Začátek všeho
Seděla jsem na okraji chodníku, kožené boty zablácené od podzimu, v ruce cigareta, kterou jsem zrovna stihla zapálit, když se vedle mě objevila Ewa. Ewa, co včera v noci zpívala v klubu, kam jsem se dostala na poslední chvíli. Vzduch byl prosycený vůní levného alkoholu a potu, a já věděla, že dneska to bude další pořádný průšvih. Na telefonu mi blikalo číslo od Vaseka, ale nevěděla jsem, jestli mi má ještě jednou volat.
Eva a Vasek
„Jdeme na to, nebo co?!“ zakřičela Ewa, zatímco nasazovala sluneční brýle, i když slunce už zapadalo. Tady, v téhle špinavé části města, jsme se cítily jako královny. Vzala jsem si její ruku a vyrazily jsme vstříc neznámému. Vasek byl náš spojenec, vždycky měl nějaký plán, i když většinou to skončilo fiaskem. Dneska měl prý něco velkého, a já byla zvědavá, co to bude.
Průšvih ve vzduchu
Přijeli jsme k jeho garáži, která byla plná zvuků, strojů a šroubů. Rukama jsme si otřely vlasy a snažily se sebrat odvahu. „3390 pruser roku“ – to byla naše mantra. Vasek nám ukázal něco, co vypadalo jako starý, rozbitý vůz. „Dneska večer jedeme na výlet, holky!“ vykřikl a já se zasmála. „Kam, do pekla?“
Adrenalin a strach
Vyskočily jsme do auta, které mělo víc děr než plechu. Zapnula jsem rádio a na chvíli se zaposlouchala do Ewy, jak zpívá její oblíbenou písničku. Všechno kolem nás se stalo šedé – město, ulice, lidé. Cítila jsem, jak mi buší srdce. Rychlost, vítr ve vlasech, pocit svobody. Ale pak se to stalo. Zastavili jsme na křižovatce a já viděla, jak se blíží policejní auto.
Nečekaný zvrat
„Co teď, Vaseku?!“ křičela Ewa, zatímco já jsem panikařila. Vše se zdálo být ztracené, když najednou Vasek vytáhl nějakou starou šedou krabici. „Tady je to! Všechny naše problémy vyřešíme!“ Otevřel ji a já strnula. Bylo tam několik záznamových zařízení, které vypadaly jako staré CD. 3390 pruser roku se najednou změnil na něco jiného.
Konec nebo začátek?
Vyskočili jsme z auta a utekli. Běželi jsme, dokud jsme nezmizeli v temné uličce. Všechno, co jsme udělali, nás dovedlo sem, k našim snům. A když jsme se podívali na záznamy, uvědomila jsem si, že to, co jsme udělali, nebylo jen šílenství, ale začátek něčeho velkého. Vzala jsem Ewu za ruku a usmála se. „Jdeme na to, holky!“