Černovláska.cz

Bylo to jedno horké odpoledne

Představ si, slunce pálí jako blázen, a já sedím na špinavé židli u počítače. Vzduch je prosycený prachem a vůní starých knih. Můj rozpočet? Nula. Láska? Kdepak. Ale tohle není o mně, tohle je o tom, jak jsem se pustila do importu uživatelů z CSV. Kdo by si pomyslel, že to bude tak divoká jízda?

CSV na stole

Sotva jsem se dostala k počítači, rozbalila jsem ten zatracený CSV soubor jako poklad. Měl víc jmen, než mají v hospodě na stěně. Každé jméno, každý e-mail, a k tomu všechny meta informace. Rychle jsem se ponořila do kódu. Kde jsou ti, co mi říkali, že to nezvládnu? Nezvládnu? Hm, na to zapomeň!

Funky pluginy a chaos

Vytáhla jsem svůj oblíbený plugin. Jako by to byla moje zbraň v boji. Srdce mi bušilo, když jsem nahrávala ten soubor. Kódování, mapování, a pak to napětí, jestli to vyjde. „Jdi do toho, holka!“ říkala jsem si. Otevřela jsem oči, abych viděla, jak se moje databáze plní novými tvářemi. Každý řádek byl jako nový příběh.

Chyby a překvapení

Ale co to? Chybové hlášení! Můj adrenalin vzrostl. Nebudu se vzdávat! Začala jsem se prohrabovat v těch řádcích, jako když lovím poklad. Opravit, znovu nahrát, a znovu. Každý úspěšný import byl jako malý triumf. „Jsem drsná holka, tohle zvládnu!“

Šok na konci

Když jsem konečně viděla všechny uživatele v systému, cítila jsem se jako královna. Ale na konci jsem narazila na něco zvláštního. Jedno jméno mi připomnělo dávnou lásku, kterou jsem ztratila. Zatímco jsem tleskala svému úspěchu, stala jsem se svědkem toho, že i ve světě plném chaosu a nedostatku, láska může vyvstat z nečekaného místa. To mě přimělo zamyslet se, jestli jsem opravdu tak silná, jak jsem si myslela.

Bylo to jedno z těch ponurých odpolední, kdy mě mraky v hlavě nesnesitelně svíraly. Seděla jsem na zemi v malém bytě, který si pamatuje lépe časy, kdy jsem měla víc než jen prázdný žaludek. Cítila jsem se jako pozadí na obrázku – rozmazaná a bez barvy.

Pořád jsem hledala způsob, jak v tomhle světě vyniknout, jak se prosadit, když nemám ani korunu na rozjezd. A pak mě to napadlo! Background image cropper. Všichni ti grafici a umělci si s tím hrají, a já jsem si říkala, že bych mohla být jejich černá ovce. Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní pokusy.

V noci jsem se potloukala po svém oblíbeném parku. Vzduch byl chladný a plný vůně spadaného listí. Vytáhla jsem telefon a začala fotit. Srdce mi bušilo, když jsem viděla, jak se barvy mění, jak se odráží v kalužích. Tak tohle je ten správný moment! Ořezávala jsem snímky na svém telefonu, jako bych se snažila oříznout i kousek svého vlastního života.

Když jsem se vrátila domů, měla jsem v hlavě jasnou vizi. Vytvořila jsem si účet na sociálních sítích a začala nahrávat své výtvory. Najednou se mi otevřely dveře, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Lidé začali lajkovat, sdílet a komentovat. Byla jsem na vrcholu a nic mě nemohlo zastavit.

Ale pak, jako by mě někdo uhodil do hlavy, přišel zvrat. V komentářích se objevily útoky. „Tohle není umění!“ nebo „Zkus to znovu!“. Cítila jsem se jako oříznutý obrázek, co ztratil svou podstatu. Naštěstí, když se mi začaly hroutit sny, našla jsem sílu. Ořezala jsem nejen své fotky, ale i negativní myšlenky. Tehdy jsem pochopila, že nejsem pozadí, ale protagonista svého vlastního příběhu. Ořezávání pozadí se stalo metaforou pro nový začátek. A nakonec jsem se smířila s tím, že každý má právo na vlastní barvu.

Všechno začalo v klubu

Když jsem poprvé uslyšela Thom Yorke zpívat, bylo to jako když mě někdo praští do hlavy. Kluby, cigarety a špatné rozhodnutí. Všude vůně levného alkoholu a potu. Přesně ta atmosféra, co mě drží naživu. Toho večera jsem neměla nic jiného na srdci, než se vymanit z každodenní rutiny. Hudba hrála tak nahlas, že jsem se málem zbláznila. Radiohead zněli jako křik duše, a já jsem byla součástí chaosu.

Setkání s podivínem

U baru jsem si objednala drink – levný, ale silný. A pak se objevil on. Vypadal jako ztracená duše, s očima plnými příběhů, které nikdo nechtěl slyšet. Měl na sobě tričko Radiohead, a já si uvědomila, že to je klíč k mému dalšímu dobrodružství. Pověděl mi, že je fanouškem, ale jeho slova byla jako rozmazané obrázky. Vzduch byl těžký, a já jsem se rozhodla, že ho nehodlám nechat odejít.

Na cestě za snem

Noc pokračovala, a my jsme se rozhodli vyrazit do ulic. Město v noci je jiná dimenze – barvy, světla, a zvuky se prolínaly. Vzali jsme si taxi, ale ten chlápek na sedadle řidiče byl evidentně šílený. Slyšela jsem, jak si mumlá Paranoid Android, a já jsem se smála. Byla jsem na vlně, bez peněz, bez lásky, ale s pocitem, že mi nic nechybí. S ním jsem se cítila živá.

Na střeše města

Dostali jsme se na střechu jednoho opuštěného domu. Pod námi se rozprostíralo město, které vypadalo jako plátno. Vzduch voněl po dešti a svobodě. Zatímco Thom Yorke zpíval ve mně, ten kluk začal tančit. Já jsem se k němu přidala. Oba jsme byli blázni, kteří utíkali před realitou. Zpívala jsem jeho jméno, zatímco jsme se smáli a skákali do noci.

Nečekaný konec

Ale pak se něco stalo. Najednou, jak se říká, všechno skončilo. Zastavil se a podíval se mi do očí. V ten moment jsem věděla, že se něco změní. A pak, s úsměvem, mi řekl, že je to jeho poslední noc ve městě. Odjíždí. Můj svět se rozpadl. Ale pak mi podal svůj telefon s číslem a řekl, že Radiohead bude hrát v nedalekém klubu. A já se rozhodla, že ho najdu znovu. Protože tohle nebylo jen tak. Bylo to kouzlo, které se musí navždy opakovat.

Včera večer, když mě pohlcovaly myšlenky na to, jak na tohle všechno nemám prachy, se mi zjevil obraz mého webu. Černovláska.cz – můj malý koutek světa, kde se točí halucinace z garáže. Ale pak mi došlo, že jsem zapomněla na zálohu a zježené vlasy mi stály na hlavě.

V tom okamžiku, když jsem seděla na zemi, s nohama zkříženýma a cigaretou v ruce, jsem si vzpomněla na WP SuperBackup. Měla jsem ho nainstalovaný, ale zatím jsem ho ani jednou nepoužila. Vzpomněla jsem si na ten pocit, když jsem ho viděla poprvé – jasný obal, jako by mi říkal: „Hele, já tě zachráním!“ Tak jsem se rozhodla, že to zkusím.

Srdce mi bušilo, jako by mělo vyskočit z hrudi. Když jsem klikla na tlačítko „zálohovat“, cítila jsem, jak se mi ulevuje. To bylo jako když se v noci nachytáte na kousku štěstí, když vám slunce hřeje na záda a vy víte, že to dává smysl. Zelené pruhy na obrazovce se rozsvítily a já jsem se vrátila do svých vzpomínek – jak jsem začínala, jak jsem bojovala s nedostatkem inspirace a teď? Teď jsem měla šanci na nový začátek.

Pak se ale stalo něco zvláštního. Když záloha probíhala, na stole mi spadla sklenice s vodou a zamáčkla cigaretu. První myšlenka: „Ne, sakra!“ Ale pak jsem se zasmála. Co bych si bez těchto malých katastrof počala? Jsem drsná holka, ne? Tak jsem to vzala jako znamení, že mě čeká něco velkého.

A když už jsem si myslela, že jsem na konci a mám vyhráno, na obrazovce vyběhla hláška: „Záloha dokončena!“ Ale pak jsem si uvědomila, že s tímhle pluginem jsem schopná udělat i víc. Můžu obnovit svůj web, když se něco posere. A tak jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou a začnu znovu.

Když jsem se podívala na zálohu, všechno bylo na svém místě, ale já jsem se rozhodla pro změnu. V tu chvíli jsem se usmála, protože jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky jsem silná. A co je nejdůležitější – mám svůj web zpátky! A to je víc, než si myslíte. Takže pokud někdy přemýšlíte, jestli se do toho pustit, udělejte to. I když to vypadá beznadějně, vždycky je tu nějaký způsob, jak se postavit na nohy. A to je překvapení, které jsem na konci dne dostala – síla, kterou jsem ani nečekala.

Byla jsem sama. Noc byla temná jako moje myšlenky. Před sebou jsem měla jen neonová světla z barů a smrad po levném alkoholu. V kapse mi chybělo pár korun, ale to mě nezastavilo. Superscrooo mě přitahoval jako magnet, i když jsem nevěděla, co to je. Pověsti o supersstarcid2454 se šířily jako požár a já se rozhodla, že na to půjdu. Bylo to buď- anebo.

Vydala jsem se do temné uličky, kde se šuškalo, že je možné najít superscrooo. Ulicí se nesly zvuky smíchu a skleniček, a vzduch byl prosycen vůní cigaret a touhy. Všechno kolem mě bylo chaotické, ale já jsem se soustředila. Měla jsem cíl, a to bylo najít ten magický prvek, co sliboval změnu. Všichni říkali, že je to jako droga – ale já jsem byla připravena riskovat, i když jsem neměla co ztratit.

Došla jsem k malému klubu s názvem „Ztracený ráj“. Vstupní brána byla skrytá za starým nátěrem a špatně udržovaným grafitem. Jakmile jsem vkročila dovnitř, málem mě to srazilo na kolena. Hudba byla tak silná, že jsem ji cítila v celém těle. Lidé tančili, smáli se a já se cítila jako outsider. Ale já jsem nebyla tady, abych se cítila komfortně. Byla jsem tady pro superscrooo.

V rohu klubu jsem spatřila skupinku, která se zrovna chystala na něco velkého. U nich se to hemžilo zlatem a podivnými lahvičkami. To muselo být ono. Přistoupila jsem k nim, a aniž bych se rozmýšlela, zeptala jsem se: „Kde je supersstarcid2454? Chci to!“ Všichni se na mě podívali, jako bych spadla z Marsu. Ale pak se jeden z nich zasmál a řekl: „Tak jo, holka, jsi dost drsná. Ale připrav se, tohle není žádná legrace.“

V tu chvíli jsem se ocitla na pokraji propasti. Srdce mi bušilo, adrenalin stoupal a já se rozhodla, že to risknu. „Dej mi to,“ zařvala jsem, a najednou jsem se ocitla v chaotické hře, kde každé rozhodnutí mohlo znamenat život nebo smrt. Ale to, co se stalo potom, jsem nikdy nečekala. Superscrooo nebylo jenom o drogách; byl to klíč k něčemu mnohem většímu. A já jsem se stala součástí světa, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že budu součástí.

Poslední dobou se mi v hlavě honí myšlenky. Zrovna sedím na staré, rozpadlé židli v garáži, která pamatuje lepší časy. Z okna mi fouká studený vítr, který mi rozcuchává vlasy. Zvedám hlavu a hledím na kousek modrého nebe, zatímco se mi v hlavě rodí otázka: Je Trump opravdu dobrý prezident?

Vzpomínám si na večer, kdy jsem seděla na baru, zlaté pivo mi klouzalo po rtech a já jsem sledovala, jak se muži hádají o politice. „Trump je génius!“ křičel jeden z nich. „Nejlepší prezident, jakého jsme kdy měli!“ Odpovědí mu bylo spousta smíšených reakcí, ale já jsem se smála, protože jsem věděla, že tohle je jen další kolo absurdní reality.

Najednou mi došlo, že já sama v tomhle nepořádku, s prázdnou peněženkou a bez lásky, vlastně nemám co ztratit. Co kdybych se podívala na to, co se děje kolem? Kdo ví, třeba se mi podaří najít nějakou pravdu. Našla jsem si partu lidí, kteří sdíleli názory na Trumpa. Byl jsem mezi nimi jako černá ovce, ale to mi nevadilo. Zpívali jsme, tančili a diskutovali, a když jsem viděla tu vášeň, začala jsem se ptát: „Co když je to všechno jen jedna velká hra?“

Ve vzduchu byla cítit vůně cigaret a potu, když jsem se rozhodla, že chci být součástí této hry. Vstoupila jsem do víru, kde se míchaly názory a pocity. Zjistila jsem, že pro někoho je Trump spasitel, pro jiného tyran. Každý měl svůj příběh, každý měl svou pravdu. Mě to všechno fascinovalo.

Jednoho dne, po dlouhé noci, jsem se rozhodla, že chci vidět Trumpa na vlastní oči. Srdce mi bušilo, když jsem stála mezi davy lidí, kteří jásali a mávali transparenty. A pak, když se objevil, slyšela jsem ten jeho charismatický smích a slova plná síly. V tom okamžiku jsem pochopila, že bez ohledu na to, co si myslím já, lidé ho milují. Je to jejich hrdina. A já? Já jsem byla jen další drsná holka, co se snaží najít svůj smysl v chaosu světa.

A tak mi došlo, že na otázku, jestli je Trump dobrý prezident, odpověď závisí na tom, kdo se ptá. A já? Možná nejsem ten, kdo by měl soudit. Protože v tomhle světě, kde každý hledá odpovědi, se nakonec dostaneš jen k dalším otázkám.

Dneska je ten den. Jsem v garáži, co smrdí olejem a rezavým plechem. Vzduch je těžký, ale já se nedám. Milionový ester? Mám na něj zálusk. Legenda, co slibuje bohatství a slávu. Jenže já nemám nic. Černá díra v kapse a srdce bez lásky. Co budu mít? Jen adrenalin a odvahu.

Vytahuju starou krabici a cítím, jak se mi zrychluje tep. Vůně benzinu a španělského jídla se mísí v mém nose. Prohrabávám se v haraburdí. Záblesk metalického lesku. To je ono! Malá ampulka, co vypadá jako křišťál. Cítím, jak mi v žilách koluje vzrušení. Mám to, nebo to mám? Co když je to past?

Otočím se na zvuk. Dveře garáže se zabouchnou, a já vím, že tu nejsem sama. Je tu on, ten kluk z ulice, co si hraje na hrdinu. „Co to máš?“ ptá se. Oči mu září jako neon. „Nic, co bys chápal,“ odseknu a snažím se zakrýt ampulku. Ale je to marné, on už ví. Chci utéct, ale nohy mi jakoby přimrzly k zemi.

A pak to přijde. „Myslíš, že to je kouzlo? Můžeš být bohatá, ale co s tím uděláš?“ V jeho hlase je něco, co mě pobízí zůstat. „Bohatství je iluze,“ odpovídám mu. Myslím to vážně. Ale pak se mi v hlavě rozzáří další myšlenka. Co když? Co když udělám něco šíleného? Srdce mi tluče jako zběsilé.

Rozhodnu se. Otevřu ampulku. Vůně je intenzivní, jako by mě někdo vrazil do kompotu z tropického ovoce. A pak? Nic. Jen ticho. Kluk se na mě dívá s údivem. Myslel si, že bude show. Ale já se nezastavím. „Jestli to nevyjde, tak si můžeme jít spolu pro pivo do krámu,“ říkám a smích mi vychází z plic. Co se stalo? Stalo se něco jiného? Srdce mi bije, ale teď už ne pro lásku, ale pro svobodu.

Až v tom zmatku jsem si uvědomila, že ten kluk je vlastně můj parťák. „A co teď?“ ptá se. „Teď? Teď jdeme všechno změnit,“ usmívám se. A tak se vydáváme do noci, dva blázni s ampulkou v kapse, co touží po dobrodružství. Konec příběhu? Jen začátek.

Bylo to jedno z těch špinavých odpolední, kdy slunce už sotva svítilo a vzduch byl těžký jak starý kůže. Když jsem vyšla z té zaplivané hospody, věděla jsem, že musím najít způsob, jak přežít. Bez peněz a bez lásky, takhle to vypadalo. Ale já jsem drsná holka, co se nebojí jít do akce.

Na rohu ulice jsem zahlédla skupinku kluků. Byli to ti, co se mi dřív líbili – s hadry, co smrděly jako starý cigarety, a s úsměvy, které slibovaly legraci. Ale teď? Nepotřebovala jsem je. Potřebovala jsem prachy. Přistoupila jsem blíž, slyšela jsem, jak se baví o nějakém superstarovi Juliancid1889. To jméno znělo jako pop music, ale já jsem šla pro něco jiného.

„Hele, kluci, co je s tím Juliancid1889? Je to nějaká celebrita?“ zeptala jsem se, když jsem se postavila mezi ně. Všichni se na mě otočili, a já viděla, jak ve vzduchu zavládla napětí. „Nebo spíš, kolik za něj dostanete?“

Jeden z nich, ten s tetováním na krku, se zamyslel. „Něco velkýho, prachy a sláva. Ale to chce šikovný ruce.“ Jeho úsměv byl na hranici drzosti. „Ty máš šikovný ruce?“

A já jsem se jen zasmála. „Víc než si myslíš.“ A tak jsme se dali do řeči. Vzali mě mezi sebe. Příběh o Juliancid1889 se mi dostal pod kůži. Věděla jsem, že se chystá něco velkýho, a já jsem chtěla být u toho. V noci jsme se vydali do podzemí. Všude kolem nás byly barvy, vůně potu a adrenalinu, jak jsme se dostávali hlouběji do města. A tam? Tam jsem se setkala s Juliancidem. Nečekaně, a s ním přišlo překvapení, které mi změnilo celý pohled na svět.

Juliancid1889 nebyl to, co jsem čekala. Byl to kluk z ulice, co se snažil prorazit. A já? Dala jsem mu šanci. Kdo ví, možná se z nás stane něco víc, nebo možná zůstanu drsná holka bez peněz. Ale jedno vím jistě – s Juliancidem na krku, už nikdy nebudu sama.

Tak jo, pojďme na to. Jsem drsná holka z ulice, bez peněz a bez lásky. Každý den je pro mě bitvou. Dneska jsem se rozhodla vyrazit do Dolinekcid1844, místa, kde se říká, že se dějí věci. Místo, kde se sny stávají nočními můrami a noční můry se proměňují v realitu.

Všude kolem mě je šedá a smrad z odpadků. Vzduch je těžký, prosycený zápachem benzínu a levného alkoholu. Nechci se zdržovat, musím být rychlá. Zakrývám si obličej šálem, když procházím kolem opuštěných budov a špinavých uliček. Všude kolem mě jsou stíny, které se zdají být živé. Moje srdce buší jako šílené, ale to je normální. Adrenalin mě žene dál.

Na rohu ulice potkávám kluka, který se tváří jako superstar. Jeho oči jsou jako led, a když se na mě podívá, cítím, jak se mi zrychluje tep. Jeho jméno je Vanková. Vím, že je to kluk, co se dostal na vrchol a teď je tu, v této zapadlé díře, jako já. Mluvíme, a já cítím, že mezi námi je chemie. Ale co to je? Jen další iluze, ne? Zatímco já se snažím přežít, on se snaží zapomenout na svůj úspěch.

Najednou se zjeví gang. Místní chlapci, kteří si myslí, že mě znají. Vědí, že nemám co ztratit. Zatímco se na mě vrhnou, Vanková se postaví přede mě. Jeho hrdinství mi bere dech, ale vím, že to nebude trvat dlouho. Bitva začíná a já se musím postavit na vlastní nohy. Srdce mi buší v krku, ale nedám se. Musím bojovat, abych přežila.

Po chvíli se situace zklidní, ale já vím, že tohle nebyl poslední střet. Vanková a já se podíváme do očí, a i když jsme oba na dně, cítíme, že jsme našli něco cenného: spojení. Ale pak… přijde zvrat. Zjistím, že Vanková je ve skutečnosti v dluhu a potřebuje mě, abych mu pomohla splatit účet. V tu chvíli si uvědomuji, že láska a přátelství jsou jen další záludnosti, které na mě připravilo tohle město. A já? Já se na to budu muset připravit.

Všechno začalo na ulici

Tam, kde se ve vzduchu mísí pach benzínu a zvratků, jsem byla já. V bleděmodrém svetru, co pamatuje lepší časy, jsem se potulovala po městě. Všechno kolem mě hučelo, ale já měla v hlavě jen jednu věc – musím se probojovat na vrchol. Bez peněz a bez lásky, ale s touhou, která mě pálila jako oheň.

Moment, který všechno změnil

Jednoho večera, když jsem se šla ohřát na benzínku, stalo se něco, co mi změnilo život. Vzduch byl prosycený vůní jídla z fast foodu a já jsem, jako vždy, neměla ani halíř. Ale pak jsem spatřila Dajdou Gleisnerovou, superstar, která právě vycházela z auta s řidičem. Děsně se mi líbila a rozhodla jsem se, že ji musím potkat. Znáte to, když vás něco nutí jednat? Tak jsem šla za ní.

První pokus o kontakt

Srdce mi bušilo, když jsem se dostala blíž. „Dajdo!“ vykřikla jsem. Otočila se a já jsem se cítila jako královna. Na chvíli jsem zapomněla na svou bídu. Požádala jsem ji o fotku, ale ona vypadala, že má lepší věci na práci. „Neztrácej čas, holka!“ řekla mi. A já? Prostě jsem se zasmála. Nešlo mi o její schválení.

Skvělý nápad

Jako bych dostala ránu do hlavy. Co kdybych se jí pokusila ukrást show? Představte si, jak bych to mohla otočit. Tak jsem se rozhodla – zorganizuju vlastní vystoupení na stejné ulici, kde jsem ji potkala. Vyzvu ji, aby se přišla podívat. Tak jsem začala shánět lidi, kteří by mi pomohli.

Nečekaný závěr

Na den D se se mnou sešla spousta lidí. Všichni toužili po akci. A když Dajda přišla, celá ulice se rozsvítila. Tak jsem to rozjela! Ale pak se stalo něco nečekaného – Dajda se začala smát. „Holka, tohle je nejlepší, co jsem kdy viděla!“ Od té chvíle jsme byly parťačky. Bez peněz, ale s láskou k show a životu. Kdo by to byl řekl?