Černovláska.cz

Všechno začalo na nádraží

Měla jsem v kapse pár drobných, ale to mě nezastavilo. Vzala jsem si batoh, co pamět chrání, a vyrazila na nádraží. Vzduch voněl po starých vlacích a na lavičkách seděli lidé, co se dívali do svých mobilů, jako by je to mělo zachránit. Já jsem měla jiný plán – sleduj Landa jede na turné, ať už to znamená cokoliv.

Představení, co změnilo vše

Když jsem dorazila na koncert, srdce mi bušilo jako kladivo. Scéna byla osvětlená, lidé křičeli, a já jsem se cítila jako součást něčeho většího. Všude kolem mě byly barvy, světla a zvuky. Cítila jsem, jak vzrušení pulzuje vzduchem, jak se mi v žilách mísí adrenalin s alkoholem, co jsem sehnala na poslední chvíli. Landa vyšel na pódium a začal zpívat. Každé slovo, každá nota mi dávala zapomenout na to, že nemám peníze, ani lásku.

Bez peněz, ale s odvahou

Po koncertě jsem se rozhodla, že neodejdu. Potkala jsem partu fajn kluků, co se chystali na afterparty. „Pojď s námi!“ zavolal jeden z nich. Tak jsem šla. Místo, kde jsme se sešli, bylo zaplněné kouřem, smíchem a hlasitými hlasy. Něco mi říkalo, že bych měla mít strach, ale já místo toho cítila svobodu. Všechno kolem mě bylo chaotické, ale já jsem se cítila jako královna noci.

Hra na schovávanou s osudem

Jak noc postupně plynula, potkala jsem starého kamaráda, kterého jsem neviděla roky. V jeho očích jsem viděla příběhy, co jsme zažili. Společně jsme procházeli městem, smáli se a vzpomínali. Ale pak přišla chvíle, kdy jsem se ocitla v uličce sama. Světla se rozmazala a já jsem cítila, že se něco blíží. Měla jsem strach, ale zároveň jsem věděla, že jsem naživu. Jaká ironie, že právě teď, když jsem byla na dně, jsem se cítila nejlépe.

Nečekaný závěr

Najednou se ozval hlas, co jsem znala. Byl to Landa. Stál tam, přímo předemnou, se smíchem a pohledem, co mě rozesmál. „Co tady děláš?“ zeptal se. A já? Jen jsem se usmála a řekla: „Chtěla jsem se dostat k bezedné nádrži příběhů a ty jsi ten nejlepší, co tu je.“ On se zasmál a já jsem věděla, že i když nemám peníze a lásku, mám něco mnohem víc – příběh, co se v mém srdci rozhořívá a nikdy nezmizí.

Všechno začalo v zaplivané herně

Všechno to začalo v zaplivané herně na okraji města. Zatímco ostatní se snažili vypít své poslední peníze, já jsem přemýšlela, jak se dostat k té 1911 Superstar, co ležela na stole. Zářící pistolí, jako by mě volala jménem. Ostatní hráči, včetně Juliana, se mi smáli. Ale já jsem měla plán.

Julian a jeho blbá sázka

Julian, ten blbec, si myslel, že mě dostane. Vsadil se o to, že mu nedokážu vzít jeho hračku. Naivní kluk. Přijala jsem jeho sázku. Měla jsem v rukávu pár triků a věděla jsem, že pod tlakem zpanikaří. Srdce mi bušilo, ale nedala jsem to na sobě znát.

Hra o všechno!

Začali jsme hrát poker. Já a Julian, dva protiklady. Počítala jsem karty, zatímco on se snažil vypadat jako king. V srdci jsem cítila adrenalin a pach cigaret, co se mísil s levným pivem. Každý tah, každé slovo, to byla hra o všechno. Když jsem mu konečně vzala poslední žeton, vyvalil oči, jako by mu spadla brada.

Vybíhám s 1911 Superstar

Julian byl v šoku, ale já jsem se nezastavila. Chytila jsem 1911 Superstar a utekla ven, vzduch byl chladný a osvěžující. Cítila jsem, jak mi adrenalin stoupá, když jsem slyšela jeho křik za sebou. Když jsem se otočila, viděla jsem ho, jak se snaží dostat za mnou. Ale já jsem byla rychlejší.

Překvapující konec

Jak jsem běžela, všimla jsem si, že mi někdo v patách. Ne Julian, ale policie. Zastavila jsem se, otočila se a s pistolí v ruce jsem se usmála. „Tak co, kluci, kdo teď vyhrál?“ A čím víc jsem se usmívala, tím víc jsem cítila, jak se mi pod nohama houpe půda. V ten moment jsem si uvědomila, že mám v ruce víc než jen pistol, mám moc. A to bylo překvapení, které jsem nečekala.

V úzkých uličkách města

Je to jako závod s časem, když se proplétám mezi špinavými zdmi starých domů. 3597 sly rabbits na mě volají z trůnu svého undergroundového království. S přehnanou dávkou energie a vyzývavým pohledem se pokoušejí prorazit na hudební trh. Jenže já nemám čas na kecy, musím se dostat do akce!

Stíny na pódiu

Na pódiu je dusno. Všichni ti špinaví umělci se snaží strhnout pozornost davu. Cítím ten smrad potu, cigaret a alkoholu. Zatímco hrají, já se snažím proklouznout skrze zástup. Mám v sobě nervy, které mi říkají, že tohle je moje šance. Hudba mě nutí cítit, cítím ten rytmus v kostech, a tak se zvedám na špičky, abych viděla, co se děje na jevišti. Hlasitý křik, tleskání, a já se směju, protože tohle je místo, kde se mé srdce může volně pohybovat.

Nečekané setkání

Najednou se na mě usmívá kluk s rozcuchanými vlasy, jehož oči září jako neonové světlo. V ruce má kytaru a v jeho pohledu je něco, co mě přitahuje. „Ty jsi ta drsná holka, co se nedrží zpátky, co?“, říká. Odpovídám mu s úšklebkem, že jsem tu jenom proto, abych si vzala, co chci. Jeho úsměv se rozšíří a já cítím, že mezi námi něco jiskří. Ale nemám na lásku čas, spíš mě zajímají peníze, co se dají vydělat.

Plán v akci

Zatímco se kapela snaží udělat dojem, já se snažím přijít na plán. 3597 sly rabbits potřebují pomoc. Zjistím, že organizují koncert, kde chtějí prorazit na hudební trh. Přímo na ulici, v srdci města, kde se sbíhají všechny pohledy. Dám do toho všechno, přitáhnu lidi jako magnet. Nebudu se bát, protože teď je čas na akci, ne na city.

Nečekaný zvrat

Přichází den koncertu a já jsem nervózní. Všechno je připravené, ale jakmile se kluci postaví na pódium, dav se rozproudí jako lavina. Ale co se to děje? Z davu vyskakuje policie, a já vím, že se blíží konec. 3597 sly rabbits se ale nevzdávají. Na poslední chvíli se kluk s kytarou rozhodne improvizovat a hraje naživo. Jeho hudba nás všechny spojuje, a já cítím, jak se dívám do neznáma. Bude to konec, nebo nový začátek? Myslím, že tohle je teprve začátek naší cesty, která by mohla změnit všechno.

Tak, sedím na okraji hradu Točník, vítr mi čechrá rozcuchané vlasy a já se koukám dolů na tu rozlehlou krajinu. Všude kolem mě se rozprostírají zelené lesy a zlaté pole, ale já vím, že tu není místo pro romantické myšlenky. Bez peněz a bez lásky, to je moje motto, a tohle místo mi dává sílu.

V červnu, kdy slunce pálí a vzduch je prosycen přítomností, jsem zrovna uvažovala nad tím, jak by to bylo skvělé, kdyby tady někdo vyprávěl vtipy. Vzpomněla jsem si na jeden, co jsem slyšela od kamaráda, a musela jsem se zasmát. Ne, že by to pomohlo, ale aspoň na chvilku rozjasnilo ten temný stín mé existence.

Pak se objevil on. Kluk s vtipným úsměvem a nezkrotnou energií. Mělo to být jen rychlé setkání, ale ten jeho šarm mě okamžitě přitáhl. Bylo to jak z pohádky, ale já byla na tohle moc drsná. Žádné romantiky, řekla jsem si. Jen zábava a možná pár vtipů, které mě rozesmějí.

Začali jsme si vyměňovat vtipy a já se cítila jako na cirkusové scéně. Napadlo mě, jestli se náhodou neocitáme v nějaké pohádce, kde se z chudé holky stává princezna. Ale to bylo bláznivé, já jsem přece nedokázala zapomenout na realitu. Hrad Točník byl naším útočištěm, a tak jsme se rozhodli, že si uděláme malou párty v jeho stínu.

Ten večer se ukázal jako klíčový. Po několika skleničkách vína a nekonečném smíchu jsme se ocitli na hradbách, s výhledem na celou krajinu. A v tu chvíli, když jsem se podívala do jeho očí, mi došlo, že ten vtip nebyl jen o smíchu. Možná je to víc než jen pár vtipů na večer. Možná jsem našla něco, co jsem vůbec nečekala. A víte co? Život je jako pohádka, ale bez peněz a lásky, stále dává šanci na šílené zvraty. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ne všechno musí mít hlavu a patu.

Tak jo, jdeme na to. Jsem drsná holka z ulice, bez peněz, bez lásky a rozhodně bez iluzí. Dneska se mi dostala do ruky zpráva, která mě šokovala. Sarah Brightman, ta zpěvačka s hlasem jak zvon, se dostala do Guinnessovy knihy rekordů! A co že se to stalo? No, to vám řeknu hned.

Jednoho dne, když jsem se poflakovala na okraji města, objevila jsem malý klub, kam si chodili lidé poslechnout živou hudbu. Vzduch tam byl nasáklý vůní cigaret a levného alkoholu. To místo mě hned zaujalo. Jak jsem se usadila na barovou židli, slyšela jsem, jak se někdo baví o tom, jak Sarah Brightman zpívala na vrcholku hory. Až mě to nakoplo. Jak někdo může mít takovou sílu! Měla jsem pocit, že chci být jako ona, ať už to znamená cokoliv.

Večer jsem se vrátila domů a znovu si prohlédla její videa. Ten její hlas, jehož barva se měnila jak chameleon, mě dostal. Každý tón jakoby měl vlastní život. Vzpomněla jsem si na to, jak jsme se s partou snažili zpívat pod mostem, bez úspěchu, ale tohle? To bylo něco jiného. Sarah prý v Guinnessově knize rekordů drží titul za nejdelší skok v operním zpěvu. Mně by stačilo, kdybych uměla zpívat alespoň jako kočka, co se snaží dostat ven z krabice.

Po nějaké době jsem se rozhodla vyrazit do města a zjistit, co se dá udělat, abych se dostala na stejnou úroveň. Věděla jsem, že potřebuju peníze, abych si mohla koupit mikrofon a nějaké oblečení, co by mě dělalo cool. Ale peníze? To bylo jako snažit se chytit vzduch. Takže jsem se vrhla do víru města, abych si našla nějakou práci, která by mi pomohla splnit ten sen. Ať už to byla brigáda v baru nebo úklid po večírku, nezastavila jsem se.

Jednoho dne jsem dostala šanci zazpívat na menším koncertě. Nervy mi drnčely jako na tenkém drátu, ale šla jsem do toho. Když jsem zpívala, cítila jsem se jako na vrcholu světa. Všichni na mě koukali, a já se cítila jako Sarah Brightman. A pak, bum! Zjistila jsem, že mě natáčela nějaká holka s telefonem. Nečekala jsem, co se stane dál. Video se dostalo na internet a najednou jsem měla pár nabídek na další vystoupení!

Jak jsem se tak protloukala životem, zjistila jsem, že se vlastně dostávám blíž a blíž k tomu, o čem jsem snila. Můžu být drsná holka, ale přitom se snažím najít svůj hlas. A víte co? Ten život je jako jedna velká opera, plná překvapení. Nakonec jsem se odvážila a zazpívala si na stejném pódiu, kde kdysi stála Sarah Brightman. A co se nestalo? Oznámili mě jako novou hvězdu ulice. Nevěřila jsem vlastním uším.

Hele, tak to je. Jsem v Česku a život mě naučil, že bez peněz a bez lásky se dá přežít, ale chce to sakra hodně odvahy. Právě jsem se procházela po zaprášených ulicích, kdy jsem narazila na malou, špinavou hospodu, která měla na vývěsním štítu napsáno něco jako „3805 Floorfilla“. Co to jako je? Ale to jsem se dozvěděla až později.

Vlezla jsem dovnitř, všude kolem mě se válely plechovky a zbytky barev. U baru seděl chlapík, který měl na sobě tričko s nápisem „Vyhrajte volné vstupy“. Na to jsem se musela podívat. Vypadalo to jako nějaká soutěž, ale já jsem neměla co ztratit. Hned jsem se mu vrhla na krk, protože jsem potřebovala vědět, jak se dostat k těm volným vstupům.

Chlapík se chechtal a říkal, že pokud chci vstupy, musím se zúčastnit jeho malého testu. Vytáhnul jakousi hru, která vypadala jako ohavnost z devadesátých let, a já jsem měla za úkol odpovědět na otázku, která by mi mohla změnit život. „Co je Floorfilla?“

„To je jako lepící hmota, ale pro mé srdce to znamená něco víc,“ odpověděla jsem s úsměvem. Chlapík se na mě podíval jako na blázna, ale nakonec mi dal šanci. „Tak jo, vyhraj to a máš vstupy.“ Cítila jsem, jak mi adrenalin koluje v žilách. Byla jsem připravená na všechno.

Po několika minutách blbnutí a pár proměnlivých otázek jsem vyhrála! Chlapík mi podal lístky na nějakou mega akci a já jsem skákala radostí. Ale ten pocit, když jsem se otočila a uvědomila si, že jsem na tomhle hnusném místě vyhrála, byl neocenitelný. Kdo by to byl řekl? Na konci dne jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky se dá vyhrát, stačí mít jen trochu drzosti a odvahy. A víte co? Ta akce byla nakonec lepší než jsem čekala. Ale to je jiný příběh.

Na cestě po Route 66

Jsem sama na cestě po Route 66. Všude kolem mě se táhnou nekonečné silnice, zmizelé městečka a zaprášené benzínky. 3874 na trnkobrani? To je jen číslo, které mi připomíná, jak moc jsem ztratila. Ale dneska chci cítit víc než jen smutek. Chci cítit tu svobodu, kterou nabízí tento strašidelný kraj.

Zaprášené vzpomínky

Jasné slunce svítí na mou tvář, ale jeho teplo je mi cizí. Vůně opuštěných taveren a starých aut se mísí s pachy benzínu a oleje. Jezdím dál, i když mi peněženka říká, že mám zůstat stát. Cítím se jako duch, který bloudí po silnici, hledající smysl, který nikdy nenajde.

Na křižovatce

Na křižovatce se zastavím. Oči mi přitahuje stará motorest. Zvenku vypadá jako z hororu. Vstoupím dovnitř, vzduch je těžký, plný prachu a vzpomínek. Bez lásky, bez peněz, ale s neovladatelnou touhou po adrenalinu. Rozhlédnu se kolem a pak si objednám černou kávu – silnou jako můj život.

Podivné setkání

V rohu sedí chlápek s kytarou, jeho oči mají příběh, který čeká, až ho někdo uslyší. Zapojujeme se do konverzace. Jmenuje se Jack a jeho příběh je stejně drsný jako ten můj. Po chvíli se rozhodneme, že vyrazíme spolu. Na Route 66 je to nebezpečné, ale já se nebojím. Mám v sobě víc než jen strach.

Nečekané rozuzlení

Po několika hodinách jízdy se něco změní. Zastavíme na místě, které vypadá jako ráj. Slunce se odráží od jezera, které je tak modré, že si myslím, že se mi to jen zdá. Jack mi řekne, že tady končí jeho cesta. V ten moment mi dojde, že jsem se necítila tak živá už léta. Zatímco Jack mizí v dálce, já se usmívám. Tohle místo je můj nový začátek, místo, kde se ztrácí sny, ale zároveň se rodí nové.

Probuzení na vlnách

Letní slunce se proplétá mezi stromy, zatímco já ležím na trávě u Lipna. Vzduch voní po smůle a vodě, a já si mačkám hlavu do písku, abych se zbavila myšlenek na to, jak nemám ani korunu. Kdo potřebuje peníze, když je tady ta svoboda? Včera jsem se konečně dostala na vodu, a ten pocit byl k nezaplacení.

První jízda

Chytla jsem wakeboard a srdce mi bušilo jako o závod. Skočila jsem do vody, jakmile jsem se dotkla prkna. Moje nohy se s ním spojily jako staré kamarádky. Přímo pod nohama se rozplývaly vlny, zatímco já se snažila ovládnout ten bláznivý stroj. Šumění vody, křik kamarádů a smích – to bylo moje léto. Nic jiného jsem nepotřebovala.

Drsné pády

Každý pád byl jako výstřel z pistole. Voda mě pohltila a já se vynořila s úsměvem. Kdo by se bál? Všichni kolem mě byli v šoku, ale já se jen smála. Když jsem opět stála na prkně, věděla jsem, že vyhraju. Adrenalin mi proudil v žilách jako raketa, a já se cítila jako královna vln.

Všechno se proměnilo

Jedno odpoledne se přihnal bouřkový mrak. Vzduch zhoustl a já se rozhodla riskovat. Znovu jsem naskočila na prkno, i když ostatní se stáhli. Najednou jsem se ocitla v jiné dimenzi. Voda se s každým skokem zdála být jako zrcadlo, které odráží moje touhy. Děsivě krásné a nebezpečné.

Překvapivé rozuzlení

Když jsem se vrátila na břeh, zjistila jsem, že jsem na sebe přitáhla pohledy. Ne, nebyli to kluci, ale parta lidí, kteří si mě chtěli vyfotit. A najednou, bez peněz a bez lásky, jsem se stala hvězdou. Co byste řekli? Drsná holka bez peněz, ale s velkým příběhem.

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, a bez přátel. Jen já a moje myšlenky, které se mi v noci proháněly hlavou jako rozzuřené kočky. Ale dnes to bude jinak. Dnes je 3288 recital, a já mám plán.

Ulicemi města se šířila vůně čerstvě pečených koláčů, ale na to jsem neměla čas. Všechno nebo nic, říkala jsem si. Přehodila jsem si přes rameno svůj starý batoh, ve kterém jsem měla jen pár drobností a poslední zbytky naděje. Dasi, jak se mi říká, jsem byla připravená na akci.

V ten moment, kdy jsem dorazila na místo, se mi rozbušilo srdce. Hlava mi říkala, ať jdu zpátky, ale já věděla, že nemám na výběr. Všechny ty barevné světla, zvuky hudby a smích – to mě táhlo jako magnet. Vzduch byl naplněný vzrušením a očekáváním. Odtud nebylo cesty zpět.

Když jsem vkročila dovnitř, na pódium se připravoval umělec s názvem Zazvurkove. Slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem ho neviděla naživo. Jeho hudba byla jako žhavé uhlíky, co se mi zarývaly do duše. A já? Já jsem byla jeho největší fanynka, i když jsem neměla peníze na lístek. Všechno ostatní se mi vytratilo z hlavy. Byla jsem tam, a to se počítalo.

V momentě, kdy začal hrát, chytla mě euforie. Lidi okolo mě tancovali, smáli se, a já jsem se k nim přidala. Tancovala jsem jako by mi na tom záleželo, jako by mi život visel na vlásku. Bylo to osvobozující, a já byla na vrcholu světa. Ale pak, když jsem se otočila, uviděla jsem ho – muže, jehož pohled mě zasáhl jako blesk. Všechno, co jsem cítila, se najednou změnilo.

Na konci recitalu, když se světla ztlumila a hudba utichla, jsem se rozhodla udělat krok vpřed. 3288 nebylo jen číslo, bylo to mé nové začátky. A i když jsem byla pořád sama, ten pohled mě vytrhnul z prázdnoty. Pustila jsem se do akce, protože život je příliš krátký na to, abych čekala. A kdo ví, co se stane příště? Možná se zítra probudím s láskou, nebo možná ne. Ale vím, že dnes jsem udělala krok, a to mi stačí.

Když jsem se ocitla na křižovatce mezi ulicí a prázdnem, všechno mi bylo jedno. Zasněžené město bylo tichou scénou pro chaos, který jsem měla na srdci. Vzduch voněl po spálených pneumatikách a páleném dřevu, když jsem si uvědomila, že potřebuju peníze. Je to vždycky o penězích – a já je neměla.

Na ulici se zjevil mar PHP6874616363657373, jakýsi podivný symbol, který hlásal, že zde něco není v pořádku. Lidi kolem mě si toho nevšímali, ale já jsem cítila, jak mi v žilách koluje adrenalín. Bez přemýšlení jsem se rozhodla to prozkoumat. Proč by mělo být něco takhle zvláštního a nikdo se o to nezajímal? Vzala jsem si svůj starý mobil a vyrazila.

Když jsem se dostala blíž, mar PHP6874616363657373 vyzařoval podivnou energii. Bylo to, jako když se na mě dívá celý svět. Zastavila jsem se a cítila, jak se mi zrychluje tep. Vzduch byl těžký, jakoby byl naplněný očekáváním.

Pak jsem to spatřila – malou skupinku lidí, kteří se kolem něj shromáždili. Všichni měli na sobě černé oblečení a v očích jim blýskal zájem. Odtud se ozývaly šepoty, které mě nutili přiblížit se. Chtěla jsem vědět, co se děje. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se vmísila do jejich kruhu.

Na konci setkání jsem zjistila, že mar PHP6874616363657373 je tajná značka pro nový druh undergroundového umění, které se skrývá v temných uličkách města. Dali mi šanci, abych se stala součástí jejich skupiny. Konečně jsem se cítila jako někdo, kdo má místo a smysl. Překvapivě jsem se ocitla v centru pozornosti – a to bez peněz a lásky. Takový byl život, a já byla připravená se mu postavit.