Černovláska.cz

Úvod do chaosu

Představ si, že se ocitáš v místě, kde se všechno točí kolem dětí. Je to barevné, šílené a plné smíchu. Ale já? Já jsem tady jen jako pozorovatel. Bez peněz, bez lásky, srdce mi buší jako šílené, ale já se nesmím nechat strhnout.

Oskar a jeho parta

Děti si vybírají své „detske oskary“. Oskar, ten malý kluk s brýlemi a rozcuchanými vlasy, se snaží vyhrát v každé kategorii. „Nejlepší skákající kocour“ nebo „nejveselejší úsměv“ – pro něj je to všechno soutěž. Všichni ho milují, a já? Já sleduji, jak se snaží být hrdina.

Překvapená odhalení

Když se děti shromáždily, aby vyhlásily vítěze, vzduch byl plný napětí. Všichni ti malí snílci se snažili přitáhnout pozornost, a já se snažila najít klid v chaosu. Najednou se Oskar postavil na stoličku a řekl: „Nejde o to, kdo vyhraje, ale o to, že se bavíme!“

Pravda se ukazuje

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsou děti nevinné. Jejich svět je plný barev a radosti, zatímco já se topím v šedé realitě. Co bych dala za to, abych se na chvíli vrátila do doby, kdy mi nic nebylo těžké. Ale pak jsem si řekla, že tahle vzpomínka má cenu.

Závěr s twistem

Když se Oskarovi podařilo vyhrát „Nejlepšího kamaráda“, vesele se rozběhl ke mně a objal mě. „Ty jsi můj největší fanoušek!“ A já? Šokovaně jsem se usmála. Možná, že i já můžu mít kousek té radosti v sobě. Kdo by to byl řekl? Děti mě naučily, že i bez peněz a lásky lze najít štěstí tam, kde bych to nikdy nečekala.

Představte si to: jedu v rozpadlé dodávce, která dělá zvuky, jako by se chystala explodovat. Moje peněženka je prázdná, ale v hlavě mám plán. Houska celebrity, to je moje šance. Mám na sobě staré džíny a roztrhanou bundu, ale to mě nezastaví. Dneska se chci dostat na Show CID3065 a ukázat jim, co ve mně je.

Na ulici se to hemží lidmi, co se snaží dostat dovnitř. Všichni se tváří jako hvězdy, ale já vím, že v jejich očích je strach. Strach ze ztráty. Jako bych cítila tu vůni strachu ve vzduchu, smíchanou s levným parfémem a potravinami z fast foodu. Před vchodem se formuje fronta, ale mě to nezastaví. Nadhodím úsměv a proklouznu se mezi nimi jako stín.

Uvnitř je to jako v jednom z těch snů, kde se všechno leskne. Houska na stole, slavní lidé ve svých drahých oblecích, ale já se nedám. Zvednu ruku a zakřičím: „Hele, někdo mi tu dluží!” Všichni se otočí. Kdo je ta holka? Nezajímá mě, jestli mě vyhodí. Vím, že něco takového udělat musím, abych se dostala do jejich světa. Dneska chci být vidět.

Začíná chaos. Houska, co byla na stole, se kutálí po podlaze a já se k ní vrhám. Je to absurdní, ale já se tím bavím. Všichni se smějí, někteří tleskají, a já se cítím jako královna večera. Z ničeho nic se objeví celebrita, co se mě snaží zastavit. Její drahé šaty se třpytí, ale já se nenechám odradit. „Co je? Máš strach, že tě trumfnu?” Vzduch je naplněn napětím a já vím, že dneska se něco stane.

Vtom se objeví kameraman a zaměří na nás. „To chceš? Jako na reálné show?” ptá se a já se usmívám. Odpovídám: „Jasně, že chci! Tak co, jsi v tom se mnou?” Celý sál se najednou otřásá smíchem a já cítím, jak mi do žil pumpuje adrenalin. Je to jako jízda na horské dráze. Takže nakonec, co se stane? Nečekala jsem překvapení, ale najednou mi někdo podává mikrofon. Jsem na scéně, a tohle je můj moment. Neznámá holka, co přišla z ulice, se stává hvězdou show. Kdo by to byl řekl?

Benátská noc, scorpioni a já

Pohled na Benátky z kanálu ve mně vzbudil vzrušení a touhu. Bylo to jako kdyby mě město volalo, abych se do něj ponořila. Měkké světlo pouličních lamp se odráželo na vodní hladině, zatímco já, s prázdnými kapsami a srdcem plným touhy, jsem bloudila po úzkých uličkách. Scorpioni – tajemní a nebezpeční, jako já.

Nečekané setkání

V jedné z uliček jsem narazila na malý bar, kde se mísily vůně rumu a cigaret. Vzduch byl těžký, ale já se nezalekla. Měla jsem na sobě černou koženou bundu a vlasy jsem si spoutala do drdolu. Když jsem si objednala drink, na stole přistál papírek. Srdce mi poskočilo. Byla na něm adresa a jméno: Scorpioni.

Ve víru noci

Noci, kdy se město probouzelo, jsem se rozhodla, že to zkusím. Srdce mi bušilo, když jsem se blížila k místu, které slibovalo dobrodružství. Uličky byly temné a tiché, ale vzrušení bylo cítit ve vzduchu. Zastavila jsem se před starým skladištěm, kde se ozývaly hlasy.

Adrenalin a překvapení

Dveře se otevřely a já vstoupila do místnosti plné lidí. Byli to scorpioni, jak jsem je znala z příběhů. Rychle jsem se zapojila do jejich hry. Adrenalin mi koloval v žilách, když jsem se ocitla uprostřed napínavého turnaje v karet. Všichni se smáli a já cítila, že tady konečně patřím.

Nečekaný zvrat

Když se turnaj blížil ke konci, zjistila jsem, že jsem vyhrála veškeré sázky. Zatímco jsem si užívala vítězství, ve dveřích se objevil chlapík s ledovým pohledem, který mi dal najevo, že tohle není jen hra. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se dostala do nebezpečné situace, z níž bych se mohla dostat jen jedním způsobem. Benátky v noci ukrývají víc, než jsem si kdy dokázala představit. Naštěstí, já jsem drsňačka a nehodlám se vzdát bez boje.

Jsem drsná holka z paneláku, co si na nic nehraje. Dneska jsem dostala šanci, která se neodmítá – vyhrát dovolenou s Madonnou. Zní to jako bláznivý sen, ale v životě už jsem zažila horší věci.

Začalo to jednou nudnou středeční odpolední. Když jsem se vracela z práce, ucítila jsem ve vzduchu kouř ze zahradního grilu, který se mísil s vůní levandule. Přesně v tom momentě mi došlo, že musím změnit svůj stereotypní život. Otevřela jsem mobil a zkontrolovala, jestli se na internetu náhodou neobjevila nějaká soutěž.

Našla jsem to. „3931 vyhrajte dovolenou s Madonnou“. Znělo to jako vtip, ale já jsem nečekala a hned se přihlásila. Soutěž probíhala na Instagramu a já, zvyklá na drsné akce, jsem se rozhodla, že se zúčastním s plnou parádou. Dala jsem na svůj profil fotku, kde vypadám jako královna drsňáka, a přidala jsem k tomu jednu krátkou, ale výstižnou větu: „Jsem ta, co se nebojí.“

O pár dní později mi přišla zpráva. „Gratulujeme! Jste finalistka.“ Měla jsem chuť vyskočit z okna radostí. Závěrečný víkend se konal v klubu, který jsem znala jako své boty. Atmosféra byla elektrizující, všichni kolem mě tleskali, smáli se a pili. Cítila jsem, jak mi buší srdce, když jsem se představila porotě, která vypadala jako banda rockových hvězd.

Jak soutěž probíhala? Bylo to jako na horské dráze. Musela jsem předvést, co ve mně je, a tak jsem se rozjela naplno. Zpívala jsem, tancovala a vyprávěla příběhy o svém životě. Lidé kolem mě byli v extázi, hurónský smích se nesl vzduchem. A pak, v tom nejlepším, mi padlo do oka jedno zvláštní jméno na seznamu účastníků. Madonna. Měla jsem se s ní setkat. O tom jsem snila, ale nikdy jsem nevěřila, že se to skutečně stane.

Na závěr večera jsem stála tváří v tvář Madonně. Její úsměv mě oslnil. „Ty jsi ta drsná holka, co se nebojí, co?“ řekla. A já, místo abych se rozplakala, jsem se jen zasmála a ukázala na svůj tričko: „A ty jsi ta královna, co to ví!“ A tak jsem vyhrála dovolenou, ale co bylo překvapující? Madonna mi nabídla, abych s ní jela na turné. Představte si, že moje drsná holka se stane součástí jejího světa. To je teprve začátek!

Jsem drsná holka. Bez peněz, bez lásky, ale s hlavou plnou bláznivých nápadů. Když jsem na ulici zahlédla 3610 Scott E. Fahlman, vzpomněla jsem si, jak tenhle chlápek vymyslel smajlíky. Možná to zní jako pitomost, ale pro mě to byl začátek.

Jednoho večera jsem se toulala po městě, hlava plná starostí. Všude okolo mě se rozprostíraly barvy neonových světel, pach špinavého asfaltu a zaprášených snů. Hlava mě bolela, ale já jsem neměla na výběr. Musela jsem udělat něco bláznivého.

Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní smajlíky. Ne ty, co se používají na internetu, ale ty, co vyjadřují opravdové emoce. Srdce, které bije pod kůží, jsem namalovala na zeď u starého skladiště. Každý úsměv, každé oko mělo svůj příběh.

Už jsem se těšila na reakce kolemjdoucích. Jak se na mě budou dívat, když uvidí, že i drsné holky umí malovat úsměvy. Když jsem viděla, jak lidé zpomalují, jak se usmívají, dostala jsem pocit, že jsem něco změnila. Nešlo o peníze, šlo o ten pocit, že mohu dělat něco víc.

A pak to přišlo. Uprostřed toho chaosu se objevil chlápek, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Měl v očích jiskru, která mě dostala. Podíval se na moje úsměvy a řekl: „To je skvělý! Měli bychom to rozšířit po celém městě!“ A já, drsná holka bez peněz, jsem najednou měla plán. Nečekaně jsem našla lásku ve světě, který mě vytlačoval. Takže ano, i bez peněz a lásky, lze něco změnit. A kdo ví, co dalšího mi tenhle bláznivý svět přichystá?

První setkání s citovými upíry

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce vrhalo zlaté paprsky na opuštěné ulice. Já, drsňák z okraje společnosti, jsem se procházela s pocitem, že dneska bude jiný den. Jenže to jsem ještě nevěděla, že narazím na citového upíra. Vzduch voněl po spálené gumě a já cítila, jak se mi v břiše něco svírá.

První útok

Z ničeho nic se objevil. Byl to chlap, co měl charisma jako magnet, ale já už jsem na takové triky naletěla. „Co děláš sama, krásko?“ zeptal se mě a já se cítila, jako bych spadla do pasti. Srdce mi bušilo, ale ne z lásky, spíš z instinktu. Věděla jsem, že se mnou chce manipulovat. Tak jsem mu dala najevo, že si se mnou nezahrává.

Vypořádání s jeho hrami

Jak mi začal vyprávět o svých „problémech“, já jsem vnímala jeho slova jako jed. Každé slovo, které vycházelo z jeho úst, bylo jako dusivý smog. Cítila jsem, jak mi z něj ubývá energie, a rozhodla jsem se zasáhnout. „Nehraju tvoje hry, kámo!“ vyhrkla jsem a jeho úsměv se na okamžik ztratil.

Odhodlání zničit citového upíra

Jak jsem se mu postavila, vzduch kolem mě zhoustl. Vzpomněla jsem si na všechny tyhle citové upíry, co se snažili vysát moje emoce. Představila jsem si, jak mu beru sílu a vracím mu ji zpátky. „Nejsem tvoje oběť!“ zakřičela jsem a najednou jsem se cítila silnější než kdy předtím.

Překvapivé rozuzlení

Když jsem se na něj podívala znovu, najednou jsem ho viděla v jiném světle. Nebyl to jen citový upír. Byl to člověk, co sám trpěl, ale já mu nehodlala být obětí. Otočila jsem se a šla dál, jako by mi v srdci explodovalo slunce. V ten moment jsem si uvědomila, že já sama mám sílu, kterou mi nikdo nemůže vzít. Nikdy víc!

Všechno to začalo v garáži

Byla jsem tam, v té mé garáži, plné starých traktorů a zaprášených nástrojů. Vůně benzínu a koroze se mísila s pachy z odpadků. Měla jsem co do činění s černou realitou, a to mi dodávalo sílu. Osud mě postavil před nejednu výzvu. Někdo by v takovém místě ztratil naději, ale já se rozhodla, že to nebude můj případ. Měla jsem sen – stát se mistrem republiky v závodech.

První závod

První závod, to byla adrenalinová smršť. Křik motorů a hučení pneumatik naplnilo vzduch. Já, holka bez peněz a bez lásky, jsem stála na startu s pocitem, že tohle je můj okamžik. Všichni kolem mě byli profíci, ale já se nedala zastrašit. Na startu jsem si uvědomila, že mám v sobě něco, co ostatní neměli – touhu zvítězit. A tak jsem šlápla na plyn, až mi motor zakřičel.

Na vrcholu

Každý další závod byl jako droga. Vítězství mi dodávalo sílu. Lidi mě začali znát, říkali mi „drsná holka na dráze“. A já si užívala ten pocit. Černé džíny, kožená bunda a rozcuchané vlasy – byla jsem v tom jako ryba ve vodě. Když jsem projížděla cílovou čárou, cítila jsem, jak mi srdce buší jako o závod. Ale nebylo to jen o vítězství. Bylo to o tom, jak jsem se cítila – silná, nezávislá, neporazitelná.

Osudová chyba

Pak přišel ten závod, co změnil všechno. Adrenalin v krvi, ale tentokrát jsem udělala chybu. Jeden špatný manévr a já skončila na zemi, s motorem, který zmlkl. Když jsem se zvedla, cítila jsem bolest, ale to nebylo to nejhorší. Všichni se na mě dívali, a já věděla, že jsem zklamala. Kde je ta drsná holka, co se nikdy nevzdává? V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je víc než jen závody. Bylo to o mně.

Nový začátek

Po tom závodu jsem se rozhodla. Nezůstanu v šedi, nezapomenu na svůj sen. Začala jsem znovu, s novým motorem a novými cíli. Všechno, co se stalo, mě posílilo. A tak, když jsem se postavila na startovní čáru znovu, už jsem nebyla jen drsná holka. Byla jsem mistrem republiky, připravená na všechno. A víte co? Všechno, co jsem potřebovala, jsem měla v sobě. Žádné peníze, žádná láska, ale srdce, které bije pro závody.

Ostré rohy a syrové nervy

Na ulici to vřelo. Vzduch byl prosycen pachem spálených pneumatik a levného alkoholu. Když jsem šla kolem, cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. 3369 – to byl číslo, které se mi vrylo do paměti, když jsem dostala tip na místo, kde se něco děje. Měla jsem hlad a prachy na dně kapsy.

Kde najít akci

Zavolala jsem na hotline, co jsem našla na zaprášeném papíře v garáži. Odpověděl mi chlap s hlubokým hlasem, který zněl jako motor starého auta. „Práce na nervy, holka. Chceš zažít adrenalin?“ Tak jsem se sbalila a vyrazila. Věděla jsem, že mi nic jiného nezbývá. Všechno bylo lepší než ležet doma a brečet nad prázdnou peněženkou.

Nečekaný zvrat

Když jsem dorazila na místo, roztáhla jsem oči. Místo bylo plné lidí, kteří vypadali jako z jiného světa. Každý měl nějaký vlastní příběh. Vonělo to tu po cigaretách a levném parfému. Rozhodla jsem se nečekat a naskočila do akce. Zjistila jsem, že mě potřebují jako posilu na hazardní hru, která se tu chystala.

Adrenalinový vír

Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem se posadila ke stolu. Hráli jsme poker a já se cítila jako šelma na lovu. Každá karta, která přišla, mi zvedala náladu. Ale pak, když jsem začala vyhrávat, začalo se to komplikovat. Jeden chlapík, co se zdál podezřelý, mě začal sledovat s těma svýma temnýma očima.

Závěr, který nikdo nečekal

Když jsem vyhrála všechny žetony a chystala se odejít, chlapík mě chytil za ruku. „Hele, ty jsi moje štěstí, nechoď pryč!“ Opřela jsem se o stůl a usmála se. „Ty nejsi moje štěstí, jsi jen další blb, co si myslí, že mě má v hrsti.“ Vysmekla jsem se mu a zmizela do noci s penězi a pocitem vítězství. Život je hra, a já jsem ten, kdo určuje pravidla.

Jednoho dne, kdy jsem se toulala pražskými ulicemi, jsem zaslechla David Guetta hrající na nějaké party. Taky jsem neměla co ztratit, tak jsem se rozhodla, že se tam dostanu. Všude kolem mě byly barevné světla, zvuky, které mi bušily do uší, a všichni se tvářili, jako by měli život na talíři.

Když jsem se dostala blíž, uvědomila jsem si, že jsem jako duch. Bez peněz, bez lásky a bez zázemí. Byl to popový život, jaký jsem vždycky viděla v televizi. Ale já jsem nebyla žádná hvězda, jen drsná holka, co se snaží přežít. Všichni okolo tančili, smáli se, zatímco já jsem stála na okraji a pozorovala.

Najednou mě někdo chytil za ruku. Byla to holka s fialovými vlasy a piercingem v nose. „Hej, pojď si zatančit!“. Nejdřív jsem váhala, ale její energie mě vtáhla. Tancovali jsme, aspoň jsem na chvíli zapomněla na svou situaci. Třpytila se mi v očích všechna ta barevná světla a já jsem se cítila jako královna.

Pak jsem zjistila, že David Guetta je na stagi a připravuje se na svůj set. V tu chvíli jsem dostala šílený nápad. „Co kdybych se tam dostala?“. Vyhrnula jsem si rukávy a vyrazila směrem k pódiu. Všechno kolem mě se rozmazalo, jen jsem cítila, jak mi buší srdce.

V posledním okamžiku jsem se dostala na pódium, a co se nestalo? David mě uviděl a usmál se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu zažít moment, na který nikdy nezapomenu. Život je o těchto okamžicích, a já jsem byla v tom správném místě ve správný čas. A tak jsem tancovala s Davidem Guettou na velkém pódiu, jako bych byla součástí jeho světa. Ale když jsem se podívala dolů, uvědomila jsem si, že na tomhle světě to není jen o tanci a hudbě. Zjistila jsem, že když se vymknu ze zajetých kolejí, mohu najít i něco víc – odvahu, sílu a touhu žít. A to je možná víc, než co jsem kdy měla.

Byla jsem na dně. Peněz jako šafránu a láska? To je pro slabochy. V ulicích města, kde neonové světla blikaly jako moje myšlenky, jsem se potulovala, když jsem potkala Machace. Machac Boy George, jak mu říkali, byl záhadný typ, jehož styl mě fascinoval. V jeho očích se skrývalo něco, co mě přitahovalo jako magnet.

Jednoho večera jsem se rozhodla, že to zkusím. Stála jsem u vchodu do klubu, kde se scházeli lidé z mojí ulice. Cítila jsem vůni cigaret a levného alkoholu, míchaného s potem a touhou. Machac tam byl, oblečený v kůži, s náušnicemi, které se třpytily ve slabém světle. Když jsem ho oslovila, jeho úsměv byl jako blesk v bouřlivé noci.

„Co tu děláš, holka?“ zeptal se, a já viděla, jak mu z koutku úst vychází dým z cigarety. „Hledám něco, co nemám,“ odpověděla jsem, a v tu chvíli jsem věděla, že to může být klíč k tomu, co mi chybí. Když mě vzal za ruku, cítila jsem, jak mě táhne do víru, kde se zdály být všechny starosti pryč.

V klubu jsme se tancovali tak, jako bychom měli křídla. Světla se měnila, hudba pulzovala v mých žilách a já zapomněla na to, že nemám ani korunu v kapse. Noc se proměnila na surrealistický sen, ale pak – bum! – realita mě praštila do obličeje. Machac zmizel. Zbyly jen vzpomínky na jeho dotyk, na energii, která mezi námi byla.

Vydala jsem se na jeho stopu. Ulice, které jsem znala, se zdály být cizí. Nakonec jsem ho našla u garáže, kde se schovával před světem. Když mě viděl, jeho úsměv se rozšířil. Myslela jsem, že mě zachrání, ale pak mi došlo, že Machac Boy George je jen iluze, podobně jako všechny naše sny. Když jsem se otočila, abych odešla, slyšela jsem za sebou jeho hlas: „Někdy je lepší zůstat bez lásky, než se zklamat.“