Černovláska.cz

Stojím na rohu ulice, slunce mi pálí do očí a já si říkám, že tentokrát to prostě musím vyhrát. Galavečer se blíží a já nemám na lístek. A co je horší? Nemám ani na pivo. Ale odhodlání mi dodává energii, tak se vydávám na lov.

Ve vzduchu cítím vůni čerstvě upečeného chleba a kávy z nedaleké kavárny. Zatímco ostatní si vychutnávají snídani, já se musím spolehnout na své dovednosti. Kde sehnat vstupenky? Napadá mě, že bych mohla zkusit štěstí v soutěži. Takže přesně to udělám.

Na stránkách se to hemží příběhy lidí, kteří se snaží dostat na galavečer. Já se ale nebojím být odvážná. Rychle píšu komentář, a jakmile kliknu na odeslat, už cítím ten vzrušující nával adrenalinu. Mám pocit, že jsem na správné cestě.

Čas letí jako splašený a já se rozhodnu vyrazit do města, abych se podívala, co se děje. Ulice jsou plné lidí, každý má svůj cíl. Já mám svůj – vstupenky. Když se zastavím u stánku s reklamou na galavečer, můj pohled padne na starého muže, který se pokouší prodat lístky.

„Dva za cenu jednoho,“ říká a já vím, že to je má šance. Vytáhnout peníze z kapsy je ale v tu chvíli nemožné. Takže mi nezbývá nic jiného, než se pokusit vyjednávat. Vytasím svůj šarm a začnu vyprávět, jak moc bych si přála jít na ten galavečer. A co se nestane? Na konci mého výstupu se usmívá a říká, že mi jeden lístek dá zdarma!

Jakmile ho dostanu, pocítím vzrušení. Přesně takhle jsem ji chtěla. Překvapení! Když se blížím k místu konání, najednou se mi rozbuší srdce. S lístkem v ruce a bez peněz v kapse, jsem konečně tam, kde chci být. A přitom jsem vůbec nečekala, že se na galavečer dostanu tímto podivným způsobem.

Život v mých ulicích je jako hra bez pravidel. Každý den je nová bitva a já jsem tu, abych vyhrála. Včera jsem zaslechla v hospodě, jak se baví o soutěži o vstupenky na Galavečer. Kdo by nechtěl vidět ty hvězdy? Ale já? Já nemám na to, abych si koupila lístek. Takže musí být jiná cesta.

Rozhodla jsem se, že se musím dostat do akce. Vytáhla jsem staré džíny, které už pamatují mnohé a tričko s nápisem „Nezajímá mě tvůj názor“. Cítila jsem se jako královna ulice. Cestou jsem potkala kámošku, která mi řekla, že slyšela o nějakém klubu, kde se soutěže konají. Tenhle klub byl pro mě jako magnet.

Když jsem dorazila, vzduch byl prosycený vůní piva a cigaret. Hudba duněla a já jsem se cítila jako ryba ve vodě. Otočila jsem se na barmana, objednala si vodku na ex a zamířila k pódiu. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří byli smíření s tím, že tu nejsou jen pro zábavu, ale hlavně pro výhru. Zazářila jsem, když jsem se přihlásila do soutěže. Měla jsem pocit, že dneska je můj den.

Jakmile jsem vyšla na pódium, světla mě oslnila jako blesky. Měla jsem v sobě adrenalin a touhu vyhrát. Když jsem slyšela, že ostatní soutěžící se snaží ohromit porotu svými schopnostmi, věděla jsem, že musím být jiná. Nemusela jsem zpívat, tančit nebo kouzlit, stačilo mi být sama sebou. Rozjela jsem příběh o tom, jak jsem přežila v tvrdém světě bez peněz a bez lásky. Lidé se smáli, pláč měli na krajíčku. Byla jsem sama sebou a to bylo kouzlo.

Na konci večera, když vyhlašovali vítěze, srdce mi bušilo jako splašené. A pak to přišlo. „A vítězem je…“ Ale místo toho, aby vyhlásili mé jméno, řekli jméno někoho jiného. Měla jsem na tváři úsměv, ale uvnitř mě to bolelo. Přesto jsem se postavila, zatleskala a zamířila k východu. Venku mě čekalo překvapení – někdo mě chytil za ruku. Byla to porotkyně, která mi řekla, že mám něco, co se nedá koupit. A tak jsem nakonec dostala lístek na Galavečer. Ne všechno se dá vyhrát, ale občas se zázraky stávají, když to nejmíň čekáš.

Jsem tady, na téhle akci, protože mi chybí prachy. Chybí mi spousta věcí, ale teď tu stojím, zmačkaná jako starý papír, a snažím se prodrat davem. Kluci kolem mě se snaží vyniknout, ale já? Já chci jen vstupenky na ten Galavečer. Co na tom, že nemám peníze?

Všude kolem mě je cítit směs parfémů a potu. Lidi se tlačí, křičí, a já se pokouším najít v tom chaosu něco, co by mi pomohlo. „Soutěž!“ slyším z amplionu. Je v tom něco vzrušujícího. Rychle se rozhlížím, jak bych se mohla zapojit. Mám hlad, a ne jen ten po jídle. Chci pocit vítězství.

Najednou mě osloví kluk s černými vlasy a úsměvem, který by mohl rozsvítit i ty nejtemnější kouty. „Hledáš vstupenky?“ zeptá se. Nejdřív mu nevěřím, ale pak mi ukáže malý papírek. „Jasně, soutěž, ale musíš něco udělat,“ dodává. Dám mu pohled, který říká, že jsem připravená na všechno. On se jen usměje. Tak dobré, jak se zdá, mi to nepřipadá.

Úkol je jednoduchý, ale já vím, že to nebude. Musím se proplížit kolem skupiny lidí a dostat se k pokladně, kde čekají na odpovědi. Mám pocit, že mi srdce buší jako o závod. Vzduch je horký, a já se snažím soustředit na každou překážku, která mi stojí v cestě. Snažím se být nenápadná, ale když se mi podaří projít, cítím, že mám šanci. Ten kluk mě sleduje a já cítím, jak se mi zrychluje puls.

Na konci soutěže stojím před pokladnou, s úsměvem od ucha k uchu. Vstupenky jsou moje, ale zjišťuji, že ten kluk je přímo za mnou. „Nezapomeň, že tohle je jen začátek,“ říká. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vstupenky nejsou všechno. Možná to, co hledám, není jen v těch lístkách. Možná jsem našla něco víc, než jsem kdy hledala.

Je to zvláštní, jak se občas život zamotá. Včera jsem se procházela po městě, prošla jsem kolem luxusních obchodů, kde se prodávaly všechno možné – od kabelek po šperky. Vzduch byl naplněn vůní čerstvě upečeného chleba a kávy, ale já si mohla dovolit jen tak tak rohlík z pekárny.

A jak jsem tak kráčela, ucítila jsem, že se ve mně něco probouzí. Galavečer, říkali. Soutěž o vstupenky. Kdo by nechtěl zažít ten lesk a glamour? Ale pro mě? Bez peněz a bez lásky, co mi zbývalo? Jenom odhodlání a touha po dobrodružství.

Rozhodla jsem se, že na tu soutěž půjdu. Nejdřív jsem musela vymyslet, jak se tam dostat. Žádný lístek, žádné pozvání. Jenže já nejsem holka, co by se bála. V noci jsem se převlékla do černé kožené bundy, na nohy jsem si vzala staré, ale pohodlné tenisky a vyrazila jsem. Vzduch byl chladný, ale já se cítila jako královna.

Na místě bylo plno lidí. Oslnivé šaty a krásné úsměvy mě obklopovaly. A já? Byla jsem tam, abych vyhrála. Zatímco ostatní se smály a vychutnávaly si šampaňské, já jsem se snažila zjistit, jak se dostanu dovnitř bez lístku. A pak jsem to uviděla. Dveře, které nikdo nehlídal.

Otevřela jsem je a vpadla dovnitř. Atmosféra byla magická – světla, hudba, tanec. Cítila jsem se jako v jiném světě. Ale pak jsem zahlédla někoho. Neznámého muže, který se na mě usmíval. Přistoupil blíž a řekl, že ví o soutěži. „Chceš vyhrát?“ zeptal se. Odpověď byla jasná.

A tak jsme spolu vymysleli plán. Všechno vypadalo perfektně, dokud se to neotočilo. Když jsme se dostali k vyhlášení, ukázalo se, že soutěž byla podvod. Všichni byli podvedeni a já stála uprostřed toho chaosu. Ale místo abych se vzdala, začala jsem se smát a udělala show. A nakonec? Místo vstupenek jsem vyhrála sympatie lidí, a to bylo víc než jakýkoli galavečer.

Všechno začalo, když jsem narazila na soutěž o vstupenky na galavečer. Věděla jsem, že nemám peníze a láska? Ta je v mém životě jako vzduch – prostě chybí. Ale já jsem drsná holka, co se nenechá odradit. Vzala jsem si poslední úspory, a vyrazila na ulici. Vzduch byl cítit benzínem a neony blikaly jako moje naděje.

Vstupenky byly jediným klíčem, který mi chyběl. Po cestě jsem se potkala s partou kluků v kožených bundách. Zasmáli se mi, když jsem mluvila o galavečeru. „Co ty tu děláš, holčičko?“ zeptal se jeden z nich, zatímco já jsem se snažila držet krok. „Jdu na akci, která změní můj život!“ odpověděla jsem odvážně.

Po pár minutách bloudění jsem našla malou kavárnu, kde se schovávali lidé s příběhy. Atmosféra byla nabitá smíchem a vůní čerstvě pražené kávy. Zvedla jsem pohár s černým espressem a nabídla ho klukovi, co mi na začátku nevěřil. „Kdo ví, možná ti pomůžu vyhrát!“

V kavárně se začalo rýsovat, že soutěž bude jiná, než jsem si myslela. Na stole ležely papíry s úkoly, které byly tak šílené, že jsem se musela smát. První úkol? Najít někoho, kdo má stejný sen. Vytáhla jsem telefon a začala psát zprávy všem, co jsem znala. Zatímco jsem čekala, kluci mě oslovili, a já se dostala do jejich party.

Na konci večera, když jsem se vrátila k soutěži, zjistila jsem, že kluci, co se mi smáli, už mě nebrali jako bláznivou holku. A když jsem konečně dostala šanci předvést, co ve mně je, překvapila jsem nejen je, ale i sebe. Galavečer byl mým vstupem do světa, o kterém jsem snila. A víte co? Peníze a láska? Ty se teď můžou klidně schovat. Já jsem našla něco mnohem cennějšího – sebevědomí a odvahu jít za svým snem.

Seděla jsem na rozviklané židli v rohu baru, v nose mě pálila vůně levného cigaretového kouře, smíšená s alkoholem. Když jsem slyšela o soutěži o vstupenky na Galavečer, hned jsem věděla, že to je moje šance. Vstupenky stály víc než jsem měla v peněžence, ale já jsem nechtěla zůstat pozadu. Bylo mi to jasné – pokud chci zažít něco jiného než každodenní šedou realitu, musím to vyzkoušet.

Udělat dojem na lidi kolem mě? Snadné. Vytáhla jsem svůj telefon a začala procházet fotky z minulých ročníků. Všichni ti elegantní lidi, oblečené jako bohové, s úsměvy, které by měly být na obálkách časopisů. Ale já? Já jsem byla drsná holka s roztrhanými džínami a vytahaným tričkem. Přesně to mě ale motivovalo. Musela jsem ukázat, že i taková holka se umí bavit a má co nabídnout.

Na soutěž jsem se přihlásila na poslední chvíli. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale adrenalinem mi bušilo srdce. Skupina lidí se sešla v zapadlé uličce, kde se soutěž konala. Vzduch byl plný napětí a očekávání. Každý byl nervózní, ale já jsem to brala jako výzvu. Když se začalo, byla jsem připravená. Vyzvali mě, abych předvedla něco, co ukáže, že nepatřím do škatulky.

Měla jsem v plánu bavit se, ale v tu chvíli mi spadla čelist. Na scéně se objevil muž, který vypadal jako z jiného světa. Černé vlasy, která mu padala přes oči, a charisma, kterým by mohl rozsvítit celou místnost. Měl v sobě něco, co mě okamžitě přitáhlo. Naše pohledy se potkaly a já jsem věděla, že tohle bude zajímavé. Když jsem předvedla svou show, vypadalo to, že jsem ho zaujala. Když skončila soutěž, hledal mě v davu.

Ale překvapení teprve začínalo. Když se se mnou konečně setkal, zjistila jsem, že je to organizátor Galavečera. Usmál se a řekl: „Myslím, že máme pro tebe speciální pozvánku.“ A tak jsem místo obvyklého vítězství dostala možnost na Galavečeru vystoupit jako hlavní hvězda. Bez peněz, bez lásky, ale s šancí, která mi může změnit život. Jaký to paradox, že ten, kdo neměl nic, dostal vše?

Vstup do akce

Dneska je ten den. Kdo by si pomyslel, že se dostanu na galavečer? Všichni kolem mě se tváří, jak kdyby se nic nedělo, ale já vím, co se chystá. Vstupenky se ne rozdávají, ty se kradou! Zase ty špinavý myšlenky, co mi dohání adrenalin, ale já to miluju. Nakrátko si vezmu džíny, co mě tlačí na stehnech, a černý tričko, co mi dodává pocit síly. Vzduch je cítit jako staré víno a já jdu na to.

Ten plán

Začínám s plánem. Hlavní sál, velká událost, plno VIP osobností. Srdce mi buší, když přemýšlím, jak se tam dostanu. Všude samá zlatá barva, jak to mají ty bohatý holky rády, ale já jdu proti proudu. Snažím se prokličkovat davem, cítím, jak mi na krku vibruje ten pocit svobody. Chtěla bych mít peníze, ale dneska mám něco jiného – drzost.

Akce na place

Na rohu vidím skupinku, co se baví o soutěži o vstupenky. Zmáčknu si ruku na srdce – tady je má šance. Zatímco se ostatní smějí, já se vmísím mezi ně a začnu mluvit. Moje slova letí jako šípy, přesně mířím na to, co je zajímá. „Hele, co kdybychom to udělali jinak?“ říkám. Je to jako házet granát mezi lidi, najednou je ticho. Cítím, jak mě schvalují.

Nečekaná spojení

Dostáváme se do zmatku, když jeden z nich, vysoký kluk s tmavýma očima, mě chytí za ruku a táhne pryč. „Ty jsi drsná holka, líbíš se mi,“ říká. Nejdřív se mi to líbí, pak mě to štve. Nehledám lásku, chci jen vstupenku! Ale když se na mě podívá, mám pocit, že se něco mění. Rozhodně je to zvláštní, ale já se nenechám unést.

Šokující závěr

Nakonec se dostáváme na galavečer, ale co se stane dál? Jakmile vejdeme, zjistíme, že celá akce je podvod! Vstupenky jsou falešné, a my se ocitáme uprostřed skandálu. Všichni utíkají, ale já se jen směju. Tohle je přesně to, co jsem hledala. Svoboda, adrenalin, a nakonec, i když bez lásky, mám něco, co mi nikdo nemůže vzít – příběh, co mě dostal až sem. A ten kluk? No, možná jsem ho nechala jít, ale život je přece o vzrušení, ne o zapadnutí do škatulek!

Na okraji vesmíru

Představ si, že jsi na planetě Posviceni. Všude kolem tebe je chaos a já jsem uprostřed něj. Místo, kde se láska ztrácí v prachu a pachu spáleného oleje. Vzduch je nasáklý vůní levného alkoholu a potu. Já, drsná holka bez peněz, jsem tady, abych přežila. Na ulicích se prohánějí podivní lidé, každý s vlastními démony. Ale já? Já jsem tady s jasným cílem.

Nezastavitelná touha

Je mi jedno, že nemám prachy. V noci, když slunce zapadá za obzor, vycházím do ulic, abych našla dobrodružství. Všichni kolem mne tančí na rytmy životních zklamání, ale já se nebojím. Jsem jako bouře, která přichází bez varování. V tu chvíli narazím na něj. Jeho oči jsou jako dvě černé díry, do kterých se chci propadnout. Kdo by si pomyslel, že láska na planetě Posviceni vypadá takhle?

Ve stínu noci

Sedíme spolu na starém, rozpadlém stroji. On vypráví příběhy o hvězdách a já mu ukazuji, jak vypadá skutečný život. Každé slovo je jako výstřel, který rezonuje v mém srdci. Cítím, jak se mezi námi vytváří něco intenzivního, ale já to nedovolím. Jsem drsná holka, vždy jsem byla. Hlavní je přežít a nezaplést se do emocí. A přesto, když se na mě podívá, cítím, jak se moje srdce začíná otevírat.

Bitva o city

Noc se mění v den a já jsem náhle postavena před volbu. Můj nový známý, on, mě zve do svého světa. Představuje mi krásy, které jsem nikdy neviděla. Ale já vím, co znamená láska. Může být bolestivá, může tě zranit. A tak se snažím utíkat, ale srdce mi říká něco jiného. Jsme jako dva magnety, které se snaží odtrhnout, ale gravitace je příliš silná.

Překvapivý závěr

Jednoho večera, když jsme seděli na tom samém stroji, se mi podíval hluboko do očí a řekl: „Miluji tě.“ V tu chvíli jsem ucítila, jak se mi všechno hroutí. Můj svět, moje pravidla, všechno. Ale místo útěchy jsem se zasmála. „Ty jsi blázen,“ odpověděla jsem. Ale pak jsem si uvědomila, že láska na planetě Posviceni není o penězích, ale o pocitech. A já? Možná jsem se konečně rozhodla zůstat. Takže jsem ho políbila. A ten chaos kolem nás, ten najednou ztratil význam.

Takže láska, nebo chaos? Na planetě Posviceni najdeš obojí, a já jsem tu, abych to prožila naplno.

Dneska jsem se probudila s myšlenkou na prstynek, který bych chtěla mít. Ne ledajaký prstynek, ale rekordní prstynek, co se nosí na benefičních akcích. Jenže mě nikdo nepozval, a tak jsem si řekla, proč se neprobojovat na vlastní pěst?

Vyrazila jsem do města. Vzduch byl prosycen vůní čerstvě upečeného chleba a levného parfému. Míjela jsem lidi, co se usmívali a měli plné kapsy. Já jsem měla jen prázdné kapsy a srdce, které toužilo po akci. Na ulici jsem zahlédla plakát na benefici, kde se dražily šperky. To je přesně to, co potřebuji!

Vběhla jsem do klubu. Uvnitř to vřelo. Lidi v oblecích, sklenice s šampaňským, smích a tleskání. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v jiném světě. Rekordní prstynek se mi zdál na dosah, stačilo jen najít správnou příležitost. A tak jsem se dala do řeči s jedním chlapíkem v černé košili, co vypadal jako milion dolarů.

„Hele, kámo, co kdybych ti pomohla s tím prstýnkem? Můžeme vyhrát a ty mi dáš půlku,“ navrhla jsem. Chvíli na mě koukal, pak se zasmál. „Ty jsi drsná holka, tak jo, jdeme na to,“ řekl a já věděla, že to bude jízda. Společně jsme se proplétali mezi lidmi, jeho šarm a moje drzost vytvořily perfektní tým.

Večer se chýlil ke konci, dražba začala. Adrenalin mi pumpoval v žilách. A když došlo na rekordní prstynek, ruka mi sama vystřelila do vzduchu. Ostatní se na mě otočili, ale já jsem byla neoblomná. „Mám ho!“ zavolala jsem a v momentě, kdy jsem ho držela v ruce, se mi rozjasnila tvář. Ale pak mě to trklo. Ten prstynek byl podvod. Vlastně to byl jen prsten, co se prodával za pár korun.

Otočila jsem se a uviděla ho, toho chlápka, jak se směje. „Kdo by si pomyslel, že drsná holka jako ty by se nechala nachytat?“ Zasmála jsem se s ním. „Ale víš co? I tak jsem si užila. A teď jdu najít něco jiného, co mi zvedne náladu!“ A s tím jsem zmizela do noci, s prstenem v kapse a úsměvem na rtech.

Na začátku všeho

Byla jsem v tom zatraceném městě, kde se na mě šklebila každá ulice. Měla jsem v kapse pár drobných a v hlavě milion myšlenek. Tabule a krida byly pro mě jako zbraň – moje jediné spojení s realitou. Vzala jsem si je z dílny, kde jsem dřív dělala, a vyrazila na ulici.

První akce

Na rohu ulice jsem se potkala s partou kluků, kteří se snažili zahrát na jakýsi krutý bingo. Vypadali jako by je měl každý moment někdo poslat do pekla. „Hej, holka, co máš v ruce?“ zeptal se ten v černé kšiltovce. Řekla jsem: „Tabuli. Co jiného?“ Chtěla jsem, aby věděli, že se nebojím. Když jsem začala psát, vzduch se naplnil napětím.

Hra o přežití

Každý se bavil, ale já věděla, že tohle je víc než jen hra. Moje tabule, moje pravidla. Každé slovo, které jsem napsala, bylo jako výstřel v bitvě. Přitahovala jsem pozornost, a to se mi líbilo. Vzduch byl plný kouře a smíchu, a já jsem se cítila jako královna. Když jsem se rozhodla udělat skok do neznáma, věděla jsem, že to bude buď úspěch, nebo pád.

Všechno se mění

Náhle jsem si všimla, že jeden z kluků se na mě dívá jinak. Jeho oči byly plné touhy, ale já jsem byla příliš ztracená ve svém světě. Nechtěla jsem nic cítit. Jen jsem chtěla hrát. Tak jsem vzala svoji tabuli a začala psát jeho jméno. Všechny pohledy se na mě upřely. Byla jsem nabitá energií, ale zároveň jsem věděla, že tohle nemůže skončit dobře.

Šok na konci

Když jsem skončila, kluci začali tleskat, ale já jsem nevěděla, co si myslet. Najednou se ozval výstřel a já jsem se ocitla na zemi. Když jsem otevřela oči, kluci se rozprchli. Byla jsem sama. Tabule ležela vedle mě, ale místo jména tam bylo něco jiného. „Kdo jsem?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem nejen hrála hru, ale stala jsem se součástí něčeho mnohem většího. Kdo by si pomyslel, že tabule a krida mohou mít takovou moc?