Byla jsem na dně. Poslední drobáky jsem prohledávala na dně kapsy, ale našla jsem jen pár zmačkaných papírků a nějaké drobné, které by mi bohatě stačily na kávu. A co teď? Když nemám ani na cigarety, je čas na akci.
Rozhodla jsem se, že vyrazím do ulice, kde se to hemží lidmi jako já, kteří se snaží přežít. Město bylo rozmazané, světla blikala jako ztracené sny. Vzduch byl nasáklý vůní levného jídla a potu. Zastavila jsem se u stánku s kebabem, ale mé oči se upřely na kluka, který stál opodál. Byl to fešák, s náušnicí a drahým telefonem. Jen tak, z hecu, jsem se k němu přiblížila.
„Ty, co děláš s takovým telefonem, když nemáš na jídlo?“ zeptala jsem se s úsměvem, který skrýval ostny. On se zasmál a pokrčil rameny. „Ty seš drsná, holka. A co ty?“ Nečekala jsem, že mi odpoví, ale to bylo právě to, co mě na něm zaujalo. Není to žádný frajer, tohle je opravdový kluk, který ví, co chce.
Začali jsme si povídat. Řekl mi, že má plán. Plán, který vypadá jako z nějakého filmu. Měl v úmyslu ukrást auto. Ne, že bych byla z toho nadšená, ale já neměla co ztratit. To by mohlo být něco, co mi vrátí trochu adrenalinu do žil. „Myslíš, že se bojím?“ zeptala jsem se. „Tak pojď, uděláme to!“
Byla jsem v tom. Cítila jsem, jak mi buší srdce, jak se zrychluje puls. Když jsme dorazili k autu, všechno se zdálo být jako ve zpomaleném filmu. Zatímco on otevíral dveře, já jsem se rozhlížela po okolí. Nic. Jen tma a ticho. V tu chvíli jsem se cítila živější než kdy předtím. A pak se to stalo. Z ničeho nic se objevil policista. „Ruce nahoru!“ zařval. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si na tohle měla dávat pozor.
Než jsem se stačila vzpamatovat, kluk zmizel jak pára nad hrncem. Zůstala jsem tam stát, s prázdnýma rukama a beznadějí v očích. Na chvíli jsem si myslela, že to bude konec mé cesty. Ale pak jsem se usmála. Možná zůstanu bez peněz a bez lásky, ale vždycky budu mít příběh, který se bude vyprávět. A nikdo mi ho nevezme. Takže, co teď? Možná, že je čas napsat nový příběh, ale tentokrát s mým vlastním koncem.