To bylo jedno dusné odpoledne, kdy mi poklesla nálada na bod mrazu. Nohy mě nesly do zaplivané putyky, kde se zrovna rozlévaly první tóny hudby jako zaklínadlo. Nebyla jsem tu poprvé, ale tentokrát to vypadalo jinak. Pořád jsem netušila, co mě čeká.
Hned po vstupu mi do nosu vnikla vůně starého piva a cigaret. Na stolech seděli lidé, kteří vypadali jako by si prošli peklem a vrátili se zpět, aby si dali další sklenku. Všechno to byla jedna velká šedá bublina, ve které jsem se cítila jako jediné barevné stvoření. V koutě jsem zahlédla kluka s tetováním, který mi poslal pohled, jako bych mu připomněla něco důležitého. Nevěděla jsem co, ale něco mě k němu táhlo.
Objednala jsem si drink a doufala, že mi dodá odvahu. Hlavně jsem nechtěla přemýšlet o tom, co mi chybí. O lásce, o penězích, o tom, jak si mě svět zrovna teď nevšímá. Nebyl čas na slzy, byla jsem drsná holka bez peněz. Na co čekat?
Jakmile jsem se napila, zvedla jsem se a šla směrem k tomu klukovi. V jeho očích jsem viděla jiskru. „Co tu děláš?“ zeptal se mě, a já mu v tu chvíli připadala jako královna uprostřed bojiště. Odpověděla jsem mu pravdu, i když jsem nechtěla. „Hledám něco, co jsem ztratila.“
Na jeho tváři se objevil úsměv, a já se cítila jako bych našla poklad. „Co když to, co hledáš, je tady?“ řekl a v tu chvíli mi došlo, že v tomhle okamžiku, v tomhle světě, je všechno možné. A najednou jsem si uvědomila, že jsem možná našla víc, než jsem si kdy přála. A co se stalo dál? To, co jsem považovala za ztrátu, se proměnilo v něco nečekaného, ve světlo, které mě vytáhlo z temnoty.