Byla jsem v tom malém městě, kde se o penězích jenom sní. Všechno, co jsem měla, bylo pár drobáků na dně kapsy a chuť zažít něco víc. Město mi vonělo jako staré dřevo, které pamět mělo víc než já. Život bez peněz je jako černobílý film, ale já jsem chtěla barvy. A tak jsem se rozhodla, že si je vytvořím.
Jednoho dne, když jsem se toulala po zaprášených ulicích, uviděla jsem skupinku kluků, jak se scházejí kolem bledého neonového světla. Vzduch byl prosycený vůní levného piva a cigaret. Tak jsem se k nim přidala. Měli plán – ukrást auto. Kdo by to nechtěl zkusit? Adrenalin mi bušil v žilách a já jsem věděla, že tohle je moje šance.
„Děvče, ty jsi šílená,“ řekl jeden z nich, když jsem se nabídla, že jim pomůžu. Odpověděla jsem mu, že šílenství je teď moje druhé jméno. Tak jsme se vydali na lov. Ulicemi jsem se proplétala jako kočka, smíchem jsme se snažili zakrýt nervozitu, která by se dala krájet. Každý krok blíž k autu byl jako tanec na dešti, každý zvuk byl jako hudba, která nám říkala, že jsme živí.
Když jsme dorazili k autu, moje srdce bušilo jako o závod. Kluci se rozhlíželi, jestli nás někdo nevidí. V ten okamžik jsem se cítila jako královna večera. Prst na zámku, klíč v ruce, a najednou jsem se ocitla v jiném světě. Nevěděla jsem, co s tím uděláme, ale věděla jsem, že tohle je jen začátek.
A pak, když už jsem si myslela, že nás nic nezastaví, slyšela jsem sirény. Adrenalin vzrostl a já jsem věděla, že je čas jednat. Kluci se rozprchli jako myši, ale já jsem zůstala. Možná jsem byla blázen, ale ne bez důvodu. Během několika vteřin jsem se ocitla tváří v tvář policajtům. Podívali se na mě, na mou hruď, a pak se rozesmáli. „Ty jsi ale drsná holka,“ řekl jeden z nich a já věděla, že mě nebudou zatýkat.
Na konci večera jsem se vrátila domů s prázdnýma kapsama, ale s úsměvem na tváři. Možná peníze nejsou všechno, ale takové dobrodružství, to se nedá koupit. A pak jsem si uvědomila, že ta šílená holka, co se nebála, je vlastně ta, která má vše.