Černovláska.cz

Sedím v garáži, kouřím cigáro a dívám se na svůj laptop, který poslední dobou funguje spíš jako těžká zátěž než pomocník. Moje srdce je prázdné a peněženka ještě prázdnější. Všechno to začalo jednou, šedivou sobotou, kdy jsem se rozhodla, že si udělám web. Chtěla jsem, aby lidé věděli, kdo jsem. Abych konečně dostala svou šanci. A tak jsem nainstalovala Contact Form 7. Sice jsem neměla žádné peníze, ale hádám, že jsem měla dost odvahy.

Několik týdnů jsem se snažila přimět lidi, aby mi psali. Každý den jsem se na svůj web dívala, jakoby tam měla viset moje duše. Počítala jsem kliknutí, jako by to byly drobné v kapsách. Ale co, když jsem potřebovala víc než jen kliky? Potřebovala jsem data, abych věděla, kdo má o mě zájem. Byla jsem na dně, ale nevzdávala jsem se.

Jednoho dne jsem narazila na rozšíření pro databázi, které se spojilo s mým kontaktním formulářem. No, to mě dostalo. Pořád jsem seděla v garáži, ale teď už jsem měla plán. Srdce mi bušilo, když jsem začala instalovat to rozšíření. Měla jsem pocit, že to je moje šance na změnu.

Pak to začalo. Můj web se proměnil v živou bytost. Každé nové jméno, které se objevilo v databázi, bylo jako zázrak. Kolik lidí mi konečně psalo? Bylo to jako magnet, který přitahoval další a další. Dny plynuly, a já jsem si užívala ten pocit, když jsem viděla, jak se mé jméno objevuje v e-mailech. Všechny ty zprávy, jako by mi někdo posílal kousky své duše.

Ale pak přišel šok. Jednoho dne jsem dostala e-mail, který mě úplně vyhodil z rytmu. Byl to spam. Ale ne ledajaký – byl to nabídka na koupi mého webu! Zasmála jsem se, ale pak mi došlo, že jsem konečně někdo. Možná je to začátek, možná konec, ale já se už nebojím. Dívám se na svůj web, na databázi lidí, kteří mě už znají, a cítím, že tohle je teprve začátek.

Jsem drsná holka, která se nebojí říct, co si myslí. Zasněná romantika nebo láskyplná gesta? Ne, děkuji. Můj svět je plný barev, ale ne těch, co bys očekával. Spíš šedé, černé a jasně červené. Dnes večer jsem se rozhodla, že se vydám na lov. Lov na adrenalin, lov na vzrušení. A kde jinde začít než v mod_ariimageslidersa?

Jasné neonové světla vrhaly stíny na naše tváře. Všude kolem mě se ozývaly zvuky smíchu, ale já jsem cítila, jak se mi v žilách rozlévá touha po akci. Tenhle klub byl moje útočiště, místo, kde jsem mohla zapomenout na chudobu a samotu. Dala jsem si panáka tequily a vyrazila na parket. Každý pohyb byl jako výstřel z pistole. Rychlý, energický a bezohledný.

Najednou jsem spatřila jeho. Vysoký, s tmavými vlasy a úsměvem, který by dokázal prozářit i tu nejtemnější noc. Bez váhání jsem k němu přistoupila a bez okolků mu sdělila, že se mi líbí. Zasmál se, ale jeho oči mi daly jasně najevo, že to bude zajímavé. Byl to kluk, který žil na hraně, stejně jako já.

Společně jsme se proplétali mezi lidmi, jako by nás nic nezastavilo. Adrenalin stoupal, když jsme se dostali na terasu klubu. Vůně nočního města se mísila s alkoholem a já jsem cítila, jak mě jeho blízkost hřeje. Když jsem se naklonila k němu, abych mu něco řekla, náhle mě chytil za ruku a přitáhl blíž. Srdce mi bušilo jako šílené.

A pak přišel zvrat. Z ničeho nic se ozval výstřel. Zaslechla jsem křik a chaos se rozjel jako lavina. Lidi se snažili utéct, ale já jsem zůstala stát. Ten kluk vedle mě se vrhnul do akce, ale já jsem věděla, že nesmím zůstat pozadu. Rozběhla jsem se s ním, ale co se stalo dál, bylo jako ve snu. Zjistila jsem, že jsem se neocitla v nebezpečí, ale že jsem vlastně byla součástí něčeho většího, než jsem si kdy myslela. A na konci té noci, když jsem se podívala do jeho očí, uvědomila jsem si, že jsem našla víc než jen adrenalin — našla jsem někoho, kdo mě chápe.

Už jsem zase v té zapadlé hospodě na rohu ulice. Pivo teče jako řeka, barva slunce se mísí s temnotou. Vzduch je nasáklý smíchem a kouřem, ale já tu sedím sama, bez peněz a bez lásky. Mám v sobě vztek, co mi dává sílu. Tady se to děje, tady začínají příběhy.

První sloupec: Tma a světlo

Otočím se na barman, je to starý známý. Mám mu co říct, ale místo slov mu jen pokynu. Vím, že mě chápe. V rohu hospody sedí kluk s blonďatými vlasy. Jeho úsměv mě štve, ale něco na něm mě přitahuje. Přistoupím k němu. „Mám hlad, co máš k jídlu?“ Směje se, a já cítím, jak se mi rozbušilo srdce. Nepotřebuju lásku, ale adrenalin. Hraju o všechno.

Druhý sloupec: Zápach a vzpomínky

Kluci se kolem mě hemží, hádají se o fotbal, o holky, o život. Cítím, jak mi z úst vychází smích, zní to jako křik svobody. Ale uvnitř mě je prázdno. Zvednu sklenici a připiju na všechny, co to vzdali. Vzduch je těžký, prosycený vzpomínkami na chvíle, kdy jsem se smála naposledy. Ale teď? Teď je mi to jedno. Chci akci, ať už to znamená cokoliv.

Třetí sloupec: Náhoda a osud

Na stole se objeví nová tvář. Zelené oči a úsměv, který by mohl zabíjet. Ruka mu nečekaně sklouzne z mého ramene dolů. „Co děláš?“ zeptám se, a vím, že teď už není cesty zpět. Hrajeme hru, kde vítěz bere všechno. Naše pohledy se setkávají. Cítím vzrušení, vzduchem se nese vůně neznáma. Na chvíli zapomínám na vše, co mě trápilo.

Nečekaný závěr: Ztracení a nalezení

V tu chvíli, kdy se dotkne mých prstů, se všechno mění. Vztek, beznaděj, to všechno je pryč. Stojím na křižovatce, kde se mění chladná noc na teplou naději. Je možné, že jsem našla něco víc než jen další příběh? Všechno, co jsem znala, se rozpadá na kusy. A já? Já se jen směju a vítám to.

Bylo to jedno horké odpoledne

Představ si, slunce pálí jako blázen, a já sedím na špinavé židli u počítače. Vzduch je prosycený prachem a vůní starých knih. Můj rozpočet? Nula. Láska? Kdepak. Ale tohle není o mně, tohle je o tom, jak jsem se pustila do importu uživatelů z CSV. Kdo by si pomyslel, že to bude tak divoká jízda?

CSV na stole

Sotva jsem se dostala k počítači, rozbalila jsem ten zatracený CSV soubor jako poklad. Měl víc jmen, než mají v hospodě na stěně. Každé jméno, každý e-mail, a k tomu všechny meta informace. Rychle jsem se ponořila do kódu. Kde jsou ti, co mi říkali, že to nezvládnu? Nezvládnu? Hm, na to zapomeň!

Funky pluginy a chaos

Vytáhla jsem svůj oblíbený plugin. Jako by to byla moje zbraň v boji. Srdce mi bušilo, když jsem nahrávala ten soubor. Kódování, mapování, a pak to napětí, jestli to vyjde. „Jdi do toho, holka!“ říkala jsem si. Otevřela jsem oči, abych viděla, jak se moje databáze plní novými tvářemi. Každý řádek byl jako nový příběh.

Chyby a překvapení

Ale co to? Chybové hlášení! Můj adrenalin vzrostl. Nebudu se vzdávat! Začala jsem se prohrabovat v těch řádcích, jako když lovím poklad. Opravit, znovu nahrát, a znovu. Každý úspěšný import byl jako malý triumf. „Jsem drsná holka, tohle zvládnu!“

Šok na konci

Když jsem konečně viděla všechny uživatele v systému, cítila jsem se jako královna. Ale na konci jsem narazila na něco zvláštního. Jedno jméno mi připomnělo dávnou lásku, kterou jsem ztratila. Zatímco jsem tleskala svému úspěchu, stala jsem se svědkem toho, že i ve světě plném chaosu a nedostatku, láska může vyvstat z nečekaného místa. To mě přimělo zamyslet se, jestli jsem opravdu tak silná, jak jsem si myslela.

Bylo to jedno z těch ponurých odpolední, kdy mě mraky v hlavě nesnesitelně svíraly. Seděla jsem na zemi v malém bytě, který si pamatuje lépe časy, kdy jsem měla víc než jen prázdný žaludek. Cítila jsem se jako pozadí na obrázku – rozmazaná a bez barvy.

Pořád jsem hledala způsob, jak v tomhle světě vyniknout, jak se prosadit, když nemám ani korunu na rozjezd. A pak mě to napadlo! Background image cropper. Všichni ti grafici a umělci si s tím hrají, a já jsem si říkala, že bych mohla být jejich černá ovce. Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní pokusy.

V noci jsem se potloukala po svém oblíbeném parku. Vzduch byl chladný a plný vůně spadaného listí. Vytáhla jsem telefon a začala fotit. Srdce mi bušilo, když jsem viděla, jak se barvy mění, jak se odráží v kalužích. Tak tohle je ten správný moment! Ořezávala jsem snímky na svém telefonu, jako bych se snažila oříznout i kousek svého vlastního života.

Když jsem se vrátila domů, měla jsem v hlavě jasnou vizi. Vytvořila jsem si účet na sociálních sítích a začala nahrávat své výtvory. Najednou se mi otevřely dveře, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Lidé začali lajkovat, sdílet a komentovat. Byla jsem na vrcholu a nic mě nemohlo zastavit.

Ale pak, jako by mě někdo uhodil do hlavy, přišel zvrat. V komentářích se objevily útoky. „Tohle není umění!“ nebo „Zkus to znovu!“. Cítila jsem se jako oříznutý obrázek, co ztratil svou podstatu. Naštěstí, když se mi začaly hroutit sny, našla jsem sílu. Ořezala jsem nejen své fotky, ale i negativní myšlenky. Tehdy jsem pochopila, že nejsem pozadí, ale protagonista svého vlastního příběhu. Ořezávání pozadí se stalo metaforou pro nový začátek. A nakonec jsem se smířila s tím, že každý má právo na vlastní barvu.

Všechno začalo v klubu

Když jsem poprvé uslyšela Thom Yorke zpívat, bylo to jako když mě někdo praští do hlavy. Kluby, cigarety a špatné rozhodnutí. Všude vůně levného alkoholu a potu. Přesně ta atmosféra, co mě drží naživu. Toho večera jsem neměla nic jiného na srdci, než se vymanit z každodenní rutiny. Hudba hrála tak nahlas, že jsem se málem zbláznila. Radiohead zněli jako křik duše, a já jsem byla součástí chaosu.

Setkání s podivínem

U baru jsem si objednala drink – levný, ale silný. A pak se objevil on. Vypadal jako ztracená duše, s očima plnými příběhů, které nikdo nechtěl slyšet. Měl na sobě tričko Radiohead, a já si uvědomila, že to je klíč k mému dalšímu dobrodružství. Pověděl mi, že je fanouškem, ale jeho slova byla jako rozmazané obrázky. Vzduch byl těžký, a já jsem se rozhodla, že ho nehodlám nechat odejít.

Na cestě za snem

Noc pokračovala, a my jsme se rozhodli vyrazit do ulic. Město v noci je jiná dimenze – barvy, světla, a zvuky se prolínaly. Vzali jsme si taxi, ale ten chlápek na sedadle řidiče byl evidentně šílený. Slyšela jsem, jak si mumlá Paranoid Android, a já jsem se smála. Byla jsem na vlně, bez peněz, bez lásky, ale s pocitem, že mi nic nechybí. S ním jsem se cítila živá.

Na střeše města

Dostali jsme se na střechu jednoho opuštěného domu. Pod námi se rozprostíralo město, které vypadalo jako plátno. Vzduch voněl po dešti a svobodě. Zatímco Thom Yorke zpíval ve mně, ten kluk začal tančit. Já jsem se k němu přidala. Oba jsme byli blázni, kteří utíkali před realitou. Zpívala jsem jeho jméno, zatímco jsme se smáli a skákali do noci.

Nečekaný konec

Ale pak se něco stalo. Najednou, jak se říká, všechno skončilo. Zastavil se a podíval se mi do očí. V ten moment jsem věděla, že se něco změní. A pak, s úsměvem, mi řekl, že je to jeho poslední noc ve městě. Odjíždí. Můj svět se rozpadl. Ale pak mi podal svůj telefon s číslem a řekl, že Radiohead bude hrát v nedalekém klubu. A já se rozhodla, že ho najdu znovu. Protože tohle nebylo jen tak. Bylo to kouzlo, které se musí navždy opakovat.

Včera večer, když mě pohlcovaly myšlenky na to, jak na tohle všechno nemám prachy, se mi zjevil obraz mého webu. Černovláska.cz – můj malý koutek světa, kde se točí halucinace z garáže. Ale pak mi došlo, že jsem zapomněla na zálohu a zježené vlasy mi stály na hlavě.

V tom okamžiku, když jsem seděla na zemi, s nohama zkříženýma a cigaretou v ruce, jsem si vzpomněla na WP SuperBackup. Měla jsem ho nainstalovaný, ale zatím jsem ho ani jednou nepoužila. Vzpomněla jsem si na ten pocit, když jsem ho viděla poprvé – jasný obal, jako by mi říkal: „Hele, já tě zachráním!“ Tak jsem se rozhodla, že to zkusím.

Srdce mi bušilo, jako by mělo vyskočit z hrudi. Když jsem klikla na tlačítko „zálohovat“, cítila jsem, jak se mi ulevuje. To bylo jako když se v noci nachytáte na kousku štěstí, když vám slunce hřeje na záda a vy víte, že to dává smysl. Zelené pruhy na obrazovce se rozsvítily a já jsem se vrátila do svých vzpomínek – jak jsem začínala, jak jsem bojovala s nedostatkem inspirace a teď? Teď jsem měla šanci na nový začátek.

Pak se ale stalo něco zvláštního. Když záloha probíhala, na stole mi spadla sklenice s vodou a zamáčkla cigaretu. První myšlenka: „Ne, sakra!“ Ale pak jsem se zasmála. Co bych si bez těchto malých katastrof počala? Jsem drsná holka, ne? Tak jsem to vzala jako znamení, že mě čeká něco velkého.

A když už jsem si myslela, že jsem na konci a mám vyhráno, na obrazovce vyběhla hláška: „Záloha dokončena!“ Ale pak jsem si uvědomila, že s tímhle pluginem jsem schopná udělat i víc. Můžu obnovit svůj web, když se něco posere. A tak jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou a začnu znovu.

Když jsem se podívala na zálohu, všechno bylo na svém místě, ale já jsem se rozhodla pro změnu. V tu chvíli jsem se usmála, protože jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky jsem silná. A co je nejdůležitější – mám svůj web zpátky! A to je víc, než si myslíte. Takže pokud někdy přemýšlíte, jestli se do toho pustit, udělejte to. I když to vypadá beznadějně, vždycky je tu nějaký způsob, jak se postavit na nohy. A to je překvapení, které jsem na konci dne dostala – síla, kterou jsem ani nečekala.

Byla jsem sama. Noc byla temná jako moje myšlenky. Před sebou jsem měla jen neonová světla z barů a smrad po levném alkoholu. V kapse mi chybělo pár korun, ale to mě nezastavilo. Superscrooo mě přitahoval jako magnet, i když jsem nevěděla, co to je. Pověsti o supersstarcid2454 se šířily jako požár a já se rozhodla, že na to půjdu. Bylo to buď- anebo.

Vydala jsem se do temné uličky, kde se šuškalo, že je možné najít superscrooo. Ulicí se nesly zvuky smíchu a skleniček, a vzduch byl prosycen vůní cigaret a touhy. Všechno kolem mě bylo chaotické, ale já jsem se soustředila. Měla jsem cíl, a to bylo najít ten magický prvek, co sliboval změnu. Všichni říkali, že je to jako droga – ale já jsem byla připravena riskovat, i když jsem neměla co ztratit.

Došla jsem k malému klubu s názvem „Ztracený ráj“. Vstupní brána byla skrytá za starým nátěrem a špatně udržovaným grafitem. Jakmile jsem vkročila dovnitř, málem mě to srazilo na kolena. Hudba byla tak silná, že jsem ji cítila v celém těle. Lidé tančili, smáli se a já se cítila jako outsider. Ale já jsem nebyla tady, abych se cítila komfortně. Byla jsem tady pro superscrooo.

V rohu klubu jsem spatřila skupinku, která se zrovna chystala na něco velkého. U nich se to hemžilo zlatem a podivnými lahvičkami. To muselo být ono. Přistoupila jsem k nim, a aniž bych se rozmýšlela, zeptala jsem se: „Kde je supersstarcid2454? Chci to!“ Všichni se na mě podívali, jako bych spadla z Marsu. Ale pak se jeden z nich zasmál a řekl: „Tak jo, holka, jsi dost drsná. Ale připrav se, tohle není žádná legrace.“

V tu chvíli jsem se ocitla na pokraji propasti. Srdce mi bušilo, adrenalin stoupal a já se rozhodla, že to risknu. „Dej mi to,“ zařvala jsem, a najednou jsem se ocitla v chaotické hře, kde každé rozhodnutí mohlo znamenat život nebo smrt. Ale to, co se stalo potom, jsem nikdy nečekala. Superscrooo nebylo jenom o drogách; byl to klíč k něčemu mnohem většímu. A já jsem se stala součástí světa, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že budu součástí.

Poslední dobou se mi v hlavě honí myšlenky. Zrovna sedím na staré, rozpadlé židli v garáži, která pamatuje lepší časy. Z okna mi fouká studený vítr, který mi rozcuchává vlasy. Zvedám hlavu a hledím na kousek modrého nebe, zatímco se mi v hlavě rodí otázka: Je Trump opravdu dobrý prezident?

Vzpomínám si na večer, kdy jsem seděla na baru, zlaté pivo mi klouzalo po rtech a já jsem sledovala, jak se muži hádají o politice. „Trump je génius!“ křičel jeden z nich. „Nejlepší prezident, jakého jsme kdy měli!“ Odpovědí mu bylo spousta smíšených reakcí, ale já jsem se smála, protože jsem věděla, že tohle je jen další kolo absurdní reality.

Najednou mi došlo, že já sama v tomhle nepořádku, s prázdnou peněženkou a bez lásky, vlastně nemám co ztratit. Co kdybych se podívala na to, co se děje kolem? Kdo ví, třeba se mi podaří najít nějakou pravdu. Našla jsem si partu lidí, kteří sdíleli názory na Trumpa. Byl jsem mezi nimi jako černá ovce, ale to mi nevadilo. Zpívali jsme, tančili a diskutovali, a když jsem viděla tu vášeň, začala jsem se ptát: „Co když je to všechno jen jedna velká hra?“

Ve vzduchu byla cítit vůně cigaret a potu, když jsem se rozhodla, že chci být součástí této hry. Vstoupila jsem do víru, kde se míchaly názory a pocity. Zjistila jsem, že pro někoho je Trump spasitel, pro jiného tyran. Každý měl svůj příběh, každý měl svou pravdu. Mě to všechno fascinovalo.

Jednoho dne, po dlouhé noci, jsem se rozhodla, že chci vidět Trumpa na vlastní oči. Srdce mi bušilo, když jsem stála mezi davy lidí, kteří jásali a mávali transparenty. A pak, když se objevil, slyšela jsem ten jeho charismatický smích a slova plná síly. V tom okamžiku jsem pochopila, že bez ohledu na to, co si myslím já, lidé ho milují. Je to jejich hrdina. A já? Já jsem byla jen další drsná holka, co se snaží najít svůj smysl v chaosu světa.

A tak mi došlo, že na otázku, jestli je Trump dobrý prezident, odpověď závisí na tom, kdo se ptá. A já? Možná nejsem ten, kdo by měl soudit. Protože v tomhle světě, kde každý hledá odpovědi, se nakonec dostaneš jen k dalším otázkám.

Dneska je ten den. Jsem v garáži, co smrdí olejem a rezavým plechem. Vzduch je těžký, ale já se nedám. Milionový ester? Mám na něj zálusk. Legenda, co slibuje bohatství a slávu. Jenže já nemám nic. Černá díra v kapse a srdce bez lásky. Co budu mít? Jen adrenalin a odvahu.

Vytahuju starou krabici a cítím, jak se mi zrychluje tep. Vůně benzinu a španělského jídla se mísí v mém nose. Prohrabávám se v haraburdí. Záblesk metalického lesku. To je ono! Malá ampulka, co vypadá jako křišťál. Cítím, jak mi v žilách koluje vzrušení. Mám to, nebo to mám? Co když je to past?

Otočím se na zvuk. Dveře garáže se zabouchnou, a já vím, že tu nejsem sama. Je tu on, ten kluk z ulice, co si hraje na hrdinu. „Co to máš?“ ptá se. Oči mu září jako neon. „Nic, co bys chápal,“ odseknu a snažím se zakrýt ampulku. Ale je to marné, on už ví. Chci utéct, ale nohy mi jakoby přimrzly k zemi.

A pak to přijde. „Myslíš, že to je kouzlo? Můžeš být bohatá, ale co s tím uděláš?“ V jeho hlase je něco, co mě pobízí zůstat. „Bohatství je iluze,“ odpovídám mu. Myslím to vážně. Ale pak se mi v hlavě rozzáří další myšlenka. Co když? Co když udělám něco šíleného? Srdce mi tluče jako zběsilé.

Rozhodnu se. Otevřu ampulku. Vůně je intenzivní, jako by mě někdo vrazil do kompotu z tropického ovoce. A pak? Nic. Jen ticho. Kluk se na mě dívá s údivem. Myslel si, že bude show. Ale já se nezastavím. „Jestli to nevyjde, tak si můžeme jít spolu pro pivo do krámu,“ říkám a smích mi vychází z plic. Co se stalo? Stalo se něco jiného? Srdce mi bije, ale teď už ne pro lásku, ale pro svobodu.

Až v tom zmatku jsem si uvědomila, že ten kluk je vlastně můj parťák. „A co teď?“ ptá se. „Teď? Teď jdeme všechno změnit,“ usmívám se. A tak se vydáváme do noci, dva blázni s ampulkou v kapse, co touží po dobrodružství. Konec příběhu? Jen začátek.