Včera večer jsem se probudila v temném koutě baráku, kde se smíšené vůně piva a cigaret mísily s pachy z ulice. Bylo mi jasné, že tohle je další z těch nocí, kdy se mi znovu nedostane spánku. Já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem byla připravena na akci. Vstala jsem a vyrazila ven.
Ulice byly osvětlené neonovými světly, které se odrážely na mokrém asfaltu. Cítila jsem, jak mi vítr prochází vlasy, a v hlavě mi hučelo jako v úle. Supermusic hrála z jednoho z místních barů a já si uvědomila, že noc teprve začíná. Nohy mě samy vedly k místu, kde se scházela parta, co znala každý kousek města a každou jeho temnou stránku.
Byli tam, se sklenkami v ruce a smíchem, který zněl jako melodie starého rocku. Vzduch byl prosycený napětím a já jsem si říkala, že tohle je přesně to místo, kde chci být. Začala jsem tančit, házela jsem vlasy, smála se a zapomněla na všechny starosti. Každý pohyb byl jako oslava mé svobody, zatímco mě hlava bolela z nedostatku peněz, a srdce ze samoty. Ale co na tom záleželo, když byl svět plný barev a zvuků?
Potkala jsem ho tam. Měl oči jako led, kůže mu zářila jako neon a úsměv jeho byl magnetem, kterému jsem nemohla odolat. Rozhodla jsem se, že s ním zmluvím. „Hej, co děláš v noci, když nejsi ve svém zrcadle?“ zeptala jsem se ho. Nečekal na nic, okamžitě jsme se spolu dali do řeči a já cítila, jak mi adrenalin koluje v žilách.
Noc se chýlila ke konci, když jsem si uvědomila, že jsem mu svěřila víc, než jsem plánovala. Žádné lásky, žádné city, jenom já a on, a přesto mi to připadalo jako sen. Když jsme se loučili, jeho úsměv zmizel a já se ocitla znovu sama na ulici. Ale pak mi došlo, že jsem se vrátila k tomu, co umím nejlíp – být sama. Otočila jsem se a šla dál, ačkoli jsem v srdci měla malou jiskru naděje, že mi příští noc přinese víc než jen tmu a prázdné kapsy.