Jak to všechno začalo
Představte si to – já, drsná holka bez peněz a bez lásky, sedím v zaplivané kavárně na rohu ulice, kde mi barista dává zkaženou kávu zadarmo, protože jinak by mě zavalili pohledy ostatních. Hlavou mi proběhlo, že jsem nominovaná na „průser roku“. Jo, slyšíte dobře. To číslo 3690 se mi vrylo do paměti jako první.
Drsné jméno, drsné činy
Paroubek a Bílá, dva jména, která mi vůbec nic neříkají. Ale Aneta? Ta je mi povědomá. S ní jsem se potkala na jednom z těch večírků, kde se to hemží lidmi, kteří si hrají na něco, čím nejsou. Když jsem se k ní přiblížila, cítila jsem tu směs parfému a levného alkoholu. Byla to atmosféra, která se dala krájet. No a pak jsem zjistila, že ona je jednou z nominovaných. Na co? Na trapnost, na chaos, na všechno, co mě štve.
Skandál za skandálem
Seděla jsem tam, s nohama na stole, a poslouchala ty absurdní příběhy, co se kolem mě odehrávaly. Bílá se snažila vypadat jako hvězda, zatímco Paroubek se snažil vypadat jako někdo, kdo ví, co dělá. Hlava mi třeštila, když jsem si uvědomila, že jsem v tomhle blázinci, kde se lidi nominují na průsery, zůstala poslední.
Otočka na závěr
A víte co? V tu chvíli jsem se rozhodla, že se do toho všeho zapojím. Zvedla jsem se, a udělala jsem to, co umím nejlíp – řekla jsem pravdu. O tom, jak je to všechno trapné, jak se lidi snaží být někým, kým nejsou. A v tu chvíli, kdy jsem to udělala, se mi zjevil Anetin výraz.
Překvapení na konci
Myslíte, že jsem skončila? Kdepak. Aneta se na mě usmála a v tom úsměvu jsem viděla, že ona to všechno ví. „Myslíš, že si to zasloužíme?“ zeptala se. A já věděla, že tohle všechno je jen hra. Hra, kterou teď ovládám já. Takže ano, nominace na průser roku? O to já se postarám!