Jsem tady, na okraji města, s peněženkou prázdnou jako moje srdce. Dneska se to ale musí změnit. Město je rozsvícené neonovými barvami, vzduch je cítit po smaženém jídle a levném alkoholu. Mám v plánu najít Karla, kluka, co má něco, co chci. A to není láska, ale peníze.
Ubíhám ulicemi, v hlavě mi šrotují myšlenky. Kde jen toho Karla najdu? Slyšela jsem, že se pohybuje kolem 3877, nějakého podivného místa, kde se scházejí ztracenci. Tedy, já nejsem ztracená, já jsem drsná holka. A drsné holky mají plán.
Přicházím k místu, které se mi zdá jako střed vesmíru pro všechny, kdo se snaží utéct před realitou. Bary pulzují, lidé se smějí, ale já se nesměju. Mám v hlavě jen Karla. „Dohodli jsme se, že mi pomůžeš,“ vzpomínám si, jak mi to řekl. Jenže slova nic neznamenají, pokud za nimi nestojí skutky.
Vrazím do klubu, kde se hraje hudba tak hlasitě, že mi buší srdce. Rozhlížím se a náhle ho vidím – Karla, jak sedí v koutě s lahví piva v ruce. Jeho oči jsou jak dva plameny, co mi propalují duši. „Hej, Karle!“ volám a vím, že tu není prostor pro milosrdenství. Otočí se a v jeho pohledu je něco, co mě nutí jít blíž. „Mám pro tebe nabídku,“ říkám a cítím ten adrenalin, jak mi prolétá žilami.
Naše dohoda je jasná a jednoduchá. Karla potřebuji, ale on potřebuje mě. Rozjíždíme se na malou misi, kde se musí vyřešit pár starých účtů. Vzduch je prosycen napětím a já vím, že tohle bude jízda. A jak to už bývá, věci se zvrhnou, když se objeví někdo ze starého života. Všechno, co jsem budovala, se hroutí jako domeček z karet.
Na konci cesty, když se prach usadí, zjišťuji, že jsem se dostala na úplně jinou stranu, než jsem plánovala. Kde je ten Karel, co mi měl pomoci? A co já teď? Všechno je jinak, než jsem si myslela. Na stole leží peníze, ale já cítím jen prázdno. Když jsem chtěla získat svět, dostala jsem jen svoji vlastní halucinaci.