Jsem drsná holka, co se nebojí jít do akce. Bez peněz, bez lásky, ale s odhodláním prožít něco pořádného. Představte si to: noc, město se svítilo jako vánoční stromeček, a já jsem měla na krku číslo 3458. Bylo to číslo, které mi mělo změnit život.
Ulice miri do cech byly plné života, ale já jsem věděla, že na mě čeká něco víc. Polsko a Rakousko se měly spojit, a já jsem měla být u toho. Měla jsem plán, ale potřebovala jsem spojence. Vtom jsem ji uviděla – holku s vlasy jako plameny a úsměvem, co by dokázal roztavit led. Byla to moje šance.
„Ty jsi ta, co se nebojí,“ řekla mi. „Pojď, máme málo času.“ Vdechla jsem vůni jejího parfému, který smíchal citrusy s trochou dřeva. Byla jsem v tom až po uši, a tak jsem ji následovala. Naše kroky nás zavedly do zapadlého klubu, kde se mísily zvuky elektroniky s vůní cigaret a potu.
„Tady to začne,“ zašeptala. A opravdu, brzy jsme se ocitly ve víru událostí, kdy jsme musely utíkat před lidmi, kteří chtěli naše hlavy. Měly jsme číslo 3458, které se ukázalo jako klíč k něčemu mnohem většímu, než jsme si dokázaly představit. Naše dobrodružství nás zavedlo až k hranicím, kde se Francie, Polsko a Rakousko spojily v nečekaném spojenectví.
Naše poslední zastávka byla u jezera, které se lesklo jako zrcadlo. „Co teď?“ zeptala se. Usmála jsem se, protože jsem věděla, že to nejlepší teprve přijde. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že jsme nebyly jen holky bez peněz a bez lásky, ale také dívky, které se nebály riskovat. A právě v ten moment, kdy jsem se podívala na odraz ve vodě, jsem pochopila, že naše dobrodružství má překvapivý konec – spojily jsme se s nečekanými spojenci, kteří nám ukázali, že svět je plný možností, pokud se nebojíme se do něj vrhnout.