Černovláska.cz

Stála jsem na rohu ulice, koukala na reklamu na Galavečer. Ty vstupenky bych chtěla. Ne kvůli tomu, abych si užila luxus, ale kvůli tomu, že na takových večerech se dějou věci. Lidi v oblecích, drahé šampaňské, a já? Já jsem ta drsná holka bez peněz a bez lásky, která se nebojí jít pro to, co chce.

Věděla jsem, že se koná soutěž. Tisíc lidí, kteří touží po tom samém, co já. Tak jsem se rozhodla, že se do toho pustím. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se blížila k místu konání. Lidi se snažili, chtěli být vidět. Každý měl svoji strategii, ale já jsem měla něco, co oni ne – odvahu. A tak jsem šla na to.

Vstoupila jsem do místnosti plné světel a barev. Vzduch byl prosycen směsí parfémů a potu. Na stole ležely lístky, které nabízely šanci na vítězství. Vytáhla jsem svůj poslední trumf – úsměv. Když jsem se usmála na organizátora, jako by mu spadla brada. A já vím, že jsem mu dala pocit, že jsem něco víc, než jen drsná holka z ulice.

Prošla jsem kolem ostatních, kteří se snažili oslnit. Všichni měli své triky, ale já jsem šla rovnou k jádru věci. Žádné kecy, žádné obíhání. Měla jsem plán. Když jsem se dostala k mikrofonu, začala jsem mluvit. O tom, jak je to všechno o odvaze, jak je důležité si věřit, i když jsi na dně. Lidi se začali smát, a já věděla, že to funguje.

A pak to přišlo. Náhlé ticho. Všem došlo, že jsem ne jenom drsná holka, ale že mám něco, co nikdo jiný neměl – vášeň. Organizátor se usmál a řekl, že tohle je to, co hledá. Vítězství bylo moje. Když jsem vyšla ven s lístky v ruce, cítila jsem se jako královna. Ale pak jsem se otočila, a co nevidím? Ten organizátor, jak ke mně přichází. Bylo to pro mě překvapení – ten, kdo mi dal šanci, měl v plánu víc, než jsem si myslela.

Už jsem se těšila na Galavečer, ale co to? Peněženka prázdná, srdce taky. Ale to neznamená, že se vzdám. Ne, já jdu na to jinak.

Na ulici voní čerstvě upečené trdelníky, ale na jídlo nemám. Zato mám ostré lokty a chladnou hlavu. Na rohu ulice se mihotá skupinka lidí. Kdo ví, co to je, ale já vím, že tam je šance. Vždycky jsem se uměla dostat k tomu, co chci.

Vstoupím do davu a hned se mi otvírá možnost. Všichni jsou rozjaření, smíchem a alkoholem nasáklí. Zmizela jsem, jakoby mě nikdy nebylo. Rychle chytím jednoho kluka za rameno. „Hej, kámo, co se děje?“ a on se na mě usměje, jako bych byla zjevení. Někde v koutku hlavy se mi rozsvítí myšlenka na lístky.

„Ty bys měla jít na Galavečer, co?“ říká, když mu vymáčknu z něj, co se dá. „Mám pár lístků, ale…“ Zastaví se. Vím, co chce. Vytáhnu svoje triky. Cítím, jak se mi zrychluje tep. Pár vtipů, úsměv, a nakonec mu prostě řeknu, že jsem jeho nejlepší kamarádka. Rozesměje se a já vím, že jsem vyhrála.

Vteřinu na to už sedím v autě plném lidí, kteří mě berou jako jednu z nich. Ulice kolem nás se rozmazávají, zatímco já se chystám na večer, který určitě nezapomenu. Cítím adrenalin, jak mi proudí žilami. Otevřu okno a nechávám vzduch, aby mě osvěžil. Galavečer se blíží, a já s ním.

Na místě jsem jako královna. Skvostné šaty, úsměvy a zábava. Ale v tom se stane něco nečekaného. Na parketu potkávám kluka, který mi vyrazil dech. Je to ten samej, co mi dal lístek. Ale teď je tady s někým jiným. Ne, tohle si nenechám ujít. Vzduch je najednou těžký, ale já vím, co mám dělat. Skočím do akce.

Na konci večera, když už jsem se spřátelila se všemi, jsem v jeho náruči. „Jak to, že jsi tady?“ ptá se. A já se jen usměju. „Protože jsem drsná holka, která se nikdy nevzdává.“ A s tím se s ním rozloučím. Bez peněz a bez lásky, ale s úsměvem a vzpomínkami, které mi nikdo nevezme.

Teď nebo nikdy

Ráno začíná jako obvykle – pach cigaret a studený vzduch se mi dostávají pod kůži. Mám prázdnou peněženku a žádnou lásku v životě. Ale dneska? Dneska je jiná. Dneska je den soutěže o vstupenky na galavečer. Musím vyhrát.

Všechny triky v rukávu

Vybíhám do ulice, cítím adrenalin v žilách. Dneska se mi to povede. Přesně v 10:00 se otevřou brány do světa, kde jsou peníze k ničemu a všechno se točí okolo zábavy. Jsem tu, abych to vyhrála. Zastavuji se u stánku s kávou, objednávám si černou jako noc a snažím se vymyslet plán. V ruce mám leták, na kterém se skví: Soutěž o vstupenky na galavečer!

Vysoké sázky

Soutěž spočívá v tom, že musím najít skryté indicie po celém městě. Žádná šance na selhání. Pochodím po ulicích, sleduji zářivé neonové nápisy a užívám si tu atmosféru. Děti si hrají, starci sedí na lavičkách a já? Já se chci dostat na galavečer, kde se mísí smích a víno. Všude kolem mě je život.

Překvapení na každém kroku

První indicie je schovaná pod starou lavičkou. Vytahuji ji a cítím, jak mi srdce buší. Vtipně napsaná zpráva mě vede k dalšímu místu. Po hodinách bloudění, po nečekaných setkáních a náhodných flirtacích objevuji poslední indici. Když ji přečtu, smíchem zalykám. Galavečer se koná v nejluxusnějším klubu ve městě.

Nejtěžší rozhodnutí

Jsem na vrcholu světa, ale v tom mi dojde, že klíč k vítězství je ve mně. Co když to není o vstupenkách? Co když je to o tom, jak se cítím? A v tu chvíli, když už jsem téměř na vrcholu, zjišťuji, že to, co jsem hledala, nebyly jen vstupenky. Vzpomínám na všechny ty chvíle, kdy jsem se snažila dostat někam, kde mě nikdo nechtěl. Nechci to vzdát, ale zároveň si uvědomuji, že galavečer není pro mě. A tak se rozhodnu: půjdu si užít večer, ale bez očekávání. A právě to je moje vítězství!

Všechno to začalo jedné mrazivé noci, kdy jsem přitisknutá proti chladné zdi starého baráku, slyšela šumění ulicí. Galavečer, říkali. Místo, kde se schází elita, zatímco já jsem tu, v zaplivaném koutě, bez peněz a bez lásky. Ale to mě nezastaví. Musím se tam dostat.

Na soutěž o vstupenky na galavečer jsem narazila náhodou. Představte si, jak zní ten skvělý večer plný jiskřících šatů, smíchu a vůně drahých parfémů. Srdce mi buší, když přemýšlím o tom, jak bych tam mohla být. Mám plán, a to je to jediné, co mi zbývá.

Ráno se do toho opřu. Moje černé vlasy vlají jako vlajka na větru, když se snažím vymyslet, jak na to. Zní to šíleně, ale rozhodnu se, že se prostě infiltroji. Zjistím, kde se galavečer koná a prostě se tam dostanu. Srdce mi buší jako o závod. To je moje šance!

Podvečer je jako malba. Slunce zapadá a barvy se mísí do ohnivých odstínů. Jsem oblečená v tom nejlepším, co mám – starém kousku, který mi dodává nádech elegance, ale přitom i lehkou drsnost. Před vchodem se to hemží lidmi v oblecích a šatech, kteří by mi mohli být rodiči. Cítím se jako zjevení. Tohle je moje chvíle.

Přistoupím k vchodu a zhluboka se nadechnu. Musím se tvářit jako někdo, kdo tam patří. Zázrak se stal, když mě pustí dovnitř. Stojím tam, obklopena lidmi, kteří se smějí a tančí, zatímco já se snažím schovat ve stínu. Ale pak to přijde. Zvuk tleskání. Všichni se obrátí, a já vím, že jsem udělala něco špatného. Až do té chvíle, kdy se objeví on – muž, na kterého jsem čekala. Oči mu jiskří, když se na mě usměje. V tu chvíli zapomenu, proč jsem tam vlastně byla. Bez peněz, bez lásky. Ale s šancí.

Jsem drsná holka, co nemá ani korunu. Město je moje aréna, a já se v něm pohybuju, jako by mi patřilo. Jednoho večera jsem se potulovala po temných uličkách, když jsem narazila na starý squat. Odtud se linula zvláštní vůně – směs benzínu a levných cigaret. Byl tam kluk, co měl na sobě křivák a v očích plameny.

Všichni říkali, že je to hacker, co rozumí kódům víc než svému srdci. Přistoupila jsem blíž, zvedla jsem obočí a zvědavě se ptala, co vlastně dělá. Bez odpovědi mi ukázal na obrazovku. Uploadify – slyšela jsem o tom pluginu. „Mám na něj svý triky,“ řekl, a jeho úsměv byl jako blesk v noci.

Začala jsem mu pomáhat. Ne, nebylo to o lásce – byl to adrenalin. Kódoval a já jsem mu podávala klávesy, zatímco nám za zády hučely motory a venku se ozývaly výstřely. Každý úspěch byl jako výstřel z pistole, každá chyba jako rána do hrudi. Rychlá akce, bez emocí, bez plánování. To bylo moje místo.

Pak přišel zvrat. Když jsme se dostali k poslednímu skriptu, do místnosti vtrhnul gang. Všechno se stalo rychle – stíny, hlasy, chaos. Kluk se snažil ochránit obrazovku, já jsem se vymrštila, abych mu pomohla. Adrenalin v krvi, vůně strachu a benzínu, to byla ta pravá realita bez lásky.

Jakmile gang odešel, zůstali jsme na zemi, vyčerpaní a zranění, ale s úsměvem na rtech. Co se stalo? Jedině, co jsem si uvědomila, bylo, že bez lásky jsme vytvořili něco mnohem silnějšího – spojení, které se nedá popsat. A tak jsem si uvědomila, že v tomhle drsném světě, kde se nikdo nemiluje, je adrenalin a vzrušení tou pravou vášní. Srdce buší, ale ne pro lásku, pro akci a chaos. Tohle je život, bez keců.

Začátek noci

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, co se snaží přežít v tomhle šíleném městě. A dneska večer? Mám v plánu se pořádně bavit. Ulice voní smaženými hranolkami a levným alkoholem, zatímco z repráků se line Gigi D’Agostino. Jeho hudba mi dává energii, cítím to v žilách, jak se mi zvedá adrenalin.

Na parketu

Do klubu vcházím, jako bych byla královna. Světla blikají a tma se mísí s barvami, zatímco lidi tančí, jako by jim šlo o život. Oblečení mám z second-handu, ale to mi nevadí. Všechny pohledy směřují ke mně. Dávám si panáka a pak se vrhám na parket. „Gigi, hraj!“ křičím a nechávám se unášet rytmem. Cítím, jak mi nohy samy tancují, a najednou jsem v tom. Ta euforie mě dostává.

Setkání s neznámým

A pak ho vidím. Kluk s šedivou mikinou a piercingem v obočí. Jeho oči jsou jako plameny, co mě pohlcují. Přichází blíž, a já se na něj usmívám, i když vím, že tohle je jen na jednu noc. Tancujeme spolu, a v tom shonu, v té vibrující atmosféře zapomínám na všechny starosti. V jeho náruči se cítím jako v jiném světě.

Překvapení v noci

Ale pak slyším zvuk, který mě vrací zpátky. Někdo křičí. Vzduch se mění, jak se k nám blíží skupina kluků. Vím, co to znamená. Adrenalin stoupá. Kluk s piercingem mě chytí za ruku a my se snažíme proplést davem. Gigi D’Agostino hraje stále hlasitěji, ale já slyším jen tlukot svého srdce.

Nečekaný závěr

Když už se zdá, že jsme v bezpečí, kluk se otočí a podá mi ruku. „Pojď, mám pro tebe něco speciálního,“ šeptá. Nechápu, co tím myslí, ale už je pozdě na otázky. Vybíháme ven, a já se usmívám. Když nás osvětluje měsíc, zjistím, že mi došlo, že ta noc nebude končit tak, jak jsem si myslela. Otočím se k němu a vidím v jeho očích něco, co jsem nečekala. Možná, že tenhle příběh bude mít i šťastný konec. Nebo možná, že se jen dostanu do dalších problémů.

Hlava plná snů a prázdná peněženka

Seděla jsem na studeném betonu, nohy zkřížené, a v ruce držela poslední cigaretu. Kolem mě se proháněly myšlenky na galavečer, o kterém jsem slyšela od kamarádky, jak se tam má skvěle. Kdybych měla prachy, šla bych na něj, ale já měla jen prázdný žaludek a slzy v očích. Tak co, do akce!

První krok: Získat lístky

Rozhodla jsem se, že se na ten galavečer dostanu, ať to stojí, co to stojí. Hledala jsem všude po internetu a narazila na soutěž o vstupenky. Musím vyhrát! Srdce mi bušilo, když jsem posílala svoji přihlášku. Přesně takhle to chodí – buď se snažíš, nebo zůstaneš ve stínu.

Adrenalin v krvi

Následující dny jsem se nedokázala soustředit na nic jiného. Každý den jsem kontrolovala e-mail, jestli náhodou nepřišla zpráva. Včera večer jsem se rozhodla, že si vyrazím ven. Venku to vonělo po dešti a já se snažila zapomenout na všechny starosti. Nechtěla jsem být jen další holka bez lásky.

Kdyby tak věděli

Když jsem se vracela domů, slyšela jsem hlasy. Slyšela jsem o soutěži, o galavečeru, o tom, jak si tam někdo užívá život. Zastavila jsem se a naslouchala. Hledala jsem způsob, jak se dostat blíž. Všechno se zrychlovalo. Moje srdce, moje myšlenky. Tohle je moje šance!

Jak jsem to udělala

Na galavečer jsem se nakonec dostala. Nikdo nevěděl, že jsem tam jako podvodnice. Když mě vyhlásili jako vítězku, cítila jsem, jak mi v žilách koluje energie. Všichni se smáli, tleskali a já byla v centru pozornosti. Ani jsem nepředpokládala, že to skončí takhle. Takhle jsem se dostala do světa, kde jsem byla obklopena lidmi, kteří mě neznali, ale já byla hrdá na to, kde jsem.

Překvapení na závěr

Když jsem se vrátila domů, měla jsem v kapse nečekaný dárek. Nejen vstupenky, ale i telefonní číslo od kluka, který mě na galavečeru zaujal. Ještě nikdy jsem neplánovala nic tak bláznivého. Možná, že láska není tak daleko, jak jsem si myslela. Tak co, jdu do akce znovu!

Úvod do akce

Všechno to začalo jednou šedivou sobotou, když jsem se procházela po ulicích a cítila, jak mi v kapse šustí pár drobných. Město bylo plné barev, ale já jsem viděla jen šedou realitu. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří se smáli, zatímco já jsem měla na jazyku hořkou chuť života. V tom jsem narazila na plakát – Soutěž o vstupenky na Galavečer. Hned jsem věděla, že tohle je moje šance.

Přípravy na soutěž

Všechno, co jsem potřebovala, byly nervy, odvaha a trochu štěstí. Přihlásila jsem se do soutěže, a to bez dlouhého přemýšlení. Vzala jsem si na sebe svůj starý černý křivák, který voněl jako moje mládí, a vyrazila jsem na místo konání. Vzduch byl prosycený vůní popcornu a cukrové vaty, zatímco se kolem mě proháněli ostatní soutěžící. Byla jsem jako drak v doupěti, připravená na akci.

Zápas o lístky

Na scéně to znělo jako v pekle – každý chtěl vyhrát a ukázat, že je lepší. Soutěž byla jednoduchá: kdo najde nejlepší vtip, ten vyhraje vstupenky. „Já to dám!“ říkala jsem si v duchu, zatímco jsem se snažila vymyslet něco, co by rozesmálo i toho nejtvrdšího chlapa. Srdce mi bušilo jako šílené, když jsem se postavila na pódium a začala.

Srdce v ohni

Každé slovo, které jsem vypustila z úst, bylo jako výstřel. Publikum se smálo, a já jsem cítila, jak se vlny adrenalinu rozlévají po mém těle. Když jsem dospěla k závěru vtipu, nastalo ticho. Pak to přišlo – smích, bouřlivé ovace. Byla jsem v tom! Nejenže jsem soutěž vyhrála, ale i jsem se dostala do centra pozornosti. „Jsem tady, a nikdo mě nezastaví!“ myslela jsem si.

Nečekaná odměna

Po vyhlášení vítězů jsem se dostala k lístkům a cítila, jak mi srdce buší. Ale pak mě oslovila holka, která vyhlásila, že mám neuvěřitelný talent. Nabídla mi šanci vystupovat na Galavečeru. „Cože?“ To jsem nečekala! Na chvíli jsem zapomněla na svoje problémy a věděla jsem, že se něco mění. Možná, že láska k tomu, co dělám, může přetvořit i mou prázdnotu.

Byl pátek večer, když jsem se rozhodla, že se prostě musím dostat na ten Galavečer. Všude kolem mě se šířily zvěsti o soutěži o vstupenky, a tak jsem si řekla, proč ne? Mám prázdné kapsy, ale to mi nezabrání v akci.

Vytáhla jsem starou, ošoupanou kšiltovku, co mi kdysi daroval brácha. Vůně oleje z motoru a zápach z garáže se mi mísily s adrenalinovým vzrušením. Zjistila jsem, že soutěž se koná v místním klubu, kde se schází samá smetánka. Ideální místo pro to, abych ukázala, co ve mně je.

V klubu to žilo. Lidé se houpali na rytmus hudby, všude byly blikající světla a já cítila, jak mě ta atmosféra pohlcuje. Požádala jsem barmana o sklenici vody – víc jsem si dovolit nemohla. Ale co na tom záleží? Můj cíl byl jasný. Po očku jsem sledovala, kdo se soutěže účastní. Zatímco ostatní se snažili zapůsobit svými outfity, já jsem se zaměřila na strategii.

Konečně přišla moje chvíle. Moderátor vyzval soutěžící, aby se představili. Když jsem došla na řadu, neváhala jsem. Chrlila jsem ze sebe slova jako kulomet. Vzrušení v sále bylo cítit. Zatímco ostatní se snažili zapůsobit na porotu, já jsem s nimi neměla slitování. Drsně jsem sdělila, co si o nich myslím a co bych pro ty vstupenky udělala.

Od poroty jsem dostala šokující otázku: „Jaký je váš největší strach?“ Na chvíli jsem se zarazila, ale pak jsem se zasmála. „Strach? Ten je pro slabochy, já se nebojím ničeho!“ Odpověděla jsem. A pak se stal zázrak. Zasmáli se a já vyhrála. Když mi předávali vstupenky, věděla jsem, že jsem si je zasloužila. Ale pak, když jsem se otočila, spatřila jsem tvář, kterou jsem znala. Bývalý, který mi zlomil srdce. A tenhle večer se teprve začal…

Bylo to jedno z těch dní, kdy slunce pálí tak moc, že se i asfalt na ulici zdá, že se taje. Snažila jsem se prodrat davy lidí ve městě, v hlavě mi hučelo a v kapse nebylo ani halíře. Než jsem se dostala na konec náměstí, potkala jsem ho. Vitek Havlis. Znal ho každý, ale nikdo nevěděl, kým skutečně je. Hlava plná myšlenek, jako by mi v ní hučela včelí kolonie.

Vždycky jsem měla radši akci než slova. Tak jsem se rozhodla jít za ním. Jeho styl, ten drsný nádech, mi připadal jako magnet. Znalosti, co měl, byly jako poklad, který nikdo nechtěl najít, ale já jsem byla odhodlaná. Přistoupila jsem těsně k němu, vydechla ten smog, co se mi dostal do plic, a řekla: „Mám pro tebe otázku. Co skrýváš?“

Vitek se na mě podíval, jeho oči jako led, a já cítila, jak se mi zrychluje tep. „To, co je skryté, je mnohem cennější než to, co je na očích,“ odpověděl a podal mi malou kartu. Na ní bylo napsáno interpreti.php. Nevěděla jsem, co to znamená, ale cítila jsem, že je to klíč. Klíč k něčemu, co mohlo změnit všechno.

Rozhodla jsem se ho sledovat. Vede mě to k nebezpečným místům, do těch nejtemnějších uliček. Každý krok byl jako tanec na ostří nože. Cítila jsem vůni cigaretového kouře a potu, a slyšela jsem hlasy, co šeptaly tajemství. Vitek se občas ohlédl, jeho úsměv byl jako břitva, a já věděla, že jsem na správné cestě.

Po několika hodinách bloudění jsme dorazili do opuštěné budovy. Vzduch byl zde těžký, jako by se v něm usadila historie. Vitek zamířil k jednomu z betonových sloupů a otevřel tajný prostor. Uvnitř bylo něco, co vypadalo jako starý počítač s dírami, který kdysi dávno mohl být něčím velkým. Když jsem se k němu přiblížila, Vitek mě chytil za paži a řekl: „Nenech se zmást tím, co vidíš. Skutečná akce teprve začíná.“ A pak se stalo něco nečekaného. Vydal ze sebe zvuk, jako by aktivoval něco velkého.

V ten moment jsem si uvědomila, že jsem se ocitla v srdci něčeho mnohem většího, než jsem kdy mohla tušit. Byla jsem na prahu tajemství, které by mohlo změnit vše, co o Vítkovi vím. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se stala součástí jeho příběhu – příběhu, který teprve začínal.