Černovláska.cz

Vstup do arény

Včera jsem se rozhodla, že se zapojím do soutěže o vstupenky na Galavečer. Proč? Protože nemám co ztratit, prachy v kapse mi šustí jen u příležitosti výprodeje ojetin a láska? Ta je dávno na dně. Takže, co jiného mi zbývá než se postavit na startovní čáru a risknout všechno!

První krok, první úkol

Hned jak jsem dorazila k místu konání, vůně popcornu a nasládlého cukrové vaty mě praštila do nosu. Světla blikala jako šílená a já jsem na sobě cítila adrenalin. „Dneska to rozjedeme!“ říkala jsem si, když jsem se vrhla do víru davu. První úkol? Získat podpis celebrity. Jak? To už je jiná otázka. Musím se dostat blíž, a to rychle.

Proč ne, když to jde?

Vytáhla jsem mobil, zkontrolovala, jestli mám dostatek energie, a zamířila k VIP zóně. Strážníci v černých oblecích vypadali jako hradní stráže, ale já? Já jsem měla šarm a špetku drzosti. Skočila jsem do fronty a s úsměvem, který by rozesmál i největšího skeptika, jsem se snažila vypadat jako někdo, kdo tam patří. A víte co? Povedlo se mi to.

Bitva o srdce a vstupenky

Po podpisu jsem se ocitla u pódia. Hudba hrála tak silně, že jsem cítila, jak mi buší srdce. A pak to přišlo – oslnivý chlapec s úsměvem, který by rozsvítil i nejtemnější kouty. Řekl mi, že potřebuje pomoc s odnášením pár věcí. Rozhodla jsem se, že se mu budu líbit i bez peněz, a tak jsem mu pomohla. Kdo ví, co z toho vyleze?

Překvapivý závěr

Když jsme se dostali k autu, zjistila jsem, že je to jeho auto, které patří k hlavní hvězdě Galavečera! „Ty jsi blázen!“ řekla jsem mu. A on se zasmál. Vysvětlil mi, že hledá někoho, kdo by s ním šel na Galavečer jako jeho doprovod. Takže, co jsem udělala? Bez váhání jsem přikývla. Dneska jsem nešla pro slovo daleko, a tak jsem se rázem ocitla ve světě, o kterém jsem si myslela, že je nedosažitelný. Kdo by to byl řekl, že bez peněz a lásky, najdu něco jiného?

Vstupenky jako zázrak

Ráno, slunce se dralo na oblohu jak malý zločinec. Měla jsem v kapse pár drobných a touhu po dobrodružství. Na stole ležela pozvánka na Galavečer, ale jak jsem mohla jít, když jsem neměla ani na lístek? Vzala jsem si kolo, abych se dostala do města a pokusila se vyhrát vstupenky na soutěži, o které se mluvilo. Když jsem projížděla ulicemi, cítila jsem vůni čerstvě upečeného chleba a pražené kávy – tohle mělo být moje motivace.

Závod o lístky

Na soutěž jsem dorazila s adrenalinovými výpary v krvi. Lidi se tlačili, každý měl v očích plamen touhy. Když jsem viděla, jak se ostatní snaží, věděla jsem, že se musím postavit na startovací čáru. Hlasatel s mikrofonem v ruce začal s otázkami, a já jsem byla připravená na cokoliv. Všechno nebo nic. Srdce mi bušilo jako o závod, zatímco jsem odpovídala na otázky – věděli jste, že přežít v džungli je záležitost instinktu a trocha štěstí?

Dostihy ve městě

Po hodině nervózního napětí a soutěží jsem se dostala do finále. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jiném světě, kde se točily barvy a zvuky. Všude kolem mě blikaly světla a lidi jásali. Získat vstupenky znamenalo víc než jen jít na galavečer, znamenalo to zažít něco neuvěřitelného. V tu chvíli, když jsem se postavila na pódium, všechno ostatní včetně peněz a lásky zmizelo. Byla jsem tam, abych bojovala za svou svobodu.

Vítězství a zklamání

Vyskočila jsem, když jsem slyšela své jméno. Vstupenky byly moje! Ale co teď? Měla jsem je v ruce, ale srdce mi kleslo. V davu jsem uviděla nějako holku, která vypadala jako já, ale s úsměvem. Až tehdy jsem si uvědomila, že bez peněz a lásky jsem ve skutečnosti nebyla sama. Všichni jsme tu byli, abychom bojovali za něco víc, než jen za lístky.

Nečekaný zvrat

Když jsem se s výhrou v ruce vracela domů, zamyslela jsem se. Možná, že v té bezvýchodné situaci, kdy jsem neměla nic, jsem našla něco víc – spojení s lidmi, kteří touží po stejném. A tak jsem se rozhodla, že na Galavečer půjdu, ale ne sama. Našla jsem holku, která by šla se mnou. A právě v tom okamžiku jsem si uvědomila, že láska se může objevit i tam, kde to nejméně čekáte. Možná, že peníze nejsou všechno, ale přátelství a dobrodružství, to je ta pravá cena života.

O co vlastně jde?

Jsem drsná holka z ulice, co si prošla peklem a zpátky. Tady neplatí žádné pohádky. Chci se dostat na ten galavečer, protože tam se to hemží lidmi, co mají prachy a postavení. A já, jako vždy, nemám nic. Jen pár korun a touhu po adrenalinu.

Jak na to?

Večer, kdy jsem se rozhodla, bylo v ovzduší cítit napětí. Vzduch byl horký a já měla pocit, že z každého rohu se na mě dívají oči. Vydala jsem se do klubu, kde se konala soutěž o vstupenky. Lidi se tlačili u vchodu, jako by šlo o život. „Tady je moje šance,“ pomyslela jsem si.

Soutěžení v ostrosti

Začalo to nevinně. Otázky, které se zdály být snadné. Ale já jsem byla připravená. Vytáhla jsem ze sebe všechny triky, co jsem kdy znala. Lidi kolem mě se smáli, ale já jsem se nebála. Každá správná odpověď byla jako výstřel z pistole. Pocit vítězství mě hřál, když jsem se blížila k cíli.

Vůně úspěchu

Když jsem konečně vyhrála, vzduch se naplnil vůní úspěchu a alkoholu. Cítila jsem se jako královna. Všichni na mě koukali, jako bych vyhrála v loterii. Ale já jsem věděla, že tenhle pocit je pomíjivý. Potřebovala jsem víc, než jen lístek na galavečer. Potřebovala jsem uznání, lásku, nebo alespoň trochu pozornosti.

Nečekané zvraty

Jakmile jsem dostala vstupenky do ruky, z ničeho nic se objevila postava z mé minulosti. Byl to on. Všechno se mi vrátilo, vzpomínky, city, ale já jsem se nedala. „Nejsi ničím, co bych chtěla,“ řekla jsem mu a odkráčela. Vstupenky byly moje, ale já si uvědomila, že to, co jsem skutečně chtěla, je něco jiného.

Co mi to dalo?

Na galavečeru jsem se nakonec dostala. Ale místo oslnění jsem si uvědomila, že prachy a popularita nic neznamenají. Jsem silná, a to mi nikdo nevezme. I bez lásky a peněz jsem tu, abych bojovala a užívala si. A když jsem se vrátila domů, s úsměvem jsem si pomyslela, že ten galavečer byl jen začátek něčeho většího.

Jsem tady, ve středu města, na místě, kde se stírá hranice mezi sněním a skutečností. Vzduch je prosycen vůní smažených klobás a potu, a já se cítím jako královna mezi bezdomovci.

Moje srdce bije rychle, když slyším o galavečeru, co se blíží. Vstupenky? No to je vtip! Kdo by na to měl? Já rozhodně ne. Ale to mě nezastaví. Musím se do toho dostat, nějak. Vytahuju z kapsy poslední drobné, co mi zbyly, a vydávám se na lov.

Stojím na rohu ulice, sleduju davy lidí, jak se hrnou kolem. Každý z nich má plán. Každý z nich má jistotu. A já? Mám jen prázdné kapsy a spálené sny. Ale to je fuk. Vytahuju svůj telefon a začínám šmejdit po internetu. Je tu soutěž o vstupenky na Galavečer. To je moje šance!

Ruku na srdce, soutěže jsou na nic. Nikdy nevyhrajete, pokud nesedíte na správném místě, ale co když? Co když se tentokrát štěstí usměje? Vzduch je nabitý napětím, a já se cítím jako bojovnice. Po několika kliknutích a sprše rozčarování se dostanu k poslednímu kolu. Zní to jako výzva. Mám na sobě staré tričko s potiskem, ale to mě neodradí. Jsem připravená.

Vyzývám sama sebe, abych napsala nejlepší příběh, co jsem kdy napsala. Cítím, jak se mi krev vaří v žilách, a nechávám slova vytrysknout. Zatímco ostatní se snaží přesvědčit porotu svým šarmem, já se zaměřuju na pravdu. A ta je drsná. Nakonec odesílám svůj příběh, aniž bych se ohlédla. Není čas na lítost. Následuje napětí, které se dá krájet.

Když přijde odpověď, v srdci cítím bouři. Mám to! Vstupenky jsou moje! Ale pak mi dojde, co to všechno znamená. Vstupenky na galavečer, kde se sejdou ti, co mají vše, a já? Já jsem jen stín. Otřepu se, a přestože jsem vyhrála, vím, že to, co chci, nemůže koupit žádná soutěž. Vstupenky zahazuju do nejbližšího koše a jdu si po svém. Cítím se svobodná, i když nemám nic. Život je o víc než o galavečerech.

Stála jsem na rohu ulice, koukala na reklamu na Galavečer. Ty vstupenky bych chtěla. Ne kvůli tomu, abych si užila luxus, ale kvůli tomu, že na takových večerech se dějou věci. Lidi v oblecích, drahé šampaňské, a já? Já jsem ta drsná holka bez peněz a bez lásky, která se nebojí jít pro to, co chce.

Věděla jsem, že se koná soutěž. Tisíc lidí, kteří touží po tom samém, co já. Tak jsem se rozhodla, že se do toho pustím. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se blížila k místu konání. Lidi se snažili, chtěli být vidět. Každý měl svoji strategii, ale já jsem měla něco, co oni ne – odvahu. A tak jsem šla na to.

Vstoupila jsem do místnosti plné světel a barev. Vzduch byl prosycen směsí parfémů a potu. Na stole ležely lístky, které nabízely šanci na vítězství. Vytáhla jsem svůj poslední trumf – úsměv. Když jsem se usmála na organizátora, jako by mu spadla brada. A já vím, že jsem mu dala pocit, že jsem něco víc, než jen drsná holka z ulice.

Prošla jsem kolem ostatních, kteří se snažili oslnit. Všichni měli své triky, ale já jsem šla rovnou k jádru věci. Žádné kecy, žádné obíhání. Měla jsem plán. Když jsem se dostala k mikrofonu, začala jsem mluvit. O tom, jak je to všechno o odvaze, jak je důležité si věřit, i když jsi na dně. Lidi se začali smát, a já věděla, že to funguje.

A pak to přišlo. Náhlé ticho. Všem došlo, že jsem ne jenom drsná holka, ale že mám něco, co nikdo jiný neměl – vášeň. Organizátor se usmál a řekl, že tohle je to, co hledá. Vítězství bylo moje. Když jsem vyšla ven s lístky v ruce, cítila jsem se jako královna. Ale pak jsem se otočila, a co nevidím? Ten organizátor, jak ke mně přichází. Bylo to pro mě překvapení – ten, kdo mi dal šanci, měl v plánu víc, než jsem si myslela.

Už jsem se těšila na Galavečer, ale co to? Peněženka prázdná, srdce taky. Ale to neznamená, že se vzdám. Ne, já jdu na to jinak.

Na ulici voní čerstvě upečené trdelníky, ale na jídlo nemám. Zato mám ostré lokty a chladnou hlavu. Na rohu ulice se mihotá skupinka lidí. Kdo ví, co to je, ale já vím, že tam je šance. Vždycky jsem se uměla dostat k tomu, co chci.

Vstoupím do davu a hned se mi otvírá možnost. Všichni jsou rozjaření, smíchem a alkoholem nasáklí. Zmizela jsem, jakoby mě nikdy nebylo. Rychle chytím jednoho kluka za rameno. „Hej, kámo, co se děje?“ a on se na mě usměje, jako bych byla zjevení. Někde v koutku hlavy se mi rozsvítí myšlenka na lístky.

„Ty bys měla jít na Galavečer, co?“ říká, když mu vymáčknu z něj, co se dá. „Mám pár lístků, ale…“ Zastaví se. Vím, co chce. Vytáhnu svoje triky. Cítím, jak se mi zrychluje tep. Pár vtipů, úsměv, a nakonec mu prostě řeknu, že jsem jeho nejlepší kamarádka. Rozesměje se a já vím, že jsem vyhrála.

Vteřinu na to už sedím v autě plném lidí, kteří mě berou jako jednu z nich. Ulice kolem nás se rozmazávají, zatímco já se chystám na večer, který určitě nezapomenu. Cítím adrenalin, jak mi proudí žilami. Otevřu okno a nechávám vzduch, aby mě osvěžil. Galavečer se blíží, a já s ním.

Na místě jsem jako královna. Skvostné šaty, úsměvy a zábava. Ale v tom se stane něco nečekaného. Na parketu potkávám kluka, který mi vyrazil dech. Je to ten samej, co mi dal lístek. Ale teď je tady s někým jiným. Ne, tohle si nenechám ujít. Vzduch je najednou těžký, ale já vím, co mám dělat. Skočím do akce.

Na konci večera, když už jsem se spřátelila se všemi, jsem v jeho náruči. „Jak to, že jsi tady?“ ptá se. A já se jen usměju. „Protože jsem drsná holka, která se nikdy nevzdává.“ A s tím se s ním rozloučím. Bez peněz a bez lásky, ale s úsměvem a vzpomínkami, které mi nikdo nevezme.

Teď nebo nikdy

Ráno začíná jako obvykle – pach cigaret a studený vzduch se mi dostávají pod kůži. Mám prázdnou peněženku a žádnou lásku v životě. Ale dneska? Dneska je jiná. Dneska je den soutěže o vstupenky na galavečer. Musím vyhrát.

Všechny triky v rukávu

Vybíhám do ulice, cítím adrenalin v žilách. Dneska se mi to povede. Přesně v 10:00 se otevřou brány do světa, kde jsou peníze k ničemu a všechno se točí okolo zábavy. Jsem tu, abych to vyhrála. Zastavuji se u stánku s kávou, objednávám si černou jako noc a snažím se vymyslet plán. V ruce mám leták, na kterém se skví: Soutěž o vstupenky na galavečer!

Vysoké sázky

Soutěž spočívá v tom, že musím najít skryté indicie po celém městě. Žádná šance na selhání. Pochodím po ulicích, sleduji zářivé neonové nápisy a užívám si tu atmosféru. Děti si hrají, starci sedí na lavičkách a já? Já se chci dostat na galavečer, kde se mísí smích a víno. Všude kolem mě je život.

Překvapení na každém kroku

První indicie je schovaná pod starou lavičkou. Vytahuji ji a cítím, jak mi srdce buší. Vtipně napsaná zpráva mě vede k dalšímu místu. Po hodinách bloudění, po nečekaných setkáních a náhodných flirtacích objevuji poslední indici. Když ji přečtu, smíchem zalykám. Galavečer se koná v nejluxusnějším klubu ve městě.

Nejtěžší rozhodnutí

Jsem na vrcholu světa, ale v tom mi dojde, že klíč k vítězství je ve mně. Co když to není o vstupenkách? Co když je to o tom, jak se cítím? A v tu chvíli, když už jsem téměř na vrcholu, zjišťuji, že to, co jsem hledala, nebyly jen vstupenky. Vzpomínám na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila dostat někam, kde mě nikdo nechtěl. Nechci to vzdát, ale zároveň si uvědomuji, že galavečer není pro mě. A tak se rozhodnu: půjdu si užít večer, ale bez očekávání. A právě to je moje vítězství!

Všechno to začalo jedné mrazivé noci, kdy jsem přitisknutá proti chladné zdi starého baráku, slyšela šumění ulicí. Galavečer, říkali. Místo, kde se schází elita, zatímco já jsem tu, v zaplivaném koutě, bez peněz a bez lásky. Ale to mě nezastaví. Musím se tam dostat.

Na soutěž o vstupenky na galavečer jsem narazila náhodou. Představte si, jak zní ten skvělý večer plný jiskřících šatů, smíchu a vůně drahých parfémů. Srdce mi buší, když přemýšlím o tom, jak bych tam mohla být. Mám plán, a to je to jediné, co mi zbývá.

Ráno se do toho opřu. Moje černé vlasy vlají jako vlajka na větru, když se snažím vymyslet, jak na to. Zní to šíleně, ale rozhodnu se, že se prostě infiltroji. Zjistím, kde se galavečer koná a prostě se tam dostanu. Srdce mi buší jako o závod. To je moje šance!

Podvečer je jako malba. Slunce zapadá a barvy se mísí do ohnivých odstínů. Jsem oblečená v tom nejlepším, co mám – starém kousku, který mi dodává nádech elegance, ale přitom i lehkou drsnost. Před vchodem se to hemží lidmi v oblecích a šatech, kteří by mi mohli být rodiči. Cítím se jako zjevení. Tohle je moje chvíle.

Přistoupím k vchodu a zhluboka se nadechnu. Musím se tvářit jako někdo, kdo tam patří. Zázrak se stal, když mě pustí dovnitř. Stojím tam, obklopena lidmi, kteří se smějí a tančí, zatímco já se snažím schovat ve stínu. Ale pak to přijde. Zvuk tleskání. Všichni se obrátí, a já vím, že jsem udělala něco špatného. Až do té chvíle, kdy se objeví on – muž, na kterého jsem čekala. Oči mu jiskří, když se na mě usměje. V tu chvíli zapomenu, proč jsem tam vlastně byla. Bez peněz, bez lásky. Ale s šancí.

Jsem drsná holka, co nemá ani korunu. Město je moje aréna, a já se v něm pohybuju, jako by mi patřilo. Jednoho večera jsem se potulovala po temných uličkách, když jsem narazila na starý squat. Odtud se linula zvláštní vůně – směs benzínu a levných cigaret. Byl tam kluk, co měl na sobě křivák a v očích plameny.

Všichni říkali, že je to hacker, co rozumí kódům víc než svému srdci. Přistoupila jsem blíž, zvedla jsem obočí a zvědavě se ptala, co vlastně dělá. Bez odpovědi mi ukázal na obrazovku. Uploadify – slyšela jsem o tom pluginu. „Mám na něj svý triky,“ řekl, a jeho úsměv byl jako blesk v noci.

Začala jsem mu pomáhat. Ne, nebylo to o lásce – byl to adrenalin. Kódoval a já jsem mu podávala klávesy, zatímco nám za zády hučely motory a venku se ozývaly výstřely. Každý úspěch byl jako výstřel z pistole, každá chyba jako rána do hrudi. Rychlá akce, bez emocí, bez plánování. To bylo moje místo.

Pak přišel zvrat. Když jsme se dostali k poslednímu skriptu, do místnosti vtrhnul gang. Všechno se stalo rychle – stíny, hlasy, chaos. Kluk se snažil ochránit obrazovku, já jsem se vymrštila, abych mu pomohla. Adrenalin v krvi, vůně strachu a benzínu, to byla ta pravá realita bez lásky.

Jakmile gang odešel, zůstali jsme na zemi, vyčerpaní a zranění, ale s úsměvem na rtech. Co se stalo? Jedině, co jsem si uvědomila, bylo, že bez lásky jsme vytvořili něco mnohem silnějšího – spojení, které se nedá popsat. A tak jsem si uvědomila, že v tomhle drsném světě, kde se nikdo nemiluje, je adrenalin a vzrušení tou pravou vášní. Srdce buší, ale ne pro lásku, pro akci a chaos. Tohle je život, bez keců.

Začátek noci

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, co se snaží přežít v tomhle šíleném městě. A dneska večer? Mám v plánu se pořádně bavit. Ulice voní smaženými hranolkami a levným alkoholem, zatímco z repráků se line Gigi D’Agostino. Jeho hudba mi dává energii, cítím to v žilách, jak se mi zvedá adrenalin.

Na parketu

Do klubu vcházím, jako bych byla královna. Světla blikají a tma se mísí s barvami, zatímco lidi tančí, jako by jim šlo o život. Oblečení mám z second-handu, ale to mi nevadí. Všechny pohledy směřují ke mně. Dávám si panáka a pak se vrhám na parket. „Gigi, hraj!“ křičím a nechávám se unášet rytmem. Cítím, jak mi nohy samy tancují, a najednou jsem v tom. Ta euforie mě dostává.

Setkání s neznámým

A pak ho vidím. Kluk s šedivou mikinou a piercingem v obočí. Jeho oči jsou jako plameny, co mě pohlcují. Přichází blíž, a já se na něj usmívám, i když vím, že tohle je jen na jednu noc. Tancujeme spolu, a v tom shonu, v té vibrující atmosféře zapomínám na všechny starosti. V jeho náruči se cítím jako v jiném světě.

Překvapení v noci

Ale pak slyším zvuk, který mě vrací zpátky. Někdo křičí. Vzduch se mění, jak se k nám blíží skupina kluků. Vím, co to znamená. Adrenalin stoupá. Kluk s piercingem mě chytí za ruku a my se snažíme proplést davem. Gigi D’Agostino hraje stále hlasitěji, ale já slyším jen tlukot svého srdce.

Nečekaný závěr

Když už se zdá, že jsme v bezpečí, kluk se otočí a podá mi ruku. „Pojď, mám pro tebe něco speciálního,“ šeptá. Nechápu, co tím myslí, ale už je pozdě na otázky. Vybíháme ven, a já se usmívám. Když nás osvětluje měsíc, zjistím, že mi došlo, že ta noc nebude končit tak, jak jsem si myslela. Otočím se k němu a vidím v jeho očích něco, co jsem nečekala. Možná, že tenhle příběh bude mít i šťastný konec. Nebo možná, že se jen dostanu do dalších problémů.