Černovláska.cz

Rádio v pozadí

Sedím na starém, rozvrzaném křesle, které pamět pamětníků, a poslouchám rádio. Hlas moderátora se valí z repráků jako staré dobré víno. Mluví o penězích, o lásce, o snech. Kde jsou ty časy, kdy jsem i já snila? Teď se mi do snů vkrádá jen šedá realita, natažená jako rybářská síť kolem mých nohou. Peníze? Na co? Abych si koupila další zklamání?

Ulice, které nemají konce

Venku prší. Ulice se lesknou jako mokré zrcadlo, a já jsem v tom odrazu jen malá postava s propoceným tričkem a roztrženými kalhotami. Jdu si to štrádovat k místnímu bistru, kde si mohu za poslední drobné koupit kávu. Cítím vůni čerstvě mletých zrn, ale ta mi připomíná jen to, co nemám. Nikoho nezajímám. Nikoho nezajímá, že jsem tady, že bojuju s tímto nezáživným životem.

Setkání s tajemným neznámým

Na rohu ulice zahučí motorka. Jsem zvědavá, kdo se pod helmou skrývá. Otočím se a spatřím ho – vysokého, s očima jako led. „Peníze jsou jen papír,“ říká s úsměvem, který by mohl zabít. Pozve mě na jízdu. Chci si užít chvíli, zapomenout na to, co mě trápí. Přesně v ten moment necítím strach, jen adrenalin.

Adrenalin a chaos

Jsme na silnici, vítr mi šlehá do obličeje jako bič. Město se rozplývá v barevných proudech světel. Cítím se volná, jako pták, který konečně vylétl z klece. Navštívíme pár barů, kde se smích a hudba mísí s alkoholem. Ve vzduchu je cítit pot a touha. Ale ten neznámý zůstává stále tajemný.

Všechno se mění

Když se vrátíme domů, srdce mi buší jako šílené. Cítím se jako královna noci, ale ráno mě čeká krutá realita. Ten neznámý se tváří jako hrdina, ale já vím, že žádný zázrak se nekoná. Peněz mám pořád stejně, a lásku jsem nenašla. A pak mi dojde, že jsem vlastně vděčná. Prožila jsem něco, co mě na chvíli osvobodilo. Všechno je, jak má být – až na ten jeden zvrat. Když se chci rozloučit, on mi vnutí do kapsy lístek. „Zavolej, až budeš potřebovat víc než peníze.“ Co to znamená?

Nečekaná naděje

V ten moment se mi v hlavě rozsvítí. Možná na mě čeká něco víc než jen peníze a láska. Možná, že ten neznámý je klíčem k mému novému začátku. A tak, ačkoliv nemám nic, mám aspoň tu naději. A to je víc, než co jsem měla předtím.

Tak, co se stalo ten večer, na který nikdy nezapomenu? Všechno začalo v zaplivané putice, kde jsem si dala housku s uzeným masem a šíleně silnou pálenku. Vzduch tam byl nasáklý kouřem, vůní levného piva a potu. Přesně tak, jak to mám ráda. Místo, kde jsem mohla být sama sebou, bez zbytečných keců.

Najednou, když jsem se snažila pohnout a vyrazit ven, vtrhli dovnitř celebrity z nějakého trapného pořadu. Hlavní hvězda měla na sobě tolik make-upu, že vypadala jako strašidlo. A já? Já jsem si říkala, že bych je mohla trochu provokovat. Přece jen, co je to za hrdinku bez špetky odvahy?

Šla jsem k nim a s úsměvem na rtech jsem zavolala: „Hele, co tu děláte? Snad nemáte v plánu se tu válet v blátě jako my normální lidi?“ Když se na mě podívali, v očích jim probleskla směsice překvapení a pobavení. Věděli, že na tohle nejsou zvyklí.

S nimi byla i parta bláznivých fanoušků, kteří se připojili k našemu malému divadlu. Chtěli selfie, ale já jsem chtěla akci. Tak jsem je vzala k sobě, do nočního města, které bylo pokryté neonovými barvami a vůní nočního života. S každým krokem jsme se blížili k tajemnému, opuštěnému domu na konci ulice.

Nikdy bych nečekala, že ten dům má v sobě něco magického, ale jak jsme tam dorazili, všechno se změnilo. Vzduch byl chladný a tichý, ale najednou se ozval podivný šramot. Naše tváře byly osvětlené záblesky z telefonu a já jsem se rozhodla, že to zjistím. Otevřela jsem dveře a… zjistila jsem, že uvnitř se schovávají skutečná strašidla. Ale místo toho, abychom utekli, jsme se začali smát a tančit, jako by to byl náš poslední večer na světě. A tak jsme se stali součástí legendy, která se vypráví dodnes. Jenže to, co jsem nečekala, bylo to, že jsem se stala součástí jejich rodiny. Takhle jsem se postavila tváří v tvář svému strachu a zjistila, že někdy je to nejlepší, co můžeš udělat.

Úvod do chaosu

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky a s prázdnou ledničkou. Hlad byl mým jediným přítelem. Někde v hloubi duše jsem věděla, že je čas na změnu. Dietbox zněl jako zachránce, ale v mojí situaci to mělo být spíš jako vtip.

První pokus

Jednoho dne jsem se rozhodla, že si objednám ten nesmyslný dietbox. Bylo to drahé, ale co jiného mi zbývalo? Když mi kurýr přivezl krabici plnou barevných potravin, cítila jsem se jako královna. Zelené saláty, červené rajčata, a vonící bylinky – vše krásně zabaleno. Hlad v břiše mi šel na nervy, ale s každým soustem jsem cítila, jak se měním.

Chutě a touhy

Když jsem se pustila do jídla, chuť byla neuvěřitelná. Zelenina křupala, jak jsem ji žvýkala. Ale co je to za zázrak bez pořádného masa? Hlad po bílkovinách mě přivedl k šílenství. V noci jsem snila o steakách, voňavých pizzech a burgeru, který se mi rozplýval na jazyku.

Překvapení na obzoru

Dny ubíhaly a já se snažila vydržet. S dietboxem jsem se cítila silnější, ale zároveň mi chyběla ta pravá chuť života. Když jsem se procházela kolem fast foodu, v nose mi uvízl ten známý opojný zápach. Zastavila jsem se, zavřela oči a zasnila se.

Odvážné rozhodnutí

Najednou jsem se rozhodla. Bez přemýšlení jsem vešla dovnitř, objednala si burger, hranolky a colu. Všechno, co jsem dřív milovala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že dieta není jen o jídle, ale také o tom, jak se cítíš. S každým soustem jsem se smála nahlas, protože jsem si uvědomila, že jsem se nikdy neměla měnit. Život je příliš krátký na to, abych se trápila zapovězenými chutěmi.


A tak jsem si vzala poslední sousto a s úsměvem na tváři jsem se vrátila zpět do svého světa, plného barev a vůní, kde jsem nebyla jen drsnou holkou bez peněz, ale ženou, která ví, co chce.


Takže pokud se cítíte na dně, nezapomeňte – někdy je lepší jít za svými touhami než se trápit dietami.

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky. Moje jméno nikdo nezná, ale tvrdě se biju za své místo ve světě. Dneska se mi do rukou dostal Robbie Williams a jeho nová deska. Představ si, že jsem se ocitla na jeho koncertu v malém klubu, kde se to hemží lidmi, co mají v očích oheň.

Už od začátku to vypadalo jako pořádná jízda. Hlava mi třeštila a vzduch byl prosycený vůní potu a alkoholu. Bassová linka mě praštila do hrudníku jako malá rána pěstí. Cítila jsem, jak se mi zvedá adrenalin a moje srdce bije v rytmu jeho písniček. Nechal jsem se unášet, jako bych byla v nějaké hypnotické transu.

Každé Robbieho slovo mě pálilo na duši. Zpíval o lásce, o zklamání, ale já to cítila jinak. Pro mě byl ten kluk na pódiu hrdina, co se mi snažil ukázat, jak se dá žít bez ohledu na všechno ostatní. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny svoje problémy. Započala jsem bitvu na tanečním parketu s jedním fešákem, co měl na sobě koženou bundu a úsměv, který by mohl zlomit i tu nejtvrdší holku.

Jak jsme se točili a skákali, z ničeho nic do mě vrazil a já se ocitla na zemi. První myšlenka? Ty vole, co to bylo? Ale když jsem se podívala nahoru, viděla jsem jeho oči. Nejen oči, ale i pocit napětí. Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomila, že se zábava teprve rozjíždí. Vytáhla jsem se na nohy a místo omluvy jsem mu vrazila do ruky Robbieho CD. „Co, máš na něj stejný názor?“ zeptala jsem se s úsměvem.

Na konci večera, když jsem si myslela, že už jsem zažila všechno, co se dalo, mi ten fešák dal na rozloučenou lístek. Na něm stálo: „Pojď si poslechnout novou desku Robbieho Williamsa, odhalíme tajemství, které změní náš svět.“ Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Kdo ví, možná se mi podaří najít tu lásku, po které jsem tak toužila, a nebo se aspoň pořádně pobavím. Co na tom, že jsem bez peněz? Ve světě, kde se všechno zdá být ztracené, je pořád prostor pro dobrodružství.

Nejlepší love songs? Rozhodně ne pro mě!

Jsem drsná holka z ulice, co nemá peníze a ani lásku. Všechno kolem mě je šedé – město, lidi, vzduch. Všichni se snaží najít štěstí, ale já? Já jsem si zvykla na to, že láska je jen pohádka pro ty, co mají na růžové brýle. Tak, když jsem slyšela, že Michal David vydává nové album s „nejlepšími love songs“, musela jsem se tomu zasmát. Co já vím o lásce? Jenom to, že bolí.

Večerní bar a klidné chvíle

Jednou večer jsem se rozhodla zajít do místního baru. Ne proto, abych tam hledala lásku, ale abych si dala chlast a na chvíli zapomněla na tenhle zpackaný život. Bar byl zaplněný, smíchem a bezstarostností. Na stěnách visely plakáty Michala Davida, ale to mě jen rozesmálo. Při jedné písničce, co hrála, jsem si vzpomněla na svého ex, který se mě snažil dostat na romantickou večeři. Směšné.

Setkání s neznámým

U baru jsem potkala kluka, co měl na sobě koženou bundu a v očích něco temného. Vypadal jako někdo, kdo přesně ví, co chce, a tak jsem si řekla, proč ne? Nasmála jsem se mu a objednala další drink. Z jeho úst vycházely slova o tom, jak miluje Michala Davida a jeho písničky. Já mu na to řekla: „Jasně, ale láska je jen pro slabochy.“

Tanec v dešti

Po několika skleničkách jsem se rozhodla, že si zatančím. Vyndala jsem se do deště, kde se světlo lampy odráželo na mokrých dlažebních kostkách. Tančila jsem jako šílená, uvolněná a bezstarostná. Kluk za mnou se přidal a během tance jsme se smáli jako blázni. Cítila jsem se živá, jako by mě ten deštík omýval od všech starostí. A najednou, jako z pohádky, mi došlo, že i v té šedi může být chvilka štěstí.

Překvapivý závěr

Když jsem se vrátila do baru, kluk se podíval na mě a řekl: „Tak co, jsi připravená na lásku?“ Zasmála jsem se a v tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi to všechno vlastně líbí. Možná, že Michal David má pravdu – láska je sice bláznivá, ale v tom dešti mi ukázala, že i drsná holka může mít svůj den. Tak jsem mu řekla: „Jasně, ale jen do zítra, pak mě zase nech!“

Začátek konce

Vstoupila jsem do bytu a hned mě uhodil do nosu zápach spáleného jídla. Představ si, že bych si mohla dát něco lepšího než instantní nudle, ale momentálně na to nemám. Vztah s Tomášem byl jako tenhle pokrm – spálený a bez chuti. Začalo to jako romantická večeře při svíčkách, ale teď? Jenom stíny a hádky.

Každodenní rutina

Hlava mě bolela z opakujících se výčitek. Tomáš se koukal na televizi, zatímco já jsem se snažila zjistit, co se stalo s námi. Kde je ta vášeň? Rozhodla jsem se, že potřebuju něco víc. Něco, co mě vytrhne z téhle šedi. Vzala jsem si kabát a vyrazila ven, abych se potkala s kamarádkou v baru.

Nové obzory

Bar byl plný smíchu, barev a života. Objednala jsem si panáka a cítila, jak mi alkohol dodává kuráž. „Vztah je krize,“ řekla mi, když jsem jí vyprávěla o Tomášovi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co potřebuju, je vzpruha. Ne jenom od něj, ale i od sebe samotné. Začala jsem se smát, tančit, a zapomněla na všechny starosti.

Nečekané setkání

Ve dveřích baru se objevil Jirka. Ten kluk, co mně vždycky bavil, když jsem potřebovala zapomenout. Z jeho očí sálala energie a já jsem věděla, že tohle je přesně to, co potřebuju. Vyměnili jsme si pohledy, a aniž bych přemýšlela, přisedla jsem si k němu. Smáli jsme se, mluvili, a já jsem cítila, jak ze mě spadla tíha.

Nečekaný zvrat

Po pár panácích a nekonečných smíchách jsem se vrátila domů. Tomáš seděl na gauči a vypadalo to, že mi chyběl. Ale já už nebyla ta samá. Otočila jsem se k němu a zeptala se: „Chceš, abych byla zpět, nebo chceš, abych odešla?“ Zaskočilo ho to, a já jsem se usmála. Teď jsem to byla já, kdo měl navrch. A to, co se zdálo jako krize, se proměnilo v nový začátek. Konečně jsem si uvědomila, že láska není něco, co si můžeš vzít, ale něco, co si musíš zasloužit. A já jsem byla připravená bojovat, ale tentokrát za sebe.

Začátek bez naděje

Jsem drsná holka z ulice, co nikdy neměla na růžích ustláno. Přijdu z temného kouta města, kde se sny rozplývají jako pára. Bez peněz, bez lásky, jen s touhou po něčem víc. Jednoho večera, když jsem bloudila po opuštěných ulicích, ucítila jsem zvláštní vůni. Bylo to jako smíšenina bylin a něčeho, co připomínalo čerstvě ulovenou rybu. Zvědavost mě táhla dál.

Setkání s nezvyklým alchymistou

Začala jsem se prodírat temným průchodem, až jsem narazila na malou dílnu. Dveře byly otevřené, a já jako magnet jsem byla vtažena dovnitř. Tam stál starý muž s bílým plnovousem a tváří posetou vráskami. Měl v očích jiskřičky, které mě donutily zamyslet se. „Hledáš elixír mladi a dlouhověkosti?“ zeptal se mě. Nečekala jsem na odpověď, prostě jsem přikývla. Měl pro mě něco, co jsem potřebovala. Na stole ležely láhve s tekutinami různých barev, ale ta, která mě zaujala, byla krvavě červená.

Elixír na míru

„Tento elixír ti dá sílu a energii, ale zaplatíš za to. Nejen penězi, ale i duší,“ varoval mě. Nic mi nebylo svaté. Chtěla jsem jen uniknout z reality, kde byla láska jen prázdný pojem. Vzala jsem láhev, její obsah se leskl jako rubín, a bez zaváhání jsem ji vypila. Chutnala jako kyselé jablko s nádechem horkosti. Hned jsem cítila, jak mi tělem proběhla vlna energie, jako bych dostala elektrický šok.

Nové možnosti a nebezpečí

V tu chvíli jsem byla neporazitelná. Každý krok byl jako skok v čase. Město se změnilo, barvy byly jasnější, zvuky silnější. Ale s každou hodinou jsem cítila, jak se okolo mě stahuje temnota. Byl to paradox: čím víc jsem se cítila živá, tím víc jsem se bála o to, co ztratím. A tak jsem pokračovala v hledání. Hledala jsem další elixíry, další sílu, ale s každým douškem jsem ztrácela část sebe.

Překvapivý závěr

Jednoho dne jsem se vrátila do dílny, abych se vrátila k muži. Ten se na mě usmál, ale jeho oči byly plné smutku. „Jaký je tvůj cíl, děvče?“ zeptal se. Zjistila jsem, že jsem ztratila víc než jen svou duši – ztratila jsem schopnost cítit. Pochopila jsem, že elixír mladi a dlouhověkosti není odpovědí. Jako drsná holka jsem se naučila, že pravá síla je v tom, co děláš pro ostatní, ne pro sebe. A tak jsem se rozhodla, že se vrátím zpět, abych pomohla těm, kteří se ocitli na dně, jako já. A tak jsem se stala alchymistkou v úplně jiném smyslu – alchymistkou života.

Byla jsem na dně. Peníze? Ty jsou dávno v háji. Láska? To slovo pro mě neexistuje. Můj svět se točil kolem jediné věci – rockové hudby. Takhle to začalo, když jsem se dostala do klubu Rockcid2482.

Vstoupila jsem do klubu, vzduch byl nasáklý vůní potu, cigaret a alkoholu. Zvuky kytar se mísily s hlasitým smíchem a křikem. Na pódiu stála kapela, která hrála tak tvrdě, že jsem cítila, jak mi vibrace procházejí celým tělem. Zatímco jsem se prodírala davem, můj pohled padl na jednoho kluka – měl dlouhé vlasy a koženou bundu, vypadalo to, že je z jiného světa.

„Máš hlad?“ zeptal se mě, když jsem k němu došla. Měla jsem chuť mu říct, že bych si dala steak, ale radši jsem pokrčila rameny. „Nehraj si na princeznu, holka. Tady se válčí.“ Jeho slova mi vlezla pod kůži. Cítila jsem, že je to můj tip. S ním bych mohla zažít něco, co mi chybělo.

Tak jsme se dali do řeči. On mi vyprávěl o svých snech, o tom, jak chce vyrazit na turné a já, ač bez peněz a lásky, jsem mu naslouchala. Místo toho, abychom se litovali, naplánovali jsme útěk z města. Rockcid2482 se měl stát naším odrazovým můstkem, ale místo toho se z něj stala past.

Jednoho večera, po velkém koncertu, jsem se rozhodla jít do backstage. Chtěla jsem vidět, co se tam děje. Pořád jsem doufala, že se mi podaří přidat se k nějaké kapele. Když jsem tam dorazila, našla jsem kluka, jak se hádá s manažerem. Vzduch byl napjatý. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že se do toho vložím. „Co je to za kraviny? Neztrácejte čas, pojďte hrát!“

Otočili se na mě s překvapenými výrazy. A pak se stalo něco nečekaného. Kluk, s kterým jsem si povídala, mě vzal za ruku a řekl: „Ukaž jim, co v tobě je.“ A tak jsem vzala kytaru a začala hrát. Dav explodoval nadšením. Moje slova, moje hudba, to byl okamžik, na který jsem čekala. V ten moment jsem věděla, že se nic nevrátí zpět. Ale co se stalo potom? To byl teprve začátek. Rockcid2482 se proměnilo v mé místo pro útěk a já jsem byla připravená na všechno, co přijde.

Začátek dobrodružství

Bylo to jako každé jiné ráno – probudila jsem se v tom svém malém bytě, kde i stěny měly víc šrámů než já. Z okna jsem pozorovala, jak se slunce snaží prorazit skrz šedé mraky. V kapse jsem měla pár drobných, ale na festival Rock pro lidi to rozhodně nestačilo. Naštěstí jsem byla zvyklá improvizovat.

První krůčky k cíli

Rozhodla jsem se, že se tam dostanu za každou cenu. Vytáhla jsem z šuplíku starou kytaru, co mi dala máma, když jsem byla ještě bláznivá holka s velkými sny. S ní jsem vyrazila na ulici, kde jsem se postavila na roh a začala hrát. Vzduch byl plný vůně čerstvě upečených buchet ze stánku naproti. Lidi kolem mě se zastavovali, smáli se a házeli mi drobné do klobouku.

Nečekaná pomoc

Když jsem nasbírala pár stovek, měla jsem pocit, že se mi otevírá brána do nového světa. V tom jsem spatřila starého známého, který byl vždycky tak trochu podivín. Přistoupil ke mně s úsměvem a nabídl mi, že mě vezme na festival jako doprovod. Zprvu jsem váhala, ale když jsem viděla, jak se mu lesknou oči, souhlasila jsem.

Na festivalu

Když jsme dorazili na místo, světlo, zvuk a barvy mě okamžitě pohltily. Lidé tancovali, smáli se a já cítila, jak mi srdce buší v rytmu hudby. Kytarové sóla se mísila s hlasem zpěváků, a já zapomněla na všechny starosti. Pila jsem pivo z plastového kelímku a tančila jako blázen. Závan čerstvého vzduchu mi přinesl vůni kouře a potu – smíšené emoce, které jsem milovala.

Nečekané setkání

A pak to přišlo. Uprostřed davu jsem spatřila kluka, který byl přesně takový, jakého jsem si vždycky přála. Oči mu zářily jako hvězdy a úsměv vrhal paprsky světla. Přistoupil ke mně a zeptal se, zda se mnou může tančit. Když jsme se pohybovali v rytmu hudby, cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo.

Nečekaný zvrat

Ale pak, v tom nejlepším, se stalo něco, co jsem nečekala. Kluk se otočil a s úsměvem zmizel v davu, jako by nikdy neexistoval. Zůstala jsem tam stát, s prázdným kelímkem v ruce a srdcem, které se znovu propadlo do reality. A pak jsem si uvědomila, že možná právě to je ten správný způsob, jak žít. Bez peněz, bez lásky, ale s vášní a dobrodružstvím, které mi život přináší.


Na festivalu jsem našla víc než jen hudbu. Našla jsem svobodu.

Počátek chaosu

Byla jsem na dně. V kapse mi cinkaly jen drobáky a srdce mi křičelo prázdnotou. Včera večer jsem skončila v zaplivané hospodě s levným pivem a cigaretovým kouřem, co se mi vkrádal do plic. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří vypadali, jako by měli všechno. A já? Měla jsem jen ten pocit, že mi něco chybí. Vstala jsem a rozhodla se to změnit.

Akce s adrenalinem

Ulice byly osvětlené neonovými světly, voněly po páleném asfaltu a levné parfumerii. Cítila jsem v sobě ten klasický hlad po dobrodružství, po něčem, co mě dostane na vrchol. Tak jsem se rozhodla udělat něco bláznivého. Vyrazila jsem do noci, s cílem najít jedinečný zážitek. A co víc? Potřebovala jsem prachy, ať už za jakoukoli cenu.

Setkání s nebezpečným hráčem

Na rohu ulice jsem potkala Vojtu. Kdo by si pomyslel, že kluk s tetováním po celém těle bude mít v sobě stejnou touhu jako já? Měl spoustu peněz, ale postrádal něco jiného – odvahu. A já? Ta jsem mu ji chtěla dodat. Začali jsme plánovat akci, která by otřásla celým městem. Vojta měl kontakty, já měla odvahu a chuť do akce.

Adrenalinové dobrodružství

Naše mise byla prostá: ukrást auto. Ne, nebylo to nic velkého, ale v té chvíli to vypadalo jako zábava. Srdce mi bušilo, když jsem se dostala k tomu černému bavoráku, co parkoval na kraji. Byla jsem nervózní, ale zároveň vzrušená, když jsem se dostala za volant. Vojta seděl vedle mě, nervózní, ale i nadšený. Zmáčkla jsem plyn a vyrazila jsme do noci.

Překvapivý závěr

Jeli jsme jako blázni, adrenalin ve vzduchu, ale pak – náhle – jsme se ocitli v policejní pasti. Vojta byl v panice, zatímco já jsem se smála. Jaký to paradox! Dívka bez peněz a bez lásky, ale s duší plnou odvahy, se nakonec dostala na vrchol. Před námi se rozprostíralo neznámo, ale já věděla, že i tak to bylo dobrodružství, které mi nikdo nevezme. Smířila jsem se s tím, že peníze a láska jsou jen iluze. To, co skutečně máte, je odvaha žít a být svobodná. A to mi stačilo.