Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, bez naděje. Město se mi zdálo jako prázdná skořápka, kde se každá ulice jevila jako labyrint bez východu. Uriel – ten kluk, co měl oči jako rozbouřený oceán, se mi zjevil v myšlenkách jako záchranná brzda. Jeho přítomnost byla jako špetka soli na ránu, kterou jsem si způsobili sama.
Jednoho večera, když město tonulo v modré záři neonových světel, jsem se rozhodla ho najít. Vydala jsem se na místo, kde jsme se potkávali, starý bar s pomalovanými zdmi a vůní levného alkoholu. Měly jsme tam s kamarádkou naši tajnou základnu, ale teď jsem byla sama. Obraz Uriela se mi neustále vracel do hlavy, a tak jsem si řekla, že nemám co ztratit.
Bar byl plný lidí, ale já viděla jen jeho. Když jsem ho spatřila, srdce mi bušilo jako splašené. Stál u baru, mluvil s nějakou holkou, a jeho úsměv byl jako blesk v noci – krátký, ale intenzivní. Neměla jsem čas na myšlenky, co si o tom myslím. Snažila jsem se být drsná. „Hej, Uriel! Co děláš s tímhle kočkama? Vrať se ke mně!“ Řekla jsem to nahlas, a bar utichl.
Otočil se ke mně, jeho pohled byl jako oheň – horký a nebezpečný. „Co chceš? Zrovna si užívám,“ odvětil, ale jeho úsměv byl v tom momentě spíš výzvou než odmítnutím. Neměla jsem strach, a tak jsem přistoupila k němu blíž. „Chci tě vidět. Nezajímá mě, co děláš, ale potřebuju tě.“
Odbourala jsem všechny bariéry. V tu chvíli se zdálo, že město kolem nás zmizelo. Uriel se zasmál, vzal mě za ruku a vyšli jsme ven. Vzduch byl chladný a já cítila, jak se mi v žilách rozlévá adrenalin. Ale jakmile jsme vyšli na ulici, došlo mi, že jsem na to sama. Bez peněz, bez lásky, a teď i bez Uriela. Všichni, co jsme potkali, se smáli, ale já jsem se cítila jako poslední holka na světě. A co se stalo dál? Uriel se otočil a zmizel mi z očí. Zbyla jsem sama. Znovu.