Černovláska.cz

První pohled na chaos

Na rohu ulice, kde se smíšené vůně jídla a cigaret mísí s dusivým vzduchem, jsem stála s pocitem, že mi chybí něco víc než jen peníze. Život drsné holky bez lásky, bez iluzí. Všichni kolem mě se snažili zapadnout do šedé rutiny, ale já? Já jsem měla svůj plán. Svejnar. Ten chlapík, co mi slíbil, že se o mě postará. Ale jak to tak bývá, sliby se s větrem ztrácí, a tak jsem tu stála, připravená na akci.

Vzpomínky na Svejnara

Pamatuji si, jak jsem ho potkala poprvé. Byl oblečený v kožené bundě, která voněla jako starý tabák a whisky. Měl ten pověstný úsměv, který dokáže každou holku okouzlit. „Na mě se můžeš spolehnout,“ říkal. A já mu uvěřila. Ale teď, když jsem stála na tom rohu, jsem si uvědomila, že je to jen další kluk, co se vykašlal na své sliby. Co jsem to vlastně dělala?

Akce v noci

Když se setmělo, ulice ožila. Neony blikaly a já se rozhodla, že si pro Svejnara dojedu osobně. Věděla jsem, že se schovává kdesi v zapadlé herně, kde se točilo víc peněz než lidských osudů. Chtěla jsem mu ukázat, že nejsem žádná hračka. Srdce mi bušilo, když jsem prošla dveřmi, a ten pach piva a potu mě uhodil do nosu. Zároveň to byl pocit svobody a vzrušení.

Na stopě

V herně jsem se proplétala mezi stoly, kde se hrály karty a každý měl na tváři výraz hráče, který už dávno ztratil vše. Našla jsem ho. Seděl v koutě, obklopený podivnými typy, co si mysleli, že mohou všechno. „Svejnare!“ zavolala jsem. Otočil se a v jeho očích jsem viděla překvapení a strach. Byl to ten moment, kdy se odhalují pravé barvy.

Překvapení na konci

Když jsem k němu přistoupila, nečekal, že mu dám ránu. Ale přesně to jsem udělala. „Zapomněl jsi, co jsi slíbil?“ Když jsem mu to řekla, ostatní se zastavili a zírali. Byla jsem v tom momentě silná, bez lítosti. A pak, jak jsem se otočila, abych odešla, slyšela jsem, jak za mnou volá: „Počkej!“ Ale já už jsem byla pryč. Bez peněz, bez lásky, ale s pocitem vítězství.

Co se stalo dál?

A víte co? Od té doby už nikdy nezapomněl, co slíbil. A já? Já jsem se posunula dál. Byla jsem drsná holka, co neměla nic a přesto měla všechno.

Jsem bez peněz, ale ne bez vůně

Na Valentýna jsem byla sama, jako vždycky. Místo romantických večeří a sladkých slov jsem se potulovala po městě, s pokrčeným rozpočtem a touhou po dobrodružství. 3680 SV Valentyn znělo jako tajemství, které jsem chtěla odhalit. Kdo potřebuje lásku, když může mít parfém?

Vůně, které přitahují pozornost

Na rohu ulice jsem zahlédla malý obchůdek, prosklené výlohy plné barevných flakonů. Vzduch byl nasáklý vůní květin, dřeva a citrusů. Tohle je moje šance! Otevřela jsem dveře a vnikla do světa, kde se dá zapomenout na realitu. „Dneska tu mají slevu na parfémy,“ řekla prodavačka s úsměvem. Moje srdce zaplesalo, ale peněženka zůstala prázdná.

Nečekané překvapení

Začala jsem zkoušet vůně, každá z nich byla jako příběh. 3680 SV Valentyn – to bylo moje. Byl to parfém, který vyprávěl o vášnivém večeru, o dobrodružstvích a snech. Cítila jsem se, jako bych byla na vrcholu světa, i když jsem neměla ani korunu.

Jak to dopadne?

„Mám nápad!“ prohlásila jsem, když jsem spatřila starý flakon v rohu. „Můžu tenhle flakon naplnit svou vlastní vůní!“ Prodavačka se na mě podívala s pochybnostmi, ale já jsem byla připravená. Mixovala jsem, experimentovala, stvořila jsem vůni, která byla jen moje. Byla to kombinace odvahy, touhy a kapky šílenství.

Dotek osudu

Když jsem vyšla ven, cítila jsem se jako královna. A pak se to stalo – potkala jsem ho. Mladík, s kterými jsem si vyměnila pohledy, se usmál. „Co to máš za vůni?“ zeptal se. Zmateně jsem se usmála. A tak se z nečekaného setkání zrodila nová kapitola. Možná láska na Valentýna není o tom, co máme, ale o tom, co si sami vybudujeme.

Na konci dne jsem zjistila, že bez peněz a bez lásky můžu stále najít něco, co mi dodá odvahu žít. Možná, že ten flakon byl víc než jen sklo a vůně; byl to symbol mé svobody a odvahy.

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy se slunce dralo skrz špinavá okna mého malého bytu. Na stole leželo prázdné balení od pizzy a já přemýšlela, jak se dostat k nějakým penězům, když jsem dostala zprávu od kámošky. 3688 Leos Mares – to číslo mi vyrazilo dech. O co jde? Pár vteřin a já už letěla na ulici, klapky na uších, vůně benzínu a špinavých dlažebních kostek.

Na rohu stála parta kluků, jeden z nich se jmenoval Mares. Dávali si do nosu, ale já měla jiný plán. Musím zjistit, co se skrývá za tím číslem. Do akce jsem šla hned, bez keců. Představila jsem se jako drsňačka, co se nebojí ničeho a nikoho. Kluci mě vzali mezi sebe a začali vyprávět o nějakém tajném kódu v X HTML. Bylo to jako balení do snu, ale já jsem chtěla akci.

Naše cesta vedla do garáže, kde se to hemžilo lidmi, kteří vypadali jako z jiného světa. Zápach potu, cigaret a adrenalinu. Tohle je moje místo. Zjistila jsem, že Leos Mares je jen maska pro něco většího – podvod, který se chystali spáchat. Byli to mistři klamu, ale já jsem se rozhodla, že to tak nenechám.

Vytáhla jsem mobil a začala točit. Všichni koukali, ale nikdo nevěděl, co se děje. „Co to děláš?“ zeptal se jeden z kluků, ale já jsem se jen usmála a pokračovala. Tak snadno si mě neodradíš. Když už to vypadalo, že mě vyhodí, udělala jsem krok zpět a spustila alarm. Všude se rozsvítila světla.

Překvapení bylo na jejich tvářích k nezaplacení. „Co se děje?“ křičel Mares. Ale já už měla plán. Utíkej, Černovlásko! Vyběhla jsem ven, cítící vítr ve vlasech a adrenalin v krvi. Všechno se točilo, ale já byla volná. 3688 – to číslo jsem nechala za sebou jako vzpomínku na bláznivé odpoledne, kdy jsem se postavila proti systému a vyšla jako vítěz.

Začátek šílenství

Představ si, že jsi na ulici, kde se z neonových světel odráží každá kapka deště. Jsem drsná holka, bez peněz a bez lásky. Dneska jsem se rozhodla, že si vyzkouším něco šíleného. Někdo říkal, že 3502 video reklama je ta pravá věc. Tak jsem se rozhodla to zjistit.

Odhodlání a akce

Seběvědomě jsem vkročila do garáže, která byla plná starých krámů. Vůně benzínu a rezavých kovů mě obklopila. Byl to můj malý svět, kde jsem mohla být kýmkoliv. Zvedla jsem telefon a pustila si video reklamu. Měla jsem pocit, že tohle bude moje cesta k úspěchu.

Vstup do reality

Jakmile se video rozběhlo, pocítila jsem, že mne to vtahuje. Rychlé střihy, barevné efekty a ten zvuk! V srdci mi bušilo jako o závod. Bylo to jako adrenalinový výstřel přímo do žil. Zjistila jsem, že tohle je moje šance, jak se dostat z bahna.

Nečekané setkání

V tu chvíli vtrhl do garáže chlápek s kloboukem a brýlemi. Vypadal jako někdo, kdo ví, jak svět funguje. „Co tu děláš?“ zeptal se mě. Odpověděla jsem bez okolků: „Hledám příležitost!“. A on se zasmál. „Tak to máš štěstí, protože já mám plán.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle může být začátek něčeho velkého.

Překvapivý závěr

Chlapík mi nabídl místo v jeho týmu na natáčení reklamy. Nevěřila jsem vlastním uším. Ale když jsem viděla, jak se z mého nápadu stává realita, věděla jsem, že jsem udělala správně. A tak se z drsné holky bez peněz stala hvězda v 3502 video reklamě. A láska? Ta přišla sama, když jsem se nejméně nadála.

Byl to večer, kdy se všechno točilo kolem světel a zvuku. Factory Music Awards 2005 se blížily a já jsem měla v plánu tam být. Všichni kolem mě byli v drahých šatech, zatímco já jsem se spoléhala na staré džíny a tričko s potiskem.

Všechno začalo v klubu Factory, kde se to hemžilo lidmi s úsměvy, ale já jsem se cítila jako outsider. Aneta a Samer – ti dva, co vždycky zabodují. Jejich jména se skloňovala na každém rohu. Vzduch byl prosycený vůní potu a cigaret, a já jsem byla připravená na akci. Moje srdce bušilo jako blázen.

Všude kolem se tancovalo, skákalo a zpívalo. Když Aneta s Samerem dorazili, prostor se okamžitě změnil. Bylo to jako vystoupení z nějakého filmu – já jsem stála opodál, ale v hlavě se mi rodila myšlenka. Co kdybych do toho šla a zkusila to?

Odhodlala jsem se. Vběhla jsem na parket a začala tancovat. Pár lidí se na mě podívalo, ale já jsem si jela to svoje. Najednou jsem cítila, jak mě někdo chytá za ruku. Samer! Měl ten nejdokonalejší úsměv a já, bez peněz a bez lásky, jsem se mu podívala do očí. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno okolo.

Večer se spustil do víru, kdy se všechno stalo možným. Aneta a Samer se se mnou spojili a my jsme tvořili trio, které si užívalo každou sekundu. Najednou přišla zpráva, že jsme byli nominováni na nejsilnější moment večera. Když jsme se postavili na pódium, v srdci jsem cítila, že i bez peněz a lásky může člověk zažít něco nečekaného. A pak, v okamžiku, kdy jsme vyhráli, jsem si uvědomila, že tenhle večer změnil všechno. Všichni se smáli a já jsem cítila, že tohle je moje chvíle.

Na konci večera, když se zhasla světla a poslední tóny písně utichly, jsem se podívala na Samera a Anetu. Moje srdce bušilo, ale tentokrát ne strachem, ale radostí. Bez peněz, bez lásky, ale s neobyčejným zážitkem – večer, na který nezapomenu. A tak jsem se vrátila do reality, ale s vědomím, že i drsné holce se může podařit něco velkého.

První záblesk kódu

Všichni si myslí, že kódování je jen pro geeky a nerdy. Ale já? Já to vidím jinak. Když jsem se poprvé dostala k Bitbucket pipelines, bylo to jako když mi někdo otevřel dveře do jiného světa. Svět, kde se kód stal mým jazykem a já se mohla vyjádřit bez zbytečných keců.

YAML a jeho kouzlo

Začala jsem se prohrabávat yml soubory, jejichž struktura byla jako moje myšlenky – chaotická, ale přesto logická. Každý řádek, každá mezera, bylo to jako malování na plátno. Když jsem psala pipeline, cítila jsem se jako umělec, který tvoří mistrovské dílo. Jen já a moje klávesnice, svět okolo mě zmizel.

První problém, první řešení

Jednoho dne jsem narazila na problém. Můj kód nefungoval tak, jak měl. Byla jsem na pokraji zoufalství, ale to mě nezastavilo. Vzpomněla jsem si na to, jak mi kdysi kamarád říkal, že Bitbucket umí kouzla s automatizací. Srdce mi bušilo, když jsem začala hledat řešení. A pak to přišlo! Pipeline se rozjela a já si uvědomila, že tohle je moje chvíle.

Vůně úspěchu

Jakmile se mi podařilo rozjet Bitbucket pipelines, cítila jsem se jako královna. Kód tekl jako víno, a já jsem se usmívala nad tím, co všechno jsem dokázala. Vzduch byl naplněn vůní úspěchu, a já jsem si užívala každý moment. Bylo to jako vítězství nad systémem, který mě chtěl držet na dně.

Nečekané zvraty

Ale pak, když jsem se cítila na vrcholu, se něco pokazilo. Nečekaný bug, který se vkradl do mého kódu, byl jako zloděj ve tmě. Srdce mi kleslo, ale místo paniky jsem se rozhodla bojovat. A v ten moment, když jsem si myslela, že je vše ztraceno, objevil se neznámý uživatel v Bitbucketu, který mi nabídl pomoc. Bylo to šílené, ale já jsem se rozhodla důvěřovat. A víte co? Společně jsme ten bug porazili. Změna perspektivy, která mi otevřela oči – nejsme na to sami.

Život na hraně

Už jsem si na tenhle život zvykla. Bez peněz, bez lásky, ale s velkým apetitem. Dneska je to o dietě modelek, ale já na to seru. Mám v ruce plechovku piva a v kapse pár drobných na sladkosti. To je moje večeře. Kdo by potřeboval nějaké saláty, když si můžeš dát čokoládovou tyčinku, co voní jako dětství?

Pivní kuráž

Na ulici se rozléhá smích a já se směju s nimi. Pivo mi dodává kuráž, a tak se nenechám odradit. Zpívám si, i když nemám talent, a s každým douškem se mi zdá, že svět je jasnější. Všechno se zdá být v pořádku, dokud nepřijde ten okamžik, kdy si uvědomím, že moje diety jsou spíš vtip, než plán. Nechci být jako ty modelky, co se trápí kvůli číslům na váze.

Sladkosti jako terapie

Sladkosti jsou moje terapie. Rozbalím tu čokoládu, a když ji kousnu, cítím, jak se mi do žil vlévá radost. Je to jako malá exploze, která mi připomíná, že život může být sladký, ačkoliv jsem sama. S každým soustem zapomínám na svoje problémy a na to, co si o mně kdo myslí. Jsem tady, jsem živá a to je důležitý.

Setkání na rohu

Na rohu ulice potkávám starého kamaráda, který mi připomíná, že i když nemám peníze, mám něco cennějšího – svobodu. „Co děláš s tím pivem?“ ptá se. „Žiju!“ odpovídám. Chápeme se, a on mi nabídne cigaretu. Zasmějeme se a plánujeme, co budeme dělat dál. Možná půjdem na párty, kde se lidi snaží zapomenout na realitu tak, jako já.

Překvapení na konci noci

Jak noc pokračuje, dostáváme se do klubu, kde je spousta lidí, co se snaží být někým jiným. A já? Jsem tady, abych byla sama sebou. V tu chvíli vidím, jak se ke mně blíží kluk s úsměvem. „Máš něco na zub?“ zeptá se. A já mu ukážu svou čokoládu. Zasměje se a řekne: „To je nejlepší dieta vůbec!“ A tak se ukáže, že i bez peněz a bez lásky můžeš najít spojení. Na konci noci, místo prázdného srdce, si odnáším zážitek, který mě překvapil. A to je víc než cokoliv jiného!

Úvod do šílenství

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se nebe zahalilo do černé tmy a já se rozhodla, že mě odradit nic nemůže. V kapse jsem měla poslední drobáky, ale to mi nebránilo v plánu na 3477 horor party. Místo, kde se scházely duše bez lásky a peněz, ale s touhou po dobrodružství.

Vůně strachu a adrenalinu

Když jsem dorazila na místo, vzduch byl nabitý napětím. Slyšela jsem vzdálené hlasy a smích, který byl víc než jen zábavný – byl šílený. Vůně piva, cigaret a něčeho, co jsem nedokázala identifikovat, se mísily ve vzduchu. Otevřela jsem dveře a ocitla se v místnosti osvětlené pouze blikajícími světly, která připomínala scénu z hororu. Oči všech přítomných se na mě upřely, jako bych byla součástí jejich tajného rituálu.

Akce, která skryla tajemství

Někdo mě chytil za ruku a táhl mě do centra dění. „Pojď, musíme se připravit na hru!“ zvolal. Hra? Co to sakra mělo znamenat? Akce na příští dny se zdála být zcela jasná – přežít a najít cestu ven. Skupina se rozdělila do dvou týmů, já jsem se přidala k těm, kteří se zdáli být ještě víc šílení než já. Adrenalin mi bušil v uších, když jsme se připravovali na souboj.

Noc plná šílenství

Začalo to jako zábava, ale brzy se atmosféra změnila. Hráli jsme hru, která se zdála být nebezpečnější než cokoli, co jsem kdy zažila. Lidé začali zmizet v temných koutech, a já jsem cítila, jak se strach šíří místností. Bylo to jako sledovat horor, který se právě odehrával před mýma očima. Každý krok byl nebezpečný, a já jsem se snažila udržet klid, i když mi srdce bušilo jako zběsilé.

Nečekaný závěr

Když jsem se konečně dostala k poslednímu úkolu, uvědomila jsem si, že už to není jen hra. Všichni zmizeli, a já jsem zůstala sama v opuštěné místnosti. Na zemi ležela maska, která mi byla povědomá. Najednou jsem si uvědomila, že tahle horor party byla jen zástěrka pro něco mnohem temnějšího. Úsměv na mé tváři se změnil v šok, když jsem si uvědomila, že já jsem byla lovenou, ne lovcem.

Všechno začalo v jednom malém, špinavém klubu na okraji města. 2657 na plakátu za barem, kód, který mi vnukl myšlenku, že tohle je místo, kde se rodí legendy. Samer Issa, ten kluk s hromadou talentu a srdcem roztrženým na kusy. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl tak silnou touhu po hudbě, a přitom byl tak bez peněz. Ale co, já taky. Všichni jsme tu byli, abychom se dostali na vrchol, a tahle noc měla být začátkem něčeho velkého.

Atmosféra byla hustá, vzduch nasáklý potravinami z blízkého stánku s kebabem a potem z těl lidí, kteří se mačkali na malém prostoru. Zvuk kytary se houpal v rytmu, který mě nutil cítit každé bušení srdce. Samer stál na pódiu, jeho oči zářily jako dva modré drahokamy. Když začal zpívat, zdálo se mi, že jsem se ocitla v jiném světě. Hudba mi vnikala do žil jako droga.

Po koncertě jsem se ho snažila najít, abych mu řekla, jak moc jsem jeho hudbu cítila. Slyšela jsem, jak mluvil o druhé desce, která má vyjít brzy. „Ty jo, to bude pecka!“ pomyslela jsem si. Ale v jeho hlase jsem slyšela pochybnosti, které mě nedaly spát. „Co když to nebude stačit? Co když nás nikdo neslyší?“ Takové myšlenky mi byly blízké. Měla jsem srdce roztržené mezi touhou a realitou.

Den po koncertě jsem se rozhodla, že se pokusím Samera najít. Věděla jsem, že se často potuluje po starých garážích. Hned jsem se tam vypravila. Vzduch byl studený a zapáchal po starém oleji a dřevě. Když jsem konečně dorazila, našla jsem ho tam, sedícího mezi zaprášenými kytarami a nepořádkem. „Mám pro tebe nápad,“ vyhrkla jsem bez okolků. „Co kdybychom společně napsali pár skladeb?“

Jeho oči se rozzářily, pak se ale zatáhly. „Zní to skvěle, ale nemáme peníze na studio. Jak bychom mohli nahrát něco, co nikdo neuslyší?“ V tu chvíli jsem se rozhodla, že udělám něco šíleného. „Zajdu pro starou kytaru, zkusíme to tady. Slyšíme to jen my, ale to nám přece stačí!“ O několik hodin později jsme seděli na zemi, vyhráli jsme srdce a duše do tónů, které zněly jako modlitba. A pak, když jsme končili, uslyšeli jsme tleskání.

Před garáží stál dav lidí, kteří naslouchali našim tónům. Tohle bylo to překvapení, které jsem nečekala. 2657 se změnilo na místo, kde se rodí sny. Samer a já jsme se na sebe podívali, a já věděla, že naše hudba možná najde cestu ven. Možná, že i bez peněz a bez lásky, jsme měli něco, co nikdo nemohl vzít. A tak jsme začali psát naši druhou desku, ale tentokrát s lidmi, kteří nás slyšeli.

Byl večer a já jsem se procházela po temných ulicích města, kde se světla z neonů odrážela v kalužích jako ztracené sny. 3243</b byl adresou, kde se měl konat koncert Badly Drawn Boye, a já jsem měla pocit, že se tam musím dostat. Bez peněz a bez lásky, ale s touhou po hudbě, která mě nenechá chladnou.

Dostala jsem se k vchodu, kde stál typický bouncer. Z jeho pohledu jsem vyčetla, že mu je jedno, jestli jsi někdo nebo nikdo. „Nemám na lístek,“ řekla jsem bez obalu. Jeho úšklebek mi naznačil, že tohle nebude jednoduché. Ale já nejsem holka, co se vzdává. Chytla jsem se myšlenky na to, že zvuk kytar a melodie jsou silnější než jakékoli pravidlo. Nakonec jsem se zamíchala mezi kluky, co vypadali jako z ulice, a jak jsem se dostala dovnitř, bylo mi jasné, že tady začíná něco velkého.

Atmosféra byla nabitá. Slyšela jsem jak kytara hraje první akordy a na jevišti se objevil Badly Drawn Boy. Jeho tvář byla schovaná pod kloboukem, ale to, co se z něj linulo, bylo jako magie. Zpíval o lásce, zklamání a o tom, jak je život na houpačce. Všichni okolo zpívali s ním, ale já jsem se cítila jako v jiném světě. Jeho slova byla mým únikem.

Najednou jsem ucítila, jak mi někdo klepe na rameno. Otočila jsem se a spatřila kluka s piercingem v obočí a tattoo na krku. „Zdravím, jsi tady sama?“ zeptal se s úsměvem, který mi připomněl, že možná existuje i jiná láska než ta romantická. Zasmála jsem se, protože co jiného mi zbývalo? „Jasně, že jsem sama, ale teď mám koncert, tak se mi vyhni.“ Chlapec se zasmál a zmizel v davu.

Koncert skončil a já jsem se rozhodla, že neodejdu bez toho, abych se neproplétala mezi těmi, co tleskali a křičeli. Uviděla jsem ho znovu, jak se snaží dostat k pódiu. Na chvíli jsem zapomněla na všechny svoje starosti a byla jsem součástí něčeho většího. A pak to přišlo – překvapení. Na jeviště přišel další, úplně nečekaný host. Byl to místní DJ, kterého jsem znala jako „Král noci“ a začal hrát remix jedné z Badly Drawn Boyových písniček. Koncert se proměnil v party a já jsem se ocitla uprostřed víru.