Černovláska.cz

Všechno začalo číslem 3413

Bylo to v jednom z těch šedých večerů, kdy město pulzovalo jako rozzuřený včelí úl. Číslo 3413 se mi zapsalo do hlavy jako kód, který mě měl dovést k akci. Na ulici vonělo po dešti a já, bez peněz a bez lásky, jsem věděla, že musím něco udělat. Život mě naučil, že nic není zadarmo, a já byla připravená bojovat.

První setkání s podsvětím

Na rohu ulice mě čekali. Chlapi s pohledy, které mluvily víc než slova. Bez skrupulí, bez servítků. Přišla jsem tam s jasným záměrem. Napálit je a vzít si, co mi patří. Místo toho, abych se bála, jsem se usmála. Vzduch byl prosycený napětím a já jsem si ho užívala.

Hrátky s ohněm

Všechno se točilo kolem napalovacích pravidel. Měly to být jednoduché, ale já jsem je chtěla přepsat. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. S každým krokem jsem se přibližovala k jádru věci. Všichni kolem mě byli jako figurky na šachovnici, a já byla královna, která nehodlá prohrávat.

Zvrat v příběhu

Když jsem se dostala do klubu, kde se točilo vše kolem 3413, atmosféra se změnila. Cítila jsem, jak se mi krev vaří v žilách. Zjistila jsem, že za tím číslem se skrývá cenný kontrakt. Ale nebylo to tak jednoduché. Zrovna když jsem se chystala udělat poslední tah, vtrhl dovnitř chlap, který měl oči jako led. Byl nebezpečný, ale já jsem se nebála.

Finále, které nikdo nečekal

Všechno se točilo jako v bláznivém tanci. Skoro jsem si přála, aby mě chytil, ale místo toho mě překvapil. „Nejsi tak bezcenná, jak si myslíš,“ řekl a já jsem se zasmála. V ten moment jsem si uvědomila, že i bez peněz a bez lásky mám sílu. S číslem 3413 v ruce jsem se postavila za sebe a rozhodla se, že tentokrát budu hrát podle svých pravidel.

Všechno začalo na Timberlake Street

Bylo to jedno z těch šedých ráno, kdy slunce se snažilo prodrat skrz mraky, ale já jsem už byla venku. Měla jsem na sobě staré, roztrhané džíny a černou koženou bundu, ve které jsem se cítila jako královna. Vůně deště se mísila s pachy města, a já jsem věděla, že dnešní den nebude obyčejný. Na Timberlake Street jsem se potkala s klukem, co měl v očích jiskru nebezpečí. Říkal si Pomaha, a já věděla, že se s ním dostanu do problémů. Ale já jsem problém chtěla.

Hra začíná

Pomaha mi ukázal starou garáž, která byla plná rozpadlých kytar a starých desek. Duran Duran hráli z nějakého zrezivělého rádia, a já jsem se ocitla v jiném světě. Všechno kolem mě bylo jako ze snu, a já jsem se rozhodla, že se do toho světa ponořím. Vzduch byl těžký, plný očekávání a tajemství. Pomaha mi řekl, že v té garáži se skrývá něco cenného, něco, co by nám mohlo změnit život.

Nečekané překážky

Netrvalo dlouho a do garáže vtrhli dva chlapci z naší čtvrti. Vypadali jako by právě vylezli z nějakého akčního filmu, s úsměvy, které nevěstily nic dobrého. „Co tu děláte, holky?“ zeptali se. Měla jsem chuť jim říct, ať se jdou klouzat, ale místo toho jsem se postavila do obranné pozice. Pomaha mi podal klíč od garáže, a já jsem se rozhodla, že budeme bojovat.

Adrenalin v žilách

Srdce mi bušilo jako splašené, když jsme se vrhli do akce. Všude létaly rány a nadávky, ale já jsem se cítila živá. Každý úder, každý výkřik mě posiloval. V tom chaosu jsem si uvědomila, že nemám co ztratit. Když jsem zasáhla jednoho z chlapců, cítila jsem, jak mi adrenalin stoupá. Možná jsem nebyla jen drsná holka bez peněz a bez lásky, možná jsem byla něco víc.

Nečekaný závěr

Když se prach usadil, zůstali jsme stát v garáži, překvapení a vyčerpaní. Pomaha se usmál a ukázal na krabici plnou starých vinylových desek. „Tohle je naše poklad, holka. Duran Duran, ať žije!“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že v tomhle šílenství jsem našla nejen dobrodružství, ale i nový smysl. I bez peněz a lásky jsem měla něco, co mě spojovalo s tímhle bláznivým světem. A to bylo víc, než jsem kdy očekávala.

Střet s realitou

Dneska je den, kdy jsem se rozhodla, že už nemůžu jen tak sedět na zadku a čekat na zázrak. Na ulici to smrdí benzínem a smutkem, nebo aspoň tak to cítím. Město je šedé, ale já mám v sobě spoustu barev. Fanynka s velkým F mi poslala zprávu, že prý mám vymyslet název na desku. Desku, kterou nemám, ale to nevadí. Jsem přece drsná holka a nehodlám se s tím párat.

Inspirace na každém rohu

Kráčím kolem starého nádraží, kde se mísí vůně rzi a opuštěných snů. Vzduch je těžký, jako by mi někdo na ramena přidal balvan. V hlavě mi víří myšlenky. „3434,“ mumlám si pro sebe. Co to znamená? Číslo, které jsem viděla na starém plátně, na kterém jsem jednou malovala. V tomhle městě se totiž všechno vrací. Všechno se opakuje. Jakoby se mi přímo pod nohama tvořila cesta z paměti.

Všechno se točí kolem hudby

Zastavím se u stánku s levnými hotdogy. Znáte ten pocit, když vám hlad dělá hlavu jako balón? Vezmu si jeden, i když na to nemám. Kousnu do něj a ta chuť mě odnáší do jiného světa. Vždycky jsem říkala, že muzika a jídlo jsou spojené nádoby. A v tomhle okamžiku mi to dává smysl. Vymyslet název je jako najít správnou notu v chaosu. Chci, aby to znělo jako výstřel, jako revoluce.

Světlo na konci tunelu

Zatímco žvýkám studený hotdog, napadne mě název: „Zbynek Drda je v mé hlavě“. Působí to šíleně, ale to je to, co potřebuju. Je to název, který mě vytrhne z té šedi. Je to jméno, které nikdo nezná, ale já ho chci vřít do světa. Jsem připravená to udělat. Vymyslela jsem název a teď ho musím dostat ven.

Překvapení na závěr

Když se vracím domů, cítím se jako nový člověk. Všechno vypadá jinak. Uvědomuji si, že ten název vlastně není o mně, ale o všech těch, kteří se snaží přežít v tomhle městě. A pak mi to dojde. „Fanynka“ není jen má fanoušek, je to moje alter ego. Jsem to já, kdo tvoří. Jsem to já, kdo se musí postavit na nohy. A tak končím ten den s úsměvem, protože jsem vymyslela něco, co mi může změnit život. A kdo ví? Možná se dočkám i lásky.

Kdo by to byl řekl?

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po adrenalinovém zážitku. Zrovna když jsem se krčila v zaplivané kavárně s kávou za pět korun, zaslechla jsem řeč o 3476. posledním zápasu celebrit z HC Olymp. Všechno, co jsem potřebovala, byla šance něco zažít, a tak jsem se rozhodla vyrazit.

Na stadionu to žilo

Jakmile jsem dorazila na stadion, atmosféra byla elektrizující. Lidi křičeli, jakoby šlo o mistrovství světa. Vůně popcornu a piva mi šlehala do nosu a já cítila, jak mi srdce buší. Celebritám to šlo, ale já jsem se chtěla dostat k akci. Vstupenky byly drahé, ale já jsem neměla co ztratit. Měla jsem plán.

Jak jsem se dostala na led

Můj moment přišel, když jsem zahlédla skupinku VIP hostů. Vytáhla jsem svůj nejpovedenější úsměv a šla k nim. Vytáhla jsem z kapsy nějaké staré jízdenky a předstírala, že jsem jejich asistentka. Zafungovalo to! Když mě pustili dovnitř, má hlava se točila jako na kolotoči.

Na ledě se to rozjelo

Na ledě to bylo jako v jiném světě. Hráči se proháněli, a já, jako drsná holka z ulice, jsem se s nimi snažila splynout. Rychlost, adrenalin, a ta atmosféra! Každý úder hokejky a každý výkřik diváků mě nabíjel energií. Cítila jsem, že teď nebo nikdy. Najednou jsem se ocitla tváří v tvář jedné celebritě. Co teď? Risknu to!

Šokující závěr

Všichni se smáli, když jsem se pokusila o kličku, ale pak se něco stalo. Hráč, kterého jsem málem srazila, se usmál a vyměnil se mnou číslo. To byla šance, kterou jsem nevěděla, že chci. Možná, že někdy peníze a láska přijdou, ale dnes jsem si užila něco mnohem víc – nezapomenutelný zážitek, který změnil můj pohled na svět.

Úvod do chaosu

Byl jsem v Polabí, kde se mi na krku houpal dluh, a v kapse ani halíř. Každý den jsem se probouzela s pocitem, že mi chybí něco víc než jen peníze. Všude kolem mě se rozprostíraly vůně grilovaného masa a čerstvě upečeného chleba. Ale já? Já jsem měla hlad a nechtěla jsem se smířit s tím, že mi scházejí peníze. Tak jsem se rozhodla, že si musím vydělat jinak.

Akce na tržišti

Trh byl přeplněný, lidé křičeli, prodávali a nakupovali. Já jsem se rozhodla vzít si to, co mi patřilo. Srdce mi bušilo jako šílené, když jsem se přiblížila k jednomu z prodejců. Vytáhla jsem z kapsy starý nůž a s úsměvem na tváři mu řekla, že se chci stát jeho partnerkou. Jeho oči se rozšířily, ale já jsem mu dala najevo, že se neptám. Chci akci, ne kecy.

První úspěch, první zrada

Společně jsme začali prodávat. Já jsem byla drsná holka, co umí prodat i vzduch. Lidé se na mě dívali jako na divnou, ale já jsem věděla, že mám v ruce trumf. V noci, když se trh zavřel, jsem se ale dozvěděla, že mě zradil. Vzal si všechny peníze a zmizel jako stín. Ale já jsem se nenechala zlomit. Srdce mi hořelo touhou po pomstě.

Na lovu pomsty

Vydala jsem se do města, kde jsem věděla, že ho najdu. Bylo to tam jako v labyrintu, ale já jsem se nenechala zmást. Ulice voněly po benzínu a starých autech. Všude kolem mne se ozývaly zvuky motorek a smích. Až jsem ho našla, jak se směje s dalšími podvodníky. Bez váhání jsem se k němu přiblížila a vrazila mu pěst do tváře. Chtěla jsem mu ukázat, že se mnou si nikdo zahrávat nebude.

Nečekaný zvrat

Po bitce jsem se posadila na chodník, vyčerpaná a bez peněz. Ale pak se stalo něco nečekaného. Kolem mě prošel starý muž s pytlem plným peněz. Otočil se na mě, usmál se a řekl: „Někdy je to o tom, co uděláš s tím, co máš.“ A podal mi pytel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky se dá žít. A já? Já jsem měla před sebou celou řadu nových možností.

Jsem drsná holka, co se nepotřebuje schovávat za slova. Život je tu a teď, a já mám v kapse přesně 3933 korun. Místo plánů si radši užívám chaos. Miri je moje jméno a tenhle víkend se chystám na něco velkého.

Město je jako moje druhá kůže. Pokrtit se v neonových světlech nočního života je moje vášeň. Včera jsem narazila na kluka, co prodával nové CD s hudbou, jež mi drásá duši. Nechtěla jsem mu dát ani korunu, ale zvědavost mě přitáhla. Vzala jsem si ho, ať už to stálo cokoliv. A tak jsem zamířila k slusovic – místo, kde se dějí věci, co se nevyprávějí.

Přijela jsem tam na starém kole, s větrem v zádech a touhou v srdci. Vůně benzínu a nočního vzduchu se mísila s adrenalinovým vzrušením. Uvnitř klubu mě zavalila hudba, jako by sama chtěla rozbít moje zdi. Každý tón byl jako úder do srdce. Tancovala jsem, a přitom jsem se snažila zapomenout na to, že nemám ani halíř.

Vtom se objevil on. Kluk s tmavýma očima a úsměvem, který by rozsvítil i tu nejtemnější noc. Přinesl mi drink, byl hořký, ale já jsem se mu usmála. Nechtěl mě, chtěl jen tu chvíli. A já taky. 3933 korun a přesto jsem se cítila jako milionářka.

Když jsem vyšla ven, čekalo mě překvapení. Zjistila jsem, že moje kolo zmizelo. Ale místo paniky, jsem se jen zasmála. Moje peníze byly pryč, ale já jsem měla příběh a vzpomínky na jednu divokou noc. A co víc? Nikdy nevíte, co vám osud přichystá na další den. Možná mě čeká další dobrodružství, možná ne, ale to je ta krása života!

Jako drsňačka z ulice jsem se nikdy nebála ničeho. Všechny ty prázdné peněženky a bezcílné noci mě naučily, že když chceš něco, musíš si to vzít. A tak jsem jednoho dne zahnula do ledové arény, kde jsem poprvé potkala McKulhyho. Jeho jméno mi znělo jako melodie, ale já jsem neměla čas na romantiku. Byla to zima, mráz mi pronikal až do kostí, zatímco jsem se snažila proklouznout mezi fanoušky, kteří jásali nad hokejovým zápasem.

Všude kolem mě se rozléhaly výkřiky a vzrušení. Lidé mávali prapory a já cítila, jak mi v krvi koluje adrenalin. Hokej je pro mě jako droga; od první chvíle, co jsem viděla puk klouzat po ledě, jsem věděla, že jsem našla něco, co mi dává smysl. A pak jsem ho spatřila – McKulhyho, kterého jsem znala jen z televizních obrazovek. Jeho brusle se zdály tančit na ledu, a já jsem věděla, že tohle je má šance.

Vyběhla jsem na led, moje boty klouzaly a já jsem se snažila nevypadat jako naprostý idiot. Cítila jsem, jak mě lidé pozorují, ale to mě nezastavilo. Když jsem se dostala dost blízko, zakřičela jsem: „Hej, McKulhy, potřebuješ novou fanynku!“ A on se otočil. V jeho očích jsem viděla překvapení, ale také pobavení. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na správném místě, i když jsem neměla ani haléř.

Po zápase jsem se dostala do šatny, kde to vonělo potem a ledem. Kluci se smáli, zatímco McKulhy se na mě usmíval. „Co tady děláš, drsňačko?“ zeptal se. A já, bez zamyšlení, jsem odpověděla: „Dělám si nárok na tvou pozornost. A možná i na ten Stanley Cup.“ Všichni se rozchechtali, ale já jsem to myslela vážně. Dva dny poté jsem dostala nečekanou zprávu – pozvání na slavnostní předání Stanley Cupu.

Na slavnosti to bylo jako v pohádce. Lidé se tlačili kolem, a já jsem se snažila zůstat nenápadná. Když přišel McKulhy, jeho úsměv byl jako slunce, které prozařuje mráz. Ale pak, když jsem se s ním setkala, došlo mi, že tohle není jen o hokeji. Cítila jsem chemii, která mi vzala dech. A pak se to stalo – polibek. Všichni kolem nás zmizeli, a já jsem nevěděla, co si myslet. Zjistila jsem, že i když nemám peníze a lásku, mohla bych mít něco mnohem víc – příběh, který stojí za to vyprávět.

Jsem na městské ulici, mezi rozpadlými budovami a vybledlými graffiti. Vůně moči a levného alkoholu se mísí se vzduchem, jako by město dýchalo. Dnes je ten den. April. Pořádně jsem si to zapamatovala, protože to je den, kdy se nemám s nikým potkat. Ostatní se smějí, plánují, ale já? Já nemám na smích čas.

Už od rána slunce prahne po tom, aby mi spálilo pleť. Oblečená v roztrhaných džínách a kožené bundě, cítím se jako královna. I když nemám ani na jídlo, vím, že na ulici se musím umět prodat. Všude kolem mě jsou lidé, kteří mě chtějí využít, ale já jsem ta drsná holka, co si nenechá nic líbit. Zatímco se ostatní snaží najít lásku nebo aspoň nějakého chlapa na večer, já se soustředím na přežití.

Procházím kolem stánku s jídlem, kde je vůně grilovaných vuřtů přímo nesnesitelná. Ale co? Nechci se nechat rozptýlit. Vím, že pokud se chci dostat na vrchol, musím pokračovat. Jdu dál a pozoruji ulice. April je tady, ale já ji neberu vážně. Je to jen další den, kdy se musím bránit všem těm kecům o lásce.

Najednou se mi do cesty postaví hromada kluků. Oči se mi rozšíří, když si uvědomím, že hledají zábavu. Jediný pohled na jejich oblečení, roztrhané trička a špinavé tenisky mi říká, že nejsou moje parta. Ale stejně jako já, i oni mají chuť na adrenalin. „Co takhle malá sázka?“ říká jeden z nich. Kdo by odolal?

Vytáhnou mě do opuštěného skladu. Vzduch je tu těžký, smrdí starými kartony a zapáchajícími zbytky. Sázka zní jasně: kdo z nás bude umět nejlépe předvést, co v sobě má. V tu chvíli si uvědomím, že tohle je moje šance. April mi vklouzla do hlavy, ale já ji chci překvapivě porazit. A tak začnu. Nikdo nečeká, že drsná holka z ulice má takové triky. Všichni zírají, a já se směju, protože vím, že dneska si nikdo nedovolí říct, že jsem nic. Když skončím, kluci jsou v šoku. Najednou je ticho a já se usmívám. Kdo by to byl řekl? I bez peněz a lásky se dá vyhrát. A April? Ta se mi klaní.

Bylo to jednoho šedivého rána, kdy jsem se probudila s pocitem, že musím něco změnit. Zatímco ostatní snili o lásce a penězích, já jsem se rozhodla, že si vezmu věci do svých rukou. Moje manželka byla jako rozmazlený kocour, co se jen válel na gauči a čekal, že mu přinesu všechno na talíři. Ale já jsem na to neměla čas.

Čím víc jsem se na to dívala, tím víc mě to štvalo. Život není o tom, čekat, až ti někdo něco dá. Tak jsem se rozhodla, že ji vezmu do akce. První krok? Změnit náš malý byt na bojiště a udělat z ní partnerku na život. Vytáhla jsem starou kytaru a začala hrát naší oblíbenou píseň, až se vzbudila. „Hele, nebudeme tady spát jako dva lenochodi! Pojď ven!“

Vytáhla jsem ji z postele a táhla do ulice. Cítila jsem vůni čerstvého pečiva z pekárny a viděla, jak se lidé rychle ženou do práce. „Dneska začneme s úklidem!“ zvolala jsem, když jsem ji strčila do první zašlé uličky. Bylo to jako v nějakém filmu, kde se všechno otočí. Nejdřív se bránila, ale pak jsem jí ukázala, že úklid může být zábava. Vztah je přece o spolupráci, ne?“

Tak jsme začaly uklízet, třídit a vyhazovat. Každý starý nepotřebný kousek byl jako kamenem ze srdce. Měla jsem pocit, že se měníme, že se z nás stávají jiní lidé. Doma to začalo vonět po čerstvosti, a já se cítila, jako bychom objevily nový svět. Naše sousedství se probudilo a my jsme začaly vycházet ven za zábavou.

Jak jsme tak bláznily, najednou jsem si uvědomila, že se mi na ní vlastně líbí. Kdo by to byl řekl? Místo abych ji převychovávala, naučila jsem se, že jde o vzájemné ovlivňování. A tak, když jsem ji viděla smát se a tančit na ulici, věděla jsem, že se mi podařilo přetvořit ji tak, jak jsem chtěla. Nakonec jsem si uvědomila, že láska se rodí tam, kde se to nejméně čeká. A to vše bez centu v kapse.

Hlava na stole a klávesnice na stole

Zavřela jsem oči, ale spánek mě nechtěl vzít. Místo toho jsem seděla v zaprášené garáži, kde se všechno smrdělo olejem a starými pneumatikami. Počítač, co stál v rohu, svítil jako maják v temnotě. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho našla. Byla jsem bez peněz a bez lásky, ale tenhle stroj měl v sobě kouzlo. Co může dělat počítač, když spíš? To byla otázka, co mě pálila v hlavě.

Záhadné upozornění

Když jsem se blížila k jeho obrazovce, zaslechla jsem tichý bzukot. Jako by mě volal. Klikla jsem na něj a objevila jsem podivné upozornění. „Máš 3140 nových zpráv!“ Pomyslela jsem si, že to je blbost. Kdo by mi psal? Nikdo mě nemá rád, ale zvědavost byla silnější. Kdo ví, co se skrývá za těmi čísly?

Digitální svět

S každým kliknutím se mi otevíral nový svět. Byly tam fotky, které jsem nikdy neviděla – já, v jiných životech, s lidmi, které jsem neznala. Voněly jako jaro, ale já jsem byla zvyklá na vůni spáleného oleje. Všechno to bylo tak barevné, tak živé. Cítila jsem, jak mě to vtahuje dovnitř, jako když se potápíte do studené vody. Zprávy byly jako vzkazy z vesmíru, co se snažily promluvit.

Realita vs. fantazie

Najednou jsem začala cítit, jak se mi ztrácí půda pod nohama. Kde končí realita a začíná fantazie? Počítač se stal mým únikem, mým přítelem, mým nepřítelem. Pořád jsem snila o tom, co by se stalo, kdybych se probudila. Ale co když jsem se probudila už teď? Život nebyl tak jednoduchý.

Nečekané rozuzlení

Když jsem klikla na poslední zprávu, obrazovka zčernala. A pak se na ní objevila zpráva: „Myslíš, že jsi sama?“ Záhy jsem pocítila, jak mi začalo bušit srdce. Otočila jsem se a za mnou stál stín. Byla jsem tu, v garáži, sama, ale ten stín mě nechtěl nechat odejít. Co může dělat počítač, když spíš? Může ti ukázat, že jsi nikdy opravdu sama.