Černovláska.cz

Na začátku byl Manchester

Ulice Manchesteru voněly jako rozpuštěný asfalt a slunce se snažilo proniknout skrze šedé mraky. Já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se procházela po chodníku, když jsem náhodou narazila na skupinku kluků, kteří si říkali Spunkáči. Jejich smích byl hlučný jako klakson, a já jsem věděla, že tohle bude začátek něčeho bláznivého.

Večer plný překvapení

Když jsem k nim přišla blíž, zjistila jsem, že mají v plánu nějakou akci na Zelený čtvrtek. Podívali se na mě jako na ztracený poklad. „Přidej se k nám!“ zakřičel jeden z nich, jehož vlasy byly barvy neonové zeleně. Srdce mi bušilo vzrušením. Neměla jsem co ztratit, tak jsem souhlasila.

Kde se skrývá zábava

Vydali jsme se na tajnou párty v opuštěném skladišti. Vzduch byl prosycený vůní piva a cigaretového kouře. Osvětlení bylo slabé, ale barevné stroboskopy vytvářely surrealistickou atmosféru. Tančili jsme, smáli se a já jsem zapomněla na všechny starosti. Ten večer byl jako výstřel v noci, který mě přenesl do jiného světa.

Nečekaný zvrat

Ale pak se to stalo. Z ničeho nic se do místnosti vřítilo několik policistů. Panika! Všichni jsme se rozprchli, ale já jsem skončila sama v rohu, když mě chytil jeden z kluků. Byl to ten neonový – jeho jméno bylo Max. „Neboj se, mám plán!“ zašeptal mi do ucha a v očích měl jiskru.

Únik a nová cesta

Max mě vzal na střechu budovy, kde jsme mohli pozorovat, jak se chaos odehrává pod námi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když jsem bez peněz a bez lásky, mám svobodu. A Max? Ten byl jen další spunkáč v řadě, ale tenhle večer jsme byli spojeni. Zelený čtvrtek v Manchesteru se stal naším malým tajemstvím a já jsem se smála, protože život je o těchto okamžicích, ne?

Stála jsem na rohu ulice, s prsty zkřehlými zimou, 3942 v ruce a nosem rozmazaným od barvy. Město kolem mě pulzovalo, jako by mělo vlastní srdce. Alicia Keys zněla z reproduktorů, ale já jsem měla jinou melodii v hlavě. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin, když jsem se chystala na další akci.

Už jsem se dávno naučila, že život je jako Jack White na kytaru – drsný, syrový a plný překvapení. Měla jsem v plánu dostat se do bondovského stylu. Moje poslední dobrodružství skončilo fiaskem, a tak jsem musela znovu udělat dojem. Vzala jsem si koženou bundu, protože v ní jsem se cítila jako královna.

Odbíjelo půlnoční hodiny, když jsem se dostala k natocili – tajnému klubu, kde se scházeli lidé jako já. Dole v suterénu to vonělo cigaretovým kouřem a alkoholem. Mělo to tu svoji atmosféru, kterou jsem milovala. Vyrazila jsem na parket a hned jsem na sebe strhla pohledy. Dneska jsem nechtěla být sama.

V jednom rohu stál chlapec s ostříhanými vlasy a piercingem v obočí. Jeho úsměv byl jako záblesk světla ve tmě. Přišel ke mně s nabídkou drinku, ale já jsem nechtěla jen tak sedět. Rozhodla jsem se, že ho vezmu na tanec. Když jsme se pohybovali v rytmu hudby, přesně jsem věděla, že tohle je ta noc, kdy se něco stane.

Na konci noci jsme se ocitli venku, zničení a utahaní, ale s úsměvy na tvářích. Cítila jsem, jak se mezi námi vytváří něco silného. Chlapec se na mě podíval a v jeho očích jsem viděla touhu. Když jsem se chystala mu něco říct, najednou se za námi zjevil jeho kamarád a všechno se rozpadlo jako domeček z karet. Co se stalo? Proč se tohle muselo stát? Zůstala jsem stát na ulici, zklamaná, ale s vědomím, že v tomhle chaotickém městě se nic neztrácí nadobro.

Teď už vím, že láska a peníze nejsou všechno. Občas prostě stačí jeden dobrý večer a příběh, který se vypráví s úsměvem na tváři. A to je to, co mě pohání dál. Překvapení mě čeká na každém rohu, ať už v podobě nečekaného setkání nebo nového dobrodružství. Život je jedna velká jízda.

Život na hraně a bramborový salát

Jsem drsná holka, co se nebojí špíny a chaosu. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po jídle. Slyšela jsem, že bramborový salát, ten správný, dokáže divy. Tak jsem se rozhodla, že ho udělám. Kdy jindy, když ne teď?

Hledání surovin

Procházela jsem trhem, kde se prodávalo všechno možné. Brambory, cibule, majonéza. Zatímco ostatní nakupovali s úsměvem, já jsem se snažila vybrat to nejlevnější. „Takhle, tohle je za dvacku, zbytek si musím ušetřit na cigára,“ pomyslela jsem si. Našla jsem staré brambory, které vypadaly jako z nějakého hororu. Ale co, když je dobře uvařím, nikdo si toho nevšimne.

Příprava bez peněz, ale s vášní

Vrátila jsem se domů, kde mi stěny vyprávěly příběhy o časech, kdy jsem měla víc než pár korun. Dala jsem brambory vařit, zatímco jsem smíchala všechno možné, co jsem našla. Skleničku majonézy, zbytek hořčice a pár kousků zeleniny, co se mi podařilo ukořistit. Jakmile se brambory uvařily, omyla jsem je a začala krájet. Ta vůně! Vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem seděla s kamarády a jedli jsme salát, smáli se a pili pivo. Ale teď? Teď jsem tu sama, s mým tajemstvím v misce.

Salát na stole, chaos kolem

Salát byl hotový, na stole vypadal jako z přehlídky. Když jsem ho ochutnala, málem jsem spadla ze židle. „Jo, tohle by mi záviděli mistři ČR!“ zakřičela jsem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že život může být i bez peněz barevný. S každou lžící jsem si připomínala, že jídlo může spojovat, i když jsem sama. Vzpomněla jsem na všechny ty večery, kdy jsme spolu jedli a smáli se. A pak to přišlo. „Jdu to rozdat!“

Nečekaná návštěva

Vyběhla jsem ven na ulici, salát v jedné ruce, srdce bušící v rytmu svobody. Narazila jsem na souseda, co se mračil jako obvykle. „Co to máš?“ zeptal se. „Jídlo!“ odpověděla jsem a s úsměvem mu nabídla. Počkal, pak se rozesmál. „Ty jsi blázen!“ A tak jsme seděli na schodech, jedli bramborový salát a smáli se, zatímco kolem nás běhaly děti a slunce svítilo. A já zjistila, že i bez peněz a lásky můžu mít něco víc – přátelství, které se rodí z obyčejných okamžiků.

Jsem drsná holka, co si nebere servítky. Žiju v malém bytě, kde se zdi drží pohromadě jen díky silným vzpomínkám. Moje jméno? Pro dnešek mi říkejte Černovláska. Takže, jak to začalo? To bylo jednoho pátečního večera, kdy jsem se procházela ulicí, nasávala pach deště a zaprášené silnice, a najednou jsem se setkala s ním.

On byl jiný, než ostatní. Měl v očích jiskru, jako by mu v hlavě kroužily nápady. Pojmenoval se helppes asistent handicapcid3103. Řekl mi, že hledá někoho, kdo by mu pomohl s jeho projektem. Moje první myšlenka? Co to sakra je za blázna? Ale hned nato mi ukázal, že to není jen tak nějaký výmysl. Byla to výzva, která mě okamžitě zaujala.

Na začátku jsem měla na výběr. Měla jsem jít domů, naplnit si lednici levným jídlem, nebo se nechat vtáhnout do jeho šíleného plánu. Rozhodla jsem se pro druhou možnost. V tu chvíli jsem vůbec netušila, do čeho jdu. A tak jsme vyrazili na cestu, která nás zavedla do temných uliček města, kde se příběhy psaly na každém rohu.

Byli jsme jako dva blázni, co se nebáli ničeho. Naše mise? Najít staré vybavení a přetvořit ho na něco úžasného. Když jsem se dotýkala starých klávesnic a rozbitých obrazovek, cítila jsem, jak mi proudí adrenalin. Byly to kousky historie, které čekaly na nový život. Cítila jsem se jako alchymistka.

Ale co se nestalo? Naše dobrodružství nás dovedlo k záhadnému skladu, kde jsme našli něco, co jsme nečekali – staré výkresy a plány na roboty. V tom momentu jsem si uvědomila, že helppes asistent handicapcid3103 nebyl jen podivín, ale génius, který měl v plánu změnit svět. A já? Byla jsem připravena přidat se k jeho revoluci. Takže, co si o mně myslíte teď? Jsem víc než drsná holka bez peněz. Jsem součástí něčeho většího, než jsem si kdy dokázala představit.

Bylo to jedno z těch chladných, sychravých odpolední, kdy se mi v kapse toulal poslední drobný a ve vzduchu se vznášela vůně mokrého asfaltu. 3928 cerna sanitka byla moje jediná šance. Ne, nechtěla jsem se nechat odvézt do nemocnice. Měla jsem něco jiného na srdci.

Na rohu ulice jsem zahlédla sanitku, jak se tiše blíží. Vypadala jako z filmu, tak stará a rezavá, že by se klidně mohla stát legendou. Právě v tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka – co když je to všechno jen fáma? Jen jsem potřebovala zjistit pravdu.

Okolo mě se motaly postavy, které vypadaly jako z jiné reality. Každý měl svůj příběh, ale já byla naprosto odlišná. Bez peněz, bez lásky a s jediným cílem – zjistit, co se skrývá za těmi pohádkami o cerne sanitce. První krok? Naskočila jsem na zadní část, kde se schovávala neznámá tajemství.

Jakmile jsem se dostala dovnitř, vzduch byl naplněný antiseptickým zápachem, který mi připomínal školní nemocnici. Křesla byla z tvrdého plastu, a přesto se mi na nich zdálo pohodlněji, než na těch starých, ošuntělých lavičkách venku. Co když tohle byla cesta k mému osudu? Na stěně visel plakát s nápisem: „Nevěřte všemu, co vidíte!“

Otevřely se dveře a vjel tam chlapík v bílém plášti. Na první pohled vypadal jako z jiného světa. S úsměvem, který by mě mohl dostat do potíží, se otočil a začal vyprávět o zázracích. Sanitka byla prý posvátná a skrývala moc, o které se nikomu ani nesnilo. A já, jako drsná holka bez peněz a lásky, jsem se rozhodla, že to zjistím.

Jak příběh pokračoval, najednou jsem se ocitla na křižovatce. Zda jsem se měla rozhodnout pro dobrodružství za falešnými sliby nebo se vrátit do reality, kde jsem byla sama. Fáma o sanitce mi ale nedala spát. A pak, když jsem se nejvíc bála, chlapík se usmál a řekl: „Tohle je jen začátek…“

Tak, poslouchej, co se stalo. Jsem drsňák, co nemá ani floka v kapse a láska? Ta mi projela kolem jako expresní vlak. Ale tohle je příběh o nejvyšším člověku světa z roku 1866, a je to zatraceně zajímavé. Kdo by to byl řekl, že taková výška může přinést tolik problémů a ještě více dobrodružství.

Jednoho dne, když jsem se procházela po opuštěné ulici, ucítila jsem vůni spáleného dřeva a slyšela hlasy lidí. Zastavila jsem se a podívala se do dvora, kde se scházeli místní. A tam, uprostřed, stál on. Nejvyšší člověk světa. Jeho postava se tyčila nad ostatními, jako by z něj vyzařovala nějaká podivná aura. Zjistila jsem, že je to chlápek, který neustále roste, a to nejenom do výšky, ale i do problémů.

Chvíli jsem ho sledovala. Měl na sobě roztrhanou košili a boty, které pamatují ještě mé prababičky. Z jeho očí šlo cítit touhu po něčem víc, než jen po výšce. A najednou, jako by mne to k němu táhlo. Přistoupila jsem blíž a zeptala se ho, co to má znamenat. Odpověděl mi, že je to prokletí – stále roste, ale nikdo ho nemůže mít rád, protože je prostě moc velký. Tak jsem se vydala na cestu k jeho srdci. No jo, já vím, zní to jako klišé, ale pojďme to vzít z jiného úhlu.

Začali jsme spolu trávit čas. Procházeli jsme se po městě a já mu ukazovala místa, která jsem znala, zatímco on se snažil neuhnout hlavou o lampy. Smáli jsme se, i když já jsem neměla na jídlo. Když jsme se dostali do parku, prozradil mi, že jeho největší touhou je jednou zkrátka přestat růst. Zatraceně, kdo by to byl řekl? Měsíce jsme trávili ve společnosti, a já jsem si uvědomila, že ten chlápek se stal mým přítelem, i když to znělo jako špatný scénář z romantického filmu.

A pak přišel den, kdy se jeho výška stala problémem. Naše město uspořádalo festival, a on byl pozván jako hlavní atrakcí. Ale lidé ho začali šikanovat, smáli se mu a nazývali ho netvorem. V ten moment jsem vzplanula. Nehodlám se dívat, jak se smějí mému příteli! Tak jsem vzala věci do svých rukou a vtrhla na pódium. Zatímco jsem je všechny řvala, chlapec vedle mě se najednou začal smát. A víš co? Tak se zasmál, že přestal růst. Všichni ztichli, a já si uvědomila, že to byl klíč k jeho štěstí – ne výška, ale smích.

Takže, nakonec jsme odešli z festivalu jako vítězové. On se už nebojí, protože ví, že skutečná výška nespočívá v centimetrech, ale v srdci. A co se mě týče? Možná že nemám peníze, ale mám přítele, který mi ukázal, co to znamená být opravdu velký.

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, bez naděje. V kapse mi zbylo pár drobných a já se rozhodla, že místo obvyklého žebránění zkusím něco jiného. Na tržnici jsem zahlédla 3494 novinku – supermagnetickou inteligentní plastelínu. Vypadala jako normální plastelína, ale já věděla, že tohle může změnit všechno.

Stála jsem před stánkem, sledovala jsem, jak se kolem mě pohybují lidé. Každý měl svou úlohu, své starosti. Já? Já jsem měla chuť na vzrušení. Když jsem viděla, jak si děti hrají, jejich smích a nadšení mi připomnělo, co to znamená být volná. Chytla jsem plastelínu do ruky a cítila jsem, jak se mi v prstech rozplývá, jako by mě chtěla pohltit.

Začala jsem modelovat, vytvářela jsem postavy, které mi byly blízké. Na ulici se zjevil podivný chlápek. Kdybych ho potkala jinde, možná bych se lekla, ale teď? Byl jako magnet. S plastelínou v ruce jsem se mu odvážila přiblížit. „Co je to za kouzlo?“ zeptal se s úsměvem a já mu ukázala, co dokáže moje nová hračka.

Začali jsme společně modelovat. Vznikaly z toho bizarní tvary, které se nám smály do obličeje. Černé a modré, s nádechem fialové. Z nenávisti vzniklo přátelství. Ten chlápek měl v sobě něco, co mě lákalo. Možná to byla ta jeho drzost, která mi připomínala mě. Ale brzy jsem si uvědomila, že plastelína má své vlastní kouzlo.

Uprostřed našeho blbnutí se stalo něco zvláštního. Plastelína začala měnit barvy, pulzovala jako srdce. „Tohle není normální,“ zašeptal. A já se zasmála. „Normální? Co je to normální?“ V tu chvíli jsem věděla, že tahle plastelína je víc než hračka. Cítila jsem, jak se mi myšlenky rozplývají, jako by mě někdo hypnotizoval. Nakonec jsem se zasmála, když jsem tenhle blázinec hodila na zemi. Vznikla z toho skvrna, která nám ukázala, že svět je plný překvapení, dokonce i v beznaději.

Pak jsem se probudila. Ležela jsem na ulici, plastelína vedle mě. Chlápek zmizel. Ale já? Já jsem měla pocit, že jsem objevila něco víc než jen hračku. Moje srdce bušilo, jako by v sobě neslo tajemství, které mě povede dál. A tak jsem se zvedla, s plastelínou v kapse a úsměvem na tváři.

Život bez peněz a lásky

Bylo to jedno z těch podzimních odpolední, kdy se slunce schovává za mraky, a vzduch voní po vlhkém listí. Já, holka z ulice, jsem se procházela po městě a přemýšlela, jak se dostat na vrchol. 3671 – číslo, které se mi honilo hlavou jako obsedantní myšlenka. Všichni mluvili o vítězi show X Factor, o jeho plánech na nové CD. Všichni kromě mě.

Nezvaná na párty

Slyšela jsem, že se koná velká párty, kde bude ten frajer vystupovat. Samozřejmě, že jsem tam neměla co dělat, ale co na tom záleželo? Oblékla jsem si staré džíny a roztrhanou bundu, popadla starou kytaru a vyrazila. Vzduch byl cítit po čerstvých koláčích a cigaretovém dýmu. Přesně tak, jak to mám ráda.

Únik z reality

Když jsem dorazila, slyšela jsem hudbu a smích. Otevřela jsem dveře a vpustila dovnitř ten chaos. Lidi se kroutili na parketu, zatímco on, ten vítěz, seděl v rohu a mluvil s nějakou blondýnou. Srdce mi bušilo. Tak blízko a přitom tak daleko. Cítila jsem, jak se mi v žilách rozproudila adrenalinová směsice.

Nečekaná výzva

Přistoupila jsem k němu, a aniž bych se nad tím zamyslela, zeptala jsem se: „Co, nemáš zájem o pořádnou show?“ Všichni ztichli a upřeli na mě pohledy. On se na mě podíval s úsměvem, a než jsem se nadála, už jsem byla na pódiu. Světla, hlasy, dokonce i ten parfémy. Cítila jsem se jako královna. Rozhodla jsem se, že mu ukážu, co umím.

Překvapivý závěr

Zahájila jsem svůj výkon a crowd začal tleskat. Po skončení jsem se vrátila zpět k němu, úplně vyčerpaná, ale šťastná. A víte co? On mi nabídl místo v jeho bandě na nadcházející tour. V tu chvíli jsem zjistila, že i bez peněz a lásky se může život otočit o 180 stupňů. Jak říkám, někdy stačí jen odvaha a pár správných slov.

Na začátku všeho

Představte si, že se probudíte v opuštěném městě. Cítíte, jak vám do plic vniká chladný vzduch, zatímco se snažíte vzpamatovat z nočního maratonu. Jsem drsná holka, která má v peněžence jen pár drobných, ale myšlenky na lásku? Ty jsem už dávno pohřbila. Moje jméno? Nikdo ho nezná a to je dobře.

Medved a jeho šílenství

Ve vzduchu se vznášela vůně spáleného oleje a prachu. Medved, místní blázen, si vymyslel nějaké šílené plány. Včera večer se tu objevil s 3508 ozil, což byl jeho nový projekt – něco, co v jeho očích mělo revolucionizovat náš svět. Místo toho jsem se ocitla v zaplivané garáži, kde se spousta lidí snažila pochopit, co se to vlastně děje. Zatímco ostatní se snažili najít smysl ve slovech, já jsem věděla, že musím jednat.

Akce je mé jméno

Procházela jsem mezi nimi, jako bych byla duch. Hlava mi šrotovala, plánovala jsem, jak se dostat k tomu, co jsem potřebovala. Žádné kecy! Zatímco ostatní diskutovali o Medvedově šílenství, já jsem se přiblížila k jeho stolu. „Co se stane, když to nevyjde?“ zeptala jsem se. Všichni se na mě podívali, jako bych byla z jiného světa. Medved se mi jen zasmál do obličeje.

Nečekaná akce

V tu chvíli jsem pocítila, jak se mi rozbušilo srdce. Vzala jsem si jeho projekt a začala ho zkoumat. 009 HTML – to byla kódová slova, která mi zněla v uších. Cítila jsem, jak se mi zvedá adrenalin. Ostatní se rozptýlili a já jsem měla šanci. Vzala jsem si to, co jsem potřebovala, a bez váhání se vydala ven.

Šokující závěr

Když jsem se dostala ven, slunce už svítilo. Všechno bylo jasné, barvy se mi rozjasnily. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v tom chaosu jsem našla něco, co jsem dlouho hledala. Ne, nebyla to láska, ale něco mnohem víc – svoboda. Bez peněz, bez komplikací, ale s pocitem, že jdu za svým vlastním cílem. A kdo ví, co mě čeká dál?

1868, superstar v srdci města

Jsem na okraji, ve stínu, kde se sny mísí s realitou. Zankova, ta superstar, co kdysi vládla scéně, teď jen vzpomínka. Všechno se točilo kolem ní, ale dneska? Dneska je out. Ve vzduchu cítím pach zkažených slibů a cigaretového dýmu. Město je jako otevřená rána, která nikdy nezhojí. A já? Já tu jsem, abych viděla, co se stane.

Stojím na rohu ulice, kde se rozléhají zvuky rozbitého skla a smíchu těch, co nemají co ztratit. Savka. Kdysi jsem ho nenáviděla, teď je to jinak. Vždycky byl ten, co se snažil, i když mu to moc nešlo. Ale teď, když se zlepšil, má něco, co mě přitahuje jako magnet. Jeho úsměv je jako slunce, které prosvítá skrze mraky. A já? Já se chci dostat blíž.

Nemám peníze, ale mám kuráž. Rozhodnu se, že mu ukážu, co znamená být drsná holka, co se nebojí riskovat. Vydáváme se do podsvětí, kde se mísí barvy, zvuky a vůně, které by normální lidi odradily. Cítím, jak mi srdce buší, když se dostáváme do klubu, kde se mísí techno s vřískotem. Savka vypadá, že je v živlu a já? Já se snažím udržet krok.

Tančíme jako šílení, jako bychom byli poslední lidé na světě. Ještě nikdy jsem necítila takovou svobodu, ale v tomhle chaosu se něco změní. Savka se na mě podívá, jeho oči plné touhy, a já vím, že tady, v tomhle okamžiku, jsme spojeni. Ale pak, uprostřed tance, se něco stane. Zankova se objevuje, oblečená v zářivých barvách, jako by se vrátila z mrtvých.

Savka se změní. Jeho úsměv se rozplyne a já cítím, jak se všechno hroutí. Zankova má moc a já to vím. Ale já nejsem ta, co se vzdává. Vytahuji z kapsy poslední zbytky odvahy a jdu za ním. Všechny barvy, zvuky, vůně najednou utichnou. Dívám se mu do očí a říkám: „Ona je out, ale já tu zůstanu. Co si vybereš ty?“

Nečekaný závěr

Savka se usměje, jeho rty se pohybují, ale já už neslyším, co říká. Vše kolem mě se rozplývá jako sen. Když se Zankova usměje, vzduch se naráz naplní sladkým pachem vítězství. A já? Já vím, že jsem vyhrála. Drsné holky nikdy neprohrávají.