Černovláska.cz

Všechno začalo jedné mrazivé noci v opuštěné garáži, kde jsem se schovávala před světem. 3440 bodový systém byl v té době jen šuškání mezi lidmi, ale já věděla, že se něco blíží. Představ si, že máš možnost získat body za každou akci, kterou uděláš. Jaká ironie! Já, bez peněz a bez lásky, teď budu muset hrát hru, která mi může přinést buď vše, nebo nic.

Odešla jsem z garáže, vdechujíc vůni rezavého oleje a zaprášeného betonu. Každý krok byl jako výstřel do tmy. Na ulici už svítily neonové nápisy, které slibovaly bohatství a slávu, ale já věděla, že musím být opatrná. Prognoza blízké budoucnosti vypadala v té době temně, jako černá káva bez cukru.

Po pár dnech se mi podařilo načapat jednu šanci. Zjistila jsem, že existuje skupina, která bodový systém ovládá. Byli to drsní hráči, kteří se nezastavili před ničím. Srdce mi bušilo, když jsem se k nim přidala. Na stole ležely karty, a já jsem začínala rozkládat plán. Adrenalin mi šel do žil…

Bylo to jako tanec na ostří nože. Každý tah byl risk a já se musela naučit, jak přežít. Vzduch byl nabitý napětím, jako kdyby se svět zastavil, a já byla středem pozornosti. 3440 bodový systém byl mým klíčem k úniku, ale i mým vězením.

Na konci měsíce jsem zjistila, že se vše točí kolem důvěry. Všichni hráli hru, ale nikdo nehrál fér. A já? Já jsem si uvědomila, že místo bohatství jsem získala něco cennějšího. Chápala jsem, že láska a přátelství se nedají koupit za žádné body. To bylo překvapení, které jsem nečekala.

Tohle je příběh o tom, jak jsem se dostala k vstupenkám na Helenu Vondráčkovou. Nevěřila jsem, že bych mohla vyhrát. Třeba proto, že jsem poslední dobou vyhrávala maximálně tak v kartách, a to ještě s obrovským štěstím. Ale tohle bylo jiné. 3627 soutěž o vstupenky mi přišla jako poslední šance, jak se dostat k nějaké zábavě, zatímco kolem mě bylo jen šedé nic.

Celý den jsem procházela městem, v uších jsem měla šumění a na nohách roztržené tenisky. Připadala jsem si jako duch, co bloudí mezi lidmi, které nezajímá, jestli mám hlad nebo jestli mi praskla duše. Všude kolem mě se mísily vůně kebabů a čerstvě upečeného chleba a já se snažila na to nemyslet. Místo toho jsem si představovala, jak se šíleně bavím na koncertě, zatímco všichni kolem mě zpívají a tančí.

Večer jsem se posadila na starou lavičku v parku a v ruce jsem držela svůj mobil. Srdce mi bušilo jako blázen, když jsem zadávala číslo do soutěže. Soutěž o vstupenky – to znělo jako záchranná vesta. Zatímco jsem čekala na odpověď, obraz koncertu se mi vkrádal do hlavy. Helena, její písničky, ten pocit, že jsem součástí něčeho většího. Zastínila jsem to, co mi chybělo – lásku, peníze, všechno.

Den D. Zpráva na displeji. „Gratulujeme! Vyhrála jste vstupenky!“ Nejdřív jsem si myslela, že je to vtip. Ale ne, bylo to skutečné. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalín. Hlava mi třeštila, ale v tom chaosu jsem našla sílu. Našla jsem si šaty, co pamatují léta, kdy bylo všechno jinak, a vyrazila jsem na koncert. Černé vlasy mi vlály ve větru, pocit svobody byl úžasný.

Na koncertě, mezi šťastnými lidmi, jsem zapomněla na svět venku. Helena zpívala, a já se nechala unášet jejími melodiemi. A pak přišlo to překvapení – na pódiu se objevil její host. Byl to kluk, co mi včera v parku dal cigaretu. Zíral na mě, jako by znal mou duši. A já věděla, že tohle je začátek něčeho nového. Možná bez peněz a lásky, ale s jasně vytyčenou cestou. Koncert skončil, ale náš příběh teprve začínal.

Tak jo, včera večer jsem se ocitla na rozcestí. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou zažít něco šíleného. Na ulici jsem zahlédla 3619 soutěž o vstupenky na Paffendorf a to mě nenechalo chladnou. Kdo by nechtěl vidět tenhle zábavný chaos naživo?

V rušném městě jsem se proplétala mezi lidmi, kteří se smáli, pili a užívali si život. Já? Já jsem si musela vystačit s prázdnou peněženkou a hrstkou snů. Vzduch byl nasáklý vůní kebabů a kouře z cigaret. Všude kolem mě se rozléhaly hlasy, které se snažily přehlušit zvuk mé touhy po dobrodružství.

Rozhodla jsem se, že se pokusím soutěžit. Vzala jsem si telefon a začala psát na sociální sítě. „Kdo se chce přidat? Potřebuju parťáka na bláznivou jízdu!“ Netrvalo dlouho a přihlásilo se pár lidí, ale já chtěla víc. Chtěla jsem to udělat sama.

Vydala jsem se na místo konání soutěže. Bylo to v zapadlé garáži, kde se světla a stíny mísily s hudbou. Uvnitř bylo plno lidí, každý měl v očích jiskru touhy po vítězství. Atmosféra byla elektrizující. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se dostala k registraci. „Kdo ví, co se stane,“ pomyslela jsem si, když jsem se podepsala na papír.

A pak to začalo. Hlava mi třeštila, jak jsem se snažila splnit úkoly. Skákání přes překážky, házení míčů, a dokonce i tanec s neznámým klukem, jehož vůně byla jako směs čerstvého vzduchu a potu. Všechny tyto výzvy se mi zdály šílené, ale já se smála a užívala si to, jako bych konečně našla něco, co mi dává smysl. Ale pak, když jsem se blížila k cíli, jsem spatřila něco, co mi vzalo dech – vstupenky na Paffendorf byly pro mě na dosah, ale zároveň jsem si uvědomila, že to, co jsem hledala, nebylo jen v těch vstupenkách. Bylo to v té euforii a svobodě být sama sebou.

Tak jsem si vzala vstupenky a šla za zvukem hudby. Zjistila jsem, že láska a peníze nejsou to, co mě dělá šťastnou. Byla jsem drsná holka, která nakonec našla víc než jen lístek na koncert; našla jsem vnitřní svobodu, která mi chyběla. A to mi dává sílu jít dál.

Stála jsem na rohu ulice, kde se město potápělo do šera. Hlava mi hučela a já jsem si říkala, že dnešek bude jiný. Bez peněz, bez lásky, ale s dávkou adrenalinu. Představte si, že jste v barevné džungli neonů a vůní, které vás hned praští do nosu. To je moje město.

Vyrazila jsem na ulici, kde se dalo všechno. Byla jsem rozhodnutá, že udělám ze svého blogu Blogzine. Proč? Protože se mi to líbí. Když se cítíte jako drsná holka, něco se ve vás změní. Chci, aby lidé cítili, co prožívám. Vzala jsem si k srdci, že mé slova mají sílu. Začalo to jedním prostým nápadem.

Sedla jsem si do kavárny, kde se dalo najít pár podobných duší, které hledaly útěk. Káva mi voněla jako spálené sny a u stolu vedle mě seděl chlápek, co měl na sobě tričko s nápisem „Život je krátký“. Odpovídala jsem mu pohledem, co říkal: „Tak začni psát, co cítíš.“ Byl to impuls, který jsem potřebovala. Zmocnila jsem se klávesnice a začala psát. Slova se hrnula jako řeka.

Jak jsem psala, všechno okolo mě se rozmazalo. Zvuky, hlasy, to všechno se stalo šumem. Jen já a můj blog. S každým dalším odstavcem jsem cítila, jak se mi zvedá adrenalin. Chtěla jsem ukázat světu, co je uvnitř mě, jaké emoce mě trápí, jak vypadá život bez peněz a bez lásky. Každé slovo bylo jako náboj, který jsem vypustila do vzduchu.

A pak to přišlo. Na dveře kavárny zaklepal chlápek, který se tvářil jako by právě vylezl z nějakého akčního filmu. V ruce držel propisovačku a v očích plameny. Otočil se na mě a řekl: „Slyšel jsem, že píšeš. Chci, aby tvůj blog žil. Co takhle udělat zázrak?“ V tom okamžiku jsem si uvědomila, že jsem možná našla klíč k tomu, co jsem hledala. Tak jsem mu přikývla a začala psát příběh, který změní všechno.

Na konci dne jsem zjistila, že život je o odhodlání a strachu. Možná nemám peníze, ale mám příběhy, které můžu vyprávět. A každý příběh, který napíšu, se stává součástí mě. Takže, udělejte ze svého blogu Blogzine, protože život je příliš krátký na to, aby byl nudný. A co se stalo s tím chlápkem? Ten se stal mým největším fanouškem a navždy změnil směr mého psaní. Tak se na mě nezapomeňte podívat!

Byla jsem bez peněz a bez lásky. Všechno, co jsem měla, byly mé drsné názory a chuť na adrenalin. Když jsem slyšela o soutěži 3334 vyhrajte dárek, nezaváhala jsem. Byla to šance, jak se dostat z nudy a možná si i něco užít.

Všechno se točilo kolem malého, zapadákovského městečka, kde se soutěž konala. Všude kolem mě visely barevné plakáty, které slibovaly vzrušení a překvapení. Cítila jsem vůni popcornu a cukrové vaty, to mě vzbudilo. Oči mi zářily, když jsem se blížila ke scéně, kde se přehlídka konala.

Když jsem dorazila, byla tam spousta fracků a jejich rozmazlených ksichtů. Ale já? Já jsem si šla za svým cílem. Kolem mě se snášely výkřiky a smích, zatímco já jsem se drala vpřed. Soutěžní úkoly byly šílené, ale já jsem byla připravená. Skákat do bazénu se studenou vodou? Žádný problém. Vybírat z deseti hádanek? Tak to je moje parketa.

V průběhu soutěže jsem si začínala uvědomovat, že to není jen o výhře. Bylo to o adrenalinu, o té šílené energii, co se kolem mě točila. Každé kolo přinášelo nové a nové výzvy. Potila jsem se, smála se, a občas i nadávala, když jsem se dostala do úzkých. Ale to všechno mě hnalo vpřed.

Na konci dne, když už mi docházely síly a v očích mi tancovaly jiskřící hvězdy, přišlo finále. Byla jsem ve finálové dvojici, tváří v tvář soupeři, který se zdál být jako chlapec z pohádky. Já, drsná holka bez lásky, proti němu. Ale jakmile zazněl startovní signál, vše se rozplynulo. Vyhrála jsem! A co víc, dárek, který jsem dostala, byl víc než jen nějaká cetka – byl to voucher na víkendový pobyt v horské chatě. Kdo by to byl řekl?!

Když jsem se rozhodla, že vyrazím na Ukrajinu, nikdo mi nevěřil. „Děvče, to není místo pro drsné holky,“ říkali, ale já byla odhodlaná. Čekaly mě tam neobyčejné zážitky, které si žádaly odvahu. A tak jsem sbalila pár věcí do batohu a vyrazila.

Hned po příjezdu jsem se ocitla v chaosu. Ulice byly plné lidí, kteří se snažili prodávat vše možné, a vzduch voněl po smažených bramborách a koření. Měla jsem hlad, ale peněženka se mi jen smutně usmívala. Jídlo za pár hřiven se mi zdálo jako zázrak, ale nic takového jsem nenašla. Až pak jsem narazila na malý stánek, kde prodávali nepodstatné jídlo – a také něco, co vypadalo jako rakve.

„Co to má být?“ zeptala jsem se prodavače, který se na mě podíval s úsměvem. „To jsou rakve, ale vnitřek je plný lahodného jídla. Poobědváte v rakvi!“ Zasmála jsem se, ale pak jsem si to uvědomila. Proč ne? Vzala jsem si místo na jedné z těch rakví, uvnitř byla naskládaná jídla, která voněla jako domov.

Jak jsem tam seděla, kolem mě se shromáždil dav. Lidé se smáli a fotili si mě. „Dívka v rakvi!“ volali. Cítila jsem se jako celebrita, i když jsem neměla ani halíř. Bylo to osvobozující. Začala jsem jíst a lidé mi tleskali, jako bych byla na jevišti. Ten pocit byl k nezaplacení.

Po obědě mě prodavač pozval na skleničku vodky. „Jsi první, kdo tohle udělal!“ řekl. Když jsem se napila, začala jsem si uvědomovat, že v téhle zemi je všechno možné. Možná jsem byla bez peněz a bez lásky, ale v tu chvíli jsem měla něco mnohem cennějšího – svobodu a dobrodružství. A tak jsem si odnesla nejen skvělý zážitek, ale i nečekané přátelství. Ať už jde o život, nebo o jídlo, vždycky najdete způsob, jak se pobavit, i když sedíte v rakvi.

Jsem tady, na okraji města, s peněženkou prázdnou jako moje srdce. Dneska se to ale musí změnit. Město je rozsvícené neonovými barvami, vzduch je cítit po smaženém jídle a levném alkoholu. Mám v plánu najít Karla, kluka, co má něco, co chci. A to není láska, ale peníze.

Ubíhám ulicemi, v hlavě mi šrotují myšlenky. Kde jen toho Karla najdu? Slyšela jsem, že se pohybuje kolem 3877, nějakého podivného místa, kde se scházejí ztracenci. Tedy, já nejsem ztracená, já jsem drsná holka. A drsné holky mají plán.

Přicházím k místu, které se mi zdá jako střed vesmíru pro všechny, kdo se snaží utéct před realitou. Bary pulzují, lidé se smějí, ale já se nesměju. Mám v hlavě jen Karla. „Dohodli jsme se, že mi pomůžeš,“ vzpomínám si, jak mi to řekl. Jenže slova nic neznamenají, pokud za nimi nestojí skutky.

Vrazím do klubu, kde se hraje hudba tak hlasitě, že mi buší srdce. Rozhlížím se a náhle ho vidím – Karla, jak sedí v koutě s lahví piva v ruce. Jeho oči jsou jak dva plameny, co mi propalují duši. „Hej, Karle!“ volám a vím, že tu není prostor pro milosrdenství. Otočí se a v jeho pohledu je něco, co mě nutí jít blíž. „Mám pro tebe nabídku,“ říkám a cítím ten adrenalin, jak mi prolétá žilami.

Naše dohoda je jasná a jednoduchá. Karla potřebuji, ale on potřebuje mě. Rozjíždíme se na malou misi, kde se musí vyřešit pár starých účtů. Vzduch je prosycen napětím a já vím, že tohle bude jízda. A jak to už bývá, věci se zvrhnou, když se objeví někdo ze starého života. Všechno, co jsem budovala, se hroutí jako domeček z karet.

Na konci cesty, když se prach usadí, zjišťuji, že jsem se dostala na úplně jinou stranu, než jsem plánovala. Kde je ten Karel, co mi měl pomoci? A co já teď? Všechno je jinak, než jsem si myslela. Na stole leží peníze, ale já cítím jen prázdno. Když jsem chtěla získat svět, dostala jsem jen svoji vlastní halucinaci.

Drsné rozhodnutí

Jsem tady, v té špinavé hospodě v Topolné, s prázdnýma kapsama a nedostatkem lásky. Na stole před sebou mám jen zmačkaný papír a sklenici s levným pivem. Zrovna jsem se dozvěděla, že se koná soutěž o volňásky na Code Red, a jsem si jistá, že je musím mít. Představte si ten dav, tu energii, ten zvuk, jak se mi rozlévá v žilách. Chci to!

Vůně adrenalinu

Venku prší a já cítím jak mi kapky stékají po zádech. Dávám si poslední lok a odhodlaně se vydávám ven. Ulice jsou rozblácené, ale moje mysl je jasná. Všude kolem mě je cítit vůně mokré země a spálených pneumatik. Zároveň mi tu a tam prolétne hlavou vzpomínka na lásku, co jsem nikdy neměla, ale teď na to nemám čas. Musím vyhrát!

Hra na schovávanou

Při příchodu na místo konání soutěže mě zasáhne moře barev. Lidé se smějí, tančí a já se cítím jako outsider, který se snaží proniknout do jejich světa. Ale já nejsem z těch, co se vzdávají. Rozhlížím se a zjišťuji, že soutěžící hledají klíč k vítězství. Jenže já mám jiný plán. Musím se dostat na pódium, ať se děje, co se děje.

Útok na pódium

Srdce mi buší, když se dostávám k pódiu. Všichni se soustředí na soutěžící, ale já se nenechám odradit. Vybíhám dopředu a začínám vymýšlet strategii. Čím víc chaosu, tím líp! Mám v ruce banner s nápisem „3908 vyhrajte volňásky!“ a začínám skákat. Lidé se otáčejí a já cítím, jak mě energie davu pohání dál.

Překvapivý závěr

Když už to vypadá, že mě vyhodí, zaslechnu, jak někdo volá moje jméno. Vítěz je vyhlášen, ale já jsem se stala hvězdou večera. Cože? Já? Není to možné! Nejenže jsem se dostala na pódium, ale vyhrála jsem lístky na Code Red! S úsměvem na tváři se obracím k davu a křičím: „Děkuju, ale na lásku teď nemám čas!“ A tak odcházím, s volňáskama v kapse, bez lásky, ale s pocitem vítězství.

Tak co, máte odvahu jít za svým snem?

Byla jsem na dně. Žádné peníze, žádná láska, a přesto jsem se rozhodla, že se do toho pustím. Po ulicích jsem bloudila jako stín, s myšlenkami na to, jak se dostat na akci s Shaunem Bakerem. 3814 volných vstupů se mi zdálo jako záchranný kruh v moři zklamání.

Procházela jsem kolem neonových světel a pestrobarevných plakátů, které lákaly na party. Vůně cigaret, potu a alkoholu mě omamovala. Vždycky jsem měla ráda hudbu, která mi rozbušila srdce, a tentokrát jsem se rozhodla, že si to užiju, i když to znamenalo riskovat.

Našla jsem si místo, kde se scházeli ti, co chtěli vyhrát vstupy. Lidi mluvili o soutěži, a já jsem se přidala do davu. Adrenalin mi pumpoval v žilách. Každý z nás měl za úkol napsat báseň o svých nejtěžších chvílích. To se mi hodilo.

Moje slova byla jako ostré nože, ve kterých jsem sdílela všechny své pocity. Když jsem skončila, dav byl potichu. Pak se ozval potlesk. Byla jsem šokovaná. Možná jsem měla šanci. Přišlo mi, že jsem se konečně dostala na chvíli z toho šedého světa ven.

Až najednou, v tom vzrušení, jsem si všimla, že se ke mně blíží jeden z porotců. Jeho úsměv byl jako slunce, které procházelo mraky. Ale pak mi řekl, že vyhrává někdo jiný. Vztek mi vřel v žilách, ale místo toho, abych se vzdala, zakřičela jsem: „Ne!“ a rozhodla se, že se dostanu na tu akci, ať se děje cokoliv.

Hned poté, co jsem vyšla ven, uviděla jsem, jak se k mému stánku blíží Shaun Baker s úsměvem na rtech. Rozhodla jsem se riskovat a oslovila ho. „Mám pro tebe báseň!“ řekla jsem. A co se stalo? Získala jsem nejen volný vstup, ale i šanci na něco víc, než jsem kdy očekávala. Život je plný překvapení, stačí jen vyrazit do akce!

Tak jo, poslouchej. Život mi už dávno dal na frak. Bez peněz, bez lásky, ale s obrovským odhodláním. Představ si, že jsem se rozhodla podpořit projekt, co vymyslel ten týpek Zdeněk Troska. Zdravý život? Vypadá to jako pohádka, ale já jsem tady, abych se do toho pustila.

Když jsem poprvé slyšela o jeho nápadu na zdravý život, přemýšlela jsem, co to vlastně obnáší. Bylo to jako šílený sen, který jsem neměla šanci uskutečnit. Ale pak jsem si řekla, proč ne? Co mám ztratit? Tak jsem se přihlásila. Všechno kolem mne vonělo jako čerstvě upečené chleby, zatímco já jsem se s pocitem prázdné peněženky a prázdného srdce vrhla do akce.

Na první schůzce jsem seděla mezi lidmi, kteří vypadali jako by měli všechno. Zdravé smoothie, jasné úsměvy a nadšení. A já? Já jsem tam seděla v roztrhaných džínách, s rukama od barvy a vlasy jako hnízdo. Ale vnitřně jsem byla neohrožená. Když Zdeněk promluvil, jeho slova mě nakopla. „Musíme bojovat za zdraví!“ řekl s vášní, která se dala krájet. Tak jsem se postavila a řekla: „Já se nebojím!“

Na trénink jsem začala chodit pravidelně, ale ne jako ostatní. Já jsem se vrhla do toho po hlavě. Místo klidných cvičení jsem si dala pořádný výběh po okolí, s větrem ve vlasech a pocitem svobody. Každý krok mě dostával blíž k mému cíli, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, že mi něco chybí. Možná láska, nebo jenom přátelství? Ale já jsem to nevzdala.

A teď, po několika týdnech, jsem zjistila, že jsme se s ostatními stali partou. Všichni jsme se navzájem podporovali, smáli se a sdíleli radosti i pády. Ale pořád mi to nestačilo. Až jednou, když jsem se vrátila domů, našla jsem na stole dopis. Byl od Zdeňka, s pozváním na speciální akci. Ale co mě šokovalo, byla poslední věta: „Zdravý život může začít láskou, a já tě chci poznat blíž.“

Takže, co se stalo? Zdravý život, láska, nová parta? Možná se to zdá jako pohádka, ale já jsem se rozhodla jít za tím, co cítím. A teď, s novým odhodláním a možná i kouskem naděje, jsem připravená na další krok. Zdravý život je teď víc než jen projekt – je to nový začátek.