Černovláska.cz

Začátek noci

Představ si to. Vůně piva se mísí s kouřem z cigaret a já jsem v tom. Valašské Meziříčí je moje hřiště. Kluci s kytarami, basou a bicími, co hrají na náměstí, jsou moje parta. Dneska tu zazní 3685 holandanka, a já jdu přímo doprostřed akce.

Nečekaná setkání

Srdce mi buší jako o závod, když se dostanu do prvního řady. Vidím ten pohled – kluci se snaží, ale já jsem ta, co je zaujme. Zvednu ruku, zařvu na ně a oni se usmějí. Cítím, jak atmosféra houstne, jak se rozproudí energie. „Dneska to rozjedeme!“ křičím a otáčím se na dav.

Největší překvapení

A pak to přijde. Na scéně se objeví holka s dlouhými vlasy a hlasem jako siréna. Holandanka! Obyčejný večer se mění na magii, když začíná zpívat. Každé slovo, co vyjde z jejích rtů, je jako náboj. A já? Já se snažím být součástí toho všeho. Cítím, jak mě to strhává.

Bez peněz, ale s vášní

Nikdo mi neřekl, že láska k hudbě se dá koupit. Mám prázdnou peněženku, ale srdce mi tluče jako nikdy předtím. Zpíváme spolu, tančíme, jako by se svět okolo nás rozpadal. Lidi kolem mě skandují, já jsem součástí něčeho většího. A teď, když se dívám na tu holku, cítím, že můžu mít i víc než jen tuhle chvilku.

Nečekané odhalení

A pak, když se zhasne světlo a poslední tóny utichnou, ona se ke mně přiblíží. „Ty jsi to zvládla!“ říká mi a já mám chuť se smát. Ale pak mi podává ruku. „Poď, jdeme na afterparty!“ To je překvapení, které jsem nečekala. Zjistím, že i bez peněz a lásky mohu mít dobrodružství, které mě naplní. A tak jdu, ruku v ruce s holandankou, vstříc dalšímu večeru, který změní všechno.

Úvod do chaosu

Včera večer jsem seděla v malém, smradlavém bytě, kde se ze všech koutů linul pach starého piva a cigaret. Telefon mi svítil jako poslední naděje a já se rozhodla, že se pokusím najít něco, co by mi v tomhle životě dalo smysl. Najdi si svého STB – říkala jsem si. Co to sakra může být?

HTML jako zbraň

Pátrání začalo. Zjistila jsem, že internet je jako obrovský bazar, kde se prodávají myšlenky a sny. Čím víc jsem se nořila do HTML kódu, tím víc jsem cítila, jak se mi otevírá nový svět. Bylo to jako když potkáte kluka z vedlejší ulice. Drsného, ale vzrušujícího. Všechno, co jsem potřebovala, bylo přímo pod mýma rukama.

Vstup do virtuálního světa

Jedno kliknutí, další kliknutí, a najednou jsem byla v místnosti, kde se scházeli lidé, co chtěli tvořit, ale neměli na to. Zjistila jsem, že mohu být součástí jejich světa, i když mám v kapse jen pár drobných. STB se ukázalo jako společenství, které hledalo kreativní duše jako jsem já. Chybělo nám jen jedno – odvaha.

Přátelství a rivalita

Našla jsem pár lidí s podobným mindsetem. Byli jsme jako banda rebelů, co se snaží změnit svět kolem sebe. Každý z nás měl svůj příběh a já se stala součástí jejich. Bylo to jako když se v noci rozsvítí světla ve městě – plné naděje, ale i nebezpečí. Ale já se nebála.

Překvapivý závěr

Jednoho dne, když jsem seděla u počítače, z ničeho nic mi přišla zpráva. STB se chystalo na velkou akci a já byla pozvaná. Měla jsem šanci dotáhnout to, co jsem začala, až na vrchol. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co jsem hledala, nebylo nic jiného než příležitost najít sama sebe v chaosu. A kdo by to byl řekl, že zrovna já, drsná holka bez peněz, se stanu součástí něčeho většího?

Byla jsem na dně. Peníze mi chyběly a lásku jsem už dávno pohřbila. Stála jsem na rohu ulice, koukala na rozsvícené reklamy, které mi připomínaly, jaký je svět barevný, zatímco já jsem se potácela ve svém šedém životě. „Dneska to musím změnit,“ říkala jsem si. „Žádný kecy, rovnou do akce.“

Ulice byly plné lidí, jejich smích zněl jako výsměch mému zoufalství. Vzduch byl prosycený vůní čerstvého pečiva a levného parfému. Můj žaludek se ozval, ale jídlo nebylo na pořadu dne. Vytáhla jsem z kapsy poslední drobáky a rozhodla se, že je investuji. „Cigára, feťáky, nebo něco ostřejšího?“ přemýšlela jsem.

Vtom jsem zahlédla kluka s krásnýma očima, který stál u stánku s jídlem. K čemu mi to bylo? „Jestli ti na mě záleží, tak to ukáž!“ říkala jsem si v duchu. Měla jsem pocit, že mu můžu věřit, i když jsem ho znala jen chvilku. Zasněně jsem se k němu přiblížila a řekla: „Máš mi co nabídnout?“ a usmála se.

Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo, když mi nabídl jídlo. Bylo to jako kouzlo, ale já jsem nechtěla přiznat, že mi na něm záleží. Místo toho jsem se snažila vyzařovat drsnost, i když mi uvnitř trochu praskalo srdce. „Děkuju, ale to je jen dočasný únik,“ pomyslela jsem si, když jsem si vzala burger a vychutnávala si každý kousek.

Ve vzduchu visela vůně neznámého dobrodružství. Jak jsem se s ním bavila, cítila jsem, jak se svět okolo mě mění. Už jsem nebyla ta holka bez peněz a bez lásky. Byla jsem drsňák, co si jde za svým. „Co kdybychom to vzali do dalšího levelu?“ navrhl najednou. „Můžeš být se mnou, nebo si užít tenhle večer sama.“

Na poslední chvíli jsem se rozhodla. „Jdem do toho!“ křikla jsem, ať si mě pamatuje. Když jsem se otočila, aby se mnou šel, odhalil mi šokující tajemství. „Nejde o peníze, ale o to, co zažiješ!“ A já jsem věděla, že tohle je teprve začátek. Otočila jsem se s úsměvem a s hrdostí, protože jsem věděla, že já, drsná holka bez peněz, právě začínám novou kapitolu svého života.

Už jsem byla na dně. Bez peněz, bez lásky, bez motivace. Když jsem jednou večer seděla na starém roztrhaném gauči, zírala jsem na obrazovku, kde se blýskalo 3794. Vyhrajte 30ti minutový lifting obličeje bez skalpelu! Znělo to jako zázrak. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím.

Hodila jsem na sebe staré džíny a vytahané tričko, abych se mohla dostavit na soutěž. Město bylo potemnělé a ulice voněly deštěm a benzínem. Cítila jsem, jak se ve mně probouzí adrenalin. Netrvalo dlouho a já stála před vstupem do malého, neonově osvětleného salonu. Hlava mi hučela jako při pití levného vína. Cítila jsem se jako královna, která si jde pro svou korunu.

V salonu to vypadalo jako z nějakého snu. Barvy se mísily s vůněmi esenciálních olejů a krémů, přičemž ve vzduchu visela atmosféra očekávání. Požádala jsem o lifting, ať už to znamená cokoliv. Někdo mi vrazil do ruky lístek a já se dozvěděla, že musím projít několika testy, abych se dostala do finále.

Začalo to jednoduchými otázkami, ale brzy se mi v hlavě začaly rojit myšlenky, jako se rojí mouchy kolem odpadkového koše. Musela jsem prokázat, že jsem drsná holka, co si zaslouží vyhrát. Vzduch zhoustnul a já se musela soustředit, abych si vzpomněla na všechny ty blbosti, co jsem zažila. Vybavila jsem si momenty, kdy jsem si říkala, že se nenechám zlomit.

Pak jsem dostala poslední úkol: přesvědčit porotu, že lifting bez skalpelu je přesně to, co potřebuju. A tak jsem se postavila na stůl, rozjela jsem svůj proslov, mluvení bylo jako tanec – vášnivé a neúprosné. V ten moment jsem si uvědomila, že to, co hledám, není jen lifting, ale i sebevědomí. Když jsem domluvila, porota se usmála. Vyhrála jsem! Nejen lifting, ale i něco mnohem cennějšího – víru v sebe.

Jak jsem si užívala svůj nový vzhled, uvědomila jsem si, že krása není jen v obličeji. Je to o tom, co máme uvnitř. V ten moment jsem si řekla – už nikdy nebudu bez peněz, bez lásky, ani bez sebevědomí. A tak jsem vyšla ven, slunce svítilo a já jsem se cítila jako vítězka.

Už jsem si zvykla na to, že život je jedna velká bitva. Včera jsem seděla na okraji parku, s nohama na zemi a pohledem upřeným na starou kapelu, která právě ladila svoje nástroje. Z kapelních beden se linula vůně dřeva a rezavého kovu, zatímco kolem probíhaly přípravy na koncert. Davy fanoušků se už stahovaly, a já tam seděla, bez peněz a bez lásky, ale s touhou po akci.

Všimla jsem si, jak se mezi lidmi proplétají lesbičky, které naprosto ovládly atmosféru. Byly barevné, jako duha po dešti – modré vlasy, fialové nehty, a jejich úsměvy se zdály být tak živé, že jsem si pomyslela, že bych mohla být jednou z nich. Ale ne, já jsem drsná holka, co si na žádné iluze nehraje.

Když kapela konečně začala hrát, zvuk kytar a bubnů mě okamžitě vtáhl do víru. Z davu vyběhla slečna, která vypadala jako rocková hvězda, a začala tančit, jako by jí nikdo nesledoval. Její energie byla nakažlivá. Já jsem se na to nemohla dívat, tak jsem se prostě zvedla a šla si to užít. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem se ponořila do tance.

Mezi tleskáním a křikem jsem zaslechla jméno Samerovi. Bylo to jako kouzlo, které rozproudilo všechny emoce. Kdo to sakra je? Otočila jsem se a uviděla kluka, který si to štrádoval přímo k nám. S úsměvem, který by rozjasnil i nejtemnější večer, se dostal až ke mně. Hlavou mi prolétly myšlenky – co když je to on? Ten, kdo mi změní život?

A pak se to stalo. Než jsem si to uvědomila, stáli jsme v ohnisku tance, jeho ruka v mojí, spojeni v rytmu hudby. Najednou jsem se cítila jako někdo jiný, jako bych v sobě našla sílu, která mě dřív opouštěla. Ale pak, jak už to v životě bývá, se objevila překážka – kapela skončila, a s ní i náš okamžik. On zmizel v davu, a já zůstala sama, plná rytmu a vašeho vzrušení.

Na konci večera jsem se rozhlédla a uvědomila si, že jsem zaslechla něco, co mě šokovalo. Samerovi byl ve skutečnosti hlavním zpěvákem kapely, a teď, když jsem ho ztratila, jsem měla pocit, že i kus mě zůstal s ním. Ale život jde dál. Místo slz jsem se rozhodla, že se postavím na nohy a znovu vyrazím do akce. Protože jak říká moje oblíbená písnička, „nikdy nevíš, co tě čeká zítra“.

Došlo k chybě při komunikaci s OpenAI API.cURL error 28: Operation timed out after 30001 milliseconds with 0 bytes received

Všichni víme, co to znamená

Bylo to na Nový rok, když se v ulicích začaly ozývat první výbuchy. Moje srdce se rozbušilo, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co se dělo s Maxem. Můj pes, s hnědou srstí, která v noci vypadá téměř černě, se hned schoval pod stůl. Chudák. Věděl jsem, že to bude těžké. Dneska jsem neměla na výběr, musela jsem ho vzít ven.

Ulice plné zvuků a barev

Venku to vypadalo jako apokalypsa. Lidi křičeli, děti se smály a petardy praskaly jako popcorn. Max měl oči široké jako talíře, a já jsem cítila, jak mu vibruje v srdci strach. „Neboj se, kámo, já jsem tady,“ řekla jsem mu, zatímco jsem ho vedla směrem k parku. Vzduch byl nasáklý vůní spáleného prachu a cukrové vaty. Jak jsme kráčeli, snažila jsem se mu ukázat, že všechno je v pohodě.

Únik z reality

Max se snažil být silný, ale jakmile další petarda bouchla, zjevil se mu v očích strach. Cítila jsem, jak se mu třesou tlapky. „Kde se schováme?“ pomyslela jsem si. Zastavila jsem se u starého, opuštěného altánu v parku. Sem by nás mohly ochránit stromy a klid. Když jsme se usadili na studené, zničené lavičce, Max se konečně uklidnil. Zadeček mu spadl a já jsem si uvědomila, že i já potřebuji trochu útěchy.

Tajemství noci

Jak jsme seděli v tichu, slyšela jsem za sebou tichý smích. Otočila jsem se a spatřila skupinku kluků z naší ulice. Zřejmě se rozhodli, že si udělají ohňostroj. „Hele, co tu děláš?“ zavolal jeden z nich. „Snažím se zachránit psa před tvou blbostí!“ odpověděla jsem. Až na to, že jsem si uvědomila, že vlastně nemám žádný plán na záchranu. Jen jsem chtěla, aby byl Max v bezpečí, ale tady jsme byli, vystrčení na okraj.

Překvapení za rohem

Najednou jeden z kluků přiběhl s obrovským balonem. „Zahrajeme si hru!“ zvolal a podal mi ho. Když jsem se na Maxe podívala, jeho oči se rozzářily. „Co když to zkusíme?“ pomyslela jsem si. Pustila jsem balon a Max se za ním rozběhl jako šílený. Petardy? Na to teď kašlal. A když kluci začali křičet a smát se, uvědomila jsem si, že to, co se zpočátku zdálo jako noční můra, se proměnilo v nezapomenutelnou chvíli. Takže co se psem, když se bojí petard? Někdy stačí jen najít způsob, jak se bavit a zapomenout na strach. Max byl šťastný a já také. A to byl ten nejlepší ohňostroj, co jsem kdy zažila.

První pohled na město

Na ulicích je chaos. Prach a hluk se mísí s vůní jídla ze stánků. Pochmurná atmosféra, ale já mám v sobě oheň. Mám na sobě roztrhanou koženou bundu, kalhoty s dírami, a v hlavě planu myšlenku, jak se dostat k prachům. Bez peněz se v tomhle městě prostě nedá žít.

Setkání na rohu

Dneska jsem měla štěstí. Na rohu ulice jsem potkala starého známého. Vypadá, že má nějakou práci, kterou potřebuje splnit. Jeho oči se lesknou, když mi říká, že má plán. „Zkusíme udělat něco velkého,“ říká.

Akce začíná

Jsem na to zvědavá, ale zároveň se mi zvedá adrenalin. „Co to bude?“ ptám se. On se ušklíbne a ukáže na starou budovu na konci ulice. „Tam je poklad, co se musí vyzvednout,“ šeptá.

Čas na akci

Srdce mi buší. Vybíháme do tmy, vzduch je studený, ale já to cítím jako výzvu. Společně se plížíme do budovy, která vypadá jako z jiného světa. Jakmile se dostaneme dovnitř, je to jako vstoupit do halucinace. Všude kolem jsou podivné stíny a zvuky, které se odrážejí od zdí.

Překvapení na konci

Když konečně najdeme to, co hledáme, zjistíme, že to není zlato, ale staré dokumenty. „Tohle je naše šance!“ zařve můj společník. Ale já se jen směju. „Peníze jsou fajn, ale tohle je mnohem víc.“ Nečekaně jsem se dostala do světa, kde se míra hodnoty mění a já jsem součástí něčeho většího. Tento den se proměnil v odvahu a svobodu.

Život na dluh

Život bez peněz je jako jízda na kole bez brzd. Cítíš ten vítr ve vlasech, ale nikdy nevíš, kdy se to celé rozpadne. Na ulici, kde se noc proměňuje v den, jsem se naučila, že slova nemají cenu. Když nemáš ani korunu, tvůj jazyk se stává tvou zbraní. Irsko, to je místo, kde se setkávají sny a realita, a já jsem se ocitla v jeho drsné náruči.

Setkání s Nina Hynes

Jednoho večera jsem narazila na Ninu Hynes. Byla jsem na pokraji vyčerpání, unavená a hladová, když jsem ji potkala na rohu ulice. Její hlas byl jako zvonění starých mincí, když mluvila o snech a hudbě. Kdybych měla peníze, možná bych ji pozvala na drink. Ale to jsem neměla. Místo toho jsem si ji jen naslouchala a snažila se si zapamatovat každé slovo.

Hudba a svoboda

Naše konverzace se proměnila v jam session. Odtud to začalo. Nina hrála na kytaru, já jsem zpívala. Lidé se scházeli, smáli se, a já cítila, jak se mění atmosféra. Drobné mince, které jsem našla po kapsách, byly nic oproti té energii. Bylo to jako být součástí něčeho většího, i když jsem neměla nic kromě hlasu.

Na hraně propasti

V noci jsme vyrazili do klubu, kde se hrála elektronická hudba. Místo plné barev, vůní potu a touhy. Byla jsem tam, tancovala jsem, ale stále jsem necítila lásku. Jen jsem se v tom vibrujícím davu snažila najít kus sebe. A pak se to stalo. Z ničeho nic, na parketu, jsem potkala ho. Chlapce s očima jako moře a úsměvem, který mě srazil na kolena.

Překvapení na konci noci

Vše šlo rychle, jakoby nám čas utíkal mezi prsty. Ale pak, když jsem se probudila, ležela jsem sama na studené zemi. Bez něj, bez peněz, bez Niny. Jen s pocitem, že ta noc byla jen halucinací. A když jsem se podívala na svůj telefon, viděla jsem poslední zprávu od Niny: „Někdy je potřeba ztratit, abys našla, co opravdu chceš.“ Nechápala jsem, ale věděla jsem, že tohle není konec. Je to jen začátek.

Začátek noci

Černé nebe, hvězdy jako rozlité stříbro. Vzduch byl prosycen vůní cigaret a levného parfému. V Paláci Akropolis se chystalo něco velkého – koncert Rocco DeLucca. Ne že bych měla peníze na lístek, ale to mě nezastavilo. Na začátku akce jsem se snažila proplout davem, jako ryba v moři, a najít způsob, jak se dostat dovnitř.

První krok do akce

Našla jsem si místo za zadními dveřmi, kde se schovávali lidé s tajemnými pohledy. Po pár minutách jsem zaslechla hovor dvou kluků, kteří vypadali, že mají víc než dost. „Hele, pojďme to prodat!“ říkal jeden, zatímco druhý se smál. V tom momentě jsem věděla, že mám šanci. Vstoupila jsem do jejich konverzace a nabídla, že jim pomůžu prodat lístky, pokud mě vezmou dovnitř.

Úspěch a víc

Jejich pohledy se setkaly, jako by na mě zkoušeli, jestli jsem dost drsná. Usmála jsem se a ukázala na můj piercing. „Zvládnu to!“ Vzali mě s sebou. Cítila jsem adrenalin, jak mi koluje v žilách, když jsme se prodírali davem. Hudba už hrála, a já se připravovala na to, co přijde.

V rytmu hudby

Jakmile jsem vkročila na taneční parket, nebylo nic jiného, jen já a Rocco. Jeho hlas se mísil s rytmem, který vibroval v celém těle. Lidé kolem mě tleskali, zpívali a já jsem se cítila jako královna. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno – na peníze, na lásku, na život.

Nečekaný závěr

Když koncert skončil, všichni se rozprchli. Já jsem zůstala, snažila se najít způsob, jak se dostat blíž k němu. A pak, stalo se to – Rocco přistoupil k mé skupině a podíval se přímo na mě. „Ty jsi tu celou dobu byla, co?“ Jeho slova mě omráčila. A než jsem se nadála, byl jsem v jeho náruči. Bez peněz, bez lásky, ale s pocitem, že možná, jen možná, se sny mění v realitu.