenky máš!“ Měla jsem v plánu to vzít doslova. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin, když jsem se rozhodla, že udělám něco, co si nikdo nedokáže představit. Když jsem si vzpomněla na poslední kousek, co jsem udělala, vrhla jsem se do akce.

Vyběhla jsem do ulice a začala tančit. Lidé se zastavovali a koukali. Moje pohyby byly divoké, neřízené, ale cítila jsem se jako královna. Když jsem skončila, všichni tleskali. „Ty jsi šílená!“ zakřičel někdo. A v tu chvíli se ke mně přiblížil organizátor soutěže. „To bylo něco! Tady máš vstupenky,“ řekl a podal mi je. Nevěřila jsem svým očím.

Na Galavečeru, obklopená lidmi, jsem se cítila jako v jiném světě. Ale jak se říká, všechno, co je na vrcholu, má svůj konec. Když jsem se podívala kolem, uvědomila jsem si, že i když jsem vyhrála vstupenky, stále jsem v hloubi duše byla ta samá holka bez peněz a bez lásky. Ale v tomhle momentu jsem si uvědomila, že někdy je lepší žít naplno, i když jsi sama. A tak jsem tančila dál, i když jsem nevěděla, co mě čeká zítra.

Byla jsem v tomhle městě jako ryba ve vodě. Když mi do uší vnikla informace o soutěži o vstupenky na Galavečer, měla jsem jasno. Nehodlala jsem sedět doma a přemýšlet o tom, jaký to je mít peníze nebo lásku. Byla jsem prostě drsná holka, která chtěla akci a zábavu.

Na ulici voněl čerstvý vzduch smíšený s trochou vzrušení a adrenalinu. Měla jsem v kapse poslední drobné, ale to mi nevadilo. Srdce mi bušilo, když jsem se dostala k místu konání. Podívala jsem se na plakát s informacemi o tom, co všechno je třeba udělat, abych se mohla zúčastnit. „Žádná sranda, jen akce!“ pomyslela jsem si.

V davu jsem se proplétala jako nymfa v květinové zahradě. Každý kolem mě měl nějaký cíl, ale já? Já měla jen touhu vyhrát. Vzduch byl prosycený nadšením a troškou nervozity. Když jsem slyšela, že stačí napsat krátký příběh o tom, co pro mě Galavečer znamená, začala jsem psát. Pohybovala jsem se rychle, jako bych měla oheň v srdci.

Každé slovo vycházelo z hloubi mé duše. Popisovala jsem, jaké to je toužit po něčem, co je tak blízko, a přesto nedosažitelné. Jaké to je sledovat, jak ostatní tančí a smějí se, zatímco já jsem tu, mezi nimi, ale přece sama. Dala jsem do toho všechno.

Když jsem příběh dopsala, odhodila jsem ho na stůl, a s napětím čekala na vyhlášení. A pak to přišlo. „A vítězem je…“ ozval se hlas, a já si přála, aby se čas zastavil. Když jsem slyšela své jméno, vrátilo se mi všechno to vzrušení. „Soutěžila jsem a vyhrála!“ Ale v ten moment jsem si uvědomila, že vstupenka není jen lístek na akci, ale také klíč k novým zážitkům a přátelům, které jsem nikdy neměla. Všechno se měnilo, a já byla připravená na další výzvy.

Všechno nebo nic

Ráno, slunce se dralo skrze špinavé okno mé garáže a já si uvědomila, že další den bez peněz a bez lásky mě rozhodně nečeká. Abych se dostala na ten galavečer, potřebovala jsem plán. Měla jsem v hlavě jen jednu věc – vstupenky. Přesně tak, nebudu sedět na zadku a čekat, až mi někdo něco dá. To není můj styl.

Zaprášené ulice a zvuk motoru

Našla jsem se na ulici, kde asfalt voněl po horkém letním slunci a vzduch byl prosycen vůní benzínu. Vzala jsem si svůj starý motorový skútr, co už měl lepší časy. Ale co na tom záleží? Hlavní je, že mě doveze tam, kde potřebuji. Cíl? Místní kavárna, kde se konala soutěž o vstupenky. A já jsem byla připravená udělat cokoliv, abych je získala.

Hlava plná plánů

V kavárně se už tlačili lidé, všichni jako ovce, čekající na šanci. Já jsem se ale nenechala odradit. Vytáhla jsem svůj plán, pohled na ostatní mi dodal energii. „Toto je moje šance,“ pomyslela jsem si a přistoupila k soutěži. Měla jsem v ruce svůj poslední trumf – drzost.

Akce, která měnila pravidla

„Všichni, kdo chtějí vstupenky, musí předvést něco bláznivého,“ znělo z pódia. Všichni se začali bát, ale já jsem se jen usmála. „To je přesně to, co umím!“. Vytáhla jsem si z batohu starý skateboard a začala jsem předvádět triky. Lidi tleskali, smáli se. V ten moment jsem se cítila jako královna.

Překvapení na konci

Po skončení soutěže jsem se setkala s organizátorem. Celý večer jsem mu připadala jako drsňačka, a tak mi nakonec místo vstupenek nabídl VIP místo na galavečeru. „Tohle je pro tebe,“ řekl s úsměvem. A já, bez peněz a bez lásky, jsem najednou měla víc, než jsem si kdy přála. Kdo by to byl řekl, že drsné holky to umějí s překvapením lépe než s romantikou?

Tak jo, tady jsem, drsná holka bez peněz a bez lásky. Město je plné světel, ale já mám v kapse jen pár drobných a v srdci prázdno. Včera jsem narazila na záhadnou soutěž o vstupenky na galavečer, a věř mi, tohle je moje šance. Oprášila jsem staré boty, našla kousek papíru, na který jsem napsala: „Nenechám se porazit.“

Vyrazila jsem do ulic, kde vzduch voněl po kebabu a levném alkoholu. Všude kolem mě se hemžili lidé v oblecích a večerních šatech, jako by se na galavečer chystali už teď. Já? Já jsem vypadala jako ztracená duše, ale to mi nevadilo. Našla jsem si kousek klidného místa, kde jsem mohla v klidu vymyslet, jak na to.

Po pár hodinách chaosu a slibů, které jsem si dávala, jsem se rozhodla, že si to zasloužím. Musím vyhrát! Měla jsem v plánu vyrazit na místo, kde se konala soutěž. Na dně láhve jsem viděla jen odlesk naděje, ale to mi stačilo. Vzala jsem si poslední peníze na jízdenku a vyrazila.

Na místě jsem se setkala s davem. Vzduch byl prosycen napětím, smíchem a taky lehkým strachem. Všichni čekali na vyhlášení vítěze. Moje srdce bilo jako o závod. Co když se mi to nepovede? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem byla na dně, a rozhodla jsem se, že tentokrát to prostě nevzdám. Ve vzduchu visela vůně úspěchu a já se ji chystala chytit.

Jakmile se slova „a vítězem je…“ rozlehla po místnosti, napětí dosáhlo vrcholu. Otočila jsem se na lidi kolem mě a v tu chvíli to bylo jako ve filmu. Jméno, které vyhlásili, mě šokovalo. Byl to můj bývalý, ten, který mě opustil pro jinou. V tu chvíli jsem pochopila, že i bez lásky a peněz mám sílu se postavit na nohy. Možná jsem nevyhrála soutěž, ale vyhrála jsem sama nad sebou.

Tak jo, je čas na akci. Včera jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na ten Galavečer. Ráda bych tam šla, ale peníze? Ty mi chybí jak kyslík. Takže, co udělám? Pustím se do toho s vášní, která nedá spát.

Začínám v barevném baru na rohu, kde se smíšené vůně cigaret a levného alkoholu mísí s pulzující hudbou. Všichni tancují, ale já mám jiný plán. Každý, kdo si objedná drink, má šanci vyhrát lístek. Zvedám ruku a objednávám své oblíbené – vodku s tonikem. Zatímco se mi v žilách probouzí energie, sleduji lidi okolo. Oči mi přitahuje jeden kluk s tatéry na paži, který vypadal, že by mohl mít informace, které potřebuju.

Snažím se s ním promluvit. Vím, že je to risk, ale co jiného mi zbývá? Jeho úsměv je jako slunce po bouři, ale já mu nehodlám ukázat, jak moc mi záleží. Zjišťuji, že soutěž je mnohem víc než jen o štěstí. Je to o odvaze, a já ji mám na rozdávání. Přímo od něj se dozvídám, že stačí udělat něco bláznivého na baru a vyhrajete. Takže, co udělám? Jdu do toho.

Skáču na bar a začínám tančit, jako by nebyl zítřek. Všichni se na mě dívají, tleskají, a já cítím, jak mi adrenalín stoupá. V tom okamžiku se cítím jako královna. Ale víte co? Ten kluk na mě kouká, jako bych byla podivná, a já mu ukážu, že jsem víc než jen drsná holka bez peněz. Když skončím, slyším, jak mi někdo křičí: „Ty jsi blázen!“ a já se usmívám.

Po tomhle vystoupení mi podávají lístek na soutěž. Jsem na vrcholu světa! Ale pak, když se snažím odejít, ten kluk mě chytí za ruku. „Počkej, to jsi opravdu ty? Ta, co vyhraje všechno?“ říká. A já se zasměju. Takže tohle je překvapení? Ne, ne, ne. To nejlepší teprve přijde. Když se podívám na lístek, uvědomím si, že soutěž o lístky je jen začátek. Co když vyhraju i něco víc? Co když se moje drsná duše dostane na vrchol?“

Když se mi v uších rozezvučel ten známý beat Gigi D’Agostina, věděla jsem, že mě čeká další noc bez peněz, ale s plnou náručí vzpomínek. S kamarádkou jsme se vpily do rozjeté party, která se konala v opuštěném skladu na okraji města.

Všude kolem nás se mísily barvy neonových světel s tmou noci. Lidé se tísnili na malém parketu, zlaté a bílé záře z reflektorů se odrážely v jejich potících se tvářích. Cítila jsem v sobě ten adrenalin, v tom okamžiku jsem zapomněla na všechny starosti. Všechno bylo tak živé, tak intenzivní.

Začala jsem tančit, moje tělo se houpalo v rytmu hudby. Gigi byl mým osobním terapeutem. Všechno kolem mě se rozplývalo, a já jsem byla jen já – drsná holka bez peněz a bez lásky. Srdce mi bušilo, jako by chtělo vypadnout z hrudi, a já jsem se smála, až jsem cítila, jak se mi slzy derou do očí.

V tomhle chaosu jsem spatřila kluka, který byl snad ještě drsnější než já. S jeho koženou bundou a tetováním na rukou byl jako živý sen. Přistoupil blíž, a já jsem věděla, že tohle je okamžik, kdy se nic neděje náhodou. Přes hlasitou hudbu mi zašeptal, abych ho následovala.

Vydali jsme se do bočního vchodu, obklopeni kouřem a zvuky, které se zdály být daleko. Venku jsme se ocitli na prázdném parkovišti, kde se rozhostila taková tma, že jsem v ní čelila jen jeho očím. Když se naše rty konečně setkaly, bylo to jako výbuch. Všechno ostatní zmizelo, ale já jsem věděla, že tohle nebude trvat věčně. A pak bzzzz, telefon v kapse. Byl to můj starý známý, který mi nabízel práci. To byla pro mě šance, ale také jsem věděla, že tím se končí tahle bezstarostná noc.

Když jsem se vrátila zpátky do reality, uvědomila jsem si, že i když jsem bez peněz a bez lásky, aspoň jsem žila. Kdo by potřeboval víc, když má v srdci rytmus Gigi D’Agostina a příběh, který nikdo jiný nemůže napsat?

Jsem drsná holka, co žije v městě plném snů a zklamání. Právě jsem dostala tip na soutěž o vstupenky na galavečer, a to mi rozproudilo krev. Bez peněz a bez lásky, ale s odhodláním, jsem se rozhodla, že to zkusím.

Nejdřív jsem musela zjistit, jak na to. Moje první kroky vedly do místní kavárny, kde se zdržovali lidé, co měli informace. Vzduch byl prosycen vůní čerstvé kávy a koláčů. Sedla jsem si k jednomu stolu, kde se mluvilo o archivních soutěžích. Všichni se smáli a vyprávěli si historky, ale já potřebovala něco víc. Chtěla jsem vyhrát.

Po několika minutách jsem slyšela klukovský smích, který mě přiměl zvednout hlavu. Dva kluci, co vypadali jako by právě vypadli z nějakého filmu, se prali o poslední kousek koláče. Byli to moji spojenci, nebo spíš oběti. Přistoupila jsem k nim a s bezprostředností, která mě charakterizuje, jsem se zeptala: „Hele, jak se dostanu k těm vstupenkám?“

Nečekali na nic a během chvilky mi vysvětlili, že je to všechno o tom, co uděláš, abys získala body. Vyzvali mě, abych se zúčastnila improvizované soutěže, kde se hodnotila kreativita. „Tak jo, jdeme na to!“ řekla jsem a vytáhla z batohu starý, ale funkční foťák.

Na ulicích jsem fotila všechno, co mi přišlo pod ruku. Barvy města, smích dětí, a dokonce i šedivé zdi s graffiti, které vyprávěly příběhy. Každý snímek byl jako malý kousek mě, který jsem dávala do soutěže. Když jsem se vrátila do kavárny, kluci se na mě podívali a prohlásili, že jsem hotová vítězka. A pak to přišlo. Email, který mě pozval na galavečer.

Přišel den galavečera. Měla jsem na sobě šaty, které jsem si půjčila od kamarádky, a cítila se jako královna. Když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že jsem vyhrála více než jen vstupenky. Galavečer byl plný lidí, kteří mi nabízeli lásku, pozornost, a dokonce i peníze. Ale já jsem se usmála a řekla: „Děkuju, ale já už mám vítězství. Nechci nic víc.“ A to bylo pro mě překvapení, že jsem našla sílu a hodnotu sama v sobě.

Byla jsem na dně. Když jsem se ráno probudila, slunce se mi cpal oknem a já jsem se cítila jak zbitý pes. V peněžence pětikoruna a v břiše prázdno. Ale tohle nebyl den, kdy bych se vzdávala. Galavečer se blížil a já měla plán.

Na ulici vonělo čerstvě upečené pečivo a já jsem se rozhodla, že si ho nemůžu nechat ujít. S každým krokem jsem cítila, jak mě ovládá adrenalín. Na zdi jsem zahlédla plakát s informacemi o soutěži o lístky. Všichni říkali, že je to blbost, ale já jsem si řekla, že to zkusím.

Vstoupila jsem do malého klubu, kde se soutěž konala. Vzduch byl naplněný vůní piva a potu, a já jsem se usmála. Měla jsem přehled o tom, co se děje. V koutku jsem zahlédla skupinku lidí, kteří se bavili a smáli. Tak tohle jsou ti šťastní, co si neumí ani představit, jaké to je, nemít nic. Ale věděla jsem, že to není o nich, ale o mně.

Soutěž začala a já jsem se postavila na startovní čáru. Vzduch houkal napětím. Když jsem se dostala k mikrofonu, všechno kolem mě zmizelo. Můj hlas se ozýval jako bouře. Odpovídala jsem na otázky, smála se a vesele provokovala publikum. Když jsem nakonec vyhrála, cítila jsem, jak mi srdce buší jako o závod.

Ale pak přišlo to překvapení. Když jsem dostala lístky, zjistila jsem, že tohle nebylo jen tak. Galavečer byl místem, kde se setkávali lidé z minulosti a já jsem se ocitla tváří v tvář svému bývalému. Jeho úsměv, který mě kdysi uchvátil, teď vyvolal vlnu vzpomínek. A já? Já jsem si uvědomila, že ani lístky na galavečer neznamenají vítězství, pokud se člověk nedokáže zbavit minulosti.

Víte co, nikdy jsem nebyla typ holky, co by se bála jít po hlavě do akce. Včera jsem zaslechla, že se chystá Galavečer a já se rozhodla, že tam musím být. Všude na internetu se mluvilo o soutěži o vstupenky, ale já? Mně bylo jasné, že tohle nebude pro mě. Nemám prachy na lístek, ale vykašlu se na to. Tohle je o tom, co uděláš, když máš hlad a touhu po dobrodružství.

Už od rána jsem se procházela po městě a snažila se najít nějakou možnost, jak se dostat na ten galavečer. Všude kolem mě se válely útržky barevných letáků, vdechovala jsem vůni popcornu a kávy z přilehlé kavárny. Všichni se smáli, zatímco já jsem měla v kapse jen drobáky. Ale to mě nezastavilo.

Na rohu ulice jsem potkala starého známého, který se jmenoval Pavel. Známe se už léta, ale nikdy jsem si nebyla jistá, jestli ho mít ráda. Měl v ruce lístek na galavečer. Chtěla jsem ho dostat. „Tak co, Pavle? Jak se máš?“ zamávala jsem mu s úsměvem, který byl víc falešný než zlatý prsten na jeho ruce. Pár rychlých vět a už jsem se ho snažila dostat do jiného světa. „Máš lístek? Co kdybys mi ho půjčil? Mám pro tebe skvělou nabídku.“

Pavel se na mě podíval, jako bych mu nabídla království. „Co za to?“ zeptal se. A já? V tu chvíli jsem mu řekla, že mu pomůžu sehnat holku na večer. Jenže on chtěl víc. Chtěl, abych s ním šla na drink. Srdce mi bušilo. Přemýšlela jsem, že mu to udělám. Kdo ví? Možná se mi podaří dostat na galavečer, ať už to stojí, co to stojí.

Tak jsem s ním šla. Sice jsem mu nalila do ucha pár lží, ale co, nikdo není dokonalý. Když jsme dorazili do baru, uviděla jsem, jak se jeho touha po mně pomalu zhmotňuje. Pila jsem, smála se a pak jsem mu šla přímo na nervy. „Co říkáš na to, že mi dáš ten lístek, a já ti ukážu, co dokážu?“ vyzvala jsem ho. A on? Souhlasil. Na konci večera jsem měla v ruce lístek a v očích plno jiskřícího očekávání.

Na galavečer jsem dorazila s úsměvem na rtech a pocitem vítězství. Všechno vypadalo jako pohádka. Ale pak, když jsem se rozhlédla, uviděla jsem, že Pavel si mě hledá. Pochopila jsem, že se na mě snaží dostat. A co teď? Otočila jsem se a ztratila se v davu, zatímco jsem se smála, protože jsem věděla, že tentokrát jsem to zvládla. Nakonec se mi podařilo vyhrát víc, než jsem si kdy myslela. A tak jsem tam stála, bez peněz, ale s lístkem na galavečer a dobrodružstvím v srdci. Je to krutý svět, ale je můj.

Hlava plná zvuků

Představ si, jak se město probouzí do odpolední šedi. Hlasité zvuky klaksonů a křik rozzuřených řidičů mi drásají uši. Mám na sobě staré kožené sako, které pamět chrání jako druhou kůži. Zina Stereophonic Punx, to je moje jméno, a dneska večer to rozjedu.

Život na hraně

Zpívající neonové nápisy na ulicích mě lákají. Cítím vůni levného piva a kouře z cigaret. Kluci z party mě pozvali na tajný koncert, prý to bude jízda. Bez peněz, bez lásky, ale s adrenalinovým pocitem, který mě žene vpřed. Když dorazím do garáže, zvuky z amplifikátorů mě přivítají jako ztracenou dceru. Všichni jsou tu jako já, drsní a bezstarostní.

V rytmu punku

Kapela se rozjede a já se propadám do víru těl, která se pohybují v rytmu. Každý úder bubnu mi buší v hrudi, každý tón kytary mi rozproudí krev v žilách. Lidi kolem mě skáčou, smích a křik se mísí s hudbou, a já cítím, jak se ze mě stává součást tohoto šílenství. Všechno ostatní mizí, jako by neexistovalo.

Nečekaná setkání

Pak ho spatřím. Typ, co vypadá jako z jiného světa. Tmavé vlasy, košile s lebkami a oči, které by mohly procházet skrz mě. Vzájemně si vyměníme pohledy, a najednou cítím, jak se něco mění. Pochybnosti, které mě dřív svazovaly, se vytrácí. Místo toho se dostavuje vzrušení, které mě nutí jít blíž.

Překvapení na konci

Když koncert končí, my se ocitáme v temné uličce, kde se zvuky města ztrácí. Zní to jako konec, ale najednou mi podává ruku a já se cítím jako královna. „Pojď, ukážu ti něco víc než jen hudbu,“ říká. A já, i když vím, že nejsem připravená, ho následuji. Kdo ví, co na mě čeká, ale jedno je jisté – tohle nebude obyčejný večer. Život je příliš krátký, abych zůstala jen u hranic punku.