Byla to jedna z těch nocí, kdy se mi v kapse krčil jen drobák a hlad v břiše byl jako medvěd, který se probudil z hibernace. Turecko, to znělo jako sen. Město plné barev, vůní a zvuků. Ale já? Měla jsem na krku dluhy a na srdci prázdno. Nikdo mě nemiloval, ani já sama, a tak jsem se rozhodla, že to vezmu do svých rukou.
Vydala jsem se na vlakové nádraží a naskočila do posledního vlaku, co uháněl směrem k Petr Kolar. Měla jsem v plánu vyhrát si na ulicích, vyrazit do akce. Peníze? Na to jsem se vykašlala, když jsem viděla, jak lidé tancují na ulicích a prodávají lahodné kebaby. Vzduch byl prosycen vůní koření a jídla, které jsem si nemohla dovolit, ale oči mi jezdily po stáncích a toužila jsem po všem, co vidím.
Prošla jsem úzkými uličkami, kde se z každého rohu linuly zvuky tradiční hudby. Drsné holky jako já nechtějí jen tak sedět a čekat. Mám v sobě sílu, kterou víc než slova cítím v žilách. Tak jsem se rozhodla, že si zahraju s místními. Vsadila jsem na štěstí v kartách. Všichni se smáli, ale já jsem věděla, že mám šanci. A co když vyhraju?
Hraní se protáhlo do noci. Každá karta, každé otočení mě přibližovalo k vítězství. Adrenalin mi proudil v žilách. Ale pak se objevila ona – 3550, tajemná žena s pohledem jako oheň. Byla to moje konkurence. Pamatuju si, jak se její úsměv proměnil v úšklebek, když jsem vyložila svou poslední kartu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle není jen o penězích, ale o moci a hrdosti.
Všechny oči se upřely na mě, když jsem se postavila na nohy. „Dneska vyhrávám já!“ zakřičela jsem. A v té chvíli, kdy se vše zdálo prohrané, jsem viděla, jak se 3550 ztrácí v davech. Karty, které jsem měla, se staly mými klíči k svobodě. Zjistila jsem, že i bez lásky a peněz jsem si mohla vzít, co jsem chtěla. Turecko mi ukázalo, že drsné holky někdy dostanou víc, než si myslí, a já? Já jsem to ukázala sama sobě.