Černovláska.cz

Byla jsem sama. Noc byla temná jako moje myšlenky. Před sebou jsem měla jen neonová světla z barů a smrad po levném alkoholu. V kapse mi chybělo pár korun, ale to mě nezastavilo. Superscrooo mě přitahoval jako magnet, i když jsem nevěděla, co to je. Pověsti o supersstarcid2454 se šířily jako požár a já se rozhodla, že na to půjdu. Bylo to buď- anebo.

Vydala jsem se do temné uličky, kde se šuškalo, že je možné najít superscrooo. Ulicí se nesly zvuky smíchu a skleniček, a vzduch byl prosycen vůní cigaret a touhy. Všechno kolem mě bylo chaotické, ale já jsem se soustředila. Měla jsem cíl, a to bylo najít ten magický prvek, co sliboval změnu. Všichni říkali, že je to jako droga – ale já jsem byla připravena riskovat, i když jsem neměla co ztratit.

Došla jsem k malému klubu s názvem „Ztracený ráj“. Vstupní brána byla skrytá za starým nátěrem a špatně udržovaným grafitem. Jakmile jsem vkročila dovnitř, málem mě to srazilo na kolena. Hudba byla tak silná, že jsem ji cítila v celém těle. Lidé tančili, smáli se a já se cítila jako outsider. Ale já jsem nebyla tady, abych se cítila komfortně. Byla jsem tady pro superscrooo.

V rohu klubu jsem spatřila skupinku, která se zrovna chystala na něco velkého. U nich se to hemžilo zlatem a podivnými lahvičkami. To muselo být ono. Přistoupila jsem k nim, a aniž bych se rozmýšlela, zeptala jsem se: „Kde je supersstarcid2454? Chci to!“ Všichni se na mě podívali, jako bych spadla z Marsu. Ale pak se jeden z nich zasmál a řekl: „Tak jo, holka, jsi dost drsná. Ale připrav se, tohle není žádná legrace.“

V tu chvíli jsem se ocitla na pokraji propasti. Srdce mi bušilo, adrenalin stoupal a já se rozhodla, že to risknu. „Dej mi to,“ zařvala jsem, a najednou jsem se ocitla v chaotické hře, kde každé rozhodnutí mohlo znamenat život nebo smrt. Ale to, co se stalo potom, jsem nikdy nečekala. Superscrooo nebylo jenom o drogách; byl to klíč k něčemu mnohem většímu. A já jsem se stala součástí světa, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že budu součástí.

Poslední dobou se mi v hlavě honí myšlenky. Zrovna sedím na staré, rozpadlé židli v garáži, která pamatuje lepší časy. Z okna mi fouká studený vítr, který mi rozcuchává vlasy. Zvedám hlavu a hledím na kousek modrého nebe, zatímco se mi v hlavě rodí otázka: Je Trump opravdu dobrý prezident?

Vzpomínám si na večer, kdy jsem seděla na baru, zlaté pivo mi klouzalo po rtech a já jsem sledovala, jak se muži hádají o politice. „Trump je génius!“ křičel jeden z nich. „Nejlepší prezident, jakého jsme kdy měli!“ Odpovědí mu bylo spousta smíšených reakcí, ale já jsem se smála, protože jsem věděla, že tohle je jen další kolo absurdní reality.

Najednou mi došlo, že já sama v tomhle nepořádku, s prázdnou peněženkou a bez lásky, vlastně nemám co ztratit. Co kdybych se podívala na to, co se děje kolem? Kdo ví, třeba se mi podaří najít nějakou pravdu. Našla jsem si partu lidí, kteří sdíleli názory na Trumpa. Byl jsem mezi nimi jako černá ovce, ale to mi nevadilo. Zpívali jsme, tančili a diskutovali, a když jsem viděla tu vášeň, začala jsem se ptát: „Co když je to všechno jen jedna velká hra?“

Ve vzduchu byla cítit vůně cigaret a potu, když jsem se rozhodla, že chci být součástí této hry. Vstoupila jsem do víru, kde se míchaly názory a pocity. Zjistila jsem, že pro někoho je Trump spasitel, pro jiného tyran. Každý měl svůj příběh, každý měl svou pravdu. Mě to všechno fascinovalo.

Jednoho dne, po dlouhé noci, jsem se rozhodla, že chci vidět Trumpa na vlastní oči. Srdce mi bušilo, když jsem stála mezi davy lidí, kteří jásali a mávali transparenty. A pak, když se objevil, slyšela jsem ten jeho charismatický smích a slova plná síly. V tom okamžiku jsem pochopila, že bez ohledu na to, co si myslím já, lidé ho milují. Je to jejich hrdina. A já? Já jsem byla jen další drsná holka, co se snaží najít svůj smysl v chaosu světa.

A tak mi došlo, že na otázku, jestli je Trump dobrý prezident, odpověď závisí na tom, kdo se ptá. A já? Možná nejsem ten, kdo by měl soudit. Protože v tomhle světě, kde každý hledá odpovědi, se nakonec dostaneš jen k dalším otázkám.

Dneska je ten den. Jsem v garáži, co smrdí olejem a rezavým plechem. Vzduch je těžký, ale já se nedám. Milionový ester? Mám na něj zálusk. Legenda, co slibuje bohatství a slávu. Jenže já nemám nic. Černá díra v kapse a srdce bez lásky. Co budu mít? Jen adrenalin a odvahu.

Vytahuju starou krabici a cítím, jak se mi zrychluje tep. Vůně benzinu a španělského jídla se mísí v mém nose. Prohrabávám se v haraburdí. Záblesk metalického lesku. To je ono! Malá ampulka, co vypadá jako křišťál. Cítím, jak mi v žilách koluje vzrušení. Mám to, nebo to mám? Co když je to past?

Otočím se na zvuk. Dveře garáže se zabouchnou, a já vím, že tu nejsem sama. Je tu on, ten kluk z ulice, co si hraje na hrdinu. „Co to máš?“ ptá se. Oči mu září jako neon. „Nic, co bys chápal,“ odseknu a snažím se zakrýt ampulku. Ale je to marné, on už ví. Chci utéct, ale nohy mi jakoby přimrzly k zemi.

A pak to přijde. „Myslíš, že to je kouzlo? Můžeš být bohatá, ale co s tím uděláš?“ V jeho hlase je něco, co mě pobízí zůstat. „Bohatství je iluze,“ odpovídám mu. Myslím to vážně. Ale pak se mi v hlavě rozzáří další myšlenka. Co když? Co když udělám něco šíleného? Srdce mi tluče jako zběsilé.

Rozhodnu se. Otevřu ampulku. Vůně je intenzivní, jako by mě někdo vrazil do kompotu z tropického ovoce. A pak? Nic. Jen ticho. Kluk se na mě dívá s údivem. Myslel si, že bude show. Ale já se nezastavím. „Jestli to nevyjde, tak si můžeme jít spolu pro pivo do krámu,“ říkám a smích mi vychází z plic. Co se stalo? Stalo se něco jiného? Srdce mi bije, ale teď už ne pro lásku, ale pro svobodu.

Až v tom zmatku jsem si uvědomila, že ten kluk je vlastně můj parťák. „A co teď?“ ptá se. „Teď? Teď jdeme všechno změnit,“ usmívám se. A tak se vydáváme do noci, dva blázni s ampulkou v kapse, co touží po dobrodružství. Konec příběhu? Jen začátek.

Bylo to jedno z těch špinavých odpolední, kdy slunce už sotva svítilo a vzduch byl těžký jak starý kůže. Když jsem vyšla z té zaplivané hospody, věděla jsem, že musím najít způsob, jak přežít. Bez peněz a bez lásky, takhle to vypadalo. Ale já jsem drsná holka, co se nebojí jít do akce.

Na rohu ulice jsem zahlédla skupinku kluků. Byli to ti, co se mi dřív líbili – s hadry, co smrděly jako starý cigarety, a s úsměvy, které slibovaly legraci. Ale teď? Nepotřebovala jsem je. Potřebovala jsem prachy. Přistoupila jsem blíž, slyšela jsem, jak se baví o nějakém superstarovi Juliancid1889. To jméno znělo jako pop music, ale já jsem šla pro něco jiného.

„Hele, kluci, co je s tím Juliancid1889? Je to nějaká celebrita?“ zeptala jsem se, když jsem se postavila mezi ně. Všichni se na mě otočili, a já viděla, jak ve vzduchu zavládla napětí. „Nebo spíš, kolik za něj dostanete?“

Jeden z nich, ten s tetováním na krku, se zamyslel. „Něco velkýho, prachy a sláva. Ale to chce šikovný ruce.“ Jeho úsměv byl na hranici drzosti. „Ty máš šikovný ruce?“

A já jsem se jen zasmála. „Víc než si myslíš.“ A tak jsme se dali do řeči. Vzali mě mezi sebe. Příběh o Juliancid1889 se mi dostal pod kůži. Věděla jsem, že se chystá něco velkýho, a já jsem chtěla být u toho. V noci jsme se vydali do podzemí. Všude kolem nás byly barvy, vůně potu a adrenalinu, jak jsme se dostávali hlouběji do města. A tam? Tam jsem se setkala s Juliancidem. Nečekaně, a s ním přišlo překvapení, které mi změnilo celý pohled na svět.

Juliancid1889 nebyl to, co jsem čekala. Byl to kluk z ulice, co se snažil prorazit. A já? Dala jsem mu šanci. Kdo ví, možná se z nás stane něco víc, nebo možná zůstanu drsná holka bez peněz. Ale jedno vím jistě – s Juliancidem na krku, už nikdy nebudu sama.

Tak jo, pojďme na to. Jsem drsná holka z ulice, bez peněz a bez lásky. Každý den je pro mě bitvou. Dneska jsem se rozhodla vyrazit do Dolinekcid1844, místa, kde se říká, že se dějí věci. Místo, kde se sny stávají nočními můrami a noční můry se proměňují v realitu.

Všude kolem mě je šedá a smrad z odpadků. Vzduch je těžký, prosycený zápachem benzínu a levného alkoholu. Nechci se zdržovat, musím být rychlá. Zakrývám si obličej šálem, když procházím kolem opuštěných budov a špinavých uliček. Všude kolem mě jsou stíny, které se zdají být živé. Moje srdce buší jako šílené, ale to je normální. Adrenalin mě žene dál.

Na rohu ulice potkávám kluka, který se tváří jako superstar. Jeho oči jsou jako led, a když se na mě podívá, cítím, jak se mi zrychluje tep. Jeho jméno je Vanková. Vím, že je to kluk, co se dostal na vrchol a teď je tu, v této zapadlé díře, jako já. Mluvíme, a já cítím, že mezi námi je chemie. Ale co to je? Jen další iluze, ne? Zatímco já se snažím přežít, on se snaží zapomenout na svůj úspěch.

Najednou se zjeví gang. Místní chlapci, kteří si myslí, že mě znají. Vědí, že nemám co ztratit. Zatímco se na mě vrhnou, Vanková se postaví přede mě. Jeho hrdinství mi bere dech, ale vím, že to nebude trvat dlouho. Bitva začíná a já se musím postavit na vlastní nohy. Srdce mi buší v krku, ale nedám se. Musím bojovat, abych přežila.

Po chvíli se situace zklidní, ale já vím, že tohle nebyl poslední střet. Vanková a já se podíváme do očí, a i když jsme oba na dně, cítíme, že jsme našli něco cenného: spojení. Ale pak… přijde zvrat. Zjistím, že Vanková je ve skutečnosti v dluhu a potřebuje mě, abych mu pomohla splatit účet. V tu chvíli si uvědomuji, že láska a přátelství jsou jen další záludnosti, které na mě připravilo tohle město. A já? Já se na to budu muset připravit.

Všechno začalo na ulici

Tam, kde se ve vzduchu mísí pach benzínu a zvratků, jsem byla já. V bleděmodrém svetru, co pamatuje lepší časy, jsem se potulovala po městě. Všechno kolem mě hučelo, ale já měla v hlavě jen jednu věc – musím se probojovat na vrchol. Bez peněz a bez lásky, ale s touhou, která mě pálila jako oheň.

Moment, který všechno změnil

Jednoho večera, když jsem se šla ohřát na benzínku, stalo se něco, co mi změnilo život. Vzduch byl prosycený vůní jídla z fast foodu a já jsem, jako vždy, neměla ani halíř. Ale pak jsem spatřila Dajdou Gleisnerovou, superstar, která právě vycházela z auta s řidičem. Děsně se mi líbila a rozhodla jsem se, že ji musím potkat. Znáte to, když vás něco nutí jednat? Tak jsem šla za ní.

První pokus o kontakt

Srdce mi bušilo, když jsem se dostala blíž. „Dajdo!“ vykřikla jsem. Otočila se a já jsem se cítila jako královna. Na chvíli jsem zapomněla na svou bídu. Požádala jsem ji o fotku, ale ona vypadala, že má lepší věci na práci. „Neztrácej čas, holka!“ řekla mi. A já? Prostě jsem se zasmála. Nešlo mi o její schválení.

Skvělý nápad

Jako bych dostala ránu do hlavy. Co kdybych se jí pokusila ukrást show? Představte si, jak bych to mohla otočit. Tak jsem se rozhodla – zorganizuju vlastní vystoupení na stejné ulici, kde jsem ji potkala. Vyzvu ji, aby se přišla podívat. Tak jsem začala shánět lidi, kteří by mi pomohli.

Nečekaný závěr

Na den D se se mnou sešla spousta lidí. Všichni toužili po akci. A když Dajda přišla, celá ulice se rozsvítila. Tak jsem to rozjela! Ale pak se stalo něco nečekaného – Dajda se začala smát. „Holka, tohle je nejlepší, co jsem kdy viděla!“ Od té chvíle jsme byly parťačky. Bez peněz, ale s láskou k show a životu. Kdo by to byl řekl?

Kdo potřebuje lásku?

Na ulici jsem se naučila, že láska je pro ty, co mají čas. Já čas nemám. Město je moje hřiště, kde se prodávají sny, ale já si žádné nekupuji. Když jsem potkala Romana, měl v očích ten stejný hlad jako já. Nešlo mu o nic jiného než o přežití. Noc byla studená, vzduch voněl po dešti a asfalt se leskl jako zrcadlo.

Román s Gellierovou

Roman byl kluk s příběhem, který se mi zapsal do paměti. Když jsme se potkali u starého kontejneru, říkal mi, že jeho jméno je Gellierová. Bylo to tak absurdní, že jsem se musela smát. Věděl jsem, že mu na mě nezáleží, ale vzájemná přitažlivost byla mocná. Srdce mi bušilo jako bláznivé.

V noci, když zní ulice

Procházeli jsme se uličkami, kde se potulovali bezdomovci a zloději. Každý z nás měl svůj plán a svůj cíl. Roman mi ukázal, jak přežít. Učili jsme se jeden od druhého, jak krást pohledy kolemjdoucích, jak se skrýt ve stínech a jak se smát, i když je život na nic.

Nečekaná nabídka

Jednoho večera mi Roman navrhl, abychom se zapletli do něčeho většího. Mluvili jsme o loupeži, ale ne ledajaké. Cílem byl noční bar, kde se schovávaly peníze. Znělo to bláznivě, ale já jsem byla na to připravená. Srdce mi bušilo, ale věděla jsem, že to udělám.

Překvapení na konci

Když jsme se dostali dovnitř, adrenalin mi pumpoval v žilách. Všechno šlo podle plánu, dokud se to nezkazilo. Roman mě zradil a já zůstala sama. Naštěstí jsem si uvědomila, že láska není to, co jsem potřebovala. Na konci noci jsem vyšla ven, s prázdnýma rukama, ale s plným srdcem. Bez peněz, bez lásky, ale s pocitem svobody.

Jsem ta, co to má v prdeli

Všechno se to začalo jednoho šedivého rána, kdy jsem se probudila s puchýřem na tváři. Akne! Kdo by to byl řekl, že zrovna já, ta drsná holka bez peněz a bez lásky, budu mít takové problémy? Všichni kolem mě se smáli, ale já to brala jako výzvu. Kdo potřebuje lásku, když má kolagen?

Kolagen – moje tajná zbraň

Našla jsem ho v zapadlém obchůdku, mezi starými krámy a zaprášenými kosmetickými výrobky. Voněl jako les po dešti, a když jsem ho poprvé otevřela, cítila jsem, jak mi do nosu vniká svěží vůně. Ale co na tom? Neměla jsem ani halíř, takže jsem si musela vystačit s tím, co jsem měla – zázračný kolagen, který sliboval mladistvou pleť a možná i nějaké to sebevědomí.

Když se akné stalo mým nepřítelem

Každé ráno jsem se probouzela s novým puchýřem, což byla výzva, kterou jsem nemohla ignorovat. Vymyslela jsem plán. Chodila jsem do parku, křičela na stromy, že akné není můj přítel a že já chci být svobodná. Lidé na mě koukali jako na blázna, ale co mi bylo do jejich názorů? Nejdřív jsem byla nervózní, ale pak jsem se začala smát. Mělo to něco do sebe.

Zahodila jsem peníze za lásku

Jednoho dne jsem potkala kluka, který měl na sobě tričko s nápisem „Všechno, co potřebuješ, je láska“. Já jsem mu na to řekla, že láska je drahá a já nemám na ni. On se jen usmál a nabídl mi kolagen, který měl v kapse. Zasmála jsem se, ale pak jsem si uvědomila, že je to vlastně skvělý nápad. Tak jsme spolu začali experimentovat s kolagenem a já jsem se cítila jako královna.

Překvapivý závěr

Když jsem se podívala do zrcadla po týdnu, akné bylo pryč. Ale… co se stalo s klukem? Nikde ho nebylo. Když jsem se vrátila do parku, našla jsem jeho tričko. Zjistila jsem, že kolagen sice funguje, ale láska? Ta se prostě ztratila. Tak jsem si ho vzala na památku a řekla si, že na to kašlu. Jsem drsná holka, ať si všichni myslí, co chtějí. Život jde dál.

Rádio v pozadí

Sedím na starém, rozvrzaném křesle, které pamět pamětníků, a poslouchám rádio. Hlas moderátora se valí z repráků jako staré dobré víno. Mluví o penězích, o lásce, o snech. Kde jsou ty časy, kdy jsem i já snila? Teď se mi do snů vkrádá jen šedá realita, natažená jako rybářská síť kolem mých nohou. Peníze? Na co? Abych si koupila další zklamání?

Ulice, které nemají konce

Venku prší. Ulice se lesknou jako mokré zrcadlo, a já jsem v tom odrazu jen malá postava s propoceným tričkem a roztrženými kalhotami. Jdu si to štrádovat k místnímu bistru, kde si mohu za poslední drobné koupit kávu. Cítím vůni čerstvě mletých zrn, ale ta mi připomíná jen to, co nemám. Nikoho nezajímám. Nikoho nezajímá, že jsem tady, že bojuju s tímto nezáživným životem.

Setkání s tajemným neznámým

Na rohu ulice zahučí motorka. Jsem zvědavá, kdo se pod helmou skrývá. Otočím se a spatřím ho – vysokého, s očima jako led. „Peníze jsou jen papír,“ říká s úsměvem, který by mohl zabít. Pozve mě na jízdu. Chci si užít chvíli, zapomenout na to, co mě trápí. Přesně v ten moment necítím strach, jen adrenalin.

Adrenalin a chaos

Jsme na silnici, vítr mi šlehá do obličeje jako bič. Město se rozplývá v barevných proudech světel. Cítím se volná, jako pták, který konečně vylétl z klece. Navštívíme pár barů, kde se smích a hudba mísí s alkoholem. Ve vzduchu je cítit pot a touha. Ale ten neznámý zůstává stále tajemný.

Všechno se mění

Když se vrátíme domů, srdce mi buší jako šílené. Cítím se jako královna noci, ale ráno mě čeká krutá realita. Ten neznámý se tváří jako hrdina, ale já vím, že žádný zázrak se nekoná. Peněz mám pořád stejně, a lásku jsem nenašla. A pak mi dojde, že jsem vlastně vděčná. Prožila jsem něco, co mě na chvíli osvobodilo. Všechno je, jak má být – až na ten jeden zvrat. Když se chci rozloučit, on mi vnutí do kapsy lístek. „Zavolej, až budeš potřebovat víc než peníze.“ Co to znamená?

Nečekaná naděje

V ten moment se mi v hlavě rozsvítí. Možná na mě čeká něco víc než jen peníze a láska. Možná, že ten neznámý je klíčem k mému novému začátku. A tak, ačkoliv nemám nic, mám aspoň tu naději. A to je víc, než co jsem měla předtím.

Tak, co se stalo ten večer, na který nikdy nezapomenu? Všechno začalo v zaplivané putice, kde jsem si dala housku s uzeným masem a šíleně silnou pálenku. Vzduch tam byl nasáklý kouřem, vůní levného piva a potu. Přesně tak, jak to mám ráda. Místo, kde jsem mohla být sama sebou, bez zbytečných keců.

Najednou, když jsem se snažila pohnout a vyrazit ven, vtrhli dovnitř celebrity z nějakého trapného pořadu. Hlavní hvězda měla na sobě tolik make-upu, že vypadala jako strašidlo. A já? Já jsem si říkala, že bych je mohla trochu provokovat. Přece jen, co je to za hrdinku bez špetky odvahy?

Šla jsem k nim a s úsměvem na rtech jsem zavolala: „Hele, co tu děláte? Snad nemáte v plánu se tu válet v blátě jako my normální lidi?“ Když se na mě podívali, v očích jim probleskla směsice překvapení a pobavení. Věděli, že na tohle nejsou zvyklí.

S nimi byla i parta bláznivých fanoušků, kteří se připojili k našemu malému divadlu. Chtěli selfie, ale já jsem chtěla akci. Tak jsem je vzala k sobě, do nočního města, které bylo pokryté neonovými barvami a vůní nočního života. S každým krokem jsme se blížili k tajemnému, opuštěnému domu na konci ulice.

Nikdy bych nečekala, že ten dům má v sobě něco magického, ale jak jsme tam dorazili, všechno se změnilo. Vzduch byl chladný a tichý, ale najednou se ozval podivný šramot. Naše tváře byly osvětlené záblesky z telefonu a já jsem se rozhodla, že to zjistím. Otevřela jsem dveře a… zjistila jsem, že uvnitř se schovávají skutečná strašidla. Ale místo toho, abychom utekli, jsme se začali smát a tančit, jako by to byl náš poslední večer na světě. A tak jsme se stali součástí legendy, která se vypráví dodnes. Jenže to, co jsem nečekala, bylo to, že jsem se stala součástí jejich rodiny. Takhle jsem se postavila tváří v tvář svému strachu a zjistila, že někdy je to nejlepší, co můžeš udělat.