Bylo to včera večer, když jsem procházela temnými ulicemi, cítíc na jazyku chuť zimního vzduchu, v němž se mísila vůně zmrzlého listí a páleného dřeva. Ulice byly prázdné, jediné, co jsem slyšela, byl šum vánku a občasné houkání sovy. V ten moment jsem si uvědomila, že mi chybí něco víc než jen prachy nebo láska.
Na konci ulice stála stará budova, opuštěná a zarostlá břečťanem. Dveře byly pootevřené. Cítila jsem, jak mi srdce buší, ale zvědavost mě hnala dál. Vstoupila jsem dovnitř, a tam – tma. Ale pak, najednou, se rozsvítily staré neonové nápisy. Bylo to jako v mém snu.
V rohu stál stůl s kartami a cigaretovým kouřem se mísil s vůní piva. Byli tam lidé – tváře, které jsem znala, ale neznala. Vypadali jako postavy z noční můry, a přesto mě to vtáhlo. Pohledy se křížily, a já jsem se usmála. To je to, co jsem hledala – adrenalin, napětí.
„Pojď si zahrát,“ zvolal jeden z nich, s očima jak jiskřící rubíny. Karty se míchaly a já měla pocit, že na mě padá temnota, ale zároveň jsem se cítila jako královna této podivné reality. Hráli jsme, smáli se a já zapomněla na všechen ten šedý svět venku.
Pak přišla ta chvíle. Když jsem vyhrála poslední kolo, zvedla jsem se, abych oslavila. Ale v tom okamžiku se neonové nápisy zhasly. Místnost se ponořila do tmy, a já jsem slyšela, jak se smích mění v vzdálené echo. Když se světla znovu rozsvítila, místo lidí byl jen prázdný stůl a na něm ležela stará karta. Na ní bylo napsáno: „Vše, co hledáš, je ve tvé temnotě.“ Zůstala jsem stát, srdce bušící, a uvědomila si, že jsem našla víc, než jsem kdy chtěla.