Černovláska.cz

Tak jo, jdeme na to. Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, a jak to tak bývá, hledám cesty, jak se zbavit tohohle odporného břicha. 3488 Nebud rosol mi padl do oka jako zlatý hřebík na asfaltu. Kdo by odolal novince na hubnutí, co se tváří jako zázrak? No, já rozhodně ne.

Vydala jsem se do obchodu, který voněl po levné kávě a silných parfémech. Vzduch byl hustý, jakoby se tam mísily sny s realitou. „Tohle musí fungovat!“ pomyslela jsem si, když jsem spatřila ten modrý obal s nápisem 3488 Nebud rosol. Nebylo to levné, ale co už. Bez peněz, bez lásky, ale s nadějí.

Vrátila jsem se domů, zbytek peněz mi v kapse šustil jako poslední šance. Rozbalila jsem to jako vánoční dárek. Zjistila jsem, že to vlastně vypadá jako gel, který se tváří jako nějaký magický elixír. „Tak jo, jdeme na to!“ řekla jsem si, než jsem to začala roztírat po břiše. Cítila jsem, jak mě to chladí a pálí zároveň.

Čekala jsem na zázrak. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem, jak se mi na břiše zjevil ten podivný rosol, který se třpytil jako hvězdy na noční obloze. Byl to podivný pocit, jako bych měla na sobě nějaký ochranný štít. „Tohle nemůže skončit špatně!“ pomyslela jsem si, když jsem se rozhodla vyrazit ven.

Šla jsem na ulici, cítíce se jako královna, a najednou jsem si uvědomila, že kolem mě lidé koukají. Někteří s úžasem, jiní s pobavením. „Co to máš na sobě?“ zeptal se jeden kluk, smích se mu dral z úst. A já, místo abych se styděla, jsem mu s úsměvem odpověděla: „To je novinka na hubnutí, kámo! Co ty na to?“ A v tu chvíli jsem zjistila, že v přátelství a lásce není nutné mít plné kapsy. Stačí mít odvahu a chuť do akce.

Praha se tentokrát oblékla do sexy rockového hávu. Vzduch byl prosycen vůní cigaret a potu, a já se proplétala mezi davy lidí, kteří se hrnuli k 3746 svetovému rockovému kytaristovi Ritchiemu Kotzenovi. Ten večer to mělo být něco jiného, něco víc než obyčejný koncert. Byla jsem v tom až po uši, ať už jsem chtěla nebo ne.

Když jsem dorazila k klubu, už tam byla fronta, která se táhla až ven. Měla jsem prázdné kapsy, ale to mě nezastavilo. Zabočila jsem do boční uličky a zkusila štěstí. Možná se mi podaří dostat dovnitř zadními dveřmi, nebo alespoň nasát tu atmosféru zvenčí.

Zvuk kytary se linul z klubu jako siréna na útěku. Bylo to jako magnet. Vzduch byl nabitý energií, a já jsem se cítila jako v transu. Cítila jsem, jak mi srdce buší v rytmu kytarových sól. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny svoje starosti. Nezáleželo mi na tom, že nemám peníze, nebo že jsem sama. Jediné, co jsem chtěla, bylo být součástí té rockové magie.

Vběhla jsem do klubu, kde se mísily barevné reflektory s kouřem z pódia. Ritchie, s jeho kytarou, byl jako bůh. Jeho prsty tančily po strunách a já jsem byla hypnotizovaná. Lidé skandovali, a já jsem se cítila jako v extázi. V tom okamžiku jsem zapomněla na svou osamělost, byla jsem prostě jedním z těch, kdo žil pro rock.

A pak to přišlo. Během jedné skladby jsem se dostala blízko k pódiu, když najednou Ritchie přerušil hru a podíval se přímo na mě. Jeho oči, plné vášně a síly, se mi zakously do duše. V ten moment jsem si myslela, že se mi splnil sen, ale on mi jen ukázal na kytaru, jako by mě vyzval. A já? Odpověděla jsem mu svým vlastním způsobem – zvedla jsem ruku a ukázala palec nahoru. Všechno to skončilo tím, že jsem dostala jeho trsátko. Nečekané, překvapivé, a já jsem v tom okamžiku zjistila, že i bez lásky a peněz můžu mít v srdci rock. Tak jsem se vrátila domů s kouskem Ritchieho magie, kterou mi nikdo nemohl vzít.

Byla jsem na dně, bez peněz, bez lásky, ale s hlavou plnou nápadů. Vědoma si toho, že v dnešní době potřebuju nějaký směr, rozhodla jsem se zkusit digitální fotografii. Sice jsem neměla ani haléř, ale to mě nezastavilo. Fotostar byl moje jediná naděje. Na webu jsem narazila na číslo 2196. Vypadalo to jako tajemství, které mě volalo.

Vydala jsem se na cestu. Ulice voněly po dešti a já měla v kapse poslední drobáky. Na rohu jsem si koupila kávu, která byla stejně černá jako moje myšlenky. S každým douškem jsem se blížila k tomu, co jsem potřebovala. Fotostar byl na dosah.

Když jsem stála před jejich dveřmi, zhluboka jsem se nadechla. Vysoký chlapík ve dveřích měl na sobě tričko s potiskem, který se mi vůbec nelíbil. Ale co, bylo mi to fuk. Všechno, co jsem chtěla, byla digitální kamera. Kdo by si pomyslel, že to bude tak komplikované?

Uvnitř to vypadalo jako malý ráj pro nadšence. Všude byly barevné fotky, které mě lákaly jako sirény námořníky. Zjistila jsem, že potřebuju vyvolat nějaké fotky, které jsem udělala za poslední měsíc. Hned jsem jim ukázala svůj mobil. „Tohle je to, co mám, co mi s tím uděláte?“ zeptala jsem se drsně, i když mi v hrudi bušilo srdce jako o závod.

„Všechny vyvoláme, ale budeme potřebovat kód, jinak to nepůjde,“ řekl ten chlapík, a já jsem se cítila jako idiot. Kód 2196 mi však stále visel na jazyku. Přišla jsem na to, že se to dá udělat přes jejich web. Znovu jsem se vrátila domů, zabořená do starého notebooku, a začala hledat. Našla jsem, co jsem potřebovala, a s povzdechem jsem si uvědomila, že to všechnu námahu stálo. Když jsem vyvolané fotky dostala do rukou, bylo to, jako bych držela kousek sebe.

A teď, co bylo nejpřekvapivější? Všechny fotky byly rozmazané, nebyly to ty vzpomínky, které jsem chtěla zachytit. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ve světě digitální fotografie se může stát cokoliv, a i ten největší plán se může zvrhnout v chaos. Ale já jsem drsná holka. Takže jsem vzala ty rozmazané fotky, přidala pár barviček a udělala z nich umění. A to je lék na všechno.

Stíny a zvuky

Kdo by si pomyslel, že právě tady, v zaplivaném bytě na okraji města, se moje životní drama rozběhne jak z nějaké špatné telenovely? Mám tušení, že mi schází pár centů na jídlo, ale to je teď to poslední, co mě trápí. Vzduch je prosycený vůní levného alkoholu a cigaret, a já sedím na roztrhaném gauči s jedním uchem přilepeným k reproduktoru, kde zní Tori Amos. Její hlas je jako horká čokoláda, která se mi rozlévá v žilách, a přitom mě nutí cítit se jako schizofrenik v halucinaci.

Hlava v oblacích

Tori zpívá o lásce, což mě rozesměje. Láska? Co to je? Je to jako hledat ztracenou kocku, když máte hlavu v oblacích. Přemýšlím o tom, jak bych si mohla půjčit pár stovek od kámošky, ale pak se mi v hlavě zjeví obraz jejího rozlobeného obličeje. Ne, to fakt ne. Dneska chci být sama, ať už to znamená cokoliv.

Pohyb v temnotě

Náhle se ozve bouchnutí dveří. Srdce mi poskočí. Kdo to je? Otočím se a vidím siluetu. Kdo jiný než můj soused, ten blázen, co se neustále snaží prodat staré gramofony. „Zase posloucháš tu divnou zpěvačku?“ zeptá se s úšklebkem. „Jo, a co?“ odsekávám. „Tori Amos má víc talentu než ty a tvoje gramofony dohromady!“ Správně, chci ho vyhnat, ale místo toho se mi rozesměje. Je to tak absurdní, že se mi smích změní na hysterický záchvat.

Pohádka bez konce

Ve vzduchu je cítit napětí, jak kdyby se mezi námi utvářelo nějaké zvláštní pouto. V ten moment se mi v hlavě rozzáří myšlenka. Proč ne? Když jsem na dně, co ztratit? Vytáhnu z kapsy starý telefon a vytočím číslo. „Ahoj, Tori? Já jsem…“ Nejspíš se mi to zdá, ale cítím, jak se mi svět kolem mě točí a já se stávám součástí její písničky.

Nečekaný zvrat

Dveře se znovu otevřou, ale tentokrát to není soused. Je to policie, která přišla na oznámení o hluku. „Co se tu děje?“ ptá se strážník. Chci mu říct, že tu jen sním a poslouchám Tori, ale místo toho vyhrknu: „Zpívám!“ Výraz v jeho očích je směsicí zmatení a pobavení. A pak se stane to, co nikdo nečekal – strážník začne zpívat s námi.

V ten moment jsem si uvědomila, že i v nejtemnějších chvílích, když se zdá, že nemám nic, můžu najít spojení s lidmi, kteří mě obklopují. A tak jsme zpívali, tři neznámí v noci, a já jsem nakonec zjistila, že láska, nebo aspoň přátelství, může přijít z těch nejnečekanějších míst.

Život na okraji hitparád

Bylo to jako včera, když jsem poprvé slyšela Britney Spears v rádiu. Její hit …Baby One More Time mě dostal, ale ne jako každý jiný. To bylo něco víc. V tu chvíli jsem si říkala, že chci zažít to, co ona. Vzít si ten mikrofon, postavit se na pódium a cítit tu energii. Místo toho jsem ale seděla na zastávce autobusu, s kapucí na hlavě a peněženku prázdnou jak moje srdce.

Pach snů a zklamání

Vzduch voněl po levném parfému a cigaretách. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří měli všechno, co já nikdy mít nebudu. Vzpomněla jsem si na 3939, tajné číslo, které jsem měla napsané na ruce. Bylo to moje magické číslo, které mě mělo dostat do hitparád. Tak jsem si říkala, proč nezkusit něco bláznivého? Přesně v ten moment, kdy jsem se rozhodla, že to zkusím, jsem zahlédla starý jukebox.

Jukebox a moje šance

Dala jsem poslední drobné do jukeboxu. Byl to ten starý typ, který vydával zvuky jako z pohádky. Vybrala jsem si Britney, samozřejmě. Když se první tóny rozlétly vzduchem, cítila jsem se jako na vrcholu světa. Lidi se zastavili a začali se otáčet. Všichni na mě koukali, jako bych byla ta hvězda, po které toužím být.

Vystoupení, které změnilo všechno

Zvedla jsem ruce, jako bych skutečně byla na pódiu. Všechno okolo mě zmizelo, zůstalo jen moje nadšení a Britney. Když jsem skončila, bylo ticho. Pak se ozval potlesk. Nevěřila jsem vlastním uším. Z davu se vynořila holka s modrými vlasy a řekla: „Ty jsi skvělá, pojď si s námi zahrát!“

Nečekaný obrat

Byla jsem připravená na to, že se mi zase zasmějí, ale ona mě vzala za ruku a vedla mě do klubu. Tam jsem potkala lidi, kteří měli stejnou vášeň jako já. Nešlo jen o peníze nebo slávu, šlo o to, cítit se živě. A tak jsem zjistila, že 3939 není jen číslo, ale klíč k mému novému životu. Dneska nemám prachy, ale mám něco víc – lidi, kteří mi rozumí. A to je víc než jakákoliv hitparáda.

Je to jako bláznivý sen, když se ocitnu na tom zapadlém parkovišti, kde se setkávají ztracenci. Hlava mi třeští z hluku motorů a vibrací bassu, co se nese vzduchem. Kylie Minogue hraje někde v pozadí, ale já ji slyším jako by byla mojí osobní DJ. Daruje srdce, říkám si, ale já nemám co darovat, jen prázdné kapsy a touhu po něčem víc.

Jednoho večera, když jsem se potulovala po městě, narazila jsem na neznámého muže. Jeho oči byly jako dvě černé díry, do kterých jsem se mohla propadnout. Oslovil mě, jeho hlas měl nádech tajemství a já věděla, že od něj můžu očekávat cokoliv. „Co bys dala za šanci?“ zeptal se mě. Odpověděla jsem mu, že mám málo, ale to, co mám, je moje. A tak jsme se spojili v tomhle svém malém bláznivém světě.

Začali jsme chodit na divoké akce, kde se mísily barvy, zvuky a vůně různých lidí. Každý večer byl jako nový příběh, nová šance na únik. Cítila jsem se živá, jako bych byla součástí něčeho většího. Ale v koutku duše jsem věděla, že tohle nemůže trvat věčně. „Kylie daruje srdce,“ zpívala, ale já se stále snažila najít to svoje.

Jednou v noci, když jsme tancovali pod hvězdami, mi řekl, že má tajemství. „Myslíš, že tohle je všechno?“ zeptal se s úsměvem. Zmateně jsem se na něj podívala, mé srdce bušilo jako zběsilé. V tu chvíli jsem věděla, že něco není v pořádku. Srdce, které mi tak rád daroval, možná vůbec nebylo jeho. Ale já jsem se bála o tom mluvit. Měla jsem strach, že ztratím to, co jsme spolu vybudovali.

V den, kdy jsem se rozhodla to zjistit, jsem se postavila na křižovatce. Až do teď jsem se bála, co se stane, když se pravda dostane na světlo. Když jsem se chystala udělat krok vpřed, on se najednou objevil. „Bylo by ti líto, kdybych ti řekl, že jsem lhář?“ Jeho slova mě zasáhla jako blesk. A pak, místo odpovědi, se mi zjevil smích, který jsem slyšela poprvé. „Nejsem ten, kdo ti daruje srdce,“ pronesl, a já si uvědomila, že láska, o kterou jsem usilovala, byla jen iluze. Ale já už to nevzala jako porážku. Bylo to osvobozující.

Tak jo, začalo to jako každý jiný den. Doprava do muzea, kde jsem dělala jako kurátorka vystavených děl, byla šílenost. Měla jsem na sobě roztrhané džíny a tričko s nápisem, co ve mně evokovalo rebelii. Muzeum bylo plné prachu, starých obrazů a křiklavých barev, ale já se tam cítila jako ve vězení. V ten den mi však došlo, že tohle už nemůže trvat.

První, co jsem uslyšela, bylo klapání podpatků. Vzhlédla jsem a spatřila ředitele, kterého jsem nenáviděla. „3054, jdeš ven!“ To bylo všechno. Vyhodili mě z muzea, jako bych byla nějaký odpad. Cítila jsem se jako v hororu, ale vzápětí nastoupila adrenalinová vlna a rozhodla jsem se, že se nevzdám bez boje.

Po vyhazovu jsem se potulovala po městě, když jsem narazila na skupinku kluků, kteří fotili porno na veřejnosti. Tohle byla má šance. Přistoupila jsem k nim a řekla: „Mám co nabídnout. Chcete se pobavit?“ Na první pohled se na mě podívali jako na blázna, ale pak se zasmáli a pozvali mě k nim. Vzduch byl cítit kouřem a levným alkoholem, ale já v tom viděla svobodu.

Hráli jsme si na hrdiny a vymýšleli různé scénáře. Každý snímek byl jako výstřel do tmy, a já jsem si uvědomila, že to, co dělám, je daleko víc než jen snaha o přežití. Byla jsem na vrcholu a najednou jsem se necítila jako bezdomovec bez lásky, ale jako královna ulice. Všechny ty úsměvy a výkřiky smíchu mi dodávaly energii. Vzpomínky na muzejní nudu byly pryč.

Pak přišel zvrat. Kluci začali mluvit o tom, že mají plán udělat z těchto snímků něco velkého. „Pojď s námi. Můžeš být naše hvězda!“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se dostala do nebezpečné hry. Ale co? Měla jsem na výběr buď se vrátit k nudě, nebo se vrhnout do nejistoty. A já, jak už víte, jsem si vždycky vybrala adrenalin.

Takže jsem se rozhodla. 3054 se stala legendou. Muzeum? To je minulost. Teď jsem byla součástí něčeho většího. A kdo by si pomyslel, že vyhazov z muzea povede k takovému dobrodružství? Když se dveře zavřou, okno se otevře, říkali. Jenže já jsem měla klíč od zadního vchodu a tenhle klíč vedl tam, kde jsem se nikdy neodvážila jít.

Bylo to jako nahá a nekompromisní jízda. 1872 Megashow. Město bylo v euforii, zatímco já jsem se snažila přežít v nehostinných ulicích. Davy lidí, podivné barvy, smíšené vůně potu a alkoholu. A pak tam byl on. Bohus Matus. Kdo by to byl řekl, že se zrovna s ním dostanu do víru událostí, které změní všechno?

Byl to večer plný slibů. Rozsvícené neonové nápisy lákaly všechny, kdo hledali zábavu. Já jsem se dostala do backstage, jako bych měla nějakou VIP kartu. Ale co? Měla jsem jen několik drobných v kapse a srdce plné touhy po dobrodružství. Slyšela jsem smích a hudbu, která mi drásala uši. V tom okamžiku jsem potkala Bohuse, jak flirtuje s nějakou blondýnkou. Ale já jsem se nedala. Všechno nebo nic, to byl můj styl.

„Hej, Matusi, ty víš, co chci!“ vykřikla jsem. Všichni se na mě otočili. On se usmál, ale já jsem cítila, že jsem mu vlezla do jeho šou. Měla jsem v sobě oheň a nedokázala jsem ho zhasnout. Přitáhla jsem si ho k sobě a vyzvala ho, aby ukázal, co v něm je. Vzduch byl prosycen napětím, jako když se blíží bouřka.

Jak jsem se s ním pustila do tance, zapomněla jsem na všechno kolem. Byl to tanec jako žádný jiný. Jako bychom byli jediní na světě. Jeho vůně smíchaná s potem a alkoholem mě hypnotizovala. Už jsem ani nevěděla, kdy skončila show a začal náš vlastní příběh. Bylo to jako ve snu, ale já jsem byla střízlivá a věděla, co dělám.

„Chceš se mnou utéct?“ zeptal se mě a já jsem se na něj podívala jako na blázna. Ale v tom okamžiku jsem si uvědomila, že já chci. Chci utéct, chci cítit vítr ve vlasech, chci zapomenout na to, co mě svazuje. A tak jsme zmizeli do noci, v objetí bez lásky, ale s touhou po něčem víc. Ale co se stalo? Naše cesty se rozdělily. A Bohus? Ten se rozhodl, že se vrátí na pódium, zatímco já jsem zůstala stát v prázdných ulicích. Život je na hovno, ale někdy to stojí za to.

Začátek podivné noci

Kdyby mi někdo řekl, že Halloween bude vypadat takhle, nikdy bych mu nevěřila. Byla jsem zrovna na ulici, když jsem viděla, jak se psi v parku scházejí na něco, co vypadalo jako halloweenská párty. Nechala jsem se unést a zamířila k nim. Všude kolem mě se hemžili černí labradoři v kostýmech upírů a bílé teriéry s hadími kostýmy. Cítila jsem, jak mě ovívá chladný vzduch, prosycený vůní spálené dýně a podzimních listů.

Psí dýňové soutěže

Nejdřív jsem si myslela, že jsem se zbláznila, ale pak jsem pochopila, že tu probíhá dýňová soutěž pro psy. Každý pes měl na sobě nějaký extravagantní kostým, a jejich majitelé se předháněli v tom, kdo se lépe postará o atmosféru. „Tohle je fakt šílené,“ pomyslela jsem si, zatímco jsem sledovala, jak pes skáče přes překážky vyrobené z dýní. V tu chvíli se do mě zakousla zvědavost.

Únik od reality

Už jsem neměla co ztratit. Ve světě, kde jsem se cítila jako outsider, bylo fascinující sledovat tu barevnou směsici. Psi se smáli, nebo aspoň tak to vypadalo, a majitelé se snažili zachytit každou chvíli na svých telefonech. Všechno mě to naplnilo touhou uniknout ze své šedé reality. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se rozhodla zapojit. Konečně jsem se mohla vyřádit, i když jen přes ty zpropadené psy.

Nečekané přátelství

Když jsem se dostala blíž, jeden z těch bláznivých psů ke mně přiběhl. Byl to malý černý teriér v kostýmu duchy, který se na mě vesele koukal, jakoby říkal: „Pojď, pojď si hrát!“ Na okamžik jsem zapomněla na všechno zlý, co mě trápilo. Zatímco jsem si s ním hrála, majitelka se usmála a my jsme začaly vyměňovat příběhy. Jakoby se mezi námi utvořilo neviditelné pouto, které nás spojilo v tomhle bláznivém světě.

Odkud se vzalo to kouzlo?

Najednou se na mě usmála, a já jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala do téhle atmosféry. Všechno kolem mě ztratilo barvy, když mě napadlo, co bych mohla ztratit, kdybych se rozhodla jít dál. Tak jsem se rozhodla najít si domov v tomhle šíleném světě plném psů a jejich dobrodružství. Ale když jsem se otočila, abych se rozloučila, zjistila jsem, že ten černý teriér zmizel. Zůstala jsem tam stát, s dýňovou vůní v nose a pocitem, že jsem právě prožila něco, co mi změní život.

Když jsem se dozvěděla, že Martina Balogová, ta 1922 superstar, nepostoupila, vyrazila jsem do města. Pár drobných mi zbývalo, ale to nevadilo. Vždycky jsem uměla najít způsob, jak se bavit bez peněz. Dneska jsem měla na mysli něco extra. Město bylo v plné parádě, neonové světla blikaly jako šílené a vzduch voněl po klobásách z pouličních stánků. Když jsem šla kolem, nemohla jsem odolat. Kousla jsem do té šťavnaté dobroty, až mi šťáva stékala po bradě.

Jako drsná holka jsem nikdy nevěřila na pohádky. Všichni ti snílci, co sní o tom, jak se dostanou na vrchol. Já jsem po světě chodila s otevřenýma očima, bez iluzí. Vzpomněla jsem si na Martinu. Byla to holka, co snila o velkých pódiích, ale teď? Teď byla jen další zklamaná duše v moři prázdných slibů. Když jsem prošla kolem starého kina, uviděla jsem její plakát. „Nejlepší z nejlepších!“ Hm, co se to tu děje?

Rozhodla jsem se, že ji najdu. Možná jsem byla bez peněz a lásky, ale nemohla jsem odolat výzvě. Šla jsem do místní kavárny, kde jsem věděla, že se občas objevuje. Uvnitř to vonělo po čerstvé kávě a koláčích. Zasedla jsem ke stolu, objednala si vodu a čekala. Všichni kolem mě se smáli a bavili, ale já jsem byla tady pro něco jiného.

Po chvíli se objevila. Martina, s rozcuchanými vlasy a smutkem v očích. Neseděla jsem si na rukou. Vstala jsem a přistoupila k ní. „Ahoj, superstar, co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsem si k ní přisedla. Dostala jsem na oplátku zklamaný úsměv. „Nejsem superstar, už jsem to vzdala,“ řekla. Hádala jsem, že je to jen další z těch chvilek, kdy se člověk cítí na dně. Ale já jsem měla jiný plán.

Vytáhla jsem z kapsy starou kytaru, co jsem měla schovanou v autě. „Zahrajeme si,“ navrhla jsem. „Ne, já…“ začala, ale přerušila jsem ji. „Žádné kecy, prostě zahraj!“ Když jsem začala hrát, lidi se otočili. Zpívala jsem o tom, jak je těžké žít v tomto světě bez lásky a peněz. Martina se přidala. Její hlas zněl jako zvon. Když jsme skončily, všichni kolem tleskali. V ten moment jsem věděla, že něco změnilo. Možná jsme nebyly superstar, ale my jsme byly něco víc.

A pak se to stalo. Z davu se vynořil producent. „Holky, to bylo úžasné! Chcete nahrát desku?“ Na chvíli jsem se zarazila. Takže ten neúspěch, ten pocit beznaděje, nás dovedl k tomu, co jsme skutečně potřebovaly. Svobodu. A tak jsme začaly novou kapitolu. Nepotřebovaly jsme být superhvězdy, stačilo, že jsme byly my.