Černovláska.cz

Začátek konce

Jednoho dne jsem seděla na rozvrzané židli v hospodě, kde se pilo levné pivo a cigaretový kouř se mísil s vůní smažených brambor. Z rádia se ozývala Iveta Bartošová. Ten hlas, co kdysi roztáčel srdeční automaty, byl teď jakoby ztracený v šumu. Všichni mluvili o tom, jak Iveta mizí ze showbyznysu. Všichni, kromě mě. Já měla větší starosti než celebrity.

Peníze a zoufalství

Když se mi peněženka ztenčila na minimum, dostala jsem se do situace, kdy jsem musela počítat každou korunu. Koupila jsem si levnou kávu, abych si dodala energii na další den, ale v hlavě mi hučelo. Město se mi zdálo cizí, jako by mi někdo vzal barvy a nechal jen šedou. Kde jsou ti, co mi slibovali, že se o mě postarají? Místo lásky jsem cítila jen chlad.

Vzpomínka na lepší časy

Jednoho večera, po další zbytečné schůzce s lidmi, kteří se tvářili, že mi pomohou, jsem se vrátila domů. Zatímco jsem se snažila usnout na lůžku, vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem tančila na parketu, zatímco Iveta zpívala o lásce a zklamání. Vzpomínky na radost a úspěch byly tak živé, že jsem je téměř cítila na kůži.

Život bez iluzí

Ale realita byla krutá. Bez peněz, bez lásky, bez cíle. Dny se slévaly do jedné velké šedi. Cítila jsem, jak mě sevřelo zoufalství. Našla jsem se na ulici, kde se potulovali lidé, co už dávno ztratili naději – jako já. Rozhodla jsem se, že už nebudu čekat na zázrak, že se musím postavit sama za sebe, i když jsem se bála.

Překvapení na závěr

V ten moment, kdy jsem se rozhodla, že se nenechám srazit na kolena, se stalo něco nečekaného. Na rohu ulice jsem potkala starého kamaráda z dětství, který měl v plánu rozjet nový projekt – něco, co mělo šanci vynést mě zpět do života. Iveta Bartošová možná mizí ze showbyznysu, ale já jsem se rozhodla, že se nenechám pohltit. Všechno, co jsem hledala, bylo na dosah.

1. Nová kapitola, staré kódy

Když jsem se ráno probudila, slunce se dralo skrze špinavá okna jako zloděj do cizího bytu. Znovu jsem se podívala na číslo 3988 z minulosti. Ilona Čaková. Na jméno si moc lidí nepamatuje, ale pro mě to byl symbol. Symbol problémů a starých ran. Měla jsem v plánu zahodit všechny vzpomínky, ale pak přišel ON. Nový chlap, který mi znovu rozbušil srdce.

2. Kluk z ulice

Ten kluk byl jiný. Vypadal jako by vyšel z nějakého filmu. Tmavé vlasy, na sobě koženou bundu, která voněla po benzínu a cigaretách. Oči měl jako bledý měsíc, co se snaží prodrat skrze mlhu. Přistoupil ke mně, když jsem seděla na lavičce v parku, a řekl: „Hele, co děláš?“ Nečekala jsem na odpověď. Byla jsem naštvaná, bez peněz a bez cíle. Tak jsem se usmála a řekla: „Zrovna hledám dobrodružství. Chceš se přidat?“

3. Akce pod hvězdami

Noc padla a my jsme bloudili ulicemi, jako by nám patřily. Všude kolem nás byly barvy, hlasy a vůně. Procházeli jsme kolem barů, kde lidé tančili a smáli se, zatímco my jsme se smáli osudu. On mě vzal na místo, kde se dalo krást: malá garáž, která vypadala jako by pamět měla víc než já. Zjistila jsem, že umí krást nejen srdce, ale i peníze. A já? Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem vědět, co se stane, když se do toho pustíme.

4. Cennosti a ztráty

Tak jsme udělali to, co se dalo. Zvládli jsme ukrást pár věcí, ale já věděla, že to není cesta. Přesto jsem se cítila živě. V té garáži jsem si uvědomila, že mám v sobě něco, co jsem dlouho hledala. Vzrušení, adrenalin, ale i strach. Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale věděla jsem, že to nemůže trvat věčně. V ten moment mi řekl: „Ilono, co když tohle všechno skončí?“ Neodpověděla jsem, protože jsem věděla, že odpověď by byla bolestivá.

5. Překvapení podle plánu

A pak přišlo to překvapení. Zjistila jsem, že ten kluk byl víc než jen náhodná známost. Byl v tom až po uši a já jsem se stala součástí jeho plánu. Měl v úmyslu udělat z nás duo, které by mohlo ovládnout město. Ale já jsem nebyla součástí žádného plánu. Srdce mi bušilo, ale rozum mi říkal, že musím utéct dřív, než bude pozdě. Tak jsem se otočila a odešla, zatímco mě on volal zpět. Někdy je lepší zůstat sama, než ztratit vše, co máš.

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce hřálo tak, že se mi potila kůže. Na Ficaku jsem byla sama, bez peněz a bez lásky, ale to mi bylo jedno. Všechno, co jsem potřebovala, byla adrenalin a trochu akce.

Vydala jsem se na 3135 Nymburský, kde se potloukali místní zmrdi. Tohle místo mě nikdy nebralo, ale dneska to vypadalo jinak. Vzduch byl prosycený zápachem oleje a levných cigaret. Šla jsem si pro svoje.

Na rohu stál chlápek s nebezpečným pohledem. Znal jsem ho – byl to Karel, ten, který vždycky měl co nabídnout. „Co máš pro mě?“ zeptala jsem se, a jeho úsměv byl jako pěst na oko. „Něco, co by tě mohlo zajímat,“ řekl a já věděla, že jeho slova se neberou na lehkou váhu.

Podal mi balíček s něčím, co vypadalo jako drogy. „Tohle je zboží, co tě dostane nahoru. Ale pozor, holka, můžeš spadnout dolů.“ Já jsem se na něj podívala a s úsměvem řekla: „Nehraj si se mnou, já jsem už dávno na dně.“

Od té chvíle jsem se propadla do víru noci. Rychlé auta, křik, smích, a pak ta šílená jízda, která mě zanesla kamsi do temných uliček. Cítila jsem se živá. Ale co se stalo, když jsem se probudila? Ležela jsem na hromadě odpadků s hlavou jako včelí úl a kolem mě se pohybovali lidé, které jsem nikdy nechtěla potkat.

Srdce mi bušilo jako o závod a já věděla, že jsem se dostala do velkého průšvihu. Kdo by to byl řekl? Chtěla jsem jen trochu akce, ale teď jsem se ocitla v pasti. Když jsem se konečně postavila na nohy, uviděla jsem Karlova kamaráda – s pistolí v ruce. „Myslela sis, že ti to projde?“

Adrenalin mi stoupnul do hlavy a já věděla, že musím jednat rychle. Vytáhla jsem z kapsy nůž a zasyčela: „Nezastavím se, dokud nebudu volná!“

A pak se to stalo. Když jsem se vrhla na něj, něco v jeho očích se změnilo. Místo strachu tam byl respekt. A v tom okamžiku, kdy jsem útočila, jsem cítila, že jsem konečně vzala svůj osud do vlastních rukou.

Takže pokud se někdy ocitnete na Ficaku, pamatujte – bez peněz a bez lásky můžete být drsnější, než si myslíte. A co se stane na 3135 Nymburském, zůstane tam. Příběh se končí, ale já začínám znovu.

Sanitka, co mění hru

Hned jak jsem vstoupila do ulice, ucítila jsem ten známý zápach – benzín, spálené gumy a sražená naděje. Černá sanitka se zrovna chystala odjet. Vypadala jako z filmu, co jsem viděla v garáži, když jsem se snažila utéct z reality. A teď jsem stála před ní, jako blázen, co nemá co ztratit.

3956 kroků k akci

Měla jsem jen pár korun, ale co to je proti adrenalinu? Rozhodla jsem se, že tohle je má šance. Skočila jsem na zadní sedadlo, dýchala jsem zhluboka, abych se uklidnila. Co tady dělám? Nechápu to, ale cítím, že se něco chystá.

Vybuchující emoce

Jeli jsme rychle, s každým ubráním plynu jsem cítila, jak se mi srdce rozbušilo. Byli jsme na cestě nikam, ale v tu chvíli jsem to neřešila. Kolem nás se míhaly neonové světla a já se snažila zachytit tu podivnou atmosféru. Najednou jsme zastavili. Vyskočila jsem ven a přistála na studené dlažbě, kde se rozprostíraly stíny jako zlozvyky z minulosti.

Zvuk CD a zázrak

Náhle jsem uslyšela zvuk, který se vzdaloval. Bylo to jako CD, co hrálo v pozadí. Kde to sakra hrají? Vtom jsem spatřila někoho, jak se blíží. Byl to chlapec s úsměvem, co by rozesmál i mrtvého. Měl v ruce CD a já neodolala. „Dáš mi ho?“ zeptala jsem se bez okolků. Podal mi ho, a já jen doufala, že přinese nějakou změnu.

Nečekaný konec

Chlapec se otočil a zmizel v noci. Otevřela jsem obal a uvnitř našla vzkaz: „Tvé hledání končí, pokud to chceš“. Zmateně jsem se rozhlédla, ale nikde nikdo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že černá sanitka byla jen začátkem. Měla jsem na výběr – buď zůstat v téhle šedi, nebo se konečně postavit na nohy a vyrazit do neznáma. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se rozhodla. „Hráči, pozor! Tohle teprve začíná!”

Co se stalo v klubu?

Včera večer jsem seděla na stoličce v zaplivaném klubu, kde zdi pamatují lepší časy. Vzduch byl prosycen pachem cigaret a přehnaného parfému, ale mně to bylo jedno. Kolem mě se hemžili lidé, kteří si užívali, jak já nikdy ne. A pak jsem ho uviděla. Laura. S jejími tygřími tetováními a divokým pohledem, byl to pohled, který mi rozproudil krev v žilách.

Hlas jako zvon

Laura vzala mikrofon do ruky a spustila. Její hlas, i když byl dvanáctileté zpěvačky, měl sílu, která by mohla probudit mrtvé. „Kdo říká, že nemám co říct?“ zpívala a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Všichni se na ni dívali, a já se cítila jako jediné stvoření, které chápe tu upřímnost. Byla jsem tu, abych se pustila do boje, ne abych se schovávala za maličkostmi.

Bez peněz, bez lásky

Neměla jsem ani haléř v kapse, ale to mi nebránilo v tom, abych se dostala blíž. Chtěla jsem být součástí toho šílenství, té energie, co v klubu panovala. Zjistila jsem, že Laura má svůj band, který se skládal z podivínů, kteří se nebojí na sobě nosit barvy a křičet do noci. Cítila jsem, že tam patřím, a tak jsem se rozhodla, že ji oslovím.

Vyzývám ji

„Hej, Lauru!“ zakřičela jsem, zatímco se vlnila v rytmu hudby. Nejdřív se na mě podívala s nedůvěrou, ale pak se zasmála. „Co chceš, holka?“

Překvapivý konec

„Chci se přidat!“ odpověděla jsem. A to byla moje chyba. Vzala mě na pódium, abych ji podpořila. Ale jak jsme zpívaly, zjistila jsem, že jsem byla víc než jen další v řadě. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že bez peněz a lásky jsem našla něco cennějšího – svobodu. Když skončila píseň, Laura se na mě podívala a řekla: „Ty jsi bláznivá! Ale líbíš se mi. Mám pro tebe plán.“

Jsem naštvaná, bez peněz a bez lásky. Ale to mi nebrání v tom, abych se pustila do akce. V Ostravě, městě plném šedých paneláků a hlučných ulic, jsem potkala podivného kluka – Jaroslava Palaty. Jeho úsměv byl tajemný, jako záhadný ostravák, jehož příběh jsem se chtěla dozvědět.

Jednoho večera, když se tma proplétala s neonovými světly, jsem ho spatřila v 3144. Místo, kde se scházejí ti, co hledají něco víc než jen prázdné řeči. Jaroslav stál opřený o bar, v ruce skleničku s něčím, co vypadalo jako absinth. Vzduch byl nasáklý vůní kouře a alkoholu. Přistoupila jsem k němu, nezájem na tváři, ale s ohněm v očích. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se. „Hledám dobrodružství,“ odpověděl s úsměvem, který by rozesmál i umírající květinu.

Byl to kluk, který se nenechal odradit. Společně jsme se vydali na procházku po Ostravě. Každý krok byl jako ránu kladivem do rozbitého skla. Město ožívalo – hlasy, smích, tumult. Jaroslav mě vzal k tajné zahradě, kde rostly květiny tak barevné, že by se za ně styděl i duhový jednorožec. „Tady je to jako v pohádce, když zavřeš oči,“ řekl a já jsem si uvědomila, že tohle je má pohádka. Bez peněz, ale bohatá na zážitky.

Pak přišla ta chvíle. Stáli jsme uprostřed zahrady, když Jaroslav vytáhl z kapsy zlatý klíč. „Tohle je klíč k tajemství,“ řekl. „Pojď, ukážu ti to.“ Vzrušení mě pohltilo. Co skrývá? Očekávání se mísilo s nervozitou. Klíč zapadl do zámku starého, opuštěného domu za zahradou. Otevřeli jsme a naše oči se setkaly s tmou, která skrývala všechny možné příběhy. Dovnitř nás vtáhl pach prachu a zapomenutých vzpomínek.

Když jsme vstoupili, vše se změnilo. Stáli jsme v místnosti plné starých fotografií, které vyprávěly příběhy lidí, kteří tu kdysi žili. Ale co mě šokovalo nejvíc, byla fotka Jaroslava. Na ní byl se ženou, kterou jsem poznala – byla to moje matka. Měla jsem pocit, že mi někdo vytrhl zem pod nohama. Jaroslav se usmál, ale v jeho očích bylo něco jiného. „Já jsem tvůj bratr,“ řekl a já jsem věděla, že tahle noc už nikdy nebude stejná.“

Dovolená? Ne, to je jen začátek!

Představte si mě, jak sedím na schodech 2727 Magma Hotelu. Všude kolem mě se mísí pach levného alkoholu a cigaretového kouře. Nejsou to žádné luxusní místa, ale tohle je moje realita. Bez peněz, bez lásky, ale s cílem. Objev soutěže Skutečná Liga je tady, a já vím, co musím udělat.

Úkol zní jasně

Vydávám se do nitra hotelu s jedním cílem: zjistit, kdo je za těmi podivnými soutěžemi. Každý účastník má šanci vyhrát, ale já vím, že v tomhle světě je to vždy o tom, kdo má lepší karty. Mým prvním krokem je najít HTML kód, který skrývá tajemství soutěže. Nezávislý hacker, co sedí v rohu baru, se zdá být klíčem.

Hra začíná

Hodím na sebe svoji nejlepší „drsnou holku“ masku a přímo k němu přistoupím. Jeho oči se mi rozšíří, když mu ukážu, co mám. Rychlý výměna informací a najednou jsem v jeho počítači, procházím kódem jako nůž máslem. Všechny ty barvy a čísla, to je moje hra. 2727 je víc než jen číslo, je to vstupenka do světa, kde se srdce nehodí.

Ve víru akce

Najednou se hotel otřásá, jak se kolem mě rozjíždí akce. Lidi křičí, někdo se snaží utéct, jiný se snaží zůstat v klidu. Já jsem ale bez emocí, jen sleduji, jak se situace vyostřuje. Skutečná Liga se rozjíždí naplno, a já to chci vidět. Z mých úst vycházejí slova, co drtí strach a napětí. Musím se dostat k vrcholu a zjistit, co se skrývá za touto soutěží.

Překvapení na konci

Jakmile se dostanu do srdce hotelu, nalézám odpověď. 2727 Magma Hotel je jen zástěrka pro něco mnohem většího. Soutěže nejsou o penězích, ale o tom, jak daleko jsi ochoten zajít, abys přežil. Jsem na správném místě v nesprávný čas. A pak, v posledním momentě, se ukáže, že ten hacker je vlastně můj dávný známý, který mě sem přivedl, abych se stala součástí jeho plánu. A já? Já jsem připravená na cokoliv.

Každé ráno je stejný boj

Ráno se probudím v malém pokoji na okraji Brna. Zapáchající stěny, roztrhané závěsy a prach, co leží na všem. Není tu nic, co by mi připomínalo domov. Jen já, moje myšlenky a noční dobrodružství, která se stále opakují.

Ulice Brna jako aréna

Venku je to jiný svět. Ulice se hemží lidmi, kteří se honí za štěstím, zatímco já se snažím přežít. Mám pár kaček v kapse a rozhodně se nechystám je utratit na nic zbytečného. Můj cíl? Najít 3515 Placebo, o kterém se všude mluví. To místo, kde se sejdou ti, kteří hledají víc než jen klid.

Vztek a adrenalin

Vstoupím do klubu a vzduch je tu naplněný emocemi. Všude kolem mě záblesky světel a vřelý smích lidí, kteří si užívají. Ale já necítím nic, jen vztek. Ten pocit, jakoby mě někdo pořádně nakopl do břicha. Předtím jsem měla lásku, ale teď? Teď je to jen prázdnota.

Všechno se mění

V tomhle chaosu najednou vidím kluka, který mi připomíná, co to znamená se smát. Je okouzlující a má v sobě něco, co mě přitahuje. Ale jakmile se naše pohledy setkají, z jeho očí cítím stejnou bolest. Vztek, zklamání, touhu po něčem víc. Nechci se nechat svést, ale ten pocit je silnější než já.

Překvapení na konci

Jak se blížíme k sobě, najednou se vše zadrhne. Všechno se rozpadá. Z klubu vyběhne skupina lidí, kteří se vztekají, a já jsem uprostřed. Ten kluk, co se mi líbí, najednou zmizí. A já? Stojím tam, ztracená, s prázdnou peněženkou a bez lásky. Ale pak, když se otáčím, vidím ho na druhé straně ulice, jak se směje. A v tu chvíli vím, že tohle město má ještě co nabídnout.

Začalo to jako každé jiné ráno. Vstala jsem z postele, která pamatuje více než já. Z okna se dral sluneční paprsek, ale já jsem moc dobře věděla, že venku čeká jen další den plný prázdna. Bez peněz a bez lásky, ale s jedním cílem: najít něco k snědku, co mi rozproudí krev v žilách.

Moje kroky směřovaly do místní tržnice. Vzduch byl prosycen vůní čerstvého pečiva a koření. Všude kolem mě pobíhali prodejci, kteří nabízeli své zboží. Jsem drsná holka, co se nenechá jen tak odradit, a tak jsem se pustila do vyjednávání. „Dám ti tři koruny a kousek svýho srdce za tenhle párek!“ zavolala jsem na zavalitého muže s bradkou. Jeho smích se mísil s aroma česneku a uzeniny.

Tak jsem se procházela mezi stánky, v ruce s párkem, který byl tak šťavnatý, že mi málem ukápla slina na boty. A pak jsem to uviděla. Na jednom ze stánků se vyjímala lákavá miska s jídlem, které vypadalo jako umělecké dílo. „Co je to?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si olizovala prsty. „To je náš tajný recept, slečno!“ usmál se malý kuchař, který byl jak z pohádky. „3174 dny plné gastronomie a skvělých chutí!“

„Tak já si to vezmu!“ vyhrkla jsem a vytáhla poslední drobáky z kapsy. Po prvním soustu mě ochromila exploze chutí, jako by mi někdo otevřel bránu do gastronomického nebe. Každý kousek byl jako malý zázrak. Ale pak se stalo něco zvláštního. Z ničeho nic jsem se ocitla na místě, kde se vařily vzpomínky. Každý vůně mě vrátila zpět do chvíle, kdy jsem byla šťastná. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem se smála, tancovala a milovala. V té mžiku jsem se ocitla v minulosti, ale ten okamžik byl tak křehký, že jsem se bála, že zmizí.

A pak to přišlo. Z ničeho nic se ke mně přibližoval ten malý kuchař. „Každý, kdo ochutná naše jídlo, se musí rozhodnout: zůstat v minulosti nebo jít vpřed. Co si vybereš?“ Jeho slova mě zasáhla jak blesk. Rozhodla jsem se. „Jsem drsná holka bez peněz a lásky, a tak si vyberu budoucnost!“ A s tím jsem se otočila a kráčela pryč, s vědomím, že i když nemám nic, mám aspoň chuť do života.

Když říkám, že jsem drsná holka, myslím to vážně. Bylo to jako by mě osud hodil do jezera zvaného Jessica Simpson, kde se mísili country melodie s vůní prachu a opuštěných silnic. A já? Já byla ta, co se v tom všem utápěla bez lásky a bez peněz.

Jednoho horkého letního odpoledne jsem se rozhodla, že mi už došla trpělivost. Seděla jsem na zadním sedadle starého pickupu, který měl víc šrámů než já. „Hej, kámo, je čas na akci!“ vykřikla jsem, když jsem si přehodila černou kšiltovku na hlavu. Vzduch byl plný vůně spáleného benzínu a já cítila, že se blíží něco velkého.

Moji kámoši, s kterými jsem se potloukala po městě, byli stejně drsní jako já. Dali jsme se na lov. Ne na normální lov, ale na ten, který nás vystřelí do neznáma. „Cíl je jasný, ukradneme ten starý klavír z opuštěného baru!“ Znělo to šíleně, ale to bylo to, co jsme chtěli, vzít si kus minulosti, vzít si kus sebe.

Přijeli jsme k baru, který vypadal jako z jiného světa. Dveře se zaskvěly jako zrcadlo, ale uvnitř bylo tma a ticho. „Nikoho tu není, tak co čekáme?“ zamumlala jsem, když jsem našla klíč od zadního vchodu. Vstoupili jsme do zóny, kde se dříve konaly divoké country večírky. Vzduch byl prosycen vůní starého dřeva a alkoholu, a já cítila, jak mi srdce buší.

Na scéně byl klavír – starý, ale stále krásný. „Tak, co teď?“ zeptal se jeden z mých kamarádů. „Teď ho vezmeme!“ zakřičela jsem, a s tím jsem se vrhla k němu. Když jsme ho zvedali, najednou se rozsvítilo světlo a zpoza rohu vyšel chlapík s pistolí. „Co to tu děláte?“ zeptal se, ale já byla rychlejší. „Máme tu vlastní plán!“ a v ten moment jsem se rozhodla, že se ukážu jako skutečná drsňačka.

To, co následovalo, byla akce, na kterou nikdy nezapomenu. Nejen že jsem se s pistolí postavila proti chlapíkovi, ale najednou jsem cítila, že v tom všem je něco víc. Když jsme se snažili utéct, zjistila jsem, že klavír je nejen starý nástroj, ale taky klíč k mé minulosti. A tak jsem se rozhodla, že se s ním už nikdy nerozloučím. Co na tom, že nemám lásku, když mám svůj klavír, který mi dává svobodu a sílu?! „Zpátky do ulic!“ zakřičela jsem, a odjela jsem do noci, s klavírem v náručí, s pistolí v kapse a s pocitem, že teď jsem konečně svá.