Takže, jmenuju se Katka a momentálně jsem bez peněz a bez lásky. To je moje realita. Procházím se podél starých budov, které pamatují lepší časy. Město je pokryté šedí, ale já jsem tu, abych přinesla trochu barev.
Včera večer jsem se ocitla v zapadlé hospodě, kde se mísily vůně piva a cigaret. Na stole ležela roztrhnutá poznámka s číslem, které mě zaujalo. Měla jsem pocit, že to je moje šance. Objednala jsem si další pivo a zkoumala lidi kolem. Každý z nich měl příběh, ale já jsem chtěla víc. Nejen poslouchat, ale zažít.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil chlápek, jehož pohled se okamžitě setkal s mým. Hlava plná tetování, kožená bunda a úsměv, který sliboval dobrodružství. Jmenoval se Jirka a byl tak přesně tím, co jsem potřebovala. Vzduch kolem nás zahřál a já cítila, že se něco děje. Rozhovor plynul snadno, jako bychom se znali roky.
Jirka mě pozval na jízdu na motorce, a já, bez rozmyslu, souhlasila. Slunce zapadalo a my jsme uháněli městem, vítr nám čechral vlasy. Cítila jsem se živá. Míjeli jsme neonové nápisy a zapadlé uličky, zatímco se mi v hlavě honily myšlenky na to, jak je život krátký a jakou mám šanci ho prožít naplno.
A pak to přišlo. Zastavili jsme u staré továrny, kde se prý schází místní gang. Jirka mě vzal za ruku a táhl mě dovnitř. Vůně oleje a kůže mě zasáhla, když jsme vešli do srdce chaosu. Tam, uprostřed, jsem potkala lidi, kteří žili na hraně. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem našla místo, kde patřím. Všechno, co jsem do teď znala, se otočilo naruby. A já, drsná holka bez peněz a lásky, jsem poprvé cítila, že jsem na správném místě. Kdo by to byl řekl?