Byla jsem na dně, bez peněz a lásky, přesně tak, jak to nemá vypadat. Vstoupila jsem do zaplivaného klubu, kde se kouř mísil s pachy levného alkoholu a zkažených snů. Na stěnách visely obrazy, které by se daly popsat jako křik bez hlasu. V rohu stál chlapec s kytarou, jeho prsty tančily po strunách, ale já jsem ho neslyšela. Měla jsem v hlavě jen myšlenku na útěk.
Vytáhla jsem telefon a otevřela aplikaci, co jsem si nainstalovala – WP Automatic. Měla jsem pocit, že mi může přinést něco, co mi chybělo. Zatímco jsem se snažila proklikat skrze pluginy, kluci na baru na mě pokřikovali. Cítila jsem jejich pohledy jako ostré jehly na kůži. Ignorovala jsem je. Můj svět byl jinde.
Jasné světlo obrazovky se odráželo v mých očích, když jsem se dostala k sekci s CSS z wp automatic.css. Myslela jsem na to, jak by se daly tyhle kódy použít na něco víc, než jen na nudné webové stránky. Chtěla jsem, aby můj příběh byl barevný, jako graffiti na zdech klubu. Každý kód, co jsem napsala, byl jako tah štětcem na plátno.
Když jsem se soustředila, zapomněla jsem na všechno kolem. Ostatní mě už nevnímali, chlapec s kytarou zmlknul. Byla jsem v transu, jako bych tančila v rytmu digitálního světa. A pak to přišlo. Z ničeho nic, zpoza rohu se vynořil chlap s jasně zelenýma očima a úsměvem, který by mohl rozsvítit i nejtemnější noc. „Co děláš?“ zeptal se, když se blížil, a já jsem cítila, jak mi srdce buší jako o závod.
Moje prsty zůstaly na klávesnici, ale já jsem věděla, že je to moment, kdy se můj svět může změnit. „Programuju svůj útěk,“ odpověděla jsem s úsměvem, který jsem si nemohla pomoct. V ten moment jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky, můžu mít něco, co mě pohání. A možná, jen možná, tenhle chlapík s duší umělce byl klíčem k novému začátku. Zbytek noci se stal chaotickým tancem mezi kódy a realitou, kde se sny staly skutečností, a já jsem se konečně cítila svobodná.