Černovláska.cz

Sedím v temné hospodě na okraji města, kde se smích a smrad z cigaret mísí s vůní levného piva. Zrovna tam jsem slyšela o soutěži o vstupenky na Galavečer. Bez peněz, bez lásky, ale s odhodláním. Moje šance na únik z téhle nudy byla jasná, a tak jsem si řekla, proč ne? Kdo by se měl bát? Mě už nic nezastaví.

Ráno, jak jsem si prohlížela streetart na zdech kolem, napadlo mě, že bych mohla zkusit štěstí. Vzala jsem si starou mikinu, do kapsy hodila poslední drobáky a vyrazila na místo konání. Bylo to v opuštěném skladu, kde voda kapala ze stropu na staré plechy. Atmosféra byla napjatá, lidé se kolem mě šourali jako stíny. Vzduch byl těžký, jako by každá duše v místnosti nesla svůj vlastní kříž.

Na stole ležela papírová výzva. Rozhodla jsem se, že se zapojím do soutěže. Všechno, co jsem potřebovala, byla odvaha. Vytáhla jsem mobil a napsala pár rychlých veršů – něco o tom, jak je život jako zlomený skleněný stůl, co se nikdy nenapraví. „Soutěžící, co nemá co ztratit,“ vyhrkla jsem na svého soupeře, starého týpka s brýlemi a šedivými vlasy. Když se na mě podíval, viděla jsem v jeho očích strach. To mě vyburcovalo.

Po hodině napínavého čekání, kdy jsem se snažila udržet nervy na uzdě, přišel moderátor. Všichni se ztišili, a já cítila, jak mi srdce buší jako šílené. Nevěřila jsem tomu, ale moje jméno zaznělo jako vítěz. Lístky na Galavečer byly moje. Rozradostněná jsem si je strčila do kapsy a vyrazila ven. Vzduch byl svěží, jako bych se znovu narodila.

Na samotném Galavečeru jsem se ocitla mezi celebritami. Tleskala jsem, smála se, prostě se bavila. Ale když jsem se podívala do očí jednoho z umělců, pocítila jsem prázdnotu. Zjistila jsem, že i když mám lístky, láska a peníze mi stále chyběly. A tak jsem si uvědomila, že ani ten nejlepší večer na světě nezaplní to, co ve mně chybí. Zatímco ostatní oslavovali, já se otočila a odešla. Venku na mě čekal chlad, ale já byla připravená. Pro mě to byl jen další začátek.

Tak jo, jdu na to. Jsem drsná holka, co nemá ani vindru a láska? Ta je pro slabochy. Dneska jsem se rozhodla podívat na projekt Zdravý život, který podporuje Zdeněk Troška. Nečekejte žádné kecy, rovnou do akce!

Ulice byly špinavé a já jsem si dala na sebe svůj starý, roztrhaný křivák. Vzduch byl prosycen vůní smažených hranolků a zatuchlého odpadku. V tomhle městě se žije jako v zamořeném hnízdě. Ale já jsem byla odhodlaná, neměla jsem co ztratit. Zdravý život? Co to vlastně je? Nejspíš něco jako utopie, ale když už se do toho vrhnu, tak pořádně.

Na místě jsem potkala pár lidí, co se tvářili jako by měli klíč k tajemství zdraví. Zdeněk Troška? Ten chlápek má evidentně víc úspěchů, než já peněz. Ale na to jsem se vykašlala. Jakmile jsem dostala do ruky leták, zbudila se ve mně zvědavost. Ať už to stojí, co to stojí!

Jak jsem se proplétala mezi stánky, slyšela jsem spoustu povídaček o zdravé stravě a cvičení. Ale já? Já jsem chtěla něco víc. V tu chvíli jsem si vzpomněla na starou babičku, co vždycky říkala, že zdraví je v srdci, ne v salátu. Rozhodla jsem se obětovat zdravou večeři za burger. Zdravý život, to je pro mě jen další zábavná fráze.

Na konci akce jsem se dozvěděla, že Zdeněk Troška se chystá vyhlásit vítěze soutěže o nejlepší zdravý recept. Když už jsem byla na dně, zvedla jsem ruku a zakřičela: „Vítězem je ten, kdo se nebojí jíst, co chce!“ Na chvíli nastalo ticho, ale pak se všichni začali smát. Zdeněk se na mě podíval a s úsměvem řekl: „Ty máš pravdu, holka! Zdraví není jen o jídle, je to o tom, jak se cítíme.“ A tak jsem se stala hvězdou večera, i když jsem neměla nic, co by stálo za řeč. Byla jsem prostě já.

Byla jsem na dně. Peníze mi scházely a láska? Na to jsem úplně zapomněla. Všechno, co jsem měla, byla moje drsná povaha a odvaha, která mi říkala, že se nesmím vzdát. Když jsem zaslechla o soutěži o vstupenky na galavečer, věděla jsem, že to je moje šance. Chtěla jsem zažít něco, co by mě vytrhlo z mé šedé reality.

Galavečer se konal v luxusním hotelu, jehož zlato a lesk přitahovaly každého. Ale já jsem neměla ani na vstup. Tak jsem se rozhodla, že to udělám po svém. Oblékla jsem si své nejlepší šaty – černé, přiléhavé, které mi dodávaly na sebevědomí. Nanesla jsem na sebe trochu parfému, který jsem si schovávala na speciální příležitosti, a vyrazila jsem.

Na místě jsem se mísila s davem. Lidé se smáli, popíjeli šampaňské a já jsem tam stála jako černá ovce. Ale místo abych se styděla, jsem se usmála. Když mě někdo oslovil, neváhala jsem. „Jak se dostanu dovnitř?“ zeptala jsem se přímo. Odpovědí mi byl úsměv a pokynutí k jednomu z organizátorů.

Všechno šlo jako po másle. Vytáhla jsem své drsné já a začala jsem vyjednávat. „Když mi dáte vstupenky, slibuji, že vám udělám reklamu na sociálních sítích,“ řekla jsem s úsměvem. K mému překvapení to zabralo. Vstupenky byly moje a já jsem se cítila jako královna. Měla jsem ten pocit, že se mi konečně podařilo něco velkého.

Na galavečeru jsem zažila atmosféru, která se mi vryla pod kůži. Všichni tančili, smáli se a já se cítila jako součást něčeho úžasného. Ale pak jsem spatřila jeho. Muže, na kterého jsem si nemohla pomoct. Byl to ten pravý, ale já jsem byla jen drsná holka bez peněz. Na konci večera, když jsem už byla připravená odejít, přišel za mnou a řekl: „Myslím, že si zasloužíš druhou šanci. Co kdybychom si šli pro drink?“ A v tu chvíli jsem si uvědomila, že někdy stačí jen být odvážná, abychom se dostali k příležitostem, které změní náš život.

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se mi v hlavě mísily myšlenky jako barevné stíny v pálících se lampách. Galavečer se blížil a já měla v kapse prázdno. Ale srdce mi bušilo jako zvon, když jsem slyšela o soutěži o vstupenky na tenhle šílený večer. Představovala jsem si, jak se vznáším v šatech, které by mi nikdo neviděl, a jak bych se mísila s lidmi, kteří by mi alespoň na chvíli mohli připadat jako někdo jiný.

Na ulici byla zima, vzduch voněl po spáleném dřevě a levném cigaretovém kouři. Když jsem se dostala k archivům soutěže, mé srdce poskočilo. 3176 bylo číslo, které pro mě teď představovalo šanci. Připravila jsem si plán: naberu odvahu a jdu do toho naplno. Zatímco ostatní přemýšleli, já jsem se rozhodla jednat.

Na ulici jsem potkala další holku, která taky toužila po vstupenkách. Byla to drsňačka, co nosila křivák a piercingy v obočí. Nejdřív jsme na sebe koukaly skepticky, ale pak jsme se spojily, abychom si pomohly. Akce byla jasná – jít na to jako dva neohrožené bojovnice, které se nebojí ničeho. Srdce nám bušilo, když jsme vyrazily na lov.

Na našem prvním zastavení, v místním baru, jsme si objednaly drinky a pokusily se přetáhnout pár kluků, kteří by mohli vědět něco o soutěži. Samozřejmě, že se to zvrhlo v chaos, kdy jsme se snažily vymámit informace, zatímco jsme se smály a tančily. Po pár sklenkách se nám to povedlo – jeden z kluků, který se jmenoval Tomáš, měl v kapse lístky. Jenže to, co se stalo potom, nikdo nečekal.

Tomáš měl na sobě masku a náhle se proměnil v tajemného muže. Vytáhl z kapsy nejen lístky, ale i nabídku na přístě. „Vyhrajte víc než jen vstupenky!“ řekl a já pocítila mrazení. Naše dobrodružství se mělo dostat na novou úroveň. Nešlo jen o galavečer, šlo o něco mnohem víc. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jít do akce může přinést nejen zábavu, ale i nečekané zvraty. Co mě čekalo? To jsem ještě nevěděla.

Tak jo, sedím na zemi v tom zaplivaném koutě baru, kde vyžrané stoly pamatují lepší časy. Zvuk sklenic a smích se mísí s vůní levného piva a cigaret. Mám na sobě svůj starý, roztrhaný křivák a na očích sluneční brýle, i když je večer. Světlo se odráží od zrcadel a já se dívám na to, co zbylo z mých snů. A najednou, jako blesk z čistého nebe, mě zaujme plakát na zdi. Soutěž o vstupenky na Galavečer. Tak tohle je moje šance.

Nemám prachy na vstup, ale to neznamená, že se vzdám. Kdo by si taky pomyslel, že se drsná holka jako já zastaví před pár korunami? Ne! Vydávám se na lov. Procházím ulicemi, kde se mi vítr vlní v vlasech a nesu se jako královna, i když v peněžence cinká jen pár drobných. Tohle bude šou!

Na první pohled je to jen obyčejná soutěž. Ale jakmile se dostanu dovnitř, uvědomím si, že tohle je jako hra o trůny. Lidi okolo mě, sebevědomí a hladoví po vítězství, se snaží získat to, co já chci. Když vím, že mám v rukávu pár triků, rozhodnu se hrát na „dobrou holku“ a smířit se s nimi. Snažím se zjistit, co je motivuje. Pár z nich má šílené příběhy, ale já se nedám. Vím, co chci.

Po několika kolech plných napětí a adrenalinu, se dostávám k poslednímu úkolu. Je to o to víc vzrušující, protože teď už jde do tuhého. Všichni se na mě dívají jako na podivína, ale já se držím pevně. Mám v sobě touhu a sílu, kterou nic nezastaví. Vzduch je horký, cítím pot a vzrušení. Tohle je moje chvíle!

Na konci večera, když se rozsvěcí reflektory a atmosféra houstne, zjišťuji, že jsem vyhrála. Všichni ostatní se tváří jako by jim někdo vzal poslední kousek koláče. Ale já se usmívám, protože já jsem ta, která má vstupenky. A pak, než se rozprchnou, slyším šepoty: „Kdo je ta holka?“ A já si říkám, že tohle je teprve začátek. O lásce? Ne, tohle je o mně a o tom, co chci dosáhnout!

Úvod do boje o vstupenky

Včera mě zavalila vlna vzrušení a adrenalinu, když jsem narazila na archiv s informacemi o soutěži o vstupenky na galavečer. Všichni kolem mě se snažili dostat na tuto akci, ale já jsem neměla ani korunu. A co na tom? Právě to mě motivovalo!

Plán, který rozproudí město

Procházela jsem se po městě, kde se vzduch mísil s vůní čerstvě upečeného chleba a levného alkoholu. Srdce mi bušilo jako o závod. Vzpomněla jsem si na kluka, co mě podvedl. Místo slz jsem se rozhodla jednat. Vytáhla jsem z kapsy telefon a napsala si plán.

Překvapení na každém kroku

Cestou jsem potkala partičku lidí, kteří se také snažili dostat na galavečer. Všichni se tvářili, jako by měli klíč k vítězství, ale já jsem měla něco jiného – drzost. Způsobila jsem malý chaos, když jsem se přidala k jejich skupině a začala je přesvědčovat, že jsem super vítězka. Měli mě za blázna, ale to mi nevadilo.

Finále soutěže

Když jsme dorazili k místu, kde se soutěž konala, atmosféra byla elektrizující. Tisíce lidí, barevné světla a všudypřítomná hudba. Bylo to jako v nějakém snu. Na pódiu se objevila moderátorka a začala vyhlašovat pravidla. Srdce mi bušilo. Někde v koutku duše jsem věřila, že se dostanu mezi vítěze.

Nečekaný zvrat

Když jsem se dostala na řadu, vyhrkla jsem do mikrofonu: „Chci vstupenky!“ Publikum se rozesmálo, ale já jsem se nedala. A pak, jako blesk z čistého nebe, moderátorka oznámila, že jsem vyhrála! Nevěřila jsem svým uším. Sice jsem neměla peníze, ale tohle byla má šance. Tak jsem se postavila na pódium, usmála se a zařvala: „Vstupenky jsou moje!“ A v tu chvíli jsem věděla, že bez lásky, ale s odvahou a trochou drzosti, se dá vyhrát i ten největší boj.

Všechno to začalo jedné deštivé noci, kdy jsem seděla na rohu ulice, obklopená šedivými kapkami, které mi padaly na roztrhané džíny. Vzduch byl nasáklý pachy městského smogu a někde v dálce houkal vlak. V tu chvíli mi v kapse zazvonil mobil. Byla to zpráva, kterou jsem nečekala – soutěž o vstupenky na Galavečer. Galavečer! Všechny ty lesklé šaty, krásné lidi a úžasné chvíle. Jenže já? Já neměla ani korunu.

Na přípravy jsem neměla čas. Měla jsem jediný cíl – dostat se tam. Znalosti o soutěži byly omezené, ale já se nenechala zastrašit. Vykročila jsem do noci s pomyslným nožem v ruce, připravená na cokoliv. Konečně jsem se dostala do klubu, kde se konala soutěž. Vzduch byl zde horký a plný vůně parfémů a potu. Světla blikala a já cítila, jak se mi zrychluje tep.

Na pódiu se to hemžilo lidmi v oblecích. Slečna ve zlatých šatech vyvolávala soutěžící, já však vyrazila mezi diváky. „Kdo potřebuje peníze, když má charisma?“ pomyslela jsem si, když jsem se usmála na jednoho bohatého frajera, co seděl u baru. Měla jsem plán – okouzlit ho natolik, aby mi dal lístek. Srdce mi poskočilo, když jsem ho oslovila.

Začali jsme si povídat, ale já mu nechtěla říkat, že jsem bez peněz. Byla jsem drsná holka, která se nehodlá vzdát. Povedlo se mi vyhrát jeho přízeň, ale nebylo to zadarmo. Musela jsem předstírat, že bych byla jeho kamarádka na celý večer. Všechno bylo perfektní, dokud se mi nezdálo, že vidím jeho ex, jak přichází s obrovským úsměvem a hromadou drahých šperků. Srdce mi spadlo do ponožek.

V tu chvíli jsem se musela rozhodnout. Buď se skloním a odplazím se domů, nebo se postavím na nohy a vybojuju si své místo. Rychle jsem se otočila k frajerovi a řekla mu, že musím jít na záchod. Ale místo toho jsem vtrhla na pódium, vzala mikrofon a prohlásila: „Kdo se mnou soutěží o vstupenky na Galavečer?“ Všichni se zděsili a já se cítila jako královna. Když jsem se vrátila k frajerovi, viděla jsem, jak se mu rozšiřuje úsměv. Vítězství bylo blízko. Ale nepředpokládala jsem, že to, co se stane dál, mi vyrazí dech.

Na konci večera jsem stála na pódiu a cítila, jak mi adrenalin proudí v žilách. Vyhrála jsem! Ale když mi předali vstupenky, zjistila jsem, že jsem se stala terčem posměchu. Všichni se smáli. Jak jsem se dostala do situace, kdy se ze mě stala atrakce? Ale místo abych se cítila poníženě, zařvala jsem: „Jsem drsná holka z ulice a nikdo mě nezastaví!“ A s tím jsem odešla, se vstupenkami v kapse. Galavečer nebyl o šatech, ale o tom, co máš v srdci.

Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, srdce ještě prázdnější. Ale jak se říká, drsné holky se nevzdávají. A tak jsem se rozhodla, že si vybojuju vstupenky na Galavečer, i kdybych měla proplout mořem lidí a jejich falešného úsměvu.

Ulice byly živé, hluk se mísil s vůní kebabu, který mě lákal jako magnet. Ale já jsem měla jiný cíl. Vstupenky. Bylo to jako hledat poklad ve starém domě, kde každá místnost skrývá nějaké tajemství. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří se snažili vypadat dobře, zatímco já jsem byla oblečená v otrhaném tričku a starých džínách. Kdo by si pomyslel, že tahle holka, co vypadá jako by právě vypadla z boje, se chystá na galavečer?

Začala jsem se ptát kolemjdoucích, jestli nevědí, jak získat vstupenky. Měla jsem na sobě svůj nejlepší poker face. „Hele, ty s tím zlatým náhrdelníkem, kde jsi to vzala?“ Když jsem se dostala k jednomu klukovi, měl na sobě sako, které vypadalo jako by stálo víc než moje auto. Vydal ze sebe smích a ukázal na plakát, který visel na sloupu. „Soutěž,“ řekl. „Všichni se snaží, ale ty vypadáš, jako že to zvládneš lépe než ostatní.“

Moje srdce začalo bušit. Soutěž! To byla moje šance. Neváhala jsem ani vteřinu. Nasadila jsem si sluneční brýle, abych skryla svou determinaci. „Dělej, řekni mi víc,“ vyhrkla jsem. Kluk mi pověděl o úkolu, který musím splnit. Byl to šílený nápad, ale já jsem byla na to připravená. Musela jsem získat tři podpisy od lidí, kteří byli na seznamu VIP hostů. A to nebylo nic jednoduchého, protože většina z nich se pohybovala na míle daleko od mé reality.

Adrenalin mi pulzoval v žilách. Rychle jsem se dostala do akce, probíhala jsem mezi lidmi a snažila se vymámit podpisy. Každý podpis byl jako další výstřel v bitvě. Až jsem se dostala k poslednímu jménu. „Tohle je moje poslední šance,“ pomyslela jsem si. Riskla jsem to a šla do VIP zóny, kde se schovávali ti, kteří si mysleli, že jsou nedotknutelní.

Když už jsem si myslela, že jsem skončila, uviděla jsem ho. „Ne, to není možné,“ zašeptala jsem. Byla jsem tváří v tvář svému idolu. Shodou okolností jsem se nakonec dostala na galavečer, ale ne pro vstupenky. Podařilo se mi získat podpis a srdce mi bušilo jako o závod. Když jsem se vrátila domů, na mě čekalo překvapení – vyhrála jsem i vstupenky pro dva. Jaký byl ten zázrak? Nevěřila jsem vlastním očím.

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy se mi zdálo, že jsem ztratila všechno. Město kolem mě pulzovalo, jako by se snažilo říct, že jsem pořád naživu. Ale já? Zasněně jsem se procházela ulicemi, když jsem náhodou narazila na plakát visící na zdi. Soutěž o vstupenky na Galavečer. Co bych za to dala!

Všude kolem mě bylo cítit vůni čerstvě upečeného chleba a levandulových parfémů, ale já jsem cítila jen prázdno v kapse. Kdo potřebuje peníze, když může mít adrenalin? Rozhodla jsem se, že se do soutěže přihlásím. Vzala jsem si kousek papíru a začala psát. Nechci žádné kecy, chci akci!

Na místo konání jsem dorazila s posledními papíry v ruce, srdce mi bušilo jako šílené. Hala byla zaplněná lidmi, kteří se snažili předvést, co v nich je. Já? Jen jsem se usmála a šla rovnou na věc. Obešla jsem všechny účastníky a hledala slabé místo, a pak jsem se dostala k porotě. Tam jsem se rozhodla, že se nebudu bát.

Před nimi jsem spustila svou show. Hlas mi zněl jako hrom, a přesto jsem se cítila jako vánek. Lidi kolem mě tleskali, ale já jsem slyšela jen svůj vlastní rytmus. Jak jsem skončila, porota se na mě podívala s úžasem. Měla jsem to! Vstupenky byly moje.

Ale jak to tak bývá, když něco získáš, něco taky ztratíš. Když jsem se vracela domů, osud mě potkal. Na rohu ulice jsem narazila na přítele, kterého jsem neviděla roky. A co se stalo? Vstupenky na Galavečer, které jsem si tak tvrdě vybojovala, jsem mu dala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky, mám něco cennějšího – svobodu volby.

Každý den je jako sázka

Hlava mě bolí jako po divoké noci, když jsem se probudila na špinavém matrači v koutě garáže. Žádné peníze, žádná láska, jen já a moje myšlenky, které se do mě zakusují jako hladové kočky. Včera jsem viděla neuvěřitelnou soutěž o vstupenky na galavečer. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se rozhodla, že to musím zkusit. Co mám ztratit?

Na začátku byla adresa

Vytáhla jsem svůj starý telefon a našla odkaz: Soutěž o vstupenky na galavečer. Moje prsty se dotkly obrazovky, jako bych hledala poklad. Odpovědět na otázky, udělat něco bláznivého, to znělo jako zábava. Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi snila o tom, že budu na takovém večeru – teď jsem byla na dně a chtěla jsem se odrazit.

Akce na ulici

Vyběhla jsem na ulici, kde vzduch voněl po čerstvé kávě a levných cigaretách. Před sebou jsem měla mísu barevných plakátů, které lákaly na vše možné. Každá soutěž, každý výherce, tohle byl svět, kde jsem měla šanci. Začala jsem se ptát kolemjdoucích, co by udělali pro lístek na galavečer. Jejich odpovědi byly bláznivé, ale já jsem chtěla víc.

Osudové setkání

Pak se objevil on – chlapec se zlatými vlasy a úsměvem, který by mohl roztavit led. „Mám plán,“ řekl. Bylo to jako z filmu. Přesvědčil mě, abychom spolu soutěžili, a já jsem souhlasila, i když jsem věděla, že důvěra je luxus, který si nemohu dovolit.

Vítězství nebo prohra?

Večer přišel. Srdce mi bušilo, když jsme stáli na pódiu. Napětí viselo ve vzduchu jako vánky. Když vyhlásili vítěze, cítila jsem, jak mi ztuhly nohy. A pak… nebyli jsme to my. Ale místo zklamání jsem se zasmála. Možná jsem přišla o lístek, ale získala jsem něco víc – příběh, který si budu vyprávět, a naději, že život je plný překvapení.