Černovláska.cz

Jsem tady, na okraji města, s prázdnými kapsami a srdcem, které jen tak buší. 3817 kluci z The Offspring se vrací. Cítím ten adrenalin, vibrující vzduch, jak se blíží koncert. Všechny ty zvuky, vůně potu, cigaret a piva. Davy, které se tlačí, všichni si to užívají. A já? Já jsem tady sama s prázdnou náručí.

Jasně, mám na sobě roztrhané džíny a tričko s logem kapely. Dívám se na lidi, co se smějí, jak si užívají život. Ale já se musím dostat dovnitř. Chci zažít tu energii. Kdo potřebuje peníze, když máš srdce? Přehodím si kšiltovku a jdu na to.

Na místě, kde se koná koncert, je spousta lidí. Tlačím se mezi nimi, cítím jejich vzrušení. Najednou se mě dotkne ruka – kluk s rozcuchanými vlasy a piercingem v obočí. „Ty chceš dovnitř?“ zeptá se. Usměju se. „Jasně, ale nemám na lístek.“

On se zasměje a pokrčí rameny. „Tak pojď se mnou. Mám plán.“ A tak jdu, ani nevím proč. Cítím se jako na hraně propasti, ale ten pocit je osvobozující. Proplétáme se mezi lidmi, dokud se nedostaneme k zadnímu vchodu. Kluk na mě mrkne a já srdce v krku.

Vyrazíme. A najednou jsme uvnitř, v srdci akce. 3817 kluci z The Offspring začínají hrát, a já se cítím živější než kdy jindy. Ale pak, v tom šílenství, se znenadání stane něco nečekaného. Kluk, se kterým jsem šla dovnitř, zmizí v davu. A já? Jsem tady, s tou energií a naplněným srdcem, ale i s vědomím, že jsem sama. A tak si říkám, že láska a peníze jsou k ničemu, když je tu hudba a svoboda.

Každý den je boj

Když ráno otevřu oči, cítím, jak mi do plic vniká pach levného piva a kouře. Můj zrezivělý byt je plný hluku města. Život bez peněz je jako jízda na kole bez kol – prostě to nefunguje. Ale dneska je jiný den. Mám plán.

Všechno nebo nic

Na ulici už čeká parta lidí, kteří se snaží vyhrát lupeny na tu skvělou párty, o které všichni mluví. 3419 soutěž o lupeny na skvělou party. Hlasitě křičím, abych se dostala do popředí. Zatímco ostatní se snaží být slušní, já se do toho vrhám po hlavě. Mám v sobě adrenalin, který mě žene vpřed. Tohle je moje šance.

Hra o život

Soutěžící se rozdělují do týmů. Já? Jsem sama. Ale to mi nevadí. Vzduch je naplněný napětím a očekáváním. Můžeme si zahrát různé hry, a já vím, že musím být rychlá a bezohledná. Jako by mi někdo říkal, že tohle je můj moment. Uskakuji před klukem, který se snaží chytit míč dřív než já. Adrenalin mi zrychluje tep, a já se cítím živá.

Vůně vítězství

Konečně, po nekonečném boji, se dostávám k finále. Když vyhlásí vítěze, cítím, jak mi srdce buší jako o závod. „Jsem to já!“ křičím, a lidé se kolem mě rozprchnou. Vítězství je sladké, ale mně to nestačí. Nebudu slavit sama.

Nečekaná zrada

Ale pak se objeví on – kluk, kterého jsem znala z dřívějška. Vypadá, jako by mu na mě záleželo, ale já vím, že to tak není. „Něco mi slib,“ říká s úsměvem. Moje nadšení rychle vyprchává. V tu chvíli si uvědomuji, že někdy je lepší být sama s lupeny než s někým, kdo se jen snaží využít můj úspěch. Otočím se na patě a odcházím z davu, s lupeny v kapsách a s pocitem, že jsem to zvládla sama. Někdy je nejlepší oslava ta, na které jsi sám.

Všechno začalo v zapadlé uličce

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce svítilo jako blázen a vzduch voněl po levanduli a levných parfémech. Já, drsná holka bez peněz, jsem se potulovala po městě s prázdnými kapsami a plnou hlavou bláznivých nápadů. Najednou jsem narazila na velký plakát: „3402 lístků na akci se celebritami!“. Moje srdce se rozbušilo a já jsem věděla, že tohle je má šance.

Než jsem se nadála, byla jsem v tom

Bez rozmýšlení jsem se vrhla do akce. Zjistila jsem, že se koná v luxusním klubu s neonovými světly a spoustou lidí, kteří se tvářili, jako by právě vyšli z nějakého časopisu. Ale já jsem neměla čas se tím zabývat. Musela jsem se dostat dovnitř. Našla jsem pár lístků, které někdo zahodil, a v tu chvíli se zrodil plán. Oblečení na poslední chvíli, rychlý make-up a hurá!

Klub byl jako jiná dimenze

Když jsem vešla do klubu, ocitla jsem se v jiném světě. Všude kolem mne tancovali lidé oblečení v překrásných šatech, v ruce skleničky se šampaňským, které už měly svoje příběhy. A já? Já jsem byla jako pěst na oko. Šla jsem rovnou k baru, abych si objednala něco, co by aspoň trochu zakrylo můj hlad. „Dám si vodu…“ usmála jsem se na barmana, přičemž jsem si myslela, že to je asi nejlevnější drink, co může být.

Setkání s celebritou

Jak jsem se snažila zapadnout do té nahuštěné atmosféry, najednou jsem se ocitla tváří v tvář celebritě. Byla to herečka, kterou jsem milovala! Nenechala jsem si ujít příležitost a začala jsem s ní konverzaci. Zjistila jsem, že je stejně bláznivá jako já. Takhle jsme si povídaly, smály se a ona mi nakonec nabídla, abych jí ukázala město. Moje srdce poskočilo radostí, ale v zápětí mě zaplavily obavy. Co si o mně asi pomyslí, když budu muset přiznat, že nemám na pití?

Nečekaný zvrat

Jak tak sedíme, proklouzla jsem jí do ucha, že jsem zrovna bez peněz a ona se zasmála. „To vůbec nevadí! Získala jsem pro tebe lístek na můj příští film. A víš co? Pojď se mnou, po akci tě pozvu na jídlo.“ A tak, zatímco jsem se snažila vyrovnat s tím, co se právě stalo, uvědomila jsem si, že i bez peněz a bez lásky, život umí být bláznivě úžasný.

Jsem tady, v tomhle zapadákově, kde se asfalt rozpouští v horkém vzduchu a vzduch má příchuť benzínu a zmaru. Slunce svítí tak silně, až se mi zdá, že mi pálí po kůži, a to mi vůbec nevadí. Mám tu svou partu, co se toulá po městě a vyhledává dobrodružství. Ale teď? Teď mi došla hotovost, a to není zrovna nejlepší situace.

Jednoho dne, zatímco jsem se procházela po zaprášené ulici, upoutala mě stará garáž. Byla tam taková ta atmosféra tajemství. Neváhala jsem ani vteřinu a vklouzla dovnitř. Uvnitř to vypadalo jako ve snu, nebo spíš noční můře. Všude byly staré plechovky, zrezivělé nářadí a na stěnách visely fotky lidí, kteří tady zřejmě žili. Kde to jsem? Měla jsem pocit, že se mi to celé zdá. 3358 – to číslo, které jsem viděla na jedné z plechovek, mi začalo v hlavě vířit jako hypnotická melodie.

Procházela jsem mezi těmi harampádím, když jsem na zemi spatřila podivný objekt. Byl to starý notebook, špinavý, ale stále funkční. Otevřela jsem ho a na obrazovce se objevila stránka s názvem „Taky Vám Šibe z Třetího Tisíciletí?„. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. HTML kód byl roztrhnutý, jako bych se dostala do alternativní reality, kde se čas a prostor spojily do jedné šílené vize.

Začala jsem prozkoumávat, co všechno tam je. Podivné texty a obrázky, které se zdály být z jiného světa. Najednou se na obrazovce rozsvítilo a já uslyšela podivný hlas. „Tyhle vize, co vidíš, jsou jen odrazem tvého nitra. Co chceš?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co mě trápí, není nedostatek peněz nebo lásky, ale strach z toho, co přijde. To, co si o mně myslí ostatní.

Když jsem se konečně vrátila do reality, byla jsem jiná. Nejen že jsem si uvědomila, že jsem silnější, ale také jsem se rozhodla, že se nevzdám. Otočila jsem se k notebooku a s úsměvem na tváři jsem ho zavřela. Na stole jsem našla klíč od garáže. Jsem připravená na akci! A pak jsem si uvědomila, že ten klíč mě dovede tam, kde se peníze a láska už nebudou počítat – k opravdové svobodě.

Tak jsem si sedla na starou rozvrzanou židli s nohama přes sebe a začínám vzpomínat na tu šílenou kauzu kolem Samerova klipu. Všude se mluvilo o vydavatelství Sony BMG, jak se k tomu postavili. Bylo to jako v nějakém špatném filmu.

Na ulici vonělo po dešti a já měla v kapse pár drobáků, co mi zbyly po posledním koncertě. Když jsem slyšela, že Samerův klip vyvolal bouři, neváhala jsem a vyrazila za tím. 2566 vyjadreni vydavatelství mi v hlavě hučelo jako roj včel. Musela jsem se dozvědět, co se děje.

Překvapilo mě, jak rychle se to rozkřiklo. Klip byl plný barev a emocí, ale jakmile se dostal do rukou těch, co rozhodují, začalo to smrdět. Samer byl ve svém živlu, ale jeho tvář byla náhle na bilboardech a já věděla, že za tím je něco víc. Vydavatelství se postavilo k věci jako k těžké zkoušce.

Rozhodla jsem se, že se dostanu k Samerovi. Všichni ti lidé kolem něj, s obleky a drahými hodinkami, mi byli k smíchu. Já jsem měla na sobě starý kožený kabát a vlasy rozpuštěné jako bouřkový mrak. Zkusila jsem se dostat do backstage, kde se schovávaly všechny ty tajnosti a drby.

Když jsem konečně proklouzla dovnitř, Samer tam stál, zmatený a nervózní. „Co se stalo?“ zeptala jsem se ho, a v tu chvíli to vypadalo, jako by mi měl říct něco, co změní všechno. A pak to přišlo, nečekané odhalení: „To nebylo jenom o klipu, to bylo o naší minulosti.“ Zmrazilo mě to. Samer a já? To jsem nečekala. A tak jsem vyrazila, ale tentokrát s novým cílem – dostat se k pravdě, i když to znamenalo ztratit všechno, co jsem měla.

Byla jsem na dně. V kapse mi šustilo pár drobných, které by tak akorát vystačily na levný cigára a kafe, ale já potřebovala víc. Hlava mi hučela, jako kdyby ve mně probíhala bouře. Zase jsem stála na rohu ulice, v tom zapadlým městečku, kde se normální zázraky nekonaly.

Jednoho dne jsem narazila na starý bar, který měl na vývěsním štítu napsáno 3758 Verite. Místo jako stvořené pro drsné holky bez peněz a bez lásky. Uvnitř se pilo, kouřilo a smálo, ale já jsem ještě neměla náladu na rozmluvy. Všichni tam byli jako stíny, vibrovali na stejný vlně, ale já potřebovala vypadnout z toho šedého světa.

Odmítla jsem se nechat pohltit monotónností, a tak jsem se rozhodla, že udělám něco bláznivého. Vzala jsem si drink a zahnula k baru. Jak jsem si ho přitáhla blíž, ucítila jsem v něm vůni citrusů a něčeho hořkého, co mi rozproudilo krev. „Co kdybych zašla do garáže a pokusila se o zázrak?“ napadlo mě. Měla jsem v sobě už pár skleniček, tak co jsem mohla ztratit?

Garáž byla místem, kde se schovávaly tajemství. Byla špinavá a plná starých krámů, ale já v ní viděla potenciál. Když jsem otevřela dveře, vyvstala přede mnou směs vůní – olej, rez a něco, co se dalo nazvat nostalgií. Vzala jsem do ruky klíč od starého auta, které tam bylo zaparkované. „To je ono,“ pomyslela jsem si. 3758 Verite mi říkalo, že zázraky se dějí, když je člověk připraven udělat krok do neznáma.

Po pár minutách zkoušení se mi podařilo nastartovat motor. Zvuk byl jako hrom, který přehlušil všechny moje obavy. Byla jsem připravená na cestu, a když jsem vyjela ven, pocítila jsem vítr ve vlasech a svobodu. Zázrak se stal skutečností – já, drsná holka bez peněz, s autem, které samo o sobě bylo zázrakem. Byla jsem na cestě do neznáma, se srdcem bušícím jako o závod.

Ale pak se to stalo. Na jedné křižovatce jsem potkala jeho – kluka, který měl v očích stejný oheň jako já. Bez peněz, ale s touhou po dobrodružství. Zastavili jsme se, vyměnili si úsměvy a já věděla, že tentokrát se zázrak stal nejen v garáži, ale i v mém srdci. Což bylo překvapení, které jsem vůbec nečekala.

Na začátku byla tma

Skoro se mi zdá, že slunce nikdy nevyšlo. Ulice byly pokryté šedým prachem a smogem, který se vznášel nad městem jako bezútěšná deka. Zas jsem se ocitla v zaplivané hospodě, kde se smíchnutí a pláč mísily v jeden šílený orchestr. Hlava mi třeštila a peněženka byla prázdná, ale to mě nezastavilo. Chyběla mi láska? Možná. Ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet.

Akce, akce, akce

V rohu místnosti seděla parta chlapců, kteří se neustále smáli. Na stole měli rozložené karty a jeden z nich, ten s modrýma očima, mi gestikuloval, abych se přidala. Vzduch byl cítit po cigaretách a levném alkoholu. Dostala jsem nápad. Místo toho, abych si s nimi hrála na karty, zahodila jsem svou hrdost a přisedla si k nim. „Dáte mi nějaké peníze, nebo se mi budete smát?“ Proč bych se měla bát? Vždyť to byla jen hra.

Všechno nebo nic

Jednoho z nich jsem přesvědčila, že mu ukážu, jak se to dělá. Vstala jsem a tančila – ne, spíš se svíjela – na stole. Lidi kolem mě šíleli. „3356! Srandicky, opět na scéně!“ křičeli. A já? Já se cítila jako královna, i když jsem měla v kapse jen pár drobných. Když jsem se konečně vrátila k nim, měli na tvářích úsměvy a v rukou bankovky. V tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála.

Překvapení na obzoru

Jako bych se vznášela. Ale jak jsem si užívala chvíli slávy, najednou přišel na scénu někdo jiný. Byl to starý známý, který měl oči jako oheň a úsměv, co by rozpálil led. „Co tu děláš, holka?“ zeptal se s úšklebkem. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat. „Co asi? Hraju hru, co ty?“ Můj tón byl víc než provokativní. On se na mě zadíval a já cítila, jak se mi zrychluje tep.

Nový začátek

Najednou jsem si uvědomila, že ta prázdnota, co mě svírala, se rozplývala. Možná to nebylo o penězích nebo o lásce, ale o tom, že jsem konečně našla svůj cíl. „Tak co, zkusíme to spolu?“ řekl, a já už věděla, že ta noc bude nezapomenutelná. Všechno, co přišlo, bylo překvapení a já byla na to připravená. Byla jsem drsná holka bez peněz, ale s nekonečnými možnostmi.

Všechno začalo ve tmě

Byla noc, když jsem se procházela po opuštěné ulici, kde se smrk a staré lampy snažily poskytnout mladé holce jako já nějaké světlo. Zatímco jsem šlapala po popraskaném chodníku, myšlenky mi běžely jako kluci s kytarami z Tublatanky – divoké, svobodné, bez pravidel. Zatímco jsem se snažila zapomenout na své starosti, zpod prahu mého života vylezla jedna otázka: Kde je ta láska, co slibují všichni ti tátové, co utíkají od svých dcer?

Chycená v pasti

Na konci ulice stála stará garáž. Byla to má svatyně, místo, kde jsem mohla být sama se svými myšlenkami. Vzduch byl nasáklý olejem a zbytkem benzínu, smíchaným s vůní starých plechovek. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. V rohu ležel starý Turbocid, zrezivělý a zapomenutý, ale já jsem věděla, co s ním udělám. Odpálím své démony, jako když Tublatanka vyhazuje na pódium.

Oheň a kouř

Oheň vzplanul rychle a já jsem se ocitla v plamenech emocí. Nešlo jen o světlo – šlo o energii, která se vznášela kolem mě. Každý skok plamene byl jako rytmus kytary, který mě nutil tancovat. Dýchala jsem kouř a cítila jsem, jak se moje srdce rozbušilo. V tu chvíli jsem věděla, že musím utéct od všeho, co mě svazovalo.

Únik do noci

Vyběhla jsem ven, zgaráž se za mnou zavřela s hromovým prásknutím. Ulice mě znovu přivítala, tentokrát však s pocitem svobody. Každý krok byl plný adrenalinu, jako když se posadíš na motorku a cítíš vítr ve vlasech. Zahnula jsem do boční ulice, kde jsem potkala skupinu kluků s kytarami. Jejich smích a hudba mě vtáhly do nového světa. Konečně jsem našla něco, co mi chybělo.

Překvapení na konci

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že mám všechno pod kontrolou, se ozvalo praskání. Otočila jsem se a spatřila, jak garáž explodovala jako ohňostroj. Zatímco jsem stála s otevřenými ústy, uvědomila jsem si, že jsem vlastně nic neujela. Tenhle výbuch mě osvobodil, ale také mě přivedl k myšlence, že všechno, co jsem si myslela, že mám, jsem vlastně nikdy neměla. A tak jsem stála před novým začátkem, znovu bez peněz a bez lásky, ale s plameny v srdci a odhodláním žít naplno.

Včera večer na ulici

Na ulici voněl grilovaný kebab a já jsem měla v kapse přesně nula korun. Ne že bych si na to nepotřebovala udělat chuť, ale až moc dobře jsem věděla, že dnešní večeře bude pravděpodobně o vzduchu. Včera večer jsem se flákala po městě a snažila se najít nějakou zábavu, když jsem narazila na ten podivný bar. Nápis „3257 piv“ mě přitáhl jako magnet. Co by to mohlo znamenat?

V barovém světě

Otevřela jsem dveře a uvnitř to vonělo po pivu, cigaretovém kouři a levném parfému. Zasedla jsem k baru a objednala si sklenici levného piva. Všichni okolo se smáli a já jsem se cítila jako outsider. Ale to mi nevadilo. Chtěla jsem být drsná holka, ne nějaká zakřiknutá slečinka. „Dáš si pivo za pivo, nebo to zaplatíš?“ zeptal se mě barman s úsměvem.

Peníze? Co to je?

„Peníze? Co to je?“ odpověděla jsem mu a smála se. Pivo bylo tak dobré, že jsem si nevšimla, jak mi smíchnutí odhaluje zuby. V tomhle baru jsem potkala pár dalších drsných typů, co se taky snažili vyhrabat z bídy. Pocity, které se mi mísily s chutí piva, byly jako ohňostroj. Každé pivo mi dodávalo odvahu.

Nečekané setkání

Po několika sklenicích jsem si všimla chlapa v rohu, který měl na sobě pullitr s nápisem „Bohatství v pullitru“. Připadal mi legrační, tak jsem se k němu přiblížila. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se. On se zasmál a povídal: „Že peníze nejsou všechno, ale pivo… to je jiná věc!“ V tom jsem si uvědomila, že je to vlastně pravda.

Překvapivý závěr

Když jsem se s ním začala bavit, zjistila jsem, že je to podnikatel, co zrovna prochází těžkým obdobím. „Chceš se mnou pít pivo a zapomenout na svět?“ zeptal se mě. A tak jsme zůstali v tom baru, pili jsme, smáli se a zapomněli na naše starosti. Možná, že bohatství v pullitru není o penězích, ale o tom, mít někoho, kdo tě chápe. Když jsem se ráno probudila vedle něj, uvědomila jsem si, že láska a peníze jsou dvě strany té samé mince, a já jsem si vybrala tu správnou.

Probudila jsem se v krabici

Ráno, když se slunce snažilo prosadit mezi špinavými okny, jsem se vzbudila v krabici. Kdo by to byl řekl? Dva dny zpátky jsem ležela na zemi v opuštěném skladu, teď jsem v krabici plné starých novin a prázdných plechovek. Děsně to páchlo, ale já jsem si zvykla. Ostatně, co jiného mi zbývá?

Jídlo? Kdepak, jen vzpomínky

Jídlo bylo luxus. Snídala jsem vzpomínky na čokoládovou tyčinku, kterou jsem snědla před týdnem. Čím víc jsem hladověla, tím víc mi hlavou vířily myšlenky na to, jak by bylo skvělé mít alespoň pár korun na něco dobrého. Když kolem mě prošel chlapík v drahém obleku, koukla jsem na něj se vztekem. Nechápu, jak někdo může mít takový život, zatímco já se tu krčím v krabici jako nějaký odpad.

Na ulici je to jiná liga

Venku to žilo. Ulice byly plné lidí, kteří spěchali za svými plány, a já? Já jsem seděla na okraji a pozorovala je. Každý měl svůj příběh. Mohla jsem slyšet, jak se smějí, jak se hádají. Rozhodla jsem se, že to nevzdám. Musím se dostat ven z této krabice a ukázat světu, že i bez peněz se dá žít.

Akce je život

Vybavila jsem se svojí starou kšiltovkou a roztrhanými džínami. Srdce mi bušilo, když jsem se vydala na lov. Odhodila jsem krabici a vyrazila do víru města. Na rohu ulice jsem potkala partu kluků, kteří se smáli a popíjeli. Přidala jsem se k nim, s úsměvem na tváři a bez peněz v kapse. Byla jsem drsná holka, která se nebojí riskovat.

Poslední zvrat

Večer se to všechno změnilo. Kluci mě pozvali na večírek. Když jsem dorazila, zjistila jsem, že tam je i ten chlapík z drahého obleku. Rozhodla jsem se, že ho zkusím oslovit. A víte co? Vydělal víc než dost, aby zaplatil za všechny. Nakonec jsem se s ním svezla domů, ale místo luxusu mě pozval do svého malého bytu plného knih a umění. Možná, že láska a peníze nejsou to jediné, co nás spojí. Možná je to o tom, jak moc jsme ochotni riskovat. A já? Už jsem se nebála riskovat vůbec nic.