Černovláska.cz

Jsem naštvaná. Život mi dává facky a já je s radostí vracím. Když se mi rozpadl svět, rozhodla jsem se vzít situaci do vlastních rukou. Kde začít? U 3424. Co to je? Místo, které se mi objevilo ve snu jako neonová značka na kraji města. Místo, kde se schází ta správná parta.

Na ulici je šero. Vzduch voní po benzínu a levném jídle. Zastavuji u malého bistríčka, kde se prodávají klobásy. Člověk by si pomyslel, že mě to nezajímá, ale já vím, že na prázdný žaludek se těžko bojuje. Zasunuji si pár drobných do kapsy a jdu dál. Mířím k tomu místu, které se mi zdálo.

A tam je to! 3424 – starý skladiště, co pamět chrání za zamčenými dveřmi. Všude kolem se válí odpadky a graffiti pokrývá každou plochu. Zvědavost mě žene dál. Otevírám dveře a vcházím dovnitř. Hluk, barvy, světla. Parta lidí se tady baví, tancují, smějí se. Adrenalin mi tepe v žilách.

„Co tady děláš, holka?“ slyším ze zadní části místnosti. Otočím se a vidím kluka s modrými vlasy a tetováním, co mu pokrývá ruku. Není to žádný princ, ale jeho charisma mě přitahuje. „Něco hledám,“ odpovídám s úsměvem. Jeho oči se rozšíří, jako by právě našel poklad.

Na chvíli zapomínám, proč jsem tady. Odlétáme do jiného světa, plného smíchu a tance. Ale pak se rozsvítí červená světla, a já vím, že tohle místo není bezpečné. „Vypadněte, policie!“ křičí někdo z davu. Srdce mi buší jako o závod. Kde je východ? V tom chaosu se naše pohledy setkávají a já vím, že tohle není konec, ale začátek něčeho šíleného.

Utíkáme ven, smíchem a adrenalinem naplněni, a já se usmívám. Co se stalo? Našla jsem víc než jen únik. Našla jsem svobodu a možná i někoho, kdo mě chápe. A tak, s policisty v patách, se vydáváme na cestu, kterou jsem nikdy neplánovala, ale jsem připravená ji prožít. Kdo ví, co mě čeká za rohem!

Stará džíny, nový začátek

Včera jsem se rozhodla udělat něco bláznivého. Po nekonečně dlouhém dni jsem si sedla na schody, co vedou k mému malému bytu. Pod nohama mi šustily staré džíny, co jsem nosila, když jsem si myslela, že život je fér. 3936, to bylo číslo, které jsem na nich našla, a víte co? Rozhodla jsem se je darovat.

Hledání příležitosti

Vydala jsem se do města, kde se vzduch mísil s vůní čínského jídla a smíchem kluků hrajících basket. Měla jsem na sobě roztrhané tričko a boty, které pamatují lepší časy. Ale to mi nevadilo. Cítila jsem se svobodně. Na rohu ulice jsem potkala partu kluků, co se smáli a v ruce drželi několik kousků oblečení, které si vyměnili. Vzpomněla jsem si na ty moje džíny.

Nečekaný obrat

„Hej, kluci! Co kdybych vám dala tyhle starý džíny?“ zavolala jsem. Zasmáli se, jako bych právě vyhrála v loterii. Ale věděli jste, co se stalo dál? Jeden z nich, ten s modrými očima a úsměvem od ucha k uchu, mě vzal za ruku a řekl: „Daruj mi je, a já ti dám něco, co si budeš pamatovat.“

Skryté poklady

Vytáhli z batohu Levi’s 501, které vypadaly jako z jiného světa. Cítila jsem, jak mi buší srdce, když jsem je vzala do rukou. Byly tak měkké, voňavé po nějakém neznámém parfému. Bylo to jako výměna, jen bez peněz. Místo starého hadru jsem měla na sobě něco, co mi dodalo sílu.

Nová kapitola

O hodinu později jsme seděli na lavičce, smáli se a povídali si o všem možném. Kluci byli normální, ale já jsem se cítila jako královna. Když jsem se rozloučila, věděla jsem, že tenhle den nezapomenu. Staré džíny mi přinesly víc než jen nové kousky do šatníku. Přinesly mi příběh, který si budu vyprávět i za dvacet let. A víte co? Mé srdce se začalo znovu otevírat. Kdo ví, co přinese zítřek.

Ráno provoněné kávou a páleným toastem, ale já jsem na to kašlala. Snídani na stole jsem jen tak letmo pohlédla a vzala nohy na ramena. Monika Valentová? Ta holka byla vždycky taková, že se nevyplácí ji podceňovat. Rychlost jejího útěku z té nudné snídaně byla fascinující, a já jsem se rozhodla, že ji budu následovat.

Ulice byly pokryté mlhou, vzduch byl chladný a vdechoval jsem vůni čerstvě upečeného chleba. Monika byla daleko, ale já jsem měla plán. Nechtěla jsem se nechat zmást tím, co si o mně lidé myslí. Jsem drsná holka, a když se něco děje, já jsem u toho. Během pár minut jsem ji dohnala na rohu ulice, kde se schovávala za popelnicí a smála se. „Co děláš?“ ptala jsem se, i když jsem to vlastně věděla.
„Zdrhám, to je jasný, ne?“

Monika měla v očích jiskru, která mě nutila jí důvěřovat. „Mám plán,“ řekla mi. A já jsem si pomyslela, že je to přesně to, co mi chybělo. Sedm tisíc korun v naší kapse a žádná láska, ale co na tom záleží, když můžeme jít za dobrodružstvím. Vydala jsem se s ní na cestu, kde jsme objevily zapomenuté uličky a staré garáže, které skrývaly tajemství.

Naše kroky nás zavedly k neznámé budově, v jejíž špinavé okna svítilo slabé světlo. „Jdeme dovnitř?“ zeptala jsem se. Monika se usmála, ale já měla pocit, že se něco děje. Vstoupily jsme a uvnitř jsme našly klub s lidmi, kteří vypadali jako z jiného světa. Tancovali, smáli se, a já jsem se cítila jako na jiném planetě. Zatímco jsme se snažily dostat do víru zábavy, zjistila jsem, že Monika má v plánu něco nebezpečného.

„Co to má být?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že se chystá na něco, co by mohlo skončit špatně. „Nic, jenom malá krádež,“ řekla. A já? Já jsem se rozhodla, že ji podpořím. V tu chvíli jsem se cítila jako královna. Během pár minut jsme byly v akci, ale pak přišla policie. Když jsem si uvědomila, že jsme obklopené, Monika se na mě podívala a já věděla, že musíme zdrhnout znovu.

Vyběhly jsme ven, ale co se nestalo? Monika se ztratila v davu, a já zůstala sama. Zastavila jsem se a otočila se zpátky, abych ji viděla. Ale jediné, co jsem spatřila, byl její úsměv, zatímco se ztrácela v dáli, jako by byla součástí snu. Uvědomila jsem si, že láska, peníze, to všechno jsou jen iluze. Našla jsem svobodu, ale za jakou cenu? Překvapení na konci? Monika Valentová měla v plánu zdrhnout nejen ze snídaně, ale i z mého života na vždy.

Úvod do nočního dobrodružství

Ve vzduchu visel pach cigaret a levného parfému, když jsem vkročila do klubu. Měla jsem v úmyslu zapomenout na všechno, co se mi v poslední době dělo. Bez peněz, bez lásky, ale s plnou náručí odvahy.

Setkání s neznámým

Na pódiu se kroutila stripterka, její křivky byly jako magnet. Když jsem ji viděla, vzpomněla jsem si, proč jsem sem přišla. V mém životě bylo málo vzrušení, a já potřebovala vzplanout. Můj pohled spočinul na zlatých trenkách, které se na ní houpaly jako zvony, a já si říkala, že dneska budu taky hvězdou.

Hra o peníze

„Hej, holka, co takhle si přivydělat?“ zeptal se mě Samer Issa, když si mě všiml. Jeho úsměv byl jako břitva, nebezpečný a lákavý. „Mám plán, jak si vydělat slušné peníze, a ty jsi v tom jako stvořená.“ Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. Vstoupila jsem do jeho hry, nehledě na následky.

Nečekané zvraty

V okamžiku, kdy jsem se ocitla na stage, mě obklopily blikající světla a křik davu. Stripterka vedle mě se na mě usmívala, jako by věděla, co mě čeká. Předváděla jsem se, jak jsem mohla, zatímco Samer se usmíval z první řady. Byla to šílená noc, plná tance, smíchu a i pár slz. Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude takhle dobře.

Překvapení na konci noci

Na konci večera, když jsem se už chystala odejít, mě Samer zastavil. „Mám pro tebe nabídku, která ti změní život,“ řekl a ukázal na velkou tašku. Když jsem ji otevřela, uvnitř byly hromady peněz. „Vydělala jsi si na ně,“ dodal. A já si uvědomila, že jsem vlastně vyhrála. V tu chvíli jsem však věděla, že jsem prodala víc než jen svůj čas; prodala jsem kousek sebe.

Jsem tady, na kraji města, kde se mísí vůně benzínu a prachu. Můj svět je plný šedých stínů a neonových světel. Včera jsem dostala zprávu od kámoše, že se chystá udělat desku. Hned na mě padlo, že to je má šance. Ale co s penězi? To mi nevadí, jdu do akce.

Navlékla jsem si černou koženou bundu, zapnula zip na maximum a vyrazila. Město nespí, i když já už dávno měla být v posteli. Jako drsná holka, co nemá co ztratit, jsem se proplétala mezi lidmi, kteří se snaží najít své místo ve světě. 3948 je číslo, které mě dovedlo k týmu, co dělá desky přes Skype. Slyšela jsem, že mají talent a já bych jim mohla něco přinést.

Na druhém konci ulice jsem uviděla starou garáž. Byla rozbitá, ale uvnitř to vypadalo jako Alenka v říši divů. Barevné plátna, mixážní pulty a spousta lidí, kteří se tu motají jako včely kolem květin. Přistoupila jsem blíž, zaplula dovnitř a oslovila je: „Hele, já mám něco, co potřebujete, a vy potřebujete mě!“

Než jsem se nadála, už jsem byla za mikrofonem. Hudba vibrovala vzduchem, prolínala se s mým srdcem. Každý tón byl jako elektrický proud, co mě pálil do plic. Měla jsem oči zavřené, cítila jsem, jak mě ta deska pohltí. Město kolem mě zmizelo, zůstala jen já a ten zvuk. Když jsem otevřela oči, všichni na mě koukali. Byla to ta chvíle, kdy jsem věděla, že jsem na správném místě.

Nečekala jsem, že se to stane. Všichni mi začali tleskat, ale já jsem viděla jen jednoho. Kluka, co stál na kraji, s nádechem tajemství a s očima, co dokázaly vidět až na dno mé duše. Tak moc jsem mu chtěla věřit, ale přece jen, já nejsem holka, co věří na pohádky. A přesto jsem mu dala šanci. Možná je to šílenství, ale někdy je šílenství to jediné, co nám zbývá.

Na konci se všechno spojilo. Deska byla hotová a já jsem stála na prahu nového života. Kdo by si pomyslel, že mi přes Skype změní život? Když se všechno zdálo být na dně, přišel kluk, co mi ukázal, že i drsné holky si zaslouží šanci na lásku. Ale co s tím udělám? To je otázka, kterou si pokládám, když se dívám na město, co nikdy nespí.

Jsem v tom sama

V roce 1759 jsem byla bez peněz, bez lásky a bez jakýchkoli iluzí. Žila jsem v malém městě, kde se každý den opakoval jako špatná písnička. Ale jednoho večera se něco změnilo. Vzduch byl nasáklý vůní benzínu a prašných silnic, když jsem se vydala na ulici, abych zapomněla na své starosti. Město se zdálo být zaplavené neonovými světly a já, drsná holka s nedostatkem štěstí, jsem se rozhodla, že tady nebudu jen tak stát.

Na cestě za snem

V tomhle rozbořeném městě jsem našla své místo – bar, kde se sešlo všechno, co by se dalo považovat za „normální“. Ale já jsem byla jiná. Objednala jsem si whiskey a vychutnávala si hořkost, když jsem si vzpomněla na Je Samer Issa, superstar, jehož jméno se mi vrylo do paměti jako tetování. V té chvíli, s každým douškem, jsem se cítila silnější. Ten kluk byl pro mě jako světlo v temnotě, i když jsem o něm jen snila.

Překvapení na obzoru

Najednou se dveře baru rozletěly a dovnitř vtrhl vítr. Byl to on! Je Samer Issa, superstar, jehož písničky znaly všechny holky v okolí. Stál tam, s úsměvem, který by rozsvítil i nejtemnější kouty. Město se zastavilo, když se na mě podíval. Nevěřila jsem vlastním očím. Byla jsem tam, bez peněz, ale s touhou, která mě hnala kupředu.

Hra na pravdu

Našim pohledům se podařilo protnout, a než jsem se nadála, byl u mě. „Chtěl jsem tě poznat,“ řekl a jeho hlas byl jako hladina klidného jezera. Než jsem se stačila vzpamatovat, už jsme tancovali na stole, a já se cítila jako královna. Bar byl plný smíchu a tleskání a já jsem zapomněla na všechno ostatní. Bylo to jako sen, který se stal skutečností.

Šokující zvrat

Ale pak, v tom nejlepším, se to stalo. Z davu vystoupil chlapík s brýlemi a začal křičet: „Samer, nejsi tady kvůli ní!“ Bylo to jako rána kladivem. Jeho minulost se vynořila z temnoty a já jsem si uvědomila, že tenhle superstar má své tajemství. Otočila jsem se a srdce mi bušilo jako o závod. Moje touha po dobrodružství mě dostala do situace, ze které nebylo úniku. Možná jsem byla drsná holka bez peněz a lásky, ale v tomhle příběhu jsem se stala součástí něčeho většího, než jsem si kdy dokázala představit.

Začátek dne na ulici

Představ si, že se probudíš v malém bytečku, kde zdi pamět chrání jen špinavé plakáty. Venku prší, vzduch je prosycený vůní mokrého asfaltu a já si říkám, že tohle nebude zrovna skvělý den. Ale co, já nikdy nečekala na zázraky. Obleču se do svých roztrhaných džín a na krk si hodím šátek. Jsem holka bez peněz a bez lásky, ale to mi nebrání vyrazit ven a postavit se světu.

Ulice plná barev

Na ulici potkávám holky, které to jednou nestačí. Každá z nich má svůj příběh, svá trápení, ale my se nenecháme zlomit. Míjíme pouliční umělce, co malují na chodníky nádherné obrazy, zatímco kolem nás probíhá chaos. Cítím tu energii, tu sílu, co se mísí s vůní čerstvé kávy a pečiva z nedaleké kavárny. Všichni spěchají, ale my se zastavujeme, protože tady a teď je důležité žít.

Setkání s Mesiahem

Potkávám Mesiaha, kluka, co má na sobě bundu z kůže a v očích plameny. Není to žádný princ, ale má charisma, co dokáže rozproudit krev v žilách. „Pojď, jdeme na to,“ říká a já cítím, jak mi buší srdce. Neptám se, co má na mysli, prostě jdu. Zjistím, že v životě nejde o to, co máš, ale co prožiješ. A my jsme připraveni na akci.

Adrenalin a nečekané překvapení

Běžíme do parku, kde se koná pouliční festival. Lidé se smějí, tleskají a já cítím, jak mě ten pocit pohltí. Vzduch je plný hudby a barevných balónků. Zapojujeme se do tance, zapomínáme na starosti a užíváme si ten okamžik. Ale pak, jako blesk z čistého nebe, se objevuje Gaia, holka, co má své tajemství. Vyzývá nás na soutěž v tanci.

Nečekané odhalení

V tu chvíli se vše mění. Tančíme, smějeme se, ale Gaia má v rukávu eso. „Kdo prohraje, musí splnit úkol,“ směje se a já si pomyslím: „Co může být horšího než to, co už jsem zažila?“ Nakonec prohráváme a já se dozvídám, že ten úkol je… přiznat se svým snům. Pro mě to bylo jako otevřít starou ránu. Ale v tomhle okamžiku, s těmito lidmi, cítím, že konečně jsem na správném místě, kde mohu být sama sebou. A tak, i bez peněz a lásky, jsem našla něco, co nikdy nestačí: přátelství a odvahu žít naplno!

Všechno začalo v 3498

Bylo to nudné odpoledne a já jsem se flákala na ulici, když jsem zahlédla ten inzerát. Golfové služby. Co to sakra mělo znamenat? Vždycky jsem měla ráda výzvy a tahle vypadala jako přesně to, co jsem potřebovala. Naivní slečny se určitě nahrnou, ale já? Já jsem byla drsná holka bez peněz a bez lásky, která se nebojí ničeho. Jsem připravená na akci.

První krok na golfovém hřišti

Golfové hřiště vonělo čerstvou trávou a vzduch byl prosycený napětím. Když jsem vkročila do klubu, všichni na mě zírali. Zřejmě jsem se tam nehodila, ale to mi bylo jedno. Oblečení jsem si vzala z druhé ruky, ale můj postoj byl na první pohled jasný. Jsem tu a nikdo mě nezastaví.

První nepřátelé

Jen co jsem se usadila u baru, postavila se přede mnou skupina frajírků v drahých oblecích. „Co tady děláš, holko? Golf ti nic neříká?“ Vztek mi vlil do žil adrenalin. „Jsem tu, abych se bavila a třeba vám ukázala, co to znamená hrát naostro!“ Vzali mě na lehkou váhu, ale já jsem o sobě dala vědět. Po pár skleničkách jsem je vyzvala na golfovou bitvu. Kdo vyhraje, ten si vezme všechno.

Bitva na greenu

Na greenu se to rozjelo naplno. Každý úder jsem cítila v žilách. Bylo to jako taneční souboj s míčem místo partnera. Když jsem trefila míček tak, že letěl jako šíp, slyšela jsem, jak kluci zírají s otevřenými ústy. Vzduch kolem byl naplněn napětím a já jsem se cítila jako královna. „Tohle je moje hra!“ rozlehl se můj hlas.

Překvapivý závěr

Na poslední jamce, když jsem byla na pokraji vítězství, se na mě frajírci pokusili zahlédnout podvádět. Ale já jsem byla vychytralá. „Pánové, tohle je golf, ne poker!“ Vyzvala jsem je na férovou hru a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem si to užívala. Nakonec jsem vyhrála a oni se museli sklonit. „Tak co, pánové? Kdo je teď golfová služka?“ Když jsem vyšla z hřiště, cítila jsem se jako vítěz a v tu chvíli jsem si uvědomila, že láska není vždycky to, co potřebujeme. Někdy je to prostě o tom být na vrcholu a užívat si to.

Jsem drsná holka bez peněz, bez lásky, prostě holka, co si musí poradit. Svět kolem mě je jeden velký soundtrack, který se hraje na plné pecky. Jakmile se v noci rozsvítí neonové světla, vím, že musím jít do akce. Hlava mi hučí, prachy dělaj člověka a já musím přežít.

Na rohu ulice cítím vůni smažených klobás a piva. Zároveň slyším zvuky smíchu a tleskání. 3196 clou je moje číslo, ať už se to zdá jakkoli bláznivé. Zvláštní, jak se číslům dá věřit víc než lidem. Všichni se tu snaží přežít, ale jen málo z nich ví, co to obnáší. Všichni hledají štěstí, ale já jen chci prachy.

Vběhnu do klubu, kde se ozývá hudba jako z jiného světa. Hlava mi třeští, jak se snažím dostat do rytmu. Soundtrack mého života se tu rozlučuje s realitou. Na parketu se mísí pot, vůně parfémů a levného alkoholu. Je to místo, kde se sny mění v noční můry, ale já se s tím smířila.

Potkávám kluka s modrými vlasy, který má v očích jiskru. Chvíli se na mě dívá, pak se usměje. „Co tu děláš, holka?“ zeptá se. „Hledám prachy a zábavu!“ odpovídám. Zasměje se a já vím, že jsem udělala dobře. Ten moment, kdy se naše pohledy setkaly, byl jako záblesk v temnotě, ale já vím, že to není láska, jen chemie.

Po pár drinkách se rozhodnu, že si zahraju na štěstí. Vsadím na něj, ale ne tak, jak byste si mysleli. Chci vyhrát, chci, aby mi prachy pomohly přežít. A pak, když se zdá, že vše jde podle plánu, zjistím, že ten kluk je víc, než jsem si myslela. Není to jen náhoda, je to osud. A nakonec, prachy a láska se mi pletou do cesty jako klacky pod nohy. Jaký paradox, že? Přežít a přitom se nechat unést. Možná právě to je ten skutečný soundtrack mého života.

Představ si to, jsi sama v malé kuchyni s praskajícími stěnami, vůně česneku a majonézy se mísí s mým hněvem. Jsem drsná holka, co nemá ani korunu, ale to mě nezastaví. Dneska se pokusím udělat bramborový salát, jaký nikdo neochutnal. A proč? Protože chci udělat dojem na toho mistra republiky, co se pořád chlubí svými recepturními úspěchy.

Začínám s bramborami. Ošklivé, špinavé, ale já je umyju, oloupu a nakrájím na kostky. Zvedám je nad dřez a cítím, jak mi kloužou v prstech. Zelená petrželka, co mi zůstala ze včerejšího vaření, voní jako jarní louka. Chci, aby to vypadalo, jako že jsem v tomhle oboru profík. Přidávám vajíčka, na která jsem si včera šetřila. Zrovna teď vypadají jako zlaté poklady v moři bílé. Všechno se to mísí, jako moje myšlenky.

Pak přichází ten okamžik – majonéza. Tu mám z obchodu, ale zaplatila jsem za ni poslední drobáky. Když ji míchám, cítím, jak se mi zvedá žaludek. To je ten pocit, když víte, že riskujete, ale nemáte co ztratit. Přidávám sůl, pepř, a trošku citrónu, aby to všechno oživilo. A pak, pro extra efekt, jsem vzala poslední zbytek červené cibule, co se mi válela v lednici. Barvy, chuti, vlhkost – všechno to je jako malování na plátno.

Salát je hotový, a já se rozhodnu, že ho vezmu s sebou na trh, abych se s mistrem republiky potkala. Všichni kolem mě se tváří jako zdi, ale já jdu dopředu. Cítím, jak mi srdce tluče. Zastavím se u stánku s čerstvými bylinkami a zaplatím za pár větviček bazalky. Mistr republiky se mi směje, když mu nabízím svůj salát. Ale já se jen usmívám a říkám: „Zkus to, když to dokážeš.“

On se nakloní, ochutná a jeho výraz se mění. „Tohle je… úžasné!“ říká. A v tu chvíli si uvědomuji, že tenhle salát, ač bez lásky a s prázdnou peněženkou, může změnit všechno. Mistr republiky se na mě dívá jinak; v jeho očích vidím uznání. A já? Já se směju, protože vím, že jsem udělala něco víc, než jen bramborový salát.