Stěny mého bytu se pomalu ztrácely pod nánosy prachu a já jsem se plížila na okraj svých snů. Město se odráželo v oknech jako zlomené zrcadlo. Měla jsem v kapse asi tolik peněz, aby mi stačila na jednu láhev levného vína a balíček cigaret. Všechno ostatní? To už dávno zmizelo, stejně jako moje iluze o lásce.
Jednoho večera, když město ožívalo neonovými barvami, jsem se rozhodla, že vyrazím ven. Ulice voněly po opuštěných snech a levné barmanské směsi. Všichni ti kluci s úsměvy na rtech, co si mysleli, že mě dostanou na kolena, neměli šanci. Měla jsem v plánu strhnout všechny masky, které na sobě nosí.
Vstoupila jsem do klubu, kde hudba burácela jako hrom. Tělo se mi třáslo v rytmu basů, přitahovalo mě to jako magnet. Na parketu se točilo tolik osudů, tolik příběhů, a já se cítila jako královna na vrcholu. Po chvíli jsem si všimla kluka na opačné straně. Byl jiný, ne jako ostatní. Srdce mi poskočilo, ale ne z lásky, spíše z výzvy.
Přistoupila jsem k němu, vzduch kolem nás byl nabitý napětím. „Co, žádné zlaté slova? Pořád jenom tančíš?“ zeptala jsem se s úsměvem, který skryl víc, než odhalil. Odpověděl mi úsměvem, ale v očích měl cosi temného, něco, co se mi líbilo. V ten moment jsme oba věděli, že se nenecháme zastavit.
Hra začala. Vydali jsme se na dobrodružství, které nás zavedlo do podzemních uliček a zapadlých barů. Po několika hodinách jsme ztratili pojem o čase, smáli se a pili jako by zítřek neexistoval. Až pak, když jsem se podívala do jeho očí, uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu. V tom prázdném prostoru, kde jsme oba tančili, nebyla láska, ale něco mnohem nebezpečnějšího.
Na konci noci, když jsem se vracela domů sama, srdce mi bušilo jako o závod. Otočila jsem se, abych se podívala zpět, a tam stál. Věděl, že mě nemůže mít, a přesto jsem cítila, že jsme spojeni. V tu chvíli mi došlo, že jsem si sama sobě postavila pasti, do kterých jsem spadla.