Černovláska.cz

Jsem černovláska, co se vydala na drsnou cestu. Bez peněz a bez lásky, ale s kouskem papíru v kapse. Dopis, který jsem napsala, měl vyřešit všechny moje problémy. Kdo by to ale řekl? Dělo se to takhle…

Tehdy jsem seděla na špinavém rohu ulice, s očima upřenýma na šedé mraky nad hlavou. Vzduch byl nasáklý smutkem, zatímco jsem se snažila vymyslet, co napsat. Problémový zákazník – to jsem si říkala, když jsem si uvědomila, že ten dopis bude muset být drsný, bez zbytečných keců.

Odešla jsem do místního internetového kafé, kde nabízel Wi-Fi i kafe, co chutnalo jako zředěný benzin. Každý úder na klávesnici byl jako výstřel do prázdna. 3439 – to číslo jsem opakovala, jak mantra. Bylo to číslo mého účtu, ale v ten moment to pro mě znamenalo víc. Bylo to číslo, které mě drželo na uzdě.

Pak se to stalo. Telefon zazvonil – starý, zrezivělý model, co jsem si koupila na bleším trhu. Na druhém konci se ozval chlapík s hrubým hlasem. „Tvoje zpráva, holka. Je to vážný. Přijď za mnou.“ Zkrátka, v ten moment jsem věděla, že musím riskovat. Vstala jsem, vrazila si do kapsy ten dopis a vyrazila do noci.

Na místě jsem našla opuštěnou budovu, co vypadala jako z hororu. Všude kolem mě byla černá tma a hnilobné pachy. Když jsem vešla dovnitř, stalo se něco nečekaného. Zase se ozval telefon a já zvedla sluchátko. „Dopis, co jsi napsala? Je to víc, než jen slova.“ Zmrazilo mě. Co to znamená? Zatímco jsem se snažila zorientovat, viděla jsem siluetu. A pak mi došlo, že ten dopis nebyl jen pro zákazníka. Byl to vzkaz pro mě samotnou. Moje rozhodnutí, moje budoucnost.

Na konci té noci jsem se rozhodla. Ten dopis změnil všechno. Moje problémy se nevyřešily, ale já jsem se rozhodla bojovat. Dopis nebyl jen o penězích nebo lásce. Byl to můj začátek. A tak jsem se postavila na nohy, připravená čelit světu. Kdo ví, co mě čeká?

Život na hraně

Slyšíte to? Ten zvuk, co se dere z repráků, šíleně zběsilý, jako by se snažil vzít mi poslední kousek rozumu. 2160. To číslo mi zní jako kód pro únik, ale já nejsem žádný bezdomovec. Jsem drsná holka, co se nenechá zlomit. Bez peněz, bez lásky, ale s nevyčerpatelnou chutí po akci.

Playback a já

Na tom pódiu, to je má scéna. Vím, že Samer Issa zpívá na playback, ale koho to zajímá? Hlavně, že je tam spousta lidí, co chtějí zapomenout. Cítím ten tlak, jak se na mě dívají, a já se usmívám. Všechno je to o představení. Černé šaty, co se mi lepí na kůži, a vůně cigaretového kouře, to je můj styl.

Ve víru tance

Skočím do davu, cítím, jak mě vlny tance unášejí. Každé pohybování, každé zakroucení boků je jako výstřel do tmy. Záblesky světel a hromada emocí, co se valí jako lavina. V tom momentě jsem královna, nikdo mi nemůže stát v cestě. Neřeším, co bylo nebo co bude, teď je čas žít naplno.

Nečekaná setkání

A pak ho spatřím. Postava, co se vymyká, dívá se na mě s ironickým úsměvem. Můj vnitřní alarm se rozsvítí. Je to on, ten kluk, co nosil zlaté řetězy a bezstarostnost. Přistoupí blíž, a já vím, že tahle noc se ještě neudělala. Jeho slova jsou jako jed, který mi zamořuje žíly. Playback se mění v realitu.

Odhalení

Najednou to všechno dává smysl. Ten kluk, co mi točil hlavu, se mi snaží říct, že za tím vším je pravda. Pravda, že jsme oba uvězněni v jakémsi bludném kruhu. Ale já? Já se nenechám chytit. Využiji tu chvíli k útěše. Všechno, co jsem dělala, mě dovedlo sem. A tak, s posledním úderem hudby, se rozhodnu nechat minulost za sebou. Život je o akci, a já mám v plánu napsat svůj vlastní příběh.

Všichni kolem mě se honí za svými snovými knihami. Kdo by to nechtěl? Ale já? Já mám jiný cíl. 3783 a já se na to dívám z pohledu drsné holky, co nemá ani pětník. Zatímco ostatní se snaží zaujmout, já se soustředím na to, co je podstatné – vítězství.

Na ulici je chladno, vzduch voní po sněhu a benzínu. Srdce mi buší, když se blížím k místu, kde se má konat soutěž. Magická padesátka – zní to jako něco, co bych chtěla mít. Ne, potřebuju to. Vzít si to, co mi patří. Když jsem tam dorazila, viděla jsem, jak se shromažďují lidé. Čím víc jich bylo, tím víc jsem cítila tu elektrizující atmosféru.

„Ty jsi ta drsná holka, že jo?“ zeptal se mě jeden kluk s vytetovaným drakem na paži. „Něco jako Batman, ale v sukních?“ Já se mu jen zasmála. „Nech si ty hloupé narážky. Jsem tady, abych vyhrála, ne abych se bavila.“ Když jsem se dostala do fronty, cítila jsem, jak mě ostatní sledují. Tlak byl obrovský, ale já jsem si nenechala nic líbit. Naopak, to mě hnalo dopředu.

Soutěž začala a já se soustředila. Když jsem se dostala k otázce, kterou jsem měla zodpovědět, nejprve jsem se zarazila. Co je to magická padesátka? Ale pak jsem si vzpomněla na knížky, které mám schované v garáži. „To je přece…“ Nahlas jsem to vyřkla a slyšela, jak se ostatní zasmáli. Jenže já jsem nedala na jejich posměch. Věděla jsem, že to zvládnu, a tak jsem se rozhodla risknout.

Když jsem vypadala jako královna, najednou se to celé změnilo. Na scénu přišla další soutěžící, která mi doslova vyrazila dech. Její úsměv a sebevědomí byly nezapomenutelné. „Tohle je moje soutěž,“ říkala, a já jsem se musela smát. Zjistila jsem, že v tomhle boji o knihu nejde jen o odpovědi, ale o to, jak moc si věříš. A nakonec jsem si uvědomila, že ta kniha není to, co mě žene kupředu. Je to touha po vítězství.

Když jsem vyhrála, vůbec jsem se necítila jako vítěz. Ale to, co se stalo potom, mě dostalo. Kluk s drakem mi přišel pogratulovat a řekl: „Myslel jsem, že jsi drsná holka, ale ty jsi ještě víc.“ A v tom okamžiku jsem si uvědomila – nemám peníze, nemám lásku, ale mám něco víc. Mám sílu a odhodlání, a to je to nejcennější, co si můžu vzít.

Úvod do světa tajemství

Seděla jsem na okraji města, na místě, kde se ztrácely sny a peníze byly jen papírky. Bylo mi jasné, že dneska to nebude obyčejný den. Zpráva o soutěži o čtyři detektivky mi přišla přímo pod nos, a já se rozhodla, že se do toho pustím, ať to stojí, co to stojí.

Vůně benzínu a kůže

Zahodila jsem cigaretu na špinavou zem a zamířila k místu, kde se scházeli všichni ti, co si hráli na chytré. Vůně benzínu, kůže a adrenalinu mi vletěla do nosu. Přesně to, co jsem potřebovala. Tohle místo bylo mým druhým domovem. Viděla jsem je tam, ti chlapíci v křivácích, s pohledem, co by rozřezal plech. Ale já? Já jsem nebyla z těch, co se lekají.

První kolo: Zkouška vůle

Oznámili, že první kolo soutěže začíná. Vytáhli z kapes čtyři zmačkané detektivky. Každá z nich měla své tajemství, a já jsem se rozhodla, že je odhalím. Vzduch byl naplněný napětím a já jsem cítila, jak mi srdce buší jako zběsilé. Moje ruka se bezděčně dotkla pistole ukryté pod bundou. Dneska to nebude sranda.

Pasáž z temného podsvětí

Vydala jsem se do zapadlé pasáže, která by mohla být skvělou kulisou pro kriminálku. Všude kolem mě se ozývaly tiché hlasy a šepoty. Barvy kolem mě se mísily – šedá, černá a krvavě červená. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem cítila, že něco není v pořádku. Najednou jsem stála tváří v tvář svému nejhoršímu nepříteli. Nikdo nečekal, že se tu objeví.

Finále: Hra na pravdu

Když jsem se konečně dostala k jádru věci, uvědomila jsem si, že soutěž nebyla jen o detektivkách, ale o přežití. Všichni jsme byli jen figurkami na šachovnici, a já jsem chtěla vyhrát. Ale pak přišlo překvapení. Ten, kdo byl mým nepřítelem, se ukázal být mým největším spojencem. V momentě, kdy jsem se snažila zachránit svůj krk, jsem se naučila, že přátelství se rodí na těch nejnepravděpodobnějších místech.

Byl silvestr, a já jsem měla jen pár korun v kapse. Město žilo, všude kolem mě blikaly neonové světla barů a kluby vyzařovaly zvuky smíchu a tance. Dneska jsem chtěla zažít něco víc, něco, co mi na chvíli zaplní tu prázdnotu.

Vstoupila jsem do jednoho z těch barů, kde se mísily vůně levného alkoholu a cigaret. Byla jsem tu, abych si užila, ne abych se trápila. U baru jsem si objednala vodku a snažila se přimět úsměv, i když na mě bylo vidět, že jsem bez peněz a bez lásky. Ale to mi bylo jedno.

V rohu jsem zahlédla partu lidí, jak se chichotají a popíjejí šampaňské. Záviděla jsem jim tu bezstarostnost. Představila jsem si, co by se stalo, kdybych se k nim připojila. Možná bych si mohla vzít na chvíli jejich radost, i když za to budu muset zaplatit. Rozhodla jsem se, že je oslovím.

Našla jsem si cestu k nim, a ani nevím jak, dostala jsem se do jejich víru. Všichni byli nadšení, někteří dokonce nabízeli skleničky. Silvestr se rozjížděl a já se cítila jako královna. Byla jsem v centru pozornosti, a to mi dodávalo sílu. Smíchem jsme oslavovali příchod nového roku, a já na chvíli zapomněla na všechny problémy.

Ale pak to přišlo. Někdo z party navrhl, abychom šli na afterparty. 7 silvestr – místo, o kterém jsem slyšela, ale nikdy tam nebyla. Bylo to riskantní, ale co jiného mi zbývalo? Tak jsem se rozhodla. Až teď jsem si uvědomila, že tahle akce mi změní život.

Na místě po pár minutách zjišťuji, že to, co jsem se snažila najít, je mnohem víc než jen zábava. Bylo to o spojeních, o lidech, kteří byli stejný jako já. A pak přišel ten moment. Někdo mi nabídl dohodu, která se zdála nevinná, ale já jsem věděla, že to bude mít následky. Následky, které jsem si nedokázala představit. V ten okamžik jsem věděla, že moje rozhodnutí může změnit všechno.

Teď sedím, vzpomínám na ten večer, a uvědomuji si, že jsem získala mnohem víc než jen pár skleniček. Naučila jsem se, co to znamená riskovat, a co všechno může následovat. 7 silvestr. V ten den jsem se znovu narodila, a přestože jsem bez peněz a lásky, mám v sobě sílu, kterou nic nezlomí.

Nečekaná akce

Byla jsem venku, ulice voněly po dešti, když jsem dostala tip na 3609 bacha na maskované policejní radary. Nevěděla jsem, co to přesně znamená, ale to mě nezastavilo. Potřebovala jsem peníze, a tohle mohlo být moje šance. Město se rozsvítilo neonovými barvami, a já jsem se cítila jako královna nočního života.

Tajné setkání

Sešla jsem se s jedním klukem z okolí, co měl prý informace. Byl to podivín, ale jeho tajemství mě fascinovalo. Seděli jsme na prázdném parkovišti, kouřili cigarety a on mi vyprávěl o tom, jak si policajti hrají na bohy se svými radary. Vysvětlil mi, jak se dá v noci přejet kolem a ani o tom nevíš. V jeho očích jsem viděla jiskru, která mě přiměla jít dál.

Plán v akci

Naše mise byla jednoduchá, ale nebezpečná. S jeho radami jsem začala plánovat. Vybavila jsem se starým autem, které jsem ukradla z garáže souseda. Bylo to malebné, ale rychlé. V noci jsme vyrazili, a já jsem cítila adrenalin, jak mi proudí v žilách. Město bylo prázdné, vzduch těžký po dešti a já jsem se soustředila na každou zatáčku.

Setkání s policajty

Přijeli jsme na místo, kde se prý policajti schovávali. Všude kolem stály jejich mašiny, a já jsem se cítila jako lovec. Srdce mi bušilo jako zběsilé, když jsem se snažila najít ten správný radar. Když jsem ho konečně spatřila, bylo to jako by mě někdo zasáhl bleskem. Měla jsem pocit, že jsem na vrcholu světa.

Překvapení na konci

V tu chvíli se ale něco zvrtlo. Zjevil se policista, který mě poznal z minulosti. Rychle jsem naskočila do auta, ale on už měl mobil v ruce. Nečekala jsem, že mě takhle dostane. Když jsem se podívala do zrcátka, viděla jsem, jak přijíždějí další auta. Vzduch byl náhle plný sirén a modrých světel. Srdce mi bušilo, když jsem si uvědomila, že ten kluk mě zradil. Všechno, co jsem udělala, bylo marné. Ale já nevzdávám, a tohle nebyl konec. Šlo o to, jak se dostat ven, a já jsem plánovala útěk, který nikdo nečekal.

Jsem tady. Noc je temná a já se toulám po ulicích, kde se neonové světlo z 3489 fotolabu mísí s vůní staré Coca Coly. Všude kolem mě jsou stíny, které mě sledují, ale já je ignoruju. Mám v kapse poslední drobáky a rozhodně je nehodlám utratit na nějaké blbosti. Ten fotolab je moje útočiště, místo, kde se schovávám před světem, který mi dal kopačky.

Vyrazila jsem tam s cílem. Chtěla jsem udělat pár fotek, které by mi připomněly, že i v téhle šedi může být něco živého. Nohy mě nesly rychleji, než jsem chtěla. Někde na rohu jsem narazila na popstar, co se snažila prodat svoje desky. Všichni kolem ní skákali, ale já jsem si ji nevšímala. Měla jsem to v plánu – vzít si pár snímků a zmizet.

Jakmile jsem vstoupila do fotolabu, zaplavila mě vůně chemikálií. Byl to známý zápach, ale dnes měl jinou příchuť – jakousi hořkost, která mě donutila se zamyslet. Když jsem se rozhlédla, viděla jsem spoustu lidí, kteří se snažili zachytit momenty, zatímco já jsem se snažila zachytit sebe samu. Coca Cola na stole se zvědavě usmívala, jakoby mi nabízela únik z reality.

Na stěnách visely fotky, které vyprávěly příběhy o láskách, ztrátách a snech. Když jsem se dívala na jednu z nich, něco mě oslovilo. Do mé hlavy se vkradl nápad – co kdybych se stala součástí jejich příběhů? Pak jsem si vzpomněla na tu popstar, co jsem viděla venku. Měla by být moje múza.

Vyběhla jsem ven, abych ji našla. Když jsem ji konečně spatřila, byla rozčarovaná a smutná. Přistoupila jsem k ní a řekla: „Hele, ty jsi skvělá. Pojď, uděláme pár fotek, které tě vrátí zpátky na vrchol.“ Její oči se rozjasnily a najednou jsme se ocitly v 3489 fotolabu – dvě bláznivé holky, které chtěly změnit svět. Jakmile jsme začaly fotit, uvědomila jsem si, že tohle je moje šance. Někdo z nás se probudí k novému životu. Ale co když to byla ona? V tom se ozval zvuk – rozbitá láhev Coca Coly na zemi. Všechno se změnilo.

Bylo to jedno z těch ráno, kdy se slunce snažilo prodrat skrze šedé mraky, ale já jsem na to kašlala. Vůně deště se mísila s benzínem a smogem z ulice. Zrovna jsem se vracela domů z noční šichty, z penězi v kapse, co bys našel pod kameny. Srdce mi bušilo jako splašené, ale nic jsem neřešila, protože jsem věděla, že dneska se něco stane.

Na rohu ulice, kde se potáceli bezdomovci a vyřvávali svoje příběhy, jsem zahlédla jeho. Zbynek Drda. Vždycky měl něco fascinujícího na sobě, něco, co mě přitahovalo jako magnet. Ale dneska to nebylo o něm. Dneska to bylo o mně. O síle, co ve mně dřímala a čekala na správný okamžik.

„Hele, zlato, co tady děláš?“ zeptal se, když jsem se přiblížila. Jeho hlas byl jako med, ale já jsem měla na jazyku ostré slovo. „Hledám něco, co mi změní život. A co ty?“ Odpověděla jsem s úsměvem, který skrýval mnohem víc, než jsem chtěla připustit. Bylo to jako v nějakém filmu. Zbynek a já, dva ztracení duše, co si chtěly ukrást kousek toho velkého světa.

„Mám plán,“ prohlásil a jeho oči zajiskřily jako drahé kameny. „Jdeme na místo, kde se dějí divné věci. Něco, co tě dostane z tohohle marasmu.“ Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Ten kluk měl něco zvláštního, ať už to byl jeho humor nebo ten neodolatelný nádech nebezpečí. Následovala jsem ho bez váhání.

Když jsme dorazili k opuštěné továrně, vzduch byl naplněn adrenalinem a vzrušením. Každý krok, co jsme udělali, byl jako výstřel z revolveru. Zbynek mi ukázal tajné vchody, rozbité sklo a staré stroje, co pamatují jiné časy. Měli jsme být opatrní, ale já jsem se smála, protože jsme byli naživu. Až do chvíle, kdy jsme objevili starý, zaprášený stůl, na němž ležela podivná kniha. Dali jsme se do čtení v hlase, a když jsme dočetli poslední slova, ozval se ohromný výbuch. Továrna se začala hroutit.

Utíkali jsme, ale Zbynek ztratil rovnováhu a spadl. Já jsem se otočila a v tom momentě jsem si uvědomila, že ten, kdo mě přitahoval, může být také můj konec. Chytla jsem ho za ruku a spolu jsme se dostali ven. Vyběhli jsme na ulici, kde nás oslnilo denní světlo. Dýchala jsem zhluboka a v tom jsem se na něj podívala. „Co teď?“ zeptala jsem se. Zbynek se usmál. „Teď jsme na začátku něčeho nového.“ A já jsem věděla, že tohle je teprve začátek naší cesty. A možná, jen možná, jsem našla něco víc než jen dobrodružství.

Tak jo, tak tady to je. 2297</b. To je číslo, které mi teď pořád vrtá v hlavě. Ale co to sakra znamená? No, začnu od začátku. Měla jsem jednu z těch bezcenných nocí, kdy se svět zdá jako šedá mlha a jediné, co mi zbylo, byla moje stará kola a touha po něčem víc. A pak jsem narazila na Samera Issu. Jeho jméno se mi vrylo do paměti jako tetování, co se nedá smýt.

Ten kluk měl v plánu dokoncit svůj videoklip a já mu chtěla pomoct. Bez peněz, bez lásky, ale se spoustou adrenalinu a potřeby být součástí něčeho většího. Místo, kde jsme se sešli, byla stará opuštěná továrna, plná pachu rzi a barev rozpadlých zdí. Bylo to jako vstoupit do jiného světa, světa, kde se sny stávají skutečností. Na podlaze ležely zbytky starého vybavení, které tvořilo dokonalou kulisu pro naše bláznivé nápady.

Samer byl energický, jeho oči zářily, když mi ukazoval, co všechno chce ve svém klipu zachytit. Hudba zněla všude kolem nás, a já cítila, jak se mi v těle probouzí touha po akci, po adrenalinovém šílenství. Byla jsem připravená na cokoliv. S každým záběrem jsem se cítila víc a víc jako součást jeho vize. 2297 – to číslo mi teď dávalo smysl. Bylo to datum, kdy se měl klip dokončit, a já měla pocit, že v tom mám prsty.

V noci, když jsme dodělávali poslední detaily, se vzduch naplnil napětím. Když jsme stáli před kamerou, slyšela jsem šum větru a cítila, jak mi srdce buší. Přesně v tu chvíli mě napadlo, co když tohle všechno není jen o Samerovi? Co když to je o mně? O tom, jak se ze šedého stínu stávám součástí barevného světa. O tom, jak se z prázdnoty rodí něco úžasného.

Pak to přišlo. V posledním záběru, když jsem se na něj podívala, viděla jsem, jak se v jeho očích zračí strach, a najednou jsem si uvědomila, že ten klip bude mít víc než jen vizuální podobu. A já, drsná holka bez peněz a lásky, jsem se stala součástí něčeho, co může změnit naše životy. 2297 – to číslo, co jsem si původně myslela, že je jen náhodou, se stalo symbolem naší odvahy a touhy. Nakonec, když jsme klip dokončili a já se rozhlédla po opuštěné továrně, věděla jsem, že jsem našla svou cestu, i když jsem začínala bez jakýchkoliv iluzí.