Černovláska.cz

Bylo to v roce 1979, kdy se stíny minulosti začaly stahovat nad mou duší. Město bylo zahaleno do šedé mlhy, zatímco já jsem se procházela uličkami, kde se mi ztrácela naděje, ale ne chuť do boje. Samer Issa? Kdo to proboha je? Pro mě to byl jen další jméno, které jsem slyšela ve zprávách. Ale teď, když jsem slyšela o jeho útěku, něco ve mně se pohnulo. Možná to byla touha po svobodě, nebo spíš touha uniknout z toho zatraceného místa, kde jsem se cítila jako v kleci.

Na ulici smrdělo spáleným olejem a z koutku se ozýval křik dětí, které si hrály s odpadky. Nejenže jsem byla bez peněz, ale láska mi byla cizí slovo. Život je svině, říkala jsem si, a přesto jsem se rozhodla vzít věci do svých rukou. Věděla jsem, že musím najít Samera, abych zjistila, co ho donutilo opustit svou zemi. Možná měl v plánu něco velkého. Možná bych se mohla přidat.

Proplétala jsem se mezi lidmi, jejichž tváře byly zamyšlené a prázdné. Kde bych ho mohla najít? Možná mi pomůže starý známý z krčmy, kde jsem často trávila noci, když jsem se snažila zapomenout na své starosti. Cítila jsem pach piva a cigaret, když jsem vešla dovnitř. „Samer!“ křičela jsem na svého kamaráda, který seděl v rohu. Jeho oči se rozzářily, když jsem mu vyprávěla o svém záměru.

„Myslíš, že ho najdeš?“ zeptal se, zatímco si naléval další sklenici. Jistě, že ho najdu. Samer měl plán, a já ho chci být součástí. Dny plynuly, a já jsem se dozvídala více o jeho útěku. Slyšela jsem, že se dostal na Západ. „Mohla bych to udělat taky,“ pomyslela jsem si, zatímco jsem sledovala, jak se lidé v krčmě smějí a užívají si života, zatímco já jsem si připadala jako stín.

Po týdnu hledání jsem se konečně dozvěděla, že Samer je v Berlině. Město plné možností, svobody a nových začátků. Našla jsem starou fotku jeho obličeje a srdce mi bušilo. „Teď nebo nikdy,“ řekla jsem si, a vyrazila na cestu. Když jsem dorazila, čekal mě šok. Samer byl v luxusu, o jakém jsem jen snila. Všechno, co jsem si přála, jsem viděla v jeho očích. A pak jsem se dozvěděla, že jsem byla jen součástí jeho plánu, že jsem byla jeho záznamem, nikoli jeho láskou.

V ten moment jsem si uvědomila, že láska, kterou jsem hledala, byla jen chiméra. Nikdy jsem ji neměla, a možná ani nepotřebovala. Otočila jsem se a odešla. Opustila jsem Berlín, místo, které bylo tak blízko svobodě, ale tak daleko od mého srdce. 1979 mi ukázal, že existují cesty, které vedou pryč, ale ne vždy vedou tam, kam bych chtěla jít.

Všechno to začalo v noci

Byla to jedna z těch nocí, kdy se město zdálo být prázdné, zahalené do temnoty. Svítilo pouze pár neonových reklam, které se odrážely v kalužích. Takhle jsem se procházela ulicemi, v kapse jen pár drobných a v srdci prázdnota. Černé tváře kolem mě, každý z nich měl svůj příběh, ale já jsem se soustředila jen na ten svůj.

3872 – číslo, které mi změnilo život

Když jsem se dostala k tomu baráku, věděla jsem, že tu bude něco jiného. 3872 bylo jako tajemná adresa, která mě přitahovala. Zastavila jsem se před dveřmi, zhluboka se nadechla a otevřela. Vzduch uvnitř byl těžký, smrděl po starém dřevu a něčem, co jsem nedokázala identifikovat. Byla jsem připravená na cokoliv.

Setkání s temnotou

V místnosti stál chlapík, jehož pohled byl tvrdý jako beton. „Co chceš?“ zeptal se, a já věděla, že tu není místo na kecy. „Pravdu,“ odpověděla jsem. Cítila jsem, jak mi srdce buší, a vzrušení se mísilo s nervozitou. Vzduch byl prosycen adrenalinem. On se usmál, ale ten úsměv mi naháněl hrůzu.

Hra s ohněm

Začal mi vyprávět příběhy o lidech, kteří přišli hledat pravdu a odcházeli s prázdnýma rukama. Všichni se snažili najít něco, co vlastně neexistovalo. „Ty seš ale jiná, viď? Ty se nebojíš,“ řekl a já se neubránila úsměvu. „Bojím se jen o to, co za tím je,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi v žilách koluje vzrušení. Možná jsem se dostala blíž, než jsem chtěla.

Překvapivý závěr

Vtom se zpoza rohu vynořil další chlapík, jehož tvář jsem znala. Byl to můj bývalý, ten, co mě nechal na holičkách. „Ty jsi tady? Proč?“ zeptala jsem se, ale on se jen zasmál. „Hledal jsem tě, abych ti řekl pravdu.“ A pak mi došlo, že ta pravda, kterou jsem tak usilovně hledala, byla vždycky přímo přede mnou – nikdy jsi nebyla sama.

Tohle léto bylo jiné. 3602 se mi vryl do paměti jako hit roku 2007. Každou noc jsem se procházela pod hvězdami, s tou písní v uších, ale bez jediného haléře v kapsách. Město vonělo po čerstvě upečených koblihách a já měla jen prázdný žaludek. Kde je láska? Všichni okolo se smáli, tancovali a já? Já jsem se jen ploužila jako ztracený duch.

Jednoho večera, když se slunce schovávalo za obzor, jsem narazila na skupinku kluků. Byli hluční a nespoutaní, s očima plnýma jiskřiček. „Hej, holka! Přidej se k nám!“ zvolal jeden z nich. Měla jsem chuť jim říct, co si o jejich „zábavě“ myslím, ale místo toho jsem se usmála a přidala se k nim. Vzduch byl prosycený cigaretovým kouřem a smíchem, a já se najednou cítila jako součást něčeho většího.

Tančili jsme na ulici, kde se 3602 rozléhalo z repráků. Každý pohyb byl jako výbuch energie, a já zapomněla na všechny starosti, které mě trápily. Oči kluků mě sledovaly, a bylo mi jasné, že se mi líbí. Ale pak, jak už to bývá, přišla realita. Chyběla mi ta pravá láska, ta, která by mi dala důvod se usmívat každý den.

Jedna z holek z party se na mě podívala a řekla: „Proč se tak mračíš? Žiješ jen jednou, tak si to užívej!“ Odpověděla jsem, že to bych chtěla, ale peníze na zábavu mi chybí. V tu chvíli se k nám přidali dva kluci s flaškami v ruce. „Tak pojď, koupíme ti drink!“ Vzala jsem si to, co mi nabízeli, ale stále jsem cítila prázdnotu.

Večer skončil a já se proplétala domů, s písní 3602 stále v uších. Když jsem dorazila, tvářila jsem se jako královna, ale uvnitř jsem věděla, že mě čeká další den plný boje. Pak mi došlo, že láska není jen o pocitech, ale i o přátelství a zábavě. A v tom okamžiku jsem si uvědomila, že ta pravá láska byla vlastně celou dobu kolem mě – v těch momentech smíchu a svobody, kdy jsem se cítila živá. Na konci toho léta jsem si slíbila, že se nenechám svázat jen touhou po něčem, co nemusím mít.

Na začátku byl chaos

Všechno to začalo jedné chladné noci, kdy jsem se toulala po městě. Měla jsem na sobě staré, roztrhané džíny a černou koženou bundu, která páchla jako zapomenutý hřích. Ulice byly prázdné, jen občas jsem zaslechla vzdálenou hudbu z nějakého baru. Byla jsem bez peněz, bez lásky, ale měla jsem něco, co většina lidí neměla – odhodlání. Chtěla jsem něco změnit.

Hlava plná nápadů

V tom okamžiku mě napadla šílená myšlenka. Co kdybych si vytvořila svého vlastního klona? Někoho, kdo by byl mým dvojníkem, abych mohla vniknout do světa, který zatím zůstal zavřený. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem do garáže, kde jsem si připravila své „nástroje“. Měla jsem pár starých součástek a dávno zapomenutý projektor. Všechno, co jsem potřebovala, teď bylo na dosah.

Falešný obraz

Po několika hodinách marného snažení se mi podařilo vytvořit něco, co vypadalo jako já. Byl to jen odraz, ale v tu chvíli jsem to brala jako vítězství. Klon byl bez emocí, bez pocitů, jen prázdná schránka. Vyrazila jsem na ulici, abych ho „ukázala světu“. Oblekla jsem ho do svých starých hadrů a vyrazila. Byl to adrenalinový výlet, který sliboval dobrodružství.

Na cestě za vzrušením

Na ulici jsem potkala partu kámošů, kteří mě znali. Klon byl dokonalý, nikdo si ničeho nevšiml. Společně jsme vyrazili do klubu, kde se z šedého světa stávalo barevné bludiště. Barvy, světla, hudba a vůně – všechno bylo intenzivní. Klon se choval jako já, ale já jsem si uvědomila, že je to jen maska. Zatímco já se snažila vypadat jako drsňačka, on byl jen bezduchý stín. Připadala jsem si jako ve snu, ale to, co přišlo, bylo mnohem víc.

Šokující odhalení

Když jsme se dostali na parket, začala jsem tančit. Klon se hýbal jako já, ale najednou jsem si uvědomila, že se mi to vymklo z rukou. Lidé kolem nás začali vnímat, že něco není v pořádku. Klon se začal chovat chaoticky, jako by měl vlastní mysl. A pak se to stalo – zíral na mě, jeho oči byly prázdné a najednou jsem cítila, že mě opouští. V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala chybu. Klon nebyl jen odrazem, byl mým nejhorším nepřítelem. Zmizel v davu a já zůstala sama, bez něj, ale s vědomím, že jsem se stala obětí své vlastní touhy po dobrodružství.

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy se slunce snažilo proniknout skrz špinavá okna mé garáže. Zrovna jsem se snažila najít nějaké levné jídlo, když mi do ucha vpadla melodie z rádia. 3437 celebrity foto – to bylo heslo, které mi znělo v hlavě jako záznamová smyčka. Nemohla jsem odolat.

Vyběhla jsem ven, s cílem najít ten podivný svět, který se skrýval za zdi mé špinavé garáže. Ulice byly plné barev, hluku a pachů. Vůně čerstvých pečiv, míchající se s pachem benzínu, byly jako magnet pro mou unavenou duši. Vzala jsem si pár drobných a vyrazila na lov.

Každý krok mě přibližoval k místu, kde jsem slyšela, že se scházejí celebrity. Foto 4 dil – to byl klíč, který jsem potřebovala. Davy lidí, křik a smích. Cítila jsem na sobě pohledy, ale to mi bylo fuk. Byla jsem drsná holka, a v tomhle světě jsem se chtěla ukázat.

Pak jsem to uviděla. Byla to ona – celebrita, kterou jsem znala jen z obrazovky. Zrovna se chystala na focení. Kolem ní byli fotografové, jako supi kolem čerstvého masa. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep, adrenalin mi tekl v žilách. Nebyla jsem tu pro lásku, ale pro akci.

V mžiku jsem popadla telefon a začala fotit. Každý záběr byl jako výstřel z pistole. Najednou se otočila, a naše pohledy se setkaly. 3437 celebrity foto – tohle byla moje šance. Usmála se, ale já věděla, že tady o úsměvy nejde. V tom okamžiku jsem pocítila, že mě něco táhne blíž. Pustila jsem se do davu, ale co se stalo dál? Když jsem se dostala k ní, zjistila jsem, že je to jen maska. Ta nádhernost skrývala temnou pravdu.

Na konci se ukázalo, že celebrita nebyla tak dokonalá, jak se zdálo. Všechno to byla jen hra světel a stínů. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem byla ta, kdo jí to ukázal. Odnesla jsem si víc než jen pár fotek – odnesla jsem si pravdu o slávě. A to je něco, co se nedá koupit.

Čau, tady drsná holka, co má tak akorát na to, aby přežila. Peněz mám jako šafrán, ale to mi nebrání v tom, abych si užívala každý den naplno. Dneska jsem se rozhodla prozkoumat, co se skrývá za jménem Samer Issa. Kdo to sakra je? Co tady proboha dělá?

Od rána jsem bloudila po městě, zatímco se kolem mě vznášel smrad z popelnic a špinavých ulic. Světla se odrážela od mokrého asfaltu, a já cítila, jak mi v žilách koluje adrenalin. O Samerovi jsem slyšela, že je to chlapík bez konkurence, a já mu chtěla ukázat, že drsná holka jako já se ho nebojí.

Procházela jsem se po zaplivané čtvrti, kde se scházeli ti, co mají něco za lubem. Vzduch byl prosycený vůní cigaretového kouře a rozpadlých snů. Odtud to vypadalo, že se blíží něco velkého. Pár kluků na rohu ulice si mě mělo všimnout, ale já jsem jim nevěnovala pozornost. Můj cíl byl jasný: najít Samera.

Po několika neúspěšných pokusech a pár drsných slovech jsem narazila na jeho lidi. „Samer je na místě,“ řekl jeden z nich s úsměvem, který měl v sobě víc lží než pravdy. Když jsem se dostala do jeho doupěte, místo abych se bála, cítila jsem se jako královna. Samer Issa seděl na židli s nohama na stole, jeho pohled byl jako oheň, co spaluje všechno kolem.

„Kdo jsi, že se tu pleteš?“ zeptal se sarkasticky. Odpověděla jsem mu tím, co mi leželo na jazyku. Mluvila jsem jako drak, žádné okořeňování. Moje slova ho zaujala, a najednou jsme se ocitli v rozmáchlé diskusi o tom, co znamená být bez peněz a bez lásky. Když jsem odcházela, Samerova tvář se rozjasnila, a já měla pocit, že jsem mu ukázala, co to znamená být drsná.

Na odchodu jsem se otočila. „Samer, jsi dobrý chlapec, ale nikdy nezapomeň, že já jsem ta, co nemá co ztratit.“ Vzduch byl nabitý napětím, a já se smála, když jsem viděla, jak se mění jeho výraz. V ten moment jsem si uvědomila, že i když nemám peníze ani lásku, mám něco, co ostatní nemají – odvahu. A to mi stačí. A kdo ví? Možná na mě ještě někdo čeká, kdo bude mít aspoň kus mého štěstí.

Bez peněz, bez lásky, ale s odhodláním

Včera jsem seděla na starém, rozvrzaném křesle v garáži, kde zdi dýchaly nostalgií a vzduch byl prosycen vůní oleje a prachu. Můj život byl jako z filmu – bez peněz, bez lásky, ale s duší bojovnice. A dnes? Dnes jsem se rozhodla, že se zúčastním soutěže, kde každý vyhrává. Jenže to nebyla obyčejná soutěž. Bylo to o kontaktních čočkách a já věděla, že musím uspět.

Ten správný adrenalin

Podívala jsem se na plakát, který visel na zdi garáže. 3714 soutěž o kontaktní čočky. Znělo to jako šílenství, ale já jsem byla připravená na všechno. Oblečená v černém, s drsným pohledem a odhodláním, jsem vyrazila do boje. Měla jsem v plánu vyhrát, ať to stojí, co to stojí. Když jsem dorazila na místo, viděla jsem davy lidí, kteří byli stejně nadšení jako já. Adrenalin v krvi, a já jsem cítila, že je to moje chvíle.

Všechno nebo nic

První úkol byl jasný – musela jsem projít bludištěm plným překážek. Smíchem a jekotem se ozývaly hlasy soutěžících, ale já jsem se jen soustředila. Každá překážka byla jako výzva, a já jsem je překonávala jako blesk. Cítila jsem, jak se mi rozproudila krev v žilách, jak se moje srdce rozbušilo. Všechno bylo najednou jasné – tady se rozhoduje. Tady se ukáže, kdo je kdo.

Nečekaný zvrat

Když jsem se dostala na poslední úsek, stálo tam jen pár lidí. Všichni se tvářili jako poražení, ale já jsem věděla, že to ještě není konec. Vzala jsem si poslední úkol – vyplnit otázku o tom, proč jsou kontaktní čočky lepší než brýle. Moje odpověď byla jednoduchá: „Protože s nimi vidíte svět jasněji, a ne jako skrze sklo.“ Publikum vybuchlo smíchem a já se usmála. Bylo to právě to, co jsem potřebovala.

Každý vyhrává – a já jdu dál

Na závěr jsem dostala odměnu – balení kontaktních čoček. Nečekaná výhra, ale co na tom záleží? Důležité je, že jsem si dokázala, že můžu vyhrát i bez peněz a bez lásky. A tak jsem vyšla ven, s úsměvem na rtech a s novým pohledem na svět. Ať už se děje cokoliv, já jsem drsná holka, která nikdy nevzdává. Život je jedna velká soutěž a já jsem vítěz!

Jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, ale s nezměrným odhodláním. Včera jsem narazila na nový videoklip od Korn. 3522 – číslo, které se mi vrylo do paměti. Dala jsem si to na sluchátka a pustila se do akce. Je to dost šílené, ale jak jinak se dostat z tohohle marasmu?

Včera, když jsem potkala tu partu kluků, co se scházejí v opuštěném skladu, něco mi říkalo, že bych měla jít dál. Vzduch byl cítit jako starý benzin a kouř. Kluci se smáli, pili levné pivo a já? Já jsem byla tam, abych jim ukázala, co znamená pořádný život. „Dneska večer to rozjedeme!“ prohlásila jsem.

Kluci se dívali, jako že jsem šílená, ale to mi bylo jedno. 3522 se mi v hlavě stále opakovalo, jako bych měla potřebu rozkrýt tajemství, které se ukrývalo v tom videoklipu. Hledala jsem inspiraci, a tak jsem vzala kluka jménem Marek a vyrazili jsme na výlet. Cílem bylo najít tenhle mystický kód, který sliboval dobrodružství.

Naše cesta nás zavedla do zapadlého klubu, kde se míchaly vůně potu a cigaretového kouře. Hudba duněla a já jsem se cítila jako v tranzu. „Tady to je!“ zvolala jsem, když jsme objevili malou místnost s neonovými nápisy a graffiti na zdech. Marek mě chytil za ruku, a já jsem v tu chvíli věděla, že tohle je ta pravá akce.

Jakmile jsme se dostali do centra dění, začalo se to nečekaně zvrhávat. Kluci vytáhli kytary a začali hrát jako o život. 3522 se stalo naším mantrou. Ale co to? Najednou se na podiu objevil zpěvák Korn, a já jsem myslela, že se mi to jenom zdá! Realita se rozpadla a já se ocitla uprostřed živého koncertu. V ten moment jsem si uvědomila, že jsem nebyla bez lásky – měla jsem lásku k hudbě a k téhle šílené partě, co mě přijala. Když se koncert blížil ke konci, Marek mi dal pusu a já jsem se usmála. Život je nevyzpytatelný, ale právě v tom je ta krása.

Všichni víme, že život není procházka růžovým sadem. Sedím v posledním baru na kraji města, kde jsem přežila tisíce rozbitých slibů a zklamaných snů. Kolem mě se ozývá smích a klapání skleniček, ale já vím, že do rána odtud neodejdu s prázdnou. Noc je mladá a já jsem připravená na akci.

„3499 buhvi pokrti hodiny,“ říkám barmanovi, když mi nalévá další sklenici. Je to moje tajná formule pro přežití. Vím, že vše, co potřebuji, je jít za tím, co mě žene vpřed. Představuju si, jak se čísla na hodinách mění, stejně jako já. Všechno se točí kolem momentů, které nás formují. A já chci mít kontrolu nad tím, co se děje.

Dnes večer se mi do cesty postavila skupina kluků, co se snaží vypadat drsně, ale já vím, že jsou to jen malí kluci v maskách. Jejich smích je povrchní, a já cítím vůni jejich levného kolínského. Hrají si na hrdiny, ale já mám jiný plán. Chci, aby se mnou hráli hru, kterou si sami neuvědomují.

Začíná to nevinně, když si jeden z nich sedne vedle mě. Jeho pohled je vyzývavý, ale já se usmívám, jako bych byla na všechno připravená. „Co děláš tady, holka?“ ptá se. „Co asi, čekám, až někdo konečně vezme vážně moji hru.“ Řeknu mu to přímo, bez obalu. Cítím, jak se atmosféra mění, jak se kluci začínají bát. Vím, že mají strach, a to mě baví.

V tu chvíli, když se mi podařilo zvrátit jejich hru, se bar naplnil napětím. Zatímco se kluci snaží přetvořit situaci, já se usmívám. „Hodiny tikají, pánové,“ říkám. „A já jsem ta, která určuje čas.“ Dívám se na jejich tváře, jak se střídají barvy, když si uvědomují, že to, co jsem řekla, je pravda. Není to jen hra, ale moje realita.

A pak, jak už to v takových chvílích bývá, se stane něco nečekaného. Dveře se otevřou a do baru vstoupí postava, kterou jsem nečekala. Můj minulý život v podobě dávného kamaráda, který mi připomíná, jak daleko jsem se dostala. „Co tady děláš?“ ptám se a cítím, jak se mi zrychluje tep. On se usmívá a já vím, že tohle je začátek něčeho nového. „Jsem tady, abych ti ukázal, že existuje víc než jen hrdinové ve tvé hře.“ A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, se znovu ocitám na křižovatce. Co si vyberu teď?

Jsem drsná holka z ulice, která nemá ani vindru. Všichni ti šéfové a lásky, co je má většina, mě nechávají chladnou. Můj život je jako rozbité sklo – ostré, nebezpečné, ale zároveň fascinující. A teď, teď se mi naskytla šance, která mi mohla změnit život. Psychoporadna s Kudlakovou. Všichni o ní mluvili, ale nikdo neřekl, co se vlastně stane.

Našla jsem si starou, opuštěnou budovu, která voněla zatuchlinou a kouřem. Po schodech jsem kráčela jako v nějakém hororovém filmu. Vzduch byl těžký a já si musela připadat jako v pasti. Ale co, já se nebojím. Kudlaková seděla za stolem, černé vlasy jí spadaly do tváře. Když jsem ji uviděla, dostala jsem pocit, že mě vidí skrz na skrz, jako by byla nějaká čarodějnice. Dala mi jasně najevo, že tohle nebude žádná procházka růžovým sadem.

Přišla jsem tam s myšlenkou, že mi možná pomůže. Ale co si budeme povídat, já nepotřebuju pomoc, potřebuju adrenalin. Kudlaková začala mluvit, ale já jsem ji nevnímala. Všechny její řeči o pocitech a emocích se mi zdály jako šum. Zaměřila jsem se na obrazovku, kde běželo video, jak v jiném světě lidé vyprávějí o svých problémech. Bylo to komické, a já jsem se začala smát. Když jsem se smála, smála se i Kudlaková. To mě překvapilo.

Najednou se to otočilo. Na videu se objevily moje příběhy, moje slova. Jak jsem se potýkala s neúspěchy a zklamáním. A pak ten moment. Když jsem si uvědomila, že to, co bych normálně skryla, mě vlastně dělá silnější. Kudlaková se na mě podívala a já najednou cítila, že mě chápe. Vzduch byl nyní naplněný něčím jiným – porozuměním.

Když jsem odcházela, měla jsem pocit, že jsem se změnila. Ale jak? Srdce mi bušilo, ale ne strachem, spíš vzrušením. Možná jsem našla něco cenného, i když jsem si myslela, že peníze a láska jsou to jediné, co v životě potřebuju. Stoupala jsem po schodech nahoru a zanechávala za sebou všechno, co mi bránilo jít dál. A pak jsem si uvědomila, že Kudlaková měla pravdu. Největší síla je v tom, přijmout sama sebe.