Černovláska.cz

Ten večer, co jsem ho potkala

Všechno se to stalo jedné špinavé noci, kdy jsem bloudila ulicemi jako ztracená duše. Hlava mi třeštila, peněženka byla prázdná a srdce taky. Ale víte co? Měla jsem v sobě víc adrenalinu než kdy jindy. Celine Dion zpívala v pozadí, její hlas se mísil s hukotem města, a já byla připravená na akci.

Vůně nebezpečí

Stála jsem u stánku s kebabem, když jsem zahlédla jeho. Měl na sobě černou koženou bundu a v očích plamenné odhodlání. Když se na mě podíval, jako by se zastavil čas. „Hej, ty! Chceš si zapařit?“ V tu chvíli jsem věděla, že tohle bude jízda. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si uvědomila, že život je příliš krátký na to, abych přemýšlela.

Párty, co neměla konce

Zavřeli jsme se do zaplivaného klubu, kde se dým linul ze všech stran a hlasy se mísily jako barvy na plátně. 3600 lidí tančilo, smálo se a žilo, zatímco my jsme se proplétali mezi nimi jako námořníci na bouřlivém moři. Jak mě objímal, cítila jsem vůni jeho parfému, smíchanou s potem a alkoholem. Byla jsem v tom, hluboko, bez zábran.

Probuzení z opojení

Ráno mě probudil sluneční paprsek, který se prodral skrz zamračené okno. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že vedle mě leží cizí chlapík. Cítila jsem, jak se mi žaludek svírá. Nechtěla jsem další zklamání, další ztracenou lásku. Jak se ukázalo, ani on nebyl tím, koho jsem hledala.

Život je jako víno

Ale pak jsem si vzpomněla na slova Celine Dion: „Láska je jako víno, zraje s časem.“ Možná jsem neměla peníze ani lásku, ale měla jsem příběh. A ten příběh, ten bude zrádnou lahví vína, kterou si otevřu, až budu připravena. Nečekaně jsem se zasmála, uvědomila si, že tenhle život je jen moje scéna. A to, co se stalo, bylo jen začátkem.

Otočila jsem se k cizímu chlapovi, který se v tu chvíli probudil. „Dneska se mi nechce vypadat jako ztracená duše. Tak co, jdeme na kebab?“

Na vlně beatů

Bylo to v noci, kdy se město probouzelo k životu. 3497 – to číslo mě stále pronásledovalo. Slyšela jsem ho, jak se odráží od stěn klubu Misch Maschi. Alex Gaudino hrál, a já jsem se rozhodla, že tohle prostě nemůžu propásnout. Měla jsem prázdné kapsy, ale jak mi říkal jeden starý kámoš: „Peníze nejsou důležité, hlavně že bude sranda!“

Neonové světlo a vůně potu

Dveře se otevřely a uvnitř mě oslnila neonová světla. Hudba bušila do mé hrudi, a já jsem se cítila, jako bych byla součástí něčeho většího. Lidi kolem tančili, smáli se a já? Já jsem se prostě vmísila mezi ně. Vzduch byl prosycen vůní potu a parfémů, a já jsem se rozhodla, že se nebudu bát. Pustila jsem se do tance, jako bych se snažila osvobodit od všech svých problémů.

Setkání se starou známou

Když jsem se otáčela, málem jsem vrazila do holky, kterou jsem znala z dřívějška. „Co ty tu děláš?“ zeptala se mě. „Co asi, snažím se zapomenout na to, že mi chybí peníze a láska!“ Odpověděla jsem s úsměvem, i když jsem v duchu věděla, že tohle je jen únik. Během pár minut jsme se dostaly do víru tance a smíchu.

Nečekaná nabídka

Jak jsme se pohybovaly v rytmu hudby, najednou se vedle mě objevil kluk s tmavými vlasy a na těle vytetovanými příběhy. „Ty jsi ale zajímavá. Co kdybychom to vzali na další level?“ řekl mi, když jsme se na chvíli zastavili. V tu chvíli mi to přišlo jako šílený nápad, ale proč ne? Vždyť jsem tu byla, abych si užila.

Všechno se změní

S ním jsem vyrazila ven, kde se noční světlo mísilo s hvězdami. Ale místo toho, abychom se dostali na nějakou další párty, přivedl mě k autu. „Jedeme na místo, kde to bude ještě lepší,“ řekl. Tak jsem naskočila. Kdo by tušil, že místo, na které míříme, bude tak překvapivé? Bylo to staré skladiště, plné barevných světel a hudby. Otočila jsem se na něj a usmála se. „Tak co, co teď?“

Ale místo odpovědi se mi jen podíval do očí a řekl: „Tady se setkáváme s lidmi, kteří nemají co ztratit. A víš co? Občas se tu najdou i ti, kteří hledají něco víc.“ A v tu chvíli jsem pochopila, že 3497 není jen číslo. Byla to cesta, která mě zavedla k něčemu dalšímu, možná i k něčemu, co jsem nikdy nečekala – naději a novému začátku.

Na startu

Bylo to jako vždycky. Já, drsňačka bez peněz, jsem se procházela po městě a hledala cokoliv, co by mi mohlo přinést aspoň kousek vzrušení. A najednou jsem narazila na číslo 3406 na opuštěném domě. Místo, které vypadalo jako z hororu, ale já jsem neměla co ztratit.

Hlava v oblacích

Otevřela jsem dveře a vpustila do sebe vůni prachu a starých knih. Vzduch byl těžký a já jsem byla hladová po dobrodružství. Uvnitř jsem našla starý počítač, pokrytý prachem, a na něm se objevila stránka s nápisem HTML. Co to sakra je? Zvědavost mě popadla, tak jsem začala klikat.

Život v kódech

V tu chvíli jsem zapomněla na svět venku. Kódování se stalo mým novým adrenalinem. Každé číslo, každá značka HTML, kterou jsem psala, byla jako droga. Barvy, které se objevovaly na obrazovce, mi připomínaly, jak moc jsem toužila po životě mimo šedivou realitu. Takhle jsem si představovala svobodu.

V křeči kódu

Čas plynul a já jsem se propadala hlouběji do kódování. Závěrečné hlavičky, odstavce a tajemství 3406 srandicky se staly mým cílem. V tu chvíli jsem netušila, že se blížím k něčemu většímu, něčemu, co by mohlo změnit můj život. A pak, když jsem stiskla Enter, obrazovka se rozsvítila.

Překvapení na konci

Na obrazovce se objevila zpráva: „Jsi pozvána na tajnou párty pro kódéry.“ Cože? Otočila jsem se a uviděla další holku, zřejmě také drsňačku, jak se směje. Byla jsem v tom sama? Tohle bylo moje šance. Možná že tenhle svět bez lásky a peněz měl i své výhody. Otočila jsem se k ní a s úsměvem jsem řekla: „Tak co, jdeme do toho?“

Na okraji města

V zamlžené noci jsem stála na rohu ulice, kde se světla lamp a neonové nápisy mísily s vůní smogu a levného alkoholu. 3335 Kreyson, říkali tomu místu. Vzrušení viselo ve vzduchu jako kouř z cigaret. Tady se neřešilo, kdo jsi, ale co máš na srdci.

Příběh začíná

Dneska jsem se rozhodla, že to zkusím. Všechno, co mám, je pár drobných a hlad po dobrodružství. Ostatní holky sedí v kavárnách a sní o lásce, ale já? Já jdu rovnou do akce. Mířím k baru, kde se scházejí kluci s kytarami a touhou po slávě. Zvuk strun se mísí s mým bušícím srdcem.

Vzrušení a chaos

Na pódiu se objevila nová sestava Kreyson. Všichni byli ve svých světech, zatímco já se snažila udržet krok s rytmem. Barva světel blikala jako moje emoce – zmatené, ale živé. Každý tón, každé slovo, mě vtahovalo hlouběji do jejich příběhu. Bylo to jako hromadná halucinace, kde jsem byla součástí něčeho většího.

Bez peněz a bez lásky

Když se kapela dostala k nejsilnější písni, cítila jsem, jak mě atmosféra pohlcuje. Srdce mi bušilo jako na poplach. Kluci na pódiu byli drsní, já taky. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po chvíli, kdy se zapomenu. Když kytarista pohlédl mým směrem, čas se zastavil.

Nečekaný zvrat

A pak, v tom chaosu, se to stalo. Srdce mi poskočilo, když jsem uviděla, jak se kytarista naklonil k mikrofonu. „Tato píseň je pro tebe,“ zakřičel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v tomhle bezcitném světě může existovat moment, kdy na mě někdo myslí. Ať už to byla pravda nebo lež, ten pocit byl vzácnější než cokoliv jiného.

Konec, který překvapí

Když koncert skončil a dav se rozešel, zůstala jsem stát na prahu. Kytarista se na mě usmál a gestikuloval, abych přišla blíž. Možná, že v tomhle drsném světě nakonec najdu něco víc než jen adrenalin – možná jsem našla i kousek lásky. Ale to je už jiný příběh. Mám, co jsem chtěla, a teď je čas jít dál.

Jsem ta drsná holka, co nemá ani korunu v kapse, ale v očích plameny. Na ulici je tma jak v pekle a já se rozhodla vyrazit na malou noční misi. Měla jsem plán, ale teď mi to vypadlo z hlavy jako špatně seřízená Fabia, co mi zůstala na krku.

Včera jsem narazila na starý video záznam – 3510 video, říkali mu – a bylo to jako zázrak. Srdce mi bušilo, když jsem uviděla tu špinavou garáž, kde se to všechno odehrálo. Vzduch byl prosycen olejem a starými pneumatikami. Cítila jsem, jak mi adrenalin pumpuje do žil, když jsem přemýšlela, co všechno se tam stalo. Fabia, co byla kdysi jiskřivá, teď vypadala jako zlomená hračka.

Na místě mě přivítal pach benzínu a rezavé kovy. Měla jsem pocit, že to místo dýchá. Záhadně se mi vkradly do hlavy vzpomínky, jak jsem jako malá snila o rychlosti. V téhle garáži jsem konečně ucítila, že na mě někdo čeká. A nebylo to příjemné. Když jsem se otočila, stál tam on. Znal mě. Znal mou Fabii. A já věděla, že s ním to neskončí dobře.

„Kde máš peníze, ty holko?“ zeptal se s úsměvem, který mi nahnal husí kůži. Chladný vzduch mě procházel jako nůž. Cítila jsem, jak ve mně narůstá hněv. Ne, že bych měla v plánu mu něco říkat. Všechny ty sliby o lásce a penězích byly fuč. Chtěla jsem mu ukázat, že nejsem žádná oběť. Skočila jsem po něm jako šelma.

Na konci jsem si uvědomila, že to nebyla jen honba za penězi. Byla to bitva o přežití. S posledním úderem jsem ho poslala na zem. A tam, mezi špinavými plechy a rezavými kusy motorů, jsem se zasmála. Nevěděla jsem, co se stane dál, ale věděla jsem, že teď jsem silnější než kdy předtím. Fabia, i když zlomená, mě stále vedla. A já? Já jsem byla královna garáže.

Vánoce se blížily a já potřebovala něco, co by rozjasnilo ten šedivý svět kolem mě. Peněz jako šafránu, ale chuť na vánoční cukroví byla silná. Tak jsem si řekla, že to prostě udělám. Vzala jsem starou knížku, ve které jsem našla 2780 receptů na různé dobroty. Proč ne? Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet něco nového, i když jsem nevěděla, jestli mě to nakonec nezruinuje.

První na řadě byly tradiční vanilkové rohlíčky. Uprostřed prázdného bytu jsem se prohrabávala pošramocenými ingrediencemi, které jsem našla v koutě skříně. Máslo, mouka, cukr – všechno to vonělo jako dětství. Zatímco jsem míchat suroviny, vzpomněla jsem si na staré časy, kdy jsme s partou dělali neplechu a smáli se nad šálkem kakaa. Teď jsem byla sama s těmi vzpomínkami a touhou po něčem víc.

S těstem na rohlíčky jsem se naučila zacházet jako s bombou. Každý pohyb byl přesný, rozhodný. Uklidila jsem si stůl, ale ne proto, abych měla pořádek. Potřebovala jsem místo na to, abych se mohla vyřádit. Po pár minutách jsem měla rohlíčky na plechu a šup s nimi do trouby. Vzduch v bytě se naplnil sladkou vůní. Bylo to jako droga, která mě konečně odtrhla od reality.

Jak se rohlíčky pekly, rozhodla jsem se, že tohle nebude jen tak. Musím udělat něco šíleného! Tak jsem vytáhla čokoládu a šlehačku, a bez váhání jsem vymyslela čokoládové truffles. Zatímco jsem se snažila, aby se mi kuličky nepřilepily na prsty, vzpomněla jsem si na kluka, kterého jsem měla ráda. Stále jsem se divila, proč jsem se s ním nerozešla dřív.

Všechno se točilo v jednom velkém chaosu, ale nakonec jsem měla na stole hromadu cukroví, které mi dodalo sílu a odvahu. Nahoře na hromadě vyčnívaly moje vanilkové rohlíčky jako královny. A když jsem se podívala na tu směsici, řekla jsem si: „Proč ne? Mám to v sobě, já to zvládnu.“ S úsměvem na tváři jsem se rozhodla, že to cukroví vezmu na večírek. Ať už se stane cokoliv. Když jsem dorazila na místo, přítomní vypadali, jako by se na mě těšili. Tak jsem vzala první kousek, a když jsem ho podala jednomu z kluků, najednou jsem si uvědomila, že nemusím být sama. Tenhle večer by mohl mít překvapivý závěr.

Chcete vědět, jak zhubnout a přitom se neochudit o jídlo?

Tak tady to máte. Žijeme v roce 2053, kde jsou peníze vzácné jako černý diamant. Všichni se snaží přežít, ale já jsem drsná holka a mám svůj styl. Bez lásky, bez iluzí, ale s touhou po dobrém jídle. Jsem královna garáže a dnes vám ukážu, jak zrat a nepribrat.

Garáž jako království

Moje garáž je moje útočiště. Všude kolem mě voní olej a staré gumy. Když si sednu na tu rozhrkanou židli, cítím se jako v paláci. Vytahuji ze zásobníku zbytek jídla, které jsem našla ve tmě supermarketu. Tohle je moje tajemství – minimalizmus. Jídlo, které mi zbylo, je jako vzácný poklad. Zelenina, která už vypadá jako zombie, ale zázraky se dějí!

Recept na přežití

Proč si neudělat polévku? Už se mi vaří v hrnci nad ohněm, který jsem rozdělal z rozpadlých krabic. Cibule, mrkev a pár zbylých brambor. Rozmixuji to, přidám koření, které jsem ukradla z vedlejší garáže, a voilà! Život je krásný! A co je nejlepší? Nezabere to žádné místo v břiše.

Podivné setkání

Jednou večer, když jsem snídala svou polévku, se objevil on. Kluk, který voněl jako čerstvě posekaná tráva, s úsměvem, co by rozdrtil i led. Přinesl mi jídlo. Měl v rukou balíček sushi. Nechápala jsem, jak to může mít, když já musím bušit ve starých krabicích. Ale v tu chvíli jsem mu uvěřila. Byl to zázrak.

Nečekaný zvrat

O chvíli později jsme seděli na zemi, jídlo uprostřed, a já si uvědomila, že mi na něm záleží. Možná je to láska? Ale v tu chvíli přiběhla parta kluků z ulice, kteří si dělali nárok na náš poklad. A víte co? Vyskočila jsem na nohy, vzala sushi a hodila ho do ohně. „To je moje jídlo, moje přežití!“ křičela jsem. Kluci se zastavili. A v tu chvíli jsem pocítila sílu. Jídlo? Láska? Nebo obojí? Nevěděla jsem, ale bylo to překvapení.

Bylo to v 3438, kdy jsem se probudila v rozpadlé garáži. Všude kolem mě byly staré plechovky a zapáchající zbytky jídla. Venku svítilo slunce, ale já jsem se cítila, jako bych byla v temném tunelu. Ne, že bych měla na výběr. Zatímco ostatní si užívali pohodlí, já jsem se musela postavit na vlastní nohy.

Moje peněženka byla prázdná, a tak jsem se rozhodla, že si něco vydělám. Možná to nebylo nejlepší rozhodnutí, ale v tomhle světě se musí člověk umět přizpůsobit. Vydala jsem se do centra města, kde jsem si našla úkol. Byla to zrada, ale co na to říct? Bylo to buď, nebo. Měla jsem v plánu vzít pár peněz od těch, co je mají dostatek.

V ulicích to vonělo jídlem a zároveň strachem. Když jsem se dostala blízko k jednomu z těch luxusních bister, viděla jsem je – skupinu bohatých kluků, co se smáli a popíjeli drahé drinky. Můj plán byl jednoduchý: přiblížit se, vyzvat je k nějaké hře a pak je okrást. Kdo by se bál? Ne já.

Hra začala. Karty se míhaly, smích se ozýval. Všichni byli až moc uvolnění a já jsem se cítila jako královna. Byla jsem v tom dobrá, ale nakonec jsem se dostala do situace, kdy mi jeden z kluků začal vyhrožovat. Jeho pohled byl jako ostrá čepel, a já jsem věděla, že musím jednat rychle.

V poslední chvíli jsem se zachovala jako pravá drsná holka. Vytáhla jsem z kapsy náhodně nalezený klobouk a hodila ho na zem s takovou silou, že se rozletěl kousek od nás. Všichni se otočili a já využila příležitosti. Rychle jsem se plížila zpět do garáže, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si odnesla víc než jen peníze – odnesla jsem si svobodu.

Na konci dne jsem si sedla v garáži a začala počítat peníze. Překvapení bylo, že místo očekávaných drobných jsem našla balík hotovosti. Můj život se právě otočil o 180 stupňů, ale co s tím? Všechny peníze na světě mi nepřinesou lásku, ale aspoň mám šanci na nový začátek.

Na začátku byla tma

V hloubi noci, když město spí a jen pár lamp svítí na opuštěné ulice, jsem seděla na okraji chodníku. Vzduch byl cítit po dešti, ale já jsem byla v suchu. Zasněná atmosféra? Ne, to byla prostě realita. Jsem drsná holka, co si prošla peklem a zpět, a nemám čas na romantiku. Moje jméno? To není důležité. Důležité je, co se stalo, když se mi do cesty postavil Tomáš Savka, superstar z roku 1929.

Sláva, co smrdí

Když jsem ho poprvé uviděla, byl to chlapec, co měl na sobě starý kabát a jeho boty nosily víc šrámů než já. Vypadalo to, že se snaží utéct před svojí vlastní slávou. Tomáš Savka, idol, co kdysi vrážel davy do kolen. Ale teď? Jen stín srdce, co touží po něčem víc. „Chci být druhý, víš?“ povídá mi, a já jsem se zasmála. Co to znamená být druhý? Všichni chtějí být první, ale já jsem mu to neřekla. Raději jsem mu nabídla cigaretu.

Tajná dohoda

Seděli jsme tam, v kouři a šeru, a on začal vyprávět. O tom, jak mu sláva vlezla do hlavy, jak mu přátelé jeden po druhém odpadli, jak ho opustila láska, a jeho srdce plné prázdnoty. A pak přišlo to, co jsem nečekala. „Pomoz mi, udělej ze mě hvězdu znovu!“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to moje šance. Měla jsem plán, který byl tak šílený, že mohl vyjít. Nebo ne.

Akce, adrenalin

Zavřela jsem oči a představila si, jak se Tomáš vrací na výsluní. V noci jsme se potulovali po městě, hledali pamětihodnosti, které jsme mohli vllézt do médií. Příběhy, co zapadly prachem. Já a on, dvě ztracené duše, co se snaží najít cestu zpět. Ulice byly náš jeviště, a my byli herci bez scénáře. Každý krok, každé slovo, všechno bylo důležité. Tomášova hvězda pomalu začala svítit. Lidé si ho začali všímat, a já? Já jsem byla jeho stín.

Nečekaný zvrat

A pak, když všechno začalo vypadat jako pohádka, přišla rána. Tomáš dostal nabídku na velkou roli, ale s podmínkou, že se musí vzdát svého starého života. Zasáhlo mě to jako blesk. Chtěl být druhý, ale teď měl šanci být prvním. A já? Co se mnou? V tu chvíli jsem se rozhodla. Nenechám ho, ať mě opustí. Vytáhla jsem z kapsy poslední cigaretu, zapálila ji a řekla mu, že pokud chce být hvězdou, musí vědět, že to bude stát hodně. A pak jsem se otočila a odešla. Dneska je hvězdou, ale mě už nespatřil. A víte co? Jsem v pohodě. Dneska jsem svobodná a já jsem ta, co se vrátila do tmy.

Když jsem se jednou ráno probudila, cítila jsem se jako drsná holka bez peněz a bez lásky. Moje břicho křičelo po něčem pořádném, ale já jsem měla v kapse jen pár drobných. Co teď? Tak jsem si řekla: Naordinuj si dietu! Taková ta dieta, co působí jako zázrak a přitom nic nestojí. A tak jsem se rozhodla, že to zkusím online – Dietbox mi přišel jako ideální řešení.

Na webu jsem našla dietbox on line, a jak to tak bývá, najednou jsem byla u vytržení. Vůně zdravých jídel mě doslova uhodila do nosu. Místo chipsů a pizzy jsem měla na talíři barevné saláty, voňavé bylinky a křupavé ovoce. Cítila jsem se, jako bych se znovu narodila. Můj žaludek se sice ještě vzpíral, ale já se nenechala odradit. Musela jsem se postavit na vlastní nohy, a tohle byla první cesta, jak se dostat k něčemu lepšímu.

Začala jsem s experimentováním. Na stole mi ležely recepty z dietboxu a já se prokousávala zeleninovými variacemi, které byly tak barevné, že bych je mohla malovat. Cibule, rajčata, papriky – všechno to vypadalo jako malířská paleta. Každé sousto bylo jako výstřel na mne. A když jsem si to dala na talíř, cítila jsem se jako šéf kuchyně, i když jsem kvůli penězům neměla moc co vařit. Ale co, hlavně že bylo co jíst!

Jednoho dne, když jsem se zrovna snažila vyrobit zdravou pizzu z květáku, zazvonil telefon. Na druhém konci byla kamarádka, která se rozhodla, že se vrátí z města do mé garáže, kde jsem se po letech znovu usadila. Požádala mě, abych jí ukázala, jak to dělám s tou svojí dietou. „Přivezu ti nějaký suroviny, ať to rozjedem!“ A já se na to s úsměvem chystala, ale netušila jsem, že to bude začátek něčeho nečekaného.

Jakmile dorazila, stalo se to! Na stole se objevilo jídlo, ale také tajemství. Když jsme vařily, vyndala z batohu starý deník. A v něm? Neuvěřitelné poklady – recepty, které slibovaly bohatství a úspěch. 3595 – číslo, které mi najednou připadalo jako klíč k něčemu velkému. To číslo v sobě skrývalo tajemství, které jsme objevily na dně garáže. A tak jsme se rozhodly, že se do toho vrhneme naplno, protože v tomhle drsném světě, kde je láska nedostatkovým zbožím, jsme si našly poklad, který nám přinesl nejen jídlo, ale i smysl života.