Černovláska.cz

Když jsem se dozvěděla, že Martina Balogová, ta 1922 superstar, nepostoupila, vyrazila jsem do města. Pár drobných mi zbývalo, ale to nevadilo. Vždycky jsem uměla najít způsob, jak se bavit bez peněz. Dneska jsem měla na mysli něco extra. Město bylo v plné parádě, neonové světla blikaly jako šílené a vzduch voněl po klobásách z pouličních stánků. Když jsem šla kolem, nemohla jsem odolat. Kousla jsem do té šťavnaté dobroty, až mi šťáva stékala po bradě.

Jako drsná holka jsem nikdy nevěřila na pohádky. Všichni ti snílci, co sní o tom, jak se dostanou na vrchol. Já jsem po světě chodila s otevřenýma očima, bez iluzí. Vzpomněla jsem si na Martinu. Byla to holka, co snila o velkých pódiích, ale teď? Teď byla jen další zklamaná duše v moři prázdných slibů. Když jsem prošla kolem starého kina, uviděla jsem její plakát. „Nejlepší z nejlepších!“ Hm, co se to tu děje?

Rozhodla jsem se, že ji najdu. Možná jsem byla bez peněz a lásky, ale nemohla jsem odolat výzvě. Šla jsem do místní kavárny, kde jsem věděla, že se občas objevuje. Uvnitř to vonělo po čerstvé kávě a koláčích. Zasedla jsem ke stolu, objednala si vodu a čekala. Všichni kolem mě se smáli a bavili, ale já jsem byla tady pro něco jiného.

Po chvíli se objevila. Martina, s rozcuchanými vlasy a smutkem v očích. Neseděla jsem si na rukou. Vstala jsem a přistoupila k ní. „Ahoj, superstar, co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem si k ní přisedla. Dostala jsem na oplátku zklamaný úsměv. „Nejsem superstar, už jsem to vzdala,“ řekla. Hádala jsem, že je to jen další z těch chvilek, kdy se člověk cítí na dně. Ale já jsem měla jiný plán.

Vytáhla jsem z kapsy starou kytaru, co jsem měla schovanou v autě. „Zahrajeme si,“ navrhla jsem. „Ne, já…“ začala, ale přerušila jsem ji. „Žádné kecy, prostě zahraj!“ Když jsem začala hrát, lidi se otočili. Zpívala jsem o tom, jak je těžké žít v tomto světě bez lásky a peněz. Martina se přidala. Její hlas zněl jako zvon. Když jsme skončily, všichni kolem tleskali. V ten moment jsem věděla, že něco změnilo. Možná jsme nebyly superstar, ale my jsme byly něco víc.

A pak se to stalo. Z davu se vynořil producent. „Holky, to bylo úžasné! Chcete nahrát desku?“ Na chvíli jsem se zarazila. Takže ten neúspěch, ten pocit beznaděje, nás dovedl k tomu, co jsme skutečně potřebovaly. Svobodu. A tak jsme začaly novou kapitolu. Nepotřebovaly jsme být superhvězdy, stačilo, že jsme byly my.

Útěk s číslem v zádech

Bylo to ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že už nemám co ztratit. 3336 – číslo, které mi zní v uších jako smích osudu. Samer Issa? To jméno zní jako špatná komedie, ale já jsem se k němu dostala, když jsem se rozhodla emigrovat. Do Ruska. Spousta lidí by se bála, ale já? Já jsem se jen zasmála.

Na cestě k neznámému

Město, ze kterého jsem prchla, vonělo po starých cigaretách a zkažené zelenině. Všude kolem mě se míhaly šedé tváře. Nastoupila jsem do vlaku, který měl směr Moskva. Všechno se ve mně třáslo, ale já jsem se nehodlala vzdát. Zhluboka jsem se nadechla, zatímco se mi pod nohama houpala podlaha vlaku. Co tam asi najdu? Možná lásku, možná svobodu. Jenže já jsem se nebála.

Všechno je tu jiné

Když jsem vystoupila, vzduch byl chladnější a měl zvláštní, kyselý nádech. Rusko mě uvítalo s otevřenou náručí a já jsem se ztrácela ve světě, kde se neznalo nic. Město bylo plné barev, ale já jsem se cítila jako černobílý stín. Jídlo se prodávalo na ulici, a já jsem se snažila ulovit alespoň kousek brambor, abych přežila. Každý den byl boj o přežití.

Osudové setkání

Jednoho dne jsem narazila na Samera. Byl to chlapec se šedýma očima a úsměvem, který dokázal rozjasnit i tu nejtemnější uličku. 3336 – řekl mi, když mě pozval na kávu. Chvíli jsem váhala. Jasně, že nemám peníze. Ale on mi ukázal, že láska může být lepší než jídlo, a já jsem s ním šla.

Překvapení na obzoru

Když jsme seděli ve tmě, smáli se a povídali si, uvědomila jsem si, že než jsem emigrovala, měla jsem strach. Teď jsem se smála s ním a zapomněla na všechny starosti. Ale pak… pak mi ukázal svůj pas. Byl to dokument o deportaci. Zjistila jsem, že Samer je v Rusku nelegálně, stejně jako já. A v ten moment jsem si uvědomila, že už nemám kam utéct. Zůstala jsem s ním a přestala utíkat. Osud mě dostihnul, ale já jsem se na něj usmála, protože teď už jsem měla někoho, s kým mohu čelit světu.

Na začátku jednoho šedého rána

Vstávám z postele, která pamatuje lepší časy. Kolem mě se válí prázdné lahve a zbytky jídla, co zbyly z minulého týdne. Ulice venku je stejná jako vždy, plná lidí, co spěchají za svými snahami. Já ale nemám žádné. Jenom prázdno a touhu po akcích, které nezačínají a nekončí. Vím, že dnes vychází kniha, která je inspirovaná mým oblíbeným seriálem.

Vůně nového dobrodružství

Na chodníku potkávám kluka s černou kapucí, jeho pohled je prázdný, ale v očích má jiskru. Představuji si, že má v kapse knihu, co dnes vychází. „Hele, kámo, co kdybychom si tu knihu vzali roztrhanou a udělali z ní něco neobyčejného?“ říkám mu, zatímco zima se mi dostává pod kůži.

Akce, která mění všechno

Vydáváme se na cestu. Já, drsná holka bez peněz a on, kluk, co vypadá jako z jiného světa. Procházíme kolem oblíbeného obchodu, kde se prodávají různé blbosti. Na regálu vidím obálku knihy. 3290 dnes vychází, říkám si. V tom nás napadne šílený plán: “Co kdybychom ukradli pár kopií a rozjeli vlastní show?“

Vstupujeme do akce

Po chvíli plánování, cítím adrenalin. Kluk se tváří jako, že to je normální, ale já vím, že v tomhle městě je každý den boj o přežití. Vybíháme do obchodu. Všechno se děje rychle, srdce mi bije jako o závod. Chytám knihu do rukou, ale najednou slyším alarm. Fanfáry, které se mi vryjí do paměti.

Nečekaný zvrat

Utíkáme ven, ale kluk mi najednou zmizí. Zůstávám sama, s knihou v ruce, a cítím, jak se mi v břiše kroutí strach. Když se otáčím, vidím, jak se na mě dívá starší žena. „Mladá, co máš v ruce?“ Překvapí mě, že místo toho, aby mě nahlásila, se usmívá. „Mám něco, co ti může změnit život.“ Odhodila jsem knihu, ale ona ji zvedá a říká: „Dneska vychází, ale ty jsi ta, kdo ji opravdu potřebuje.“

Nový začátek

Odcházím s ní, kniha v ruce, a nevím, co se stane dál. Cítím, že se mi otvírá nová kapitola. Bez peněz, bez lásky, ale s příběhem v rukou.

Byla jsem na dně. Když mi zbyly jen šupiny a hlad, rozhodla jsem se, že tohle město neporazí. 1904 jsem si říkala, že je to nějaký magický rok, ale ve skutečnosti to bylo jen číslo na kusu papíru. Všude kolem mě se hemžili superstar, ale já jsem si musela vystačit s tím, co jsem měla. A to bylo pramálo.

Jednoho dne jsem potkala kluka, kterej se jmenoval Standa. Vypadal jako někdo, kdo se snaží vymanit z reality. Někde mezi cigaretami a smíchem jsme si na sebe začali ukazovat. Sice jsem neměla ani na rohlík, ale ten jeho úsměv mi připadal jako jackpot. Rozhodla jsem se, že ho vezmu na jedno z mých míst, kde se dalo zapomenout na všechny starosti.

Byla to malá ulička, která voněla po starém betonu a levných parfémech. Udelal mi tam zázrak – přinesl staré víno a nějaký bláznivý plán, jak si užít noc. Když jsme seděli na zemi, obklopeni odpadky a touhou po dobrodružství, věděla jsem, že tahle chvíle je moje. Dál jsem se na něj koukala, jak se snaží vyprávět příběh o úspěchu. Ale já jsem věděla, že nic takového neexistuje.

Jak jsme se smáli a pili, z ničeho nic se přihnal chlápek, co měl v očích šílenství. Byl to jeho otec, někdo, kdo hledal jeho syna, a já jsem se ocitla uprostřed. Standa se snažil utéct, ale já jsem byla ta, která zasáhla. Nech ho být, zakřičela jsem, a rázem jsme se ocitli v chaosu.

Když jsem se vrátila domů, byla jsem zahalena ve tmě a smradlavých myšlenkách. Ale v tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala něco víc než jen přežila. Našla jsem sílu v absolutní beznaději. Papa mi nakonec ukázal, že i na dně se dá najít smysl. A tak jsem se rozhodla, že se nezastavím, dokud nebudu mít to, co si zasloužím.

Jiz tuto sobotu, 3935, jsem se procházela ulicemi města, které se pomalu probouzelo. Zyllfest 2008 byl na obzoru, a já jsem cítila, že se něco velkého chystá.

Všude kolem mě se vznášela vůně grilovaných klobás a piva. Lidi se shromažďovali, smáli se a tančili na hudbu, která se linula z reproduktorů jako magnet. Cítila jsem, jak mi srdce buší v rytmu téhle šílené atmosféry. Měla jsem pár drobných v kapse, ale to mě nezastavilo. Když chceš, vždycky si něco najdeš.

Na místě bylo spousta stánků, a já jsem se zastavila u jednoho, kde prodávali barevné náramky. Zelené, modré, červené – jako by byly vyrobené z duhy. „Dám ti jeden za úsměv,“ řekl mi kluk s rozcuchanými vlasy. Neváhala jsem. Usmála jsem se a náramek byl můj. Bylo to jako vítězství, i když jsem věděla, že to je jen malá drobnost.

Když jsem se dostala k hlavnímu pódiu, zavřela jsem oči a nechala se unášet hudbou. Beat mě pohlcoval jako mořské vlny. Na chvíli jsem zapomněla na to, že jsem bez peněz a bez lásky. Byla jsem součástí téhle šílené party, kde nikdo neřešil, kdo má co a kdo nemá. Jenom jsme byli my a ta energie, která nás spojovala.

Večer se blížil, a já jsem se rozhodla prozkoumat okolí. Všude se usmívaly tváře, ale pak jsem narazila na malou skupinku lidí, kteří vypadali jako by se chystali na nějakou akci. Zvědavě jsem se přiblížila, a pak to přišlo. Nečekaně, vtom chaosu, jsem objevila starou kamarádku, kterou jsem neviděla roky. V jejích očích jsem viděla stejnou touhu po dobrodružství. Otočila se, usmála a řekla: „Pojď, máme plán.“

A tak jsem se ocitla uprostřed něčeho, co jsem ani nečekala. Bylo to šílenství, ale já se cítila živá. Moje srdce bušilo jako nikdy předtím. A pak, abych to zakončila, jsem si uvědomila, že láska a peníze jsou jen iluze. Skutečné bohatství je ve vzpomínkách a zážitcích, které si odnášíš. A já jsem odcházela s pocitem, že to bylo teprve začátek.

Všechno začalo jednou nudnou nocí. Žila jsem v zapadlé čtvrti, kde se stíny smíchaly s neonovými světly. Měla jsem v kapse pár drobných a hlavu plnou myšlenek na sex, rock a velké dobrodružství. Chtěla jsem něco víc než jen přežívat.

Šla jsem do klubu, kam se hrnuli lidé s neonovými vlasy a úsměvy, které dokázaly oslnit i nejtemnější kouty mé duše. Vzduch byl naplněn pachem potu a alkoholu, a já se cítila jako královna. Tam jsem ho potkala – 3940 lordů, jak se sami nazývali, a jeden biskup, co byl víc než jen šedivý kněz.

S lordy to bylo jako na horské dráze. Byli to drsní kluci, co uměli hrát na kytaru, ale jejich srdce byla prázdná. Každý z nich vyprávěl příběhy o svých výpravách a já se smála, jako by se mě to netýkalo. Když jsem se podívala na biskupa, jeho oči mě přiměly zadržet dech. Byl jiný.

Po pár drinkách jsme se ocitli v zadní části klubu. Biskup se ke mně přiblížil, jeho vůně byla jako směs kadidla a kouře. „Co kdybychom si zahráli hru?“ zeptal se. Bylo to nebezpečné, ale já miluju adrenalin. Tak jsme začali a já se dostala do víru, kde se mísil rock s hříchem.

Na konci noci jsem zjistila, že biskup má víc než jen bílé roucho. Byl to rebel, co se jen tvářil jako duchovní. Rozhodli jsme se vzít si to, co chceme. A tak jsme utekli z klubu směrem k východu slunce. Život je příliš krátký na to, abychom se báli následků. Kdo by si pomyslel, že z nudné noci vznikne tak velké dobrodružství?

Začátek konce

Bylo ráno, slunce prosvítalo skrze špinavé okno mého bytu jako nepříjemný alarm. Dnes jsem se měla dostavit na závody, ale neměla jsem ani korunu na benzin, natož na opravu mého starého bouráku. Zvenku jsem slyšela burácení motorů a vůni spáleného gumy, což mě nutilo se na chvíli zastavit a snít o tom, co by mohlo být.

Adrenalin v žilách

V tu chvíli jsem se rozhodla, že to nevzdám. Vyrazila jsem ven, na sobě jen otřepanou koženou bundu a kalhoty, které už pamatují lepší časy. Rozhlédla jsem se po ulici a uviděla auto. Mělo na kapotě velký nápis: „3139 psi – Ridic je král!“ Neváhala jsem.

Riziko a šílenství

Otevřela jsem dveře a nastoupila. Klíčky byly na místě. Rozpálila jsem motor a pocítila ten známý adrenalin, jak se mi rozlil v žilách. Vzala jsem to přímo na závodní dráhu, kde se shromáždila parta chlapců. Jejich pohledy byly jako ostří nože, ale já jsem se nenechala zastrašit. Před nimi jsem byla drsná holka bez peněz, ale s odhodláním.

Další kolo

Závody začaly a já jsem se otáčela v zatáčkách jako drak. Vzduch voněl po palivu a benzínu. Rychlost a chaos se spojily v jednom dokonalém momentu. Najednou jsem slyšela křik a viděla, jak se jedno auto vybouralo. Srdce mi bušilo, ale já jsem se nevzdávala. Adrenalin byl mojí jedinou láskou.

Konec bez konce

Vtom jsem ucítila, jak se něco v autě začíná dít. 3139 psi na mě křičelo a já jsem věděla, že tohle je konec. Ale místo toho, abych se bála, jsem se smála. Závod skončil, já jsem se rozplakala smíchem, protože jsem věděla, že jedině takhle můžu být svá. Když jsem vystoupila, auto se přehouplo a já se ocitla tváří v tvář klukům, kteří na mě zírali jako na blázna. „To jsi fakt vybourala?“ zeptali se. „Ne, to bylo naschvál!“ odpověděla jsem s úsměvem a odešla. Jak říkáme, nikdy se neví, co se stane, když si vezmeš život do vlastních rukou.

Jsem drsná holka z ulice, kde peníze a láska jsou jen iluze. Včera večer jsem seděla na rozpadlé lavičce, když mě oslovila ta podivná postava. Měla na sobě prošívanou bundu a v ruce nesla hrnec. Ne, to nebyla žádná kuchařka, to byla Alicia Keys. Vypadala jako z jiného světa, a přitom mi byla tak blízká.

Na první pohled jsem si pomyslela, že je to blázen. Ale pak jsem ucítila tu vůni. Vzduch byl prosycený kořeněnými aroma, které se mísily s nádechem městského smogu. Hrnce se mi zdál jako zázrak. Co v něm asi má? Možná nějaký recept na únik z reality, která mě obklopuje.

Alicia se usmála a začala vařit na plotně, kterou vytáhla z batohu. Bylo to šílené, ale já se nechala unést. Seděla jsem tam, s hlavou plnou snů a očima upřenýma na tu podivnou scénu. Z lidí kolem nás se stali pouhé siluety, když jsem viděla, jak se z hrnce kouří a vznáší se nad námi.

“Co vaříš?” zeptala jsem se, zatímco mě zaplavila vlna zvědavosti. “To je tajemství,” odpověděla a mrkla na mě. Když jsem se podívala blíž, spatřila jsem, jak se v hrnci míchají barvy jako na paletě malíře. Život je plný překvapení, pomyslela jsem si. Alicia mě vzala za ruku a řekla, ať se nebojím.

Na konci našeho setkání jsem si uvědomila, že hrnec nebyl jen o jídle. Byl to symbol. Symbol naděje, že i v drsné realitě se může objevit něco nečekaného. Když jsem se rozloučila s Alicií a ona zmizela ve tmě, hrnec s jeho tajemstvím mi zůstal v srdci. Ať už se stane cokoliv, budu mít vždy ten pocit vděčnosti a překvapení.

Praha, město snů a zklamání

Jsem tady, v tomhle špinavým městě, kde se touha mísí s realitou, a já mám v kapse prázdno. Vzduch je hustý, cítím cigaretový kouř a smíšené vůně z pouličních stánků. Dneska se tu má objevit 3532 zpevacka La Fee. A já? Kde jsou peníze, abych si na ni koupila lístek? Co na tom, že sobota je pro mě jako další den v pekle.

Hledání dobrodružství v chaosu

Procházím se po Starém Městě, kde se davy turistů snaží zachytit kouzlo, které já vidím jinak. Snažím se vymyslet, jak se dostat blíž. Možná bych mohla zkusit štěstí a dostat se na backstage. Párkrát jsem už potkala lidi, kteří znali lidi. A co víc, La Fee je podle mě prostě drsňačka, co ji nezastaví nic. Musím ji vidět.

Pár krvavých náhod

Zahnula jsem do úzké uličky, kde se schovávaly stíny a tajemství. Místo, které vypadalo jako únik z reality. Když jsem narazila na skupinku lidí, co se smáli a pili, okamžitě jsem se k nim přidala. Byli to blázni, ale já jsem si s nimi rozuměla. Pár piv a už jsem byla v náladě, abych se postavila na pódium. Představila jsem se jako „dívka bez peněz, ale s vášní“. Zpívala jsem, a i když to bylo šílené, byli nadšení.

Moment překvapení

A najednou, ve dveřích se objevila postava La Fee. Její vlasy zářily, jakoby na sebe brala veškeré světlo. Mělo to být jen další koncert, ale pro mě se všechno změnilo. Všichni se otočili, a já, s tím adrenalinovým šílenstvím v krvi, jsem se ji rozhodla oslovit. „Hej, La Fee! Jsem tady! Chci s tebou zpívat!“.

Na vrcholu světa

Ona se na mě podívala, s úsměvem, co rozsvítil celou uličku. „Pojď, pojď!“ zvolala. A tak jsem se ocitla na pódiu po jejím boku. Zpívala jsem s ní, a v tu chvíli se veškeré zklamání rozplynulo. Publikum šílelo. Od té doby, co jsem se narodila, jsem nebyla nikdy tak šťastná. Když koncert skončil, La Fee mi dala vizitku. Všechno se změnilo – já, dívka bez peněz a bez lásky, jsem teď měla šanci na dobrodružství, o kterém jsem ani nesnila.

Bez peněz, bez lásky, bez servítků

Noc byla tmavá jako moje budoucnost. Na břehu Labe, kde se město setkávalo s divokou přírodou, jsem stála, s větrem si pohrávajícím s mými vlasy. 3478 umělé vlny na hladině se třpytily pod slabým světlem lamp, jako bych je sama roztočila svým hněvem. Nikdo tu nebyl, jen já a mé démony, které jsem si nesla na zádech.

Všude kolem mě byla zima a vlhkost. Cítila jsem, jak se mi do kůže dostává chlad, ale to mi nevadilo. Byla jsem zvyklá. Bez peněz, bez lásky, žádné teplé objetí mě nečekalo. Stála jsem tam, jako voják na frontě, připravená na akci. Co teď? Jsem tu sama a mám chuť udělat něco nečekaného.

Pohled mi padl na malou, zrezivělou loďku, která se houpala na vlnách. Vzpomněla jsem si na to, co mi řekl ten chlápek v baru. „Najdi 3478 umělých vln, a pak uvidíš…“ Znělo to jako bláznivý sen, ale já jsem se rozhodla to zjistit. Ta loďka vypadala jako moje šance na dobrodružství a já jí nemohla nechat utéct.

S povzdechem jsem skočila na palubu. Zápach starého dřeva a mořské soli mě obklopil, když jsem vytáhla starou pádlo. Cítila jsem, jak se adrenalin valí do žil. Jak jsem se snažila dostat loďku na vodu, vlny se kolem mě zvedaly a já jsem se cítila jako královna. Umělé vlny mě vzaly na cestu, která nikam nevedla, ale já jsem se smála, protože to bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Když jsem konečně dorazila na místo, kde by měly být umělé vlny, spatřila jsem je. Byly jako jasně modré hady, které se kroutily a tančily pod hladinou. Na co čekám? Zanořila jsem se do vody, cítíc, jak mě objímají vlny. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno – na peníze, na lásku a na to, co by si o mně kdo myslel.

Ale pak – najednou – jsem ucítila, jak mi něco chladného sevřelo nohu. Vyděšená jsem se vynořila a zjistila, že se mi kolem nohy omotala umělá vlna. Co to do pekla je? V ten moment jsem pochopila, že jsem se dostala do něčeho, co jsem si vůbec nepředstavovala. Tenhle svět, který jsem chtěla ovládnout, měl totiž své vlastní plány. A já, drsná holka bez peněz, jsem se ocitla v pasti, z které nebylo úniku.