Černovláska.cz

Bylo to jako scéna z nějakého trapného filmu. Stála jsem tam, na tom špinavém chodníku, obklopená tlupou lidí, co se snažili dostat do finále X Factoru. Vzduch byl nasáklý napětím, hlasy se mísily do jedné hlasité kakofonie. Ale já? Já jsem měla v tu chvíli jen svůj sen a prázdnou peněženku.

Být drsnou holkou bez peněz a bez lásky, to je život, který mě naučil, jak se postavit na vlastní nohy. Zatímco ostatní snili o slávě, já jsem se snažila přežít. Dívky v lesklých šatech, s úsměvy jako od profesionálních zubařů, si vyměňovaly názory o tom, jaké to bude, až se dostanou do finále. Mě to celkem minulo. Místo toho jsem se soustředila na to, jak si obstarat další cigaretu a levnou vodku.

Ve vzduchu poletoval zápach potu a nadšení, ale já jsem se necítila jako součást téhle show. Očima jsem sjela na svůj outfit – roztrhané džíny a tričko, co pamatuje lepší časy. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych měla na sobě něco jiného, něco, co by mě udělalo viditelnou. Ale tohle byla realita, a já jsem se s ní smířila.

Když vyhlásili číslo 3824 a potvrdili, že se do finále X Factoru nedostali, zvedl se ve mně pocit, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Ti kluci, co tam stáli, vypadali zničeně. Ale já? Já jsem se jen zasmála. Život je brutalita, a já jsem si na to už zvykla. V tu chvíli jsem se rozhodla, že se na tohle nebudu dívat pasivně. Musím něco udělat!

Našla jsem si starého kámoše, který měl kontakty ve městě. S ním jsem se domluvila na malém koncertě v zapadlé hospodě. Bylo to risk, ale co jiného jsem měla? Jenom se na mě podíval a věděl, že tohle je můj způsob, jak se vymanit z téhle situace. Pár dní poté jsem stála na pódiu. Hlasitá hudba, zaplněný bar, a já jsem byla středem pozornosti. Konečně jsem cítila, že žiju. A pak, když jsem to nejméně očekávala, někdo mi za zády špitnul: „Tvoje vystoupení bylo fakt skvělý, co kdyby ses zkusila dostat zpátky do X Factoru?“

A tak se můj příběh uzavřel v jednom velkém překvapení. Nešlo o to, zda jsem se dostala do finále. Šlo o to, že jsem si uvědomila, že v životě je důležité jít za svými sny, i když se zdají nedosažitelné. Takže na X Factor? Možná. Ale teď? Jsem drsná holka, která se nebojí riskovat a žít naplno.

Drsná holka v akci

Když jsem slyšela o soutěži o tři knížky, říkala jsem si, že to je šance. Šance na něco víc než jen další den, kdy se potloukám po městě jako duch. Chybí mi peníze, chybí mi láska, a tak mi nezbývá nic jiného, než se zapojit.

Soutěžící se sešli v zaplivané kavárně na rohu, pach starého kafe a cigaret se mísil s vzduchem. Každý z nás měl v očích ten stejný hlad – hlad po knihách, po příbězích, které nás vytáhnou z té naší šedi. Nebyla jsem sama, a to mě trochu vyvádělo z míry. Kdo ví, co by se mohlo stát?

A tak jsme dostali záludnou otázku, která nás měla prověřit. Kdo by si pomyslel, že se dostaneme k otázce o hlavním hrdinovi v románu, který jsem četla v noci pod peřinou? Vzpomínám si na tu knížku, jak voněla po levanduli a jak mě hřebík v podlaze neúprosně bodal do nohy.

V okamžiku, kdy jsem vyhrkla odpověď, se v kavárně rozhostilo ticho. Ostatní soutěžící na mě hleděli se směsí údivu a obdivu. Vzduch byl nabitý napětím, jako když se blíží bouřka. Vítězství se blížilo, a já se cítila jako královna, i když jsem seděla na starém, roztrhaném křesle.

Ale jak už to bývá, život mě znovu srazil na kolena. Organizátoři soutěže si vzali pauzu a já se ocitla na ulici, když jsem slyšela smích a povyk. Někdo z davu začal vtipkovat o tom, jak jsme blázni, že se za knihy pereme. A já? Já se jen smála. Nejsem blázen, jsem drsná holka. A i když jsem nakonec nevyhrála, ten pocit, že jsem se postavila a bojovala, byl víc než jakákoliv knížka.

A pak, jako by mě osud chtěl potrestat, jsem se vrátila domů a našla knížku, kterou jsem ztratila. Byla to ta, po které jsem toužila nejvíc. Překvapení na závěr? Nezáleží na tom, kolik peněz máš, ale na tom, co si v srdci nosíš. A já nosím naplno.

Byla jsem na dně. V kapse ani halíř a srdce rozervané jako stará košile. Ale tohle mě nezastavilo, ani když jsem se potkala s klukama z Čech. 3589 – číslo, které mi zůstalo v hlavě jako nějaké zaklínadlo.

První setkání proběhlo v zaplivané hospodě, kde pach piva a kouře se mísil se smíchem. Kluci měli v očích jiskru, která mě přitahovala jako magnet. „Ty jsi ta drsňačka, co si myslí, že může všechno,“ řekl jeden z nich. A já se jen zasmála. Byl to začátek něčeho šíleného.

Hned jsme se domluvili na akci. Vytáhli mě na Ibizu, místo, kde se zábava nikdy nezastavila. Všude kolem nás blikající světla, rytmy hudby, které rozvibrovávaly vzduch. Kluci z Čech se ukázali jako skvělí společníci. Měli v sobě něco, co mě táhlo dál a dál.

Každý večer jsme prozkoumávali noční život. Od skrytých barů po divoké parties na pláži. Dalo by se říct, že jsme byli jako rodina. Ale v té rodině byla jedna věc, která stále chyběla – láska. Jen adrenalin, žádné city.

Ale všechno se změnilo, když jsme se dostali do potíží. Na pláži nás obklíčili místní borci. „Co tu děláte, kluci?“ zeptali se. Napětí v ovzduší bylo hmatatelné. Ale místo strachu jsem cítila vzrušení. Kluci z Čech se postavili do řady, připraveni bránit nás. A já? S úsměvem jsem vytáhla láhev od piva a šla do akce. Všichni jsme se do toho vrhli s vervou a nakonec jsme vyšli jako vítězové.

A tak jsem se ocitla na Ibize s partou kluků, kteří byli víc než jen kamarádi. Byli to moji spolubojovníci. A když se vše zdálo být na vrcholu, uvědomila jsem si, že tenhle adrenalin a přátelství byly vše, co jsem potřebovala. 3589 už nebylo jen číslo, ale symbol našeho dobrodružství. A teď, když se dívám zpět, vím, že jsem našla něco víc, než jsem kdy očekávala. Ale co s tím udělám? To je otázka, na kterou teď musím najít odpověď.

Jsem naštvaná. Život mi dává facky a já je s radostí vracím. Když se mi rozpadl svět, rozhodla jsem se vzít situaci do vlastních rukou. Kde začít? U 3424. Co to je? Místo, které se mi objevilo ve snu jako neonová značka na kraji města. Místo, kde se schází ta správná parta.

Na ulici je šero. Vzduch voní po benzínu a levném jídle. Zastavuji u malého bistríčka, kde se prodávají klobásy. Člověk by si pomyslel, že mě to nezajímá, ale já vím, že na prázdný žaludek se těžko bojuje. Zasunuji si pár drobných do kapsy a jdu dál. Mířím k tomu místu, které se mi zdálo.

A tam je to! 3424 – starý skladiště, co pamět chrání za zamčenými dveřmi. Všude kolem se válí odpadky a graffiti pokrývá každou plochu. Zvědavost mě žene dál. Otevírám dveře a vcházím dovnitř. Hluk, barvy, světla. Parta lidí se tady baví, tancují, smějí se. Adrenalin mi tepe v žilách.

„Co tady děláš, holka?“ slyším ze zadní části místnosti. Otočím se a vidím kluka s modrými vlasy a tetováním, co mu pokrývá ruku. Není to žádný princ, ale jeho charisma mě přitahuje. „Něco hledám,“ odpovídám s úsměvem. Jeho oči se rozšíří, jako by právě našel poklad.

Na chvíli zapomínám, proč jsem tady. Odlétáme do jiného světa, plného smíchu a tance. Ale pak se rozsvítí červená světla, a já vím, že tohle místo není bezpečné. „Vypadněte, policie!“ křičí někdo z davu. Srdce mi buší jako o závod. Kde je východ? V tom chaosu se naše pohledy setkávají a já vím, že tohle není konec, ale začátek něčeho šíleného.

Utíkáme ven, smíchem a adrenalinem naplněni, a já se usmívám. Co se stalo? Našla jsem víc než jen únik. Našla jsem svobodu a možná i někoho, kdo mě chápe. A tak, s policisty v patách, se vydáváme na cestu, kterou jsem nikdy neplánovala, ale jsem připravená ji prožít. Kdo ví, co mě čeká za rohem!

Stará džíny, nový začátek

Včera jsem se rozhodla udělat něco bláznivého. Po nekonečně dlouhém dni jsem si sedla na schody, co vedou k mému malému bytu. Pod nohama mi šustily staré džíny, co jsem nosila, když jsem si myslela, že život je fér. 3936, to bylo číslo, které jsem na nich našla, a víte co? Rozhodla jsem se je darovat.

Hledání příležitosti

Vydala jsem se do města, kde se vzduch mísil s vůní čínského jídla a smíchem kluků hrajících basket. Měla jsem na sobě roztrhané tričko a boty, které pamatují lepší časy. Ale to mi nevadilo. Cítila jsem se svobodně. Na rohu ulice jsem potkala partu kluků, co se smáli a v ruce drželi několik kousků oblečení, které si vyměnili. Vzpomněla jsem si na ty moje džíny.

Nečekaný obrat

„Hej, kluci! Co kdybych vám dala tyhle starý džíny?“ zavolala jsem. Zasmáli se, jako bych právě vyhrála v loterii. Ale věděli jste, co se stalo dál? Jeden z nich, ten s modrými očima a úsměvem od ucha k uchu, mě vzal za ruku a řekl: „Daruj mi je, a já ti dám něco, co si budeš pamatovat.“

Skryté poklady

Vytáhli z batohu Levi’s 501, které vypadaly jako z jiného světa. Cítila jsem, jak mi buší srdce, když jsem je vzala do rukou. Byly tak měkké, voňavé po nějakém neznámém parfému. Bylo to jako výměna, jen bez peněz. Místo starého hadru jsem měla na sobě něco, co mi dodalo sílu.

Nová kapitola

O hodinu později jsme seděli na lavičce, smáli se a povídali si o všem možném. Kluci byli normální, ale já jsem se cítila jako královna. Když jsem se rozloučila, věděla jsem, že tenhle den nezapomenu. Staré džíny mi přinesly víc než jen nové kousky do šatníku. Přinesly mi příběh, který si budu vyprávět i za dvacet let. A víte co? Mé srdce se začalo znovu otevírat. Kdo ví, co přinese zítřek.

Ráno provoněné kávou a páleným toastem, ale já jsem na to kašlala. Snídani na stole jsem jen tak letmo pohlédla a vzala nohy na ramena. Monika Valentová? Ta holka byla vždycky taková, že se nevyplácí ji podceňovat. Rychlost jejího útěku z té nudné snídaně byla fascinující, a já jsem se rozhodla, že ji budu následovat.

Ulice byly pokryté mlhou, vzduch byl chladný a vdechoval jsem vůni čerstvě upečeného chleba. Monika byla daleko, ale já jsem měla plán. Nechtěla jsem se nechat zmást tím, co si o mně lidé myslí. Jsem drsná holka, a když se něco děje, já jsem u toho. Během pár minut jsem ji dohnala na rohu ulice, kde se schovávala za popelnicí a smála se. „Co děláš?“ ptala jsem se, i když jsem to vlastně věděla.
„Zdrhám, to je jasný, ne?“

Monika měla v očích jiskru, která mě nutila jí důvěřovat. „Mám plán,“ řekla mi. A já jsem si pomyslela, že je to přesně to, co mi chybělo. Sedm tisíc korun v naší kapse a žádná láska, ale co na tom záleží, když můžeme jít za dobrodružstvím. Vydala jsem se s ní na cestu, kde jsme objevily zapomenuté uličky a staré garáže, které skrývaly tajemství.

Naše kroky nás zavedly k neznámé budově, v jejíž špinavé okna svítilo slabé světlo. „Jdeme dovnitř?“ zeptala jsem se. Monika se usmála, ale já měla pocit, že se něco děje. Vstoupily jsme a uvnitř jsme našly klub s lidmi, kteří vypadali jako z jiného světa. Tancovali, smáli se, a já jsem se cítila jako na jiném planetě. Zatímco jsme se snažily dostat do víru zábavy, zjistila jsem, že Monika má v plánu něco nebezpečného.

„Co to má být?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že se chystá na něco, co by mohlo skončit špatně. „Nic, jenom malá krádež,“ řekla. A já? Já jsem se rozhodla, že ji podpořím. V tu chvíli jsem se cítila jako královna. Během pár minut jsme byly v akci, ale pak přišla policie. Když jsem si uvědomila, že jsme obklopené, Monika se na mě podívala a já věděla, že musíme zdrhnout znovu.

Vyběhly jsme ven, ale co se nestalo? Monika se ztratila v davu, a já zůstala sama. Zastavila jsem se a otočila se zpátky, abych ji viděla. Ale jediné, co jsem spatřila, byl její úsměv, zatímco se ztrácela v dáli, jako by byla součástí snu. Uvědomila jsem si, že láska, peníze, to všechno jsou jen iluze. Našla jsem svobodu, ale za jakou cenu? Překvapení na konci? Monika Valentová měla v plánu zdrhnout nejen ze snídaně, ale i z mého života na vždy.

Úvod do nočního dobrodružství

Ve vzduchu visel pach cigaret a levného parfému, když jsem vkročila do klubu. Měla jsem v úmyslu zapomenout na všechno, co se mi v poslední době dělo. Bez peněz, bez lásky, ale s plnou náručí odvahy.

Setkání s neznámým

Na pódiu se kroutila stripterka, její křivky byly jako magnet. Když jsem ji viděla, vzpomněla jsem si, proč jsem sem přišla. V mém životě bylo málo vzrušení, a já potřebovala vzplanout. Můj pohled spočinul na zlatých trenkách, které se na ní houpaly jako zvony, a já si říkala, že dneska budu taky hvězdou.

Hra o peníze

„Hej, holka, co takhle si přivydělat?“ zeptal se mě Samer Issa, když si mě všiml. Jeho úsměv byl jako břitva, nebezpečný a lákavý. „Mám plán, jak si vydělat slušné peníze, a ty jsi v tom jako stvořená.“ Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. Vstoupila jsem do jeho hry, nehledě na následky.

Nečekané zvraty

V okamžiku, kdy jsem se ocitla na stage, mě obklopily blikající světla a křik davu. Stripterka vedle mě se na mě usmívala, jako by věděla, co mě čeká. Předváděla jsem se, jak jsem mohla, zatímco Samer se usmíval z první řady. Byla to šílená noc, plná tance, smíchu a i pár slz. Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude takhle dobře.

Překvapení na konci noci

Na konci večera, když jsem se už chystala odejít, mě Samer zastavil. „Mám pro tebe nabídku, která ti změní život,“ řekl a ukázal na velkou tašku. Když jsem ji otevřela, uvnitř byly hromady peněz. „Vydělala jsi si na ně,“ dodal. A já si uvědomila, že jsem vlastně vyhrála. V tu chvíli jsem však věděla, že jsem prodala víc než jen svůj čas; prodala jsem kousek sebe.

Jsem tady, na kraji města, kde se mísí vůně benzínu a prachu. Můj svět je plný šedých stínů a neonových světel. Včera jsem dostala zprávu od kámoše, že se chystá udělat desku. Hned na mě padlo, že to je má šance. Ale co s penězi? To mi nevadí, jdu do akce.

Navlékla jsem si černou koženou bundu, zapnula zip na maximum a vyrazila. Město nespí, i když já už dávno měla být v posteli. Jako drsná holka, co nemá co ztratit, jsem se proplétala mezi lidmi, kteří se snaží najít své místo ve světě. 3948 je číslo, které mě dovedlo k týmu, co dělá desky přes Skype. Slyšela jsem, že mají talent a já bych jim mohla něco přinést.

Na druhém konci ulice jsem uviděla starou garáž. Byla rozbitá, ale uvnitř to vypadalo jako Alenka v říši divů. Barevné plátna, mixážní pulty a spousta lidí, kteří se tu motají jako včely kolem květin. Přistoupila jsem blíž, zaplula dovnitř a oslovila je: „Hele, já mám něco, co potřebujete, a vy potřebujete mě!“

Než jsem se nadála, už jsem byla za mikrofonem. Hudba vibrovala vzduchem, prolínala se s mým srdcem. Každý tón byl jako elektrický proud, co mě pálil do plic. Měla jsem oči zavřené, cítila jsem, jak mě ta deska pohltí. Město kolem mě zmizelo, zůstala jen já a ten zvuk. Když jsem otevřela oči, všichni na mě koukali. Byla to ta chvíle, kdy jsem věděla, že jsem na správném místě.

Nečekala jsem, že se to stane. Všichni mi začali tleskat, ale já jsem viděla jen jednoho. Kluka, co stál na kraji, s nádechem tajemství a s očima, co dokázaly vidět až na dno mé duše. Tak moc jsem mu chtěla věřit, ale přece jen, já nejsem holka, co věří na pohádky. A přesto jsem mu dala šanci. Možná je to šílenství, ale někdy je šílenství to jediné, co nám zbývá.

Na konci se všechno spojilo. Deska byla hotová a já jsem stála na prahu nového života. Kdo by si pomyslel, že mi přes Skype změní život? Když se všechno zdálo být na dně, přišel kluk, co mi ukázal, že i drsné holky si zaslouží šanci na lásku. Ale co s tím udělám? To je otázka, kterou si pokládám, když se dívám na město, co nikdy nespí.

Jsem v tom sama

V roce 1759 jsem byla bez peněz, bez lásky a bez jakýchkoli iluzí. Žila jsem v malém městě, kde se každý den opakoval jako špatná písnička. Ale jednoho večera se něco změnilo. Vzduch byl nasáklý vůní benzínu a prašných silnic, když jsem se vydala na ulici, abych zapomněla na své starosti. Město se zdálo být zaplavené neonovými světly a já, drsná holka s nedostatkem štěstí, jsem se rozhodla, že tady nebudu jen tak stát.

Na cestě za snem

V tomhle rozbořeném městě jsem našla své místo – bar, kde se sešlo všechno, co by se dalo považovat za „normální“. Ale já jsem byla jiná. Objednala jsem si whiskey a vychutnávala si hořkost, když jsem si vzpomněla na Je Samer Issa, superstar, jehož jméno se mi vrylo do paměti jako tetování. V té chvíli, s každým douškem, jsem se cítila silnější. Ten kluk byl pro mě jako světlo v temnotě, i když jsem o něm jen snila.

Překvapení na obzoru

Najednou se dveře baru rozletěly a dovnitř vtrhl vítr. Byl to on! Je Samer Issa, superstar, jehož písničky znaly všechny holky v okolí. Stál tam, s úsměvem, který by rozsvítil i nejtemnější kouty. Město se zastavilo, když se na mě podíval. Nevěřila jsem vlastním očím. Byla jsem tam, bez peněz, ale s touhou, která mě hnala kupředu.

Hra na pravdu

Našim pohledům se podařilo protnout, a než jsem se nadála, byl u mě. „Chtěl jsem tě poznat,“ řekl a jeho hlas byl jako hladina klidného jezera. Než jsem se stačila vzpamatovat, už jsme tancovali na stole, a já se cítila jako královna. Bar byl plný smíchu a tleskání a já jsem zapomněla na všechno ostatní. Bylo to jako sen, který se stal skutečností.

Šokující zvrat

Ale pak, v tom nejlepším, se to stalo. Z davu vystoupil chlapík s brýlemi a začal křičet: „Samer, nejsi tady kvůli ní!“ Bylo to jako rána kladivem. Jeho minulost se vynořila z temnoty a já jsem si uvědomila, že tenhle superstar má své tajemství. Otočila jsem se a srdce mi bušilo jako o závod. Moje touha po dobrodružství mě dostala do situace, ze které nebylo úniku. Možná jsem byla drsná holka bez peněz a lásky, ale v tomhle příběhu jsem se stala součástí něčeho většího, než jsem si kdy dokázala představit.