Už jsem se probudila s pocitem, že dnešní den bude jiný. Vzduch voněl jako spálené gumy a já jsem věděla, že tohle místo, kde jsem strávila většinu svého života, mi opět ukáže, co to znamená přežít. Černovláska – to je moje jméno, a když mě potkáte, určitě nebudete zapomínat.
Moje dny se většinou točí kolem prázdných peněženek a prázdných srdcí. Dnes jsem se však rozhodla, že to změní. 1770 – to je tajemné číslo, které se mi včera prohnalo hlavou, jako by mi chtělo něco říct. Věděla jsem, že musím zjistit, co tím myslí. Vzala jsem si na sebe staré černé džíny a roztržené tričko, které mi připomínalo, jak jsem se cítila – roztržená, ale neporazitelná.
Vydala jsem se do Černého mléka, místa, které je známé svými temnými tajemstvími. Když jsem vstoupila, hned mě obklopil pach levného alkoholu a cigaret. Všude kolem mě se krčili lidé, kteří měli na tváři výraz jako by se chystali na velký únik. „Co si dáš?“ zeptal se mě barman, jehož oči vypadaly, jako by prožily tisíc let. „Nic, chci něco jiného,“ odpověděla jsem a zamířila k zadnímu stolu, kde se schovávali ti, co měli co skrývat.
Na stole ležela krabička s drobnými zlatými předměty. „To je naše tajemství, holka. Chceš se přidat?“ zeptal se jeden z nich, jehož jizvy na rukou vyprávěly příběhy nebezpečných setkání. Moje srdce bušilo, ale já jsem se usmála. „Jsem tu pro akci, ne pro slova. Tak co máte?“ Všichni se na mě podívali a já cítila, jak se napětí v místnosti zvyšuje.
V ten moment jsem pochopila, že ukazala vse a já jsem se stala součástí jejich hry. Zatímco se ostatní snažili skrýt své plány, já jsem se rozhodla, že budu hrát na plné koule. Chtěla jsem víc než jen přežít – chtěla jsem žít. A tak jsem se s nimi dala do akce, nevědouc, co mě čeká za rohem.
Na konci noci jsem se dozvěděla, že 1770 není jen číslo, ale místo, kde se setkávají osudy. Když jsem se vrátila domů, uvědomila jsem si, že pravá akce teprve začíná. Černovláska se už nikdy nevrátí zpět do stínu, protože jsem se stala součástí něčeho mnohem většího.