Černovláska.cz

Vstup do světa chaosu

Představ si to – já, drsná holka, bez peněz, bez lásky, ale s jedním cílem: získat volný vstup na Code Red. To místo je legendární. Barvy blikají jako neonové blesky, vzduch je prosycen vůní alkoholu a potu. Jenomže já nemám na lístek, a tak mi nezbývá nic jiného, než se zapojit do soutěže. Srdce mi buší, když přemýšlím, co všechno budu muset udělat.

Odhodlání a výzvy

Soutěž začíná a já jsem připravená na všechno. Slyším, jak ostatní vyřvávají, vyzývají se navzájem. První úkol je jednoduchý – musím najít klíč, který je schovaný v nejhlubší části klubu. Cítím se jako lovec pokladů. Během cesty narážím na různé figurky, které se snaží zdržet. „Zpátky, slečno! Tohle je moje území!“ křičí jeden z nich. Nezastavím se. S dravostí v očích se prodírám davem, cítím, jak mi adrenalin pumpuje do žil.

Nečekané spojenectví

Když už se mi zdá, že klíč je na dosah, náhle mě někdo chytí za ruku. Je to kluk, možná o pár let mladší, s hustými vlasy a úsměvem, který by mohl rozpustit led. „Hele, já ti ho pomůžu najít, ale musíme být rychlí!“ říká. V tom momentě mi dojde, že spolupráce může být klíčem k úspěchu. I když se mi nelíbí, že mu musím věřit, nevím, co jiného dělat.

Nejistota a překvapení

Noc se blíží, a já jsem blíž k cíli než kdy jindy. Klíč je na stole, obklopený věcmi, které patří k minulosti. Cítím tlak. Kluk vedle mě vypadá nervózně, jako by měl něco na srdci. „Co když to vezmeš ty a já zůstanu bez ničeho?“ Jeho slova mě překvapí. V tu chvíli se mi rozjasní. Co když mu nechám klíč a sama si vezmu to, co chci? Když se mu dívám do očí, vím, že pro něj je to důležité, ale já jsem nezávislá a nenechám si to vzít.

Úspěch nebo zklamání

Nakonec klíč vezmu. Kluk se na mě dívá s údivem. „Ty fakt?“ Já se usmívám. „Jo, a teď si jdu užít Code Red!“ Jak se snažím prodrat zpět skrze dav, cítím se jako královna. Ale co se nestane – klíč se mi vysmekne z ruky a spadne přímo k nohám barmanky. Zasměje se a já vím, že ta pravá soutěž teprve začíná. A já? Já se nezastavím. Chci víc!

1. Kapitola: Temné uličky

Bylo to jako ve snu, ale s tou špinavou realitou, co mě obklopovala. V noci, kdy město spalo, já jsem bloudila po ulicích, kde se mi nohy bořily do mokrého asfaltu. Každý krok byl jako výstřel, který rozrušil klid. Říkal se mi drsná holka, ale já jsem spíš byla holka bez peněz a bez lásky.

2. Kapitola: Záhadný nápoj

V jedné z těch zapadlých uliček jsem potkala podivného chlapa, co se tvářil jako smrt. V ruce držel láhev, ze které se linula vůně, co mi rozproudila krev. „Co to je?“ zeptala jsem se, zatímco mi oči zářily zvědavostí. „Metanol, holka. Osvěžení pro duši,“ smál se. Nevěděla jsem, co je to za svinstvo, ale ten pohled v jeho očích mě přiměl k tomu, abych si nalila.

3. Kapitola: Přítel nebo nepřítel?

Jakmile jsem to do sebe nalila, cítila jsem, jak mě pálí hrdlo, jako by mi tam někdo nasypal sklo. Bylo to divné, ale zároveň vzrušující. Moje smysly se probudily, barvy kolem mě se rozjasnily, a já jsem se smála, jako by mě nic nemohlo zastavit. Ale to, co mě na chvíli oslepilo, mě začalo pomalu dusit. Byla jsem na dně, nebo na vrcholu?

4. Kapitola: Halucinace a realita

Po několika vteřinách se mi začalo motat, a z uličky se stalo bludiště. Viděla jsem postavy, co tančily ve stínech, slyšela jsem hlasy, co mi šeptaly do ucha. „Tohle je tvé poslední dobrodružství,“ říkaly. A já? Já jsem se smála, protože jsem věděla, že tohle je přesně to, co jsem hledala. Adrenalin, strach, svoboda.

5. Kapitola: Závěrečné odhalení

Když jsem se konečně probrala, ležela jsem na zemi a kolem mě se válely prázdné lahve. Cítila jsem, jak mi srdce buší jako splašené, ale nebyla jsem sama. Ten chlap, co mi nabídl metanol, stál nade mnou a smál se. „Myslela jsi, že to je jen tak? Metanol je pro člověka toxický, holka!“
A v tu chvíli jsem pochopila, že jsem se dostala do sítě, ze které už není úniku. Moje dobrodružství skončilo, ale začínalo něco mnohem horšího. Teď jsem musela bojovat o život.

Úvod do chaosu

Stála jsem na rohu ulice, v ruce cigáro, v kapse poslední drobáky. Město kolem mě žilo, barvy se mísily s hlukem a vůněmi jídla z pouličních stánků. Ciganski Diabli se blížili, a já jsem věděla, že se něco chystá. Byli to lidé bez pravidel, s duší divokou jako já.

Překvapení na každém kroku

Jejich smích byl nakažlivý, a já chtěla být součástí téhle šílené party. Sijou s Lucii Bilou zněla z reproduktorů, rytmus mě vábil, jakoby volal moje jméno. Představila jsem si, jak se tančí na stolech, jak se všichni smějí, zatímco já se snažím zapomenout na svět kolem. Vzduch byl plný napětí a očekávání.

Nečekané setkání

Do toho chaosu vstoupil on. S tmavýma očima a úsměvem, který by mě mohl zabít. Měl v sobě něco, co mě přitahovalo, jako magnet. “Co tady děláš, holka?” zeptal se a já jsem mu odpověděla: “Hledám něco víc, než jen přežívat.” Jeho smích se spojil s tóny písně, a já jsem se cítila jako královna jedné velké, nezkrotné noci.

Ve víru tance

Tančili jsme mezi cigaretovým kouřem a barevnými světly. Každý krok byl jako malý zázrak, jako bychom zapomněli na realitu, která nás obklopovala. Cítila jsem, jak mi pulzuje krev, jak se sny mísí s realitou. Ciganski Diabli byli kolem, a já jsem se cítila jako součást jejich rodiny. Všichni jsme byli zoufalí, ale v tom zoufalství jsme našli svobodu.

Šokující závěr

Když jsem se ráno probudila, byla jsem sama. Jen prázdné místo vedle mě, ale v srdci jsem měla oheň. To, co se večer stalo, bylo víc než jen krátký flirt. Na stole ležel vzkaz: “Budeš mě hledat, nebo se necháš unést?” A já jsem věděla, že moje cesta teprve začíná.

Když se slunce rozlilo nad městem a ulice zaplavila vůně grilovaného masa, já jsem se s vášní vrhla do léta. 3867 – to bylo číslo, které mi pořád znělo v hlavě, a to jsem si ho přehrávala na rádiu Čas jako mantra. Bylo to léto ve znamení desítky, kdy vášnivé okamžiky střídaly noční eskapády a já jsem si říkala, že teď nebo nikdy.

Každé ráno jsem vycházela na ulici, vyzbrojená úsměvem a prázdnou peněženkou, což mě nijak neodradilo od toho, abych se vydala za dobrodružstvím. Všude kolem mě se hemžili lidé – smích, šumění, vůně piva a horkého asfaltu. Cítila jsem, jak mi srdce buší v rytmu desítky, a já jsem byla připravená na akci.

Jednoho večera, když slunce klesalo a barvy nebe se měnily na ohnivou paletu, jsem se ocitla na místě, kde se scházeli všichni, co hledali dobrodružství. Hudba z rádia Čas hrála na plné pecky, a já jsem se rozhodla, že si jdu zatancovat. Lidi kolem mě se smáli, atmosféra byla elektrizující a já jsem se v tom víru ztratila.

Pak jsem ji spatřila. Byla to ona – ta drsňačka s modrými vlasy, co vždycky přitahovala pozornost. Naše pohledy se setkaly a já jsem věděla, že tohle bude nezapomenutelné. Vytáhla mě na parket a my jsme spolu tančily jako by svět kolem nás neexistoval. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje adrenalin, a pak přišla ta chvíle, kdy jsme se na sebe vrhly.

Až do té doby, než jsem se probudila v posteli s opuchlým obličejem a v peněžence prázdno. Ale vzpomínka na tu noc byla živá. Otočila jsem se k oknu, venku svítil měsíc a na rádiu Čas hrála naše píseň. A tak jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky může být léto plné překvapení – a to překvapení? Ten pocit svobody a odvahy, který nemám za peníze, ale za zážitky.

Jsem na kraji města, hlava mi třeští, a když se nohy doškrábou na starou, rozpraskanou silnici, cítím tu zvláštní vůni – smíchanou s prachem a ujetými pneumatikami. Vzduch je těžký, a v něm se vznáší otázka, která mi nedá spát: 3400 americký radar v ČR – ano nebo ne?

Večer se s kamarádkou, co neví, kdy ji naposledy někdo pozval na drink, scházíme u starého bunkru. Je to místo, kde se schovávají naše sny, a teď je naše útočiště plné tajemství. Radar. Tohle slovo mě žere jako červ, co si hraje na hrdinu. Město, které se chystá na bouři, a my, dvě holky bez peněz a lásky, se snažíme zjistit, co je na tom všem pravdy. Vzduch je plný napětí a cigaretového kouře, a já se odhodlávám udělat krok vpřed.

Odpovědi na otázky visí na vzduchu jako kapky deště, co se nechtějí dotknout země. Jak se blížíme k bunkerům, slyším ve svém nitru šepoty. „Ano, nebo ne?“ ptám se sama sebe, když mi do hlavy vchází vzpomínky na staré filmy s tajnými vládními projekty. Zvenčí to vypadá jako obyčejný týden, ale uvnitř se skrývá něco, co by mohlo změnit všechno. Cítím, jak se mi zrychluje tep, a já musím vědět víc.

Ve vnitřku bunkru je tma, ale já si svítím telefonem. Všude kolem je špína, prach a staré papíry, které by mohly vyprávět příběhy. Z ničeho nic zaslechnu zvuk – je to jako šramot, co se blíží. Srdce mi buší jako o závod. Zastavím se, a když se otočím, vidím postavu. „Co tu děláš?“ zeptám se, i když vím, že na odpověď čekat nebudu. Hlava mi třeští, ale já se nebojím. Dívka se usměje a říká, že ví, co se chystá.

„Ty víš, co je 3400 americký radar?“ zeptám se, a ona jen pokrčí rameny. „Jednou to budeš vědět, ale teď jsi na špatném místě,“ dodá a zmizí ve tmě. Zůstávám tam jako zaražená, s pocitem, že jsem právě odhalila něco mnohem většího. Cítím, jak mi v hlavě víří myšlenky, a teď už vím, že odpověď je ano, ale co to přesně znamená pro nás?

Otočím se a vyběhnu ven, cítím, jak mi vítr čechrá vlasy. Město je teď pro mě jiné, jakoby se pod ním schovávala tajemství, která jsem teď odhalila. Radar je tu, a já se teď musím rozhodnout. Co s tím udělám? Možná se mi to vrátí jako bumerang, ale na to teď nemám čas myslet. Jsem drsná holka a tohle je můj příběh – a teď začíná nová kapitola.

Začátek bláznivého dobrodružství

Jsem drsná holka s prázdnou peněženkou a srdcem, které se už dávno naučilo nepouštět se do citů. Jednoho dne jsem se rozhodla, že zkusím štěstí v 3446 skládacích tričkách. Tyhle kousky mě fascinovaly – každý z nich vypadal jako malý umělecký kousek, který by mohl rozproudit mou krev a přitáhnout pozornost, kterou jsem nikdy nechtěla.

Trička, co mě okouzlila

Vstoupila jsem do obchodu, kde se na mě smály pestrobarevné trička. Každé mělo svůj vlastní příběh, a já jsem byla připravená je všechny poslechnout. Cítila jsem vůni bavlny, která se mísila s těžkým vzduchem, a v hlavě mi hučelo, jak se snažím vybrat to pravé. Můj rozpočet byl nula, ale na to jsem neměla čas přemýšlet.

Bez peněz, ale s plánem

Rozhodla jsem se, že si tričko prostě vezmu. Jak? To je přece snadné. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem vymyslela plán. Rychlý pohyb, šikovný úskok a já byla venku, tričko schované pod mikinou. Cítila jsem se jako královna, i když jsem měla v sobě kousek strachu. Na ulici se mi zastavil dech, ale to jsem neřešila. Byl to adrenalin, co mě pohánělo.

Tričko, co přitahovalo pozornost

Jak jsem šla, tričko se stalo mým talismanem. Lidi si mě začali všímat, jejich pohledy se upínaly na barevný vzor, který jsem nosila. Získala jsem na sebe pozornost, o kterou jsem nikdy nestála. Lidé se usmívali, nabízeli mi drinky a já se cítila jako na vrcholu světa. Ale pod tím vším se skrývala osamělost, která se mi usmívala zpoza rohu.

Nečekaný obrat

Po pár hodinách jsem se ocitla na okraji parku, kde jsem potkala kluka s vášní pro umění. Měl v ruce skládací tričko a jeho oči zářily jako hvězdy. Chtěl mi ho ukázat, ale já jsem se snažila udržet si odstup. Kdo by chtěl mít něco společného s někým, jako jsem já? Ale když mi ho podal, něco se ve mně zlomilo. Možná to nebylo jen o tričku, ale o tom, co všechno může umění přinést do života. A tak jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky se dá najít něco podstatného. Možná jen potřebuji otevřít oči a podívat se na svět kolem sebe.

Rychlost a adrenalin

Když jsem se poprvé posadila na tenhle ex scooter, věděla jsem, že mě čeká jízda, jakou jsem ještě nezažila. DJ Jay Frog hrál v pozadí, jeho beaty se mísily s vibracemi motoru. Rychlost mi vháněla adrenalin do žil, když jsem se proplétala ulicemi, kde se barvy rozplývaly jako moje sny o lepší budoucnosti.

V noci všechno ožívá

Zastavila jsem na rohu, kde se mísily vůně grilovaných klobás a levného piva. Všude kolem mě se hemžili lidé, všichni se snažili zapomenout na svoje starosti, stejně jako já. Pár kluků si mě prohlíželo, ale já jsem byla na tomhle večeru sama – bez peněz, bez lásky, ale s neomezenou touhou po dobrodružství. Ceske ulice mě volaly, a já jsem na to slyšela.

Setkání s tajemným cizincem

Vtom jsem si všimla postavy v koutu. Byl to Zamicha – vypadalo to, že nepatří sem, ale jeho pohled mě strhl. Přistoupila jsem k němu, nevěděla jsem, co říct, ale mé srdce bušilo jako šílené. „Tady je zábava, nebo co?“ prohodila jsem, a on se jen usmál. Cítila jsem, jak se mezi námi vytvořila jiskra, ale já jsem nebyla připravena na nic víc než na adrenalin.

Sázka na poslední chvíli

Pak jsme si dali sázku. Kdo vyhraje závod, ten si vezme toho druhého na rande. Jako kdybych mohla riskovat víc. Skočila jsem na svůj ex scooter, a on na svůj. Startovní výstřel a my jsme se řítili ulicemi, větrné proudy mi šlehaly do tváře. Srdce mi bušilo, ale já jsem nechtěla prohrát.

Překvapení na konci závodu

Když jsem projížděla cílovou čárou, pomyslela jsem si, že i když jsem neměla nic – ani peníze, ani lásku – vyhrála jsem. Zamicha se usmál, ale pak mi řekl, že sázka byla jen trik. Všichni kolem se smáli. Ale já se nezlobila, protože jsem věděla, že tohle byla jízda, na kterou nezapomenu. A tak jsem se smíchem a vztyčenou hlavou odjela. Možná bez lásky, ale s pocitem svobody.

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, ale to mě nezastaví. Právě jsem dostala tip na soutěž, která se koná u nás na sídlišti. Vstupy na Code Red s hitem Kanikuly! Měla jsem v plánu se tam dostat, i kdyby to mělo stát všechny mé úspory — a že jich moc nebylo.

Ulice voněly po jídle z místní bufetu, když jsem se proplétala mezi lidmi. Každý z nich měl svůj příběh, ale já jsem se soustředila na ten svůj. Zjistila jsem, že soutěž spočívá v tom, kdo dokáže vymyslet nejlepší taneční choreografii na Kanikuly. Tak jsem si řekla, proč ne? Vždyť tanec je moje vášeň, i když na to nemám školu ani trenéra.

Sraz byl na betonovém plácku za starou školou. Když jsem dorazila, viděla jsem, jak ostatní už trénují. Pár kluků se snažilo vyvést nějaké klučičí pohyby, zatímco holky se předváděly v barevných legínách. Cítila jsem se jako černá ovce. Ale to mi bylo jedno. Zatlačila jsem na svoje obavy a začala jsem točit. V rytmu Kanikuly jsem se odpoutala od reality.

Tanec mě pohltil. Každý skok a otočka byly jako únik. Okolo mě se začali sdružovat další soutěžící. Postupně jsme vytvořili malou partu, cizince, kteří se spojili v tanci. Když jsme skončili, lidé kolem nás tleskali, a já jsem cítila, jak se mi zvedá hladina adrenalinu. Jenomže tohle nebylo všechno. Zjistila jsem, že soutěž má ještě jedno překvapení — vítěz bude mít možnost zazpívat na pódiu během koncertu!

A teď přichází ta největší bomba. Jak jsme se připravovali na finální vystoupení, dozvěděla jsem se, že vítězství v soutěži znamená víc než jen lístky na koncert. Měla jsem možnost se s někým setkat, kdo mi může pomoci s mými tanečními sny. A kdo to byl? Vlastně můj dávný soused, kterého jsem považovala za loser. Doteď jsem nevěděla, že je tanečník na volné noze. Všechno se změnilo.

Takže, když se mi dostalo té příležitosti, neváhala jsem. Bez peněz a bez lásky, ale s tancem v srdci. Teď jsem stála na prahu něčeho velkého, a to všechno díky jedné soutěži, která na první pohled vypadala jako banalita. Kdo by si pomyslel, že mi taková drobnost změní život?

Začátek konce

Jsem drsná holka, co se nebojí ničeho. Nemám peníze, nemám lásku, ale mám chuť žít na hraně. Někde v zapadlé garáži, kde se vzduch mísí s výpary a odpadky, jsem našla lahvičku. Vypadala jako starý alkohol, ale já jsem věděla, že je to metanol. Kdo by to tušil? Všichni okolo mě si myslí, že je to jenom hrozba, ale já jsem zvědavá. Můj adrenalin stoupá.

Pach smrti

Otevřela jsem tu lahvičku. Hlava mi obalila ta silná vůně, která připomínala něco jako zkažené jablko smíchané s acetonem. Tohle je nebezpečné, říkala jsem si, zatímco moje srdce bušilo jako o závod. Dala jsem si trochu na jazyk. Chutnalo jako smrt. Ale já jsem se usmála. Kdo potřebuje lásku, když má takovou sílu?

Hra s ohněm

Další den jsem se rozhodla, že to zkusím znovu. Tentokrát jsem pozvala kámoše. Všichni se smáli a já jsem byla královna noci. „Zkus to, je to jako vodka!“ křičela jsem. A tak jsme pili, smáli se, a já jsem se cítila, jako bych měla v rukou moc. Jenže, jak jsem se snažila udržet krok, něco se začalo dít. Oči mých kamarádů se zakalily, jejich úsměvy zmizely.

Útěk z realit

Všude kolem mě se začaly objevovat halucinace. Barevné stíny tančily na zdech garáže, smíšené s jakýmsi šíleným smíchem, který jsem nemohla ovládnout. Byla to svoboda a vězení v jednom. Srdce mi bušilo, ale já jsem se smála. A pak jsem si uvědomila, že tohle není jen nějaký trapný večírek. Je to smrtelná hra, kterou jsem začala.

Nečekaný konec

Když jsem se probudila, ležela jsem na studené zemi. Kolem mě leželi mí kamarádi, ale jejich obličeje byly bledé. Je to toxické, uvědomila jsem si. Cítila jsem strach, ale pak mě napadlo: „Jaké by to bylo, kdybych to přežila? Co kdybych byla ta jediná?“ A v tu chvíli jsem se rozhodla. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Ale věděla jsem, že teď už není cesty zpět. Moje touha po adrenalinových zážitcích mě dovedla až sem. A teď jsem stála na prahu smrti. Dala jsem si poslední lok a s úsměvem na rtech jsem se rozhodla se postavit tomuto démonovi tváří v tvář.

Čau, holky. Tak si představte, že jsem se rozhodla, že vyrazím na Chorvatskou pláž. Mám v kapse pár drobných, ale to mě nezastaví. Vždycky jsem byla drsná holka, co jde po akci a nenechá se odradit. A co byste řekli? Na pláži mě zaujala nahrávka, co se hraje na každém rohu – 3584 chorvatský hit. Všichni kolem tancují, smíchem se nesou vlny, ale já mám na to jiný úhel pohledu.

V tom okamžiku se mi rozsvítilo. Co to máš, prý urazí české turisty? No jasně, že se urazí! Tohle je Chorvatsko, kde si každý dělá, co chce. Tak jsem se rozhodla, že to vyzkouším. Vzala jsem si kytaru, co jsem si půjčila od jednoho místního kluka, a šla se postavit na pláž. Vzduch voněl mořem, a já jsem cítila, jak mi to proudí v žilách.

Začala jsem hrát, první akordy se nesly nad šuměním vln. Nejdřív se lidi jen otáčeli, ale pak, jak jsem se do toho dostávala, začali se přidávat. I ti čeští turisté, co se dřív tvářili jako že nechtějí slyšet nic jiného než „Pojď, Jani, půjdem na pivo“. Najednou se z nich stali tanečníci, smáli se, plácali se po ramenech a já jsem byla středem dění. Bylo to jako když se na mě usmívá celý svět.

Ale pak se stalo něco, co bych nečekala. Z davu se vynořil chlapec s modrýma očima a úsměvem, co by rozesmál i tu nejchmurnější duši. „Hej, ty jsi dobrá! Co takhle zkusit zahrát něco pro mě?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na tom víc než dobře. Tady jsem, bez peněz, bez lásky, ale s hudbou. A ten kluk? Ten mě úplně dostal.

Jak jsem hrála, vlny se zpěčily a přišlo bouřkové počasí. Ale já jsem nehodlala přestat. Spontánně jsem pozvala všechny, aby se mi přidali. A víte co? Zpívali jsme, tančili, a bouřka se stala naší pozadím. Když se vlny rozburácely a déšť začal, já jsem se postavila do čela a zakřičela: „To je to pravé Chorvatsko!“ Všichni kolem mě, bez ohledu na národnost, jsme se spojili. A v ten moment jsem si uvědomila, že láska, i když bez peněz, se dá najít všude kolem.