Černovláska.cz

Když sedím na té zrezivělé lavičce v parku, cítím, jak mě slunce pálí na kůži. Tak jako tak, nemám na výběr. Dneska je to o přežití. V kapse mi chrastí pár drobných, které by mohly stačit na cigarety, ale já se rozhodla jinak. Vydám se na lov.

První krok do akce

Je to jednoduché. Na starém laptopu mám nainstalovaný plugin Listingo_callbacks. Když jsem ho poprvé viděla, myslela jsem si, že je to další zbytečný skript. Ale dneska? Dneska je to má zbraň. Zmocním se notebooku, a pokud se mi podaří dostat se dovnitř, můžu si vybrat, co chci. Vážně, co jiného mi zbývá?

Vůně benzínu a adrenalinu

Všechno kolem mě je šedé, ale já jsem barva. Jdu do garáže, kde se schovávají staré krámy, a tam to začíná. Cítím vůni benzínu a kovu, a vím, že tady nic není náhodou. Vytáhnu notebook a zapnu ho. Listingo_callbacks se spustí s příjemným kliknutím, jako by mi dával zelenou.

Akce!

Na obrazovce se objevují možnosti, které mě lákají. Můžu si dovolit hru na schovávanou, nebo se pustit do nebezpečnějších vod. Zvolím si akci. Kliknu na správné tlačítko a najednou se spustí lavina událostí. Telefon mi v kapse vibruje jak zuřivý pes, což mi dodává ještě víc adrenalinu.

Všechno se komplikuje

Když už jsem si myslela, že mám situaci pod kontrolou, vtrhnou do garáže dva chlapi. Bez varování. Oči se mi rozšíří, srdce mi buší jak o závod. „Co tady děláš?“ jeden z nich se ptá s pohledem, který by mohl zabíjet. Ale já se nedám. Jsem drsná holka, co se nebojí.

Nečekaný zvrat

Vtom se ozve zvuk mého laptopu, který se snaží spojit s neznámým serverem. „To je moje šance!“ pomyslím si. Vykročím vpřed a s úsměvem na rtech zahodím notebook do koutu garáže. Chlapi se otočí a já využiji moment překvapení. Běhám jako šílená, cítím vítr ve vlasech, jak se snažím uniknout. Když se konečně dostanu ven, slyším jen tichý smích.

Únik do neznáma

Jak utíkám, cítím se jako královna. Bez peněz, bez lásky, ale s adrenalinem v krvi. A vím, že Listingo_callbacks mi dalo víc než jsem očekávala. Teď už vím, že si můžu vybrat, co chci, a že se nebojím riskovat. A to je můj nejlepší pocit.

A tak jsem se ocitla na prahu nového začátku, srdce bijící v rytmu svobody. Kdo by si pomyslel, že bez peněz a lásky najdu svou sílu?

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, ale to mi nebrání jít za svými cíli. Úplně jsem se do toho ponořila, když jsem narazila na rtwwwap. Kdo by si pomyslel, že tohle bude moje vstupenka do světa affiliate programů? Nepotřebuju žádné kecy, chci akci!

Jednoho dne jsem se procházela nočním městem, vzduch voněl po dešti a já cítila, jak mi adrenalin koluje v žilách. Na rohu ulice jsem zahlédla malou kavárnu, kde se scházeli lidé s notebooky. Zaujalo mě to. Neztrácela jsem čas, vešla jsem dovnitř a hned se usadila vedle sympatického kluka, který se tvářil jako expert na affiliate marketing.

Začali jsme si povídat a on mi ukázal, jak funguje wp wc affiliate program. Bylo to jako objevit poklad! Představte si, že za každého člověka, kterého přivedu na web, dostanu kousek z koláče. Mělo to v sobě ten správný náboj. Cítila jsem, jak se mi zvedá nálada, a možná i šance na změnu. Všichni ti lidé, co s vámi sdílí kávu, měli stejný cíl – peníze.

Začala jsem se do toho vrhat po hlavě. Každé ráno jsem seděla na tom samém místě a psala blogy, tvořila obsah, který by přitahoval davy. Barevné obrázky, vtipné popisky, a hlavně – žádné bullshit. Musela jsem rychle najít způsob, jak na to jít, jinak se mi ten sen rozplyne jako pára nad hrncem.

A pak přišel ten zlom. Po týdnech driny jsem konečně získala první provizi! Cítila jsem, jak mi v žilách koluje energie a nadšení. Ale místo toho, abych si užívala úspěch, rozplakala jsem se. Ne kvůli štěstí, ale protože jsem si uvědomila, že za každým úspěchem je spousta osamělých nocí, kdy jsem se snažila najít smysl. A tak jsem si uvědomila, že královnou affiliate programů se můžeš stát, ale lásku si musíš najít jinde. Až pak jsem zjistila, že ten kluk z kavárny byl jen prach a že moje srdce hledá něco víc.

Byla to jedna z těch nocí, kdy se město zdálo jako neonová džungle. Zasněžené ulice s nádechem ledového vzduchu a já, v roztrhaných džínách a starém koženém kabátu, jsem se cítila jako poslední drsňačka na Zemi. Měla jsem v kapse poslední drobáky, a tak jsem se rozhodla prozkoumat bar 3137, místo, kde se to hemží příběhy a lidmi, kteří nemají co ztratit.

Otevřela jsem dveře a vjela do hromady smíchu a cinkání skleniček. Vzduch byl nabitý vůní cigaretového kouře a alkoholu. A pak jsem ho spatřila – Davida Bílka, barmana s úsměvem, který by zapálil i tu nejchladnější noc. Působil jako záchranný člun v moři beznaděje. Jeho ruce tančily nad barem, míchající drinky s takovou lehkostí, že jsem se na něj nemohla odtrhnout.

„Co si dáš, krásko?“ zeptal se, když jsem se k němu přiblížila. V jeho hlase byla zvědavost, ale i výzva. „Nemám na to, abych si něco objednala,“ odpověděla jsem, a v tu chvíli jsem cítila, jak se mezi námi tvoří napětí. Bylo to jako hřejivé slunce v mrazivém dni. David se na mě podíval a v jeho očích jsem uviděla sympatii – něco, co jsem tak dlouho postrádala.

„Tak já tě pozvu,“ řekl a nalil mi skleničku vodky. Cítila jsem, jak se mi v žilách rozlévá teplo, a mé srdce začalo bít rychleji. Příběhy, které jsem slyšela o barmanech, se mi honily hlavou. Věděla jsem, že tohle je moment, kdy se všechno může změnit. Měli jsme si co říct, a tak jsme se ponořili do diskuze o snech a zklamáních – já, bez peněz, on, bez lásky.

Noc se změnila v ráno. Bar 3137 se pomalu vyprázdnil, ale my jsme tam zůstali. Najednou jsem měla pocit, že se něco mění. Davidův smích, jeho pohled – všechno to bylo jako magická formule. A pak, když jsme se loučili, se mi podíval do očí a řekl: „Měla bys se vrátit. Myslím, že jsme teprve na začátku.“ Otočila jsem se, protože jsem věděla, že pokud se otočím zpět, ztratím ten okamžik. Tak jsem se rozhodla – nevrátím se. Ale co když to byla moje poslední šance na lásku, na život, který jsem chtěla žít?

O pár dní později jsem se dozvěděla, že bar 3137 zavřel. Podle pověstí barman David Bilek zmizel. Co se stalo? Zůstalo mi jen prázdno a vzpomínka na neonovou džungli, která mě ohromila. Možná jsem si měla vzít tu šanci. Možná jsem mohla mít lásku, ale teď jsem tu stála, opět bez peněz a bez lásky, s jedinou otázkou v hlavě: Co když jsem si ji mohla udržet?

Když jsem se vrátila do Broumova, bylo to jako otevřít starou knihu s vybledlými stránkami. Zima se drala do města jako zloděj, a já se cítila jako poslední zbytky barev v umírající paletě. Vánoce se blížily a mě bylo jedno, že kolem mě kroužily světýlka a smích. Bez peněz a bez lásky, šla jsem si po svém.

Na náměstí se schovávaly stánky s punčem a trdelníky, ale já jsem hledala něco jiného. Nezávislost. Procházela jsem kolem lidí, jejichž úsměvy se leskly jako vánoční ozdoby, zatímco já jsem měla v kapse jen pár drobných. Nikoho jsem nechtěla znát, nikoho jsem nechtěla potkat. Můj svět byl šedý, ale já jsem ho nechtěla měnit. Daleko od shonu byla stará opuštěná budova – ideální místo na mé malé dobrodružství.

Když jsem vkročila do té staré haly, cítila jsem, jak mi vlasy vstávají na hlavě. Hrdlo mi svíralo napětí a vzrušení. Fotografie celebrity na zdech, které byly kdysi plné života, teď vyprávěly příběhy o slávě a pádech. Vzduch byl prosycen prachem a zapomenutými sny. Pomalu jsem se přibližovala ke zdi, na které visela velká černobílá fotka dívky s úsměvem, který mě fascinoval. Ale co mě víc lákalo, byla tajemná škatule ležící na podlaze vedle ní.

Otevřela jsem ji a našla tam 3658 fotek – každá z jiného místa, jiného času. Byly to vzpomínky na Vánoce, které jsem nikdy nezažila. Na některých byly děti s dárky a rodiny, které se smály, zatímco já jsem se snažila skrýt slzy pod maskou drsnosti. V tu chvíli jsem cítila, jak mi něco v břiše pění. Žárlivost? Možná. Ale také jsem se rozhodla, že si tu radost vybojuju sama.

Našla jsem starý fotoaparát, poškrábaný, ale funkční. Vzala jsem ho a začala fotit. Každý záběr byl jako výstřel do tmy. Chytala jsem momenty, které se ztrácely v šedi. Vánoce v Broumově se staly mým osobním projektem, i když jsem neměla důvod k oslavě. Až jsem byla hotová, vrátila jsem se na náměstí, kde se lidé smáli, a já s foťákem v ruce jsem se cítila jako královna.

Když jsem si prohlížela fotky, spatřila jsem něco, co jsem nečekala. Na jedné z nich jsem zahlédla celebrity z té staré fotky. Stála tam, usmívala se, a vedle ní byl kluk, který měl v ruce stejný fotoaparát. V ten moment jsem pochopila, že zázraky se dějí, když je člověk připraven je hledat. A vánoční kouzlo, které jsem si myslela, že mi chybí, bylo vlastně uvnitř mě. Takže jsem se rozhodla, že ty Vánoce budou moje. A jestli někdo přišel, no tak ať se připraví na pořádnou jízdu!

Akce v noci

Byla to další slunečná noc, když jsem se rozhodla, že město je moje hřiště. Měla jsem v kapse pouze pár korun a v hlavě spoustu nápadů. Vytáhla jsem mobil a zadala známé číslo. „3616, heeej, kde jsi?“ volala jsem, když jsem čekala na příjezd Paffendorfa. Vzduch voněl po levných cigaretách a levném alkoholu.

Paffendorf přijede

Zatímco jsem se procházela po ulicích, snažila jsem se ignorovat zvuky ze vzdáleného klubu. Lidé se smáli, tančili, a já jsem se snažila vzpomenout, co jsem vlastně chtěla. Možná jsem hledala zábavu, možná útěk. Když jsem konečně zahlédla jeho auto, srdce mi poskočilo. Paffendorf měl vždycky styl – jeho starý, ošoupaný vůz byl jako on, drsný, ale s nádechem elegance.

Život na hraně

Vyskočila jsem do auta a vzduch okamžitě ožil. „Kde to uháníme?“ zeptala jsem se. Jeho úsměv byl nakažlivý, ale já jsem věděla, že pod tímhle povrchem je něco temnějšího. „Na místo, kde se nic neřeší,“ řekl a já jsem se usmála. Byl to přesně ten typ akce, co jsem potřebovala.

Temné tajemství

Jak jsme jeli, vzduch se zahustil. Paffendorf mi vyprávěl o svých plánech, o tom, jak se chce dostat na vrchol. Ale já jsem věděla, že za těmi slovy se skrývá něco víc. V jedné chvíli jsem se ho zeptala: „Co plánuješ dělat s těmi penězi?“ Zatímco jsem mluvila, něco v jeho pohledu se změnilo. „Něco, co tě překvapí,“ odpověděl a já jsem se zarazila.

Nečekaný zvrat

Když jsme konečně dorazili, místo, které jsme navštívili, bylo temné a hlučné. Ale něco nebylo v pořádku. Paffendorf mě vtáhl do akce, ale já jsem cítila, že se blíží nebezpečí. A pak přišel ten moment, kdy jsem se musela rozhodnout – buď budu hrát jeho hru, nebo se postavím na vlastní nohy. Naštěstí jsem se rozhodla pro druhou možnost. Vytáhla jsem telefon a zavolala pomoc. Paffendorf se na mě podíval jako na blázna, ale já už jsem byla na cestě k novému začátku. Bez peněz, ale s hlavou vztyčenou.

Začátek konce

Bylo to v roce 1753, když se rozpadla naše parta. Nejdřív to vypadalo jako špatný vtip. Klára, ta drsňačka, co uměla rozproudit zábavu, se rozhodla jít na sólovku. Všichni jsme to viděli, ale nikdo neměl odvahu to říct nahlas. Bylo to jako sledovat, jak se rozpadá starý dům.

Klára a její plán

Klára měla plán. Černé vlasy jí vlály jako noc kolem hlavy, když se chystala na akci. Vzala si černé kožené kalhoty a bílý top, který koukal na svět, jako kdyby byl v nebezpečí. Měla v ruce flašku levného rumu, co smrděla jako zapomenutá garáž. „Dneska se to rozjede,“ říkala, ale nikdo nechtěl věřit.

Kde je ta láska?

Ale co je láska, když nemáš ani na jídlo? Klára se neohlížela zpět. Věděla, že je sama, že láska je pro slabochy. Před námi se rozprostíral temný les, který voněl po vlhké zemi a divokých květinách. Také jsem cítila, jak mi srdce buší, když jsme kráčely dál. To byla ta pravá akce.

Temné tajemství

Náhle se z lesa ozvaly podivné zvuky. Srdce mi bušilo jako šílené. Klára se jen zasmála. „To je jen příroda, kámo,“ řekla. Ale já věděla, že něco není v pořádku. Temnota kolem nás se zdála ožít. Měly jsme se obrátit, ale místo toho jsme pokračovaly.

Nečekaný zvrat

Když jsme dorazily k místu, kde se měly dít věci, nečekaně se objevili naši bývalí kamarádi. Byli jsme na jejich území. Klára se na mě podívala a já věděla, co to znamená. Rozběhly jsme se zpět, ale tentokrát to nebylo o útěše. Bylo to o přežití. Když se za námi ozvaly výkřiky, uvědomila jsem si, že každý konec je zároveň začátkem něčeho nového. Klára se usmála. „A teď začneme žít, holky!“

Tohle byla ta pravá akce, a já jsem byla připravená na všechno.

Bylo mi jasné, že bez peněz se žádný zázrak konat nebude. A přesto jsem si říkala, že pokud chci, aby se něco změnilo, musím to udělat sama. Všichni kolem mě mluvili o nejlepším zvukovém systému v tom novém klubu. A já? Já jsem se rozhodla, že ho musím slyšet na vlastní uši.

Vymotala jsem se z bytu, kde mi zbyla jen prázdná lednice a vzpomínky na lásku, co se rozplynula jako dým. Město mě vítalo svojí šedí a já jsem se vklínila do davu. Cítila jsem vůni jídla ze stánků, slyšela šumění lidí a vítr, co se mi houpal ve vlasech. Proč nemám peníze na to, abych si užila ten večer? Pomyslela jsem si a vrátila se ke svému plánu. 3433 Wanastowky, tam to žilo.

Když jsem se konečně dostala k tomu klubu, cítila jsem, jak mi srdce buší. Dovnitř mě vcuclo moře barevných světel a pulzující hudba. Ale já jsem se hned vydala na lov. Hledala jsem v tom chaosu ty, co měli peníze, ale hlavně – ty, co měli zvukový systém, o kterém si všichni šuškali.

Otočila jsem se a uviděla ho. Kluk s ušima plnýma sluchátek, jak se mu na prsou lesknou všechny ty drahé přístroje. To je on! Pomyslela jsem si a hned jsem se k němu proplížila. „Hej, co máš na srdci?“ zeptala jsem se, a když se na mě podíval, v jeho očích byla jiskra. „Ty víš, co děláš, co?“ pokračovala jsem, zatímco jsem cítila, jak mě obklopují zvuky basů a smíchu.

Chvíli jsme si povídali, spíše jsem ho vyzpovídávala o tom systému, a já jsem mu nabízela střípky ze svého života. Když jsem mu řekla, že jsem na lovu zvuku, rozesmál se. „Tak proč si ho nevyzkoušíš?“ navrhl. A já, drsná holka bez peněz, jsem se rozhodla, že to udělám. Vzala jsem si sluchátka a…

…najednou jsem se ocitla v jiném světě. Každý tón, každá nota, to bylo jako magické kouzlo, které mě pohltilo. Všechny problémy, bolest a zklamání se rozplynuly. Ale pak mi došlo, co jsem udělala – ztratila jsem se v tom zvuku natolik, že jsem zapomněla, proč jsem tam byla. Když jsem si sundala sluchátka a podívala se na něj, on se usmál a já si uvědomila, že jsem vlastně nechtěla jen slyšet zvuk, ale najít spojení. A to bylo překvapení, které jsem nečekala.

Ulice, kde se sní a umírá

Byl to další dlouhý den, kdy jsem se potulovala po zapadlých ulicích, kde se pach moči a vyhozených odpadků střídal s vůní levného alkoholu. Peníze? Ty jsme si mohli nechat zdát. Moje srdce nezajímalo, jak to vypadá na Instagramu, já jsem potřebovala přežít.

Jednoho večera, když slunce zapadalo za špinavé střechy a osvětlovalo město zlatými paprsky, narazila jsem na něj. Fandete Slapnicka</i. Stál tam, obklopen hloučkem lidí, kteří se smáli a popíjeli. Z jeho úst vycházely slova, jako by měl v sobě magii. Nikdy bych si nepomyslela, že tenhle kluk, co se tváří jako rocková hvězda, mi změní život.

Všechno se to stalo rychle. Vzduch byl naplněn napětím, když jsem se k němu přiblížila. Jeho oči byly jako dvě temné díry, do kterých jsem mohla spadnout. „Co tu děláš, holka?“ zeptal se mě s úsměvem, který by zabil. Bylo mi jedno, co si o mně myslí. Jen jsem chtěla vědět, co je za tím.

Začali jsme se bavit a já jsem mu vyprávěla o svém životě, o tom, jak se snažím najít cestu ven z této šedi. On mě poslouchal, jako by byl v transu, a já jsem cítila, jak se mezi námi vytváří jakási neviditelná síla. TouchCID3039 – to slovo se mi vrylo do paměti jako klíč k něčemu, co mě mohlo osvobodit. Když mi Fandete řekl, že má plán, moje srdce se rozbušilo.

Za pár hodin jsme stáli na okraji města, kde se neony mísily s nočním tichem. „Jdeme do akce,“ prohlásil. Nohy mi tancovaly vzrušením, když jsme se blížili k místu, kde se setkávali všichni, kdo toužili po adrenalinu. Byla jsem připravená na cokoliv, co by nám mohlo přijít do cesty.

Všechno se zdálo být perfektní, dokud se neobjevil on. Chlápek, který měl na sobě oblek a v ruce držel kufřík. „Hledáte něco?“ vyhrkl a já jsem věděla, že tohle je ten okamžik, kdy se všechno změní. Fandete se na mě podíval a já jsem věděla, že to, co se teď stane, rozhodne o našem osudu. Bylo to buď všechno, nebo nic.