Všechno začalo v jednom malém, špinavém klubu na okraji města. 2657 na plakátu za barem, kód, který mi vnukl myšlenku, že tohle je místo, kde se rodí legendy. Samer Issa, ten kluk s hromadou talentu a srdcem roztrženým na kusy. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl tak silnou touhu po hudbě, a přitom byl tak bez peněz. Ale co, já taky. Všichni jsme tu byli, abychom se dostali na vrchol, a tahle noc měla být začátkem něčeho velkého.
Atmosféra byla hustá, vzduch nasáklý potravinami z blízkého stánku s kebabem a potem z těl lidí, kteří se mačkali na malém prostoru. Zvuk kytary se houpal v rytmu, který mě nutil cítit každé bušení srdce. Samer stál na pódiu, jeho oči zářily jako dva modré drahokamy. Když začal zpívat, zdálo se mi, že jsem se ocitla v jiném světě. Hudba mi vnikala do žil jako droga.
Po koncertě jsem se ho snažila najít, abych mu řekla, jak moc jsem jeho hudbu cítila. Slyšela jsem, jak mluvil o druhé desce, která má vyjít brzy. „Ty jo, to bude pecka!“ pomyslela jsem si. Ale v jeho hlase jsem slyšela pochybnosti, které mě nedaly spát. „Co když to nebude stačit? Co když nás nikdo neslyší?“ Takové myšlenky mi byly blízké. Měla jsem srdce roztržené mezi touhou a realitou.
Den po koncertě jsem se rozhodla, že se pokusím Samera najít. Věděla jsem, že se často potuluje po starých garážích. Hned jsem se tam vypravila. Vzduch byl studený a zapáchal po starém oleji a dřevě. Když jsem konečně dorazila, našla jsem ho tam, sedícího mezi zaprášenými kytarami a nepořádkem. „Mám pro tebe nápad,“ vyhrkla jsem bez okolků. „Co kdybychom společně napsali pár skladeb?“
Jeho oči se rozzářily, pak se ale zatáhly. „Zní to skvěle, ale nemáme peníze na studio. Jak bychom mohli nahrát něco, co nikdo neuslyší?“ V tu chvíli jsem se rozhodla, že udělám něco šíleného. „Zajdu pro starou kytaru, zkusíme to tady. Slyšíme to jen my, ale to nám přece stačí!“ O několik hodin později jsme seděli na zemi, vyhráli jsme srdce a duše do tónů, které zněly jako modlitba. A pak, když jsme končili, uslyšeli jsme tleskání.
Před garáží stál dav lidí, kteří naslouchali našim tónům. Tohle bylo to překvapení, které jsem nečekala. 2657 se změnilo na místo, kde se rodí sny. Samer a já jsme se na sebe podívali, a já věděla, že naše hudba možná najde cestu ven. Možná, že i bez peněz a bez lásky, jsme měli něco, co nikdo nemohl vzít. A tak jsme začali psát naši druhou desku, ale tentokrát s lidmi, kteří nás slyšeli.