Jsem drsná holka z ulice, co se snaží přežít v tomhle šíleném světě. Moje peněženka je prázdná, a láska? Ta je pro mě jen vzdálený mýtus. Ale dnešek měl být jiný. V ruce držím zrezivělé klíče a v hlavě mi víří myšlenky na to, co všechno se může stát.
Procházím se po městě, vzduch je naplněný vůní smažených langošů a levného piva. Zatímco ostatní se smějí a povídají si, já mám v plánu něco jiného. Klíče mi ukazují cestu k opuštěné budově, která byla kdysi plná života. Teď je to jen shromaždiště pro bezdomovce a vyvrhele, jako jsem já.
Vstupuji dovnitř a cítím, jak mi mrazí v zádech. Co když tu potkám někoho, kdo mi chce ublížit? Ale vzrušení mě žene dál. Každý krok po praskajících prknech mě přivádí blíž k tajemství, které mi klíče slibovaly. Z rohu se ozývá šramot, a já se otáčím. Je tam on – tajemný chlapík s jizvou na tváři a očima, které prozrazují, že ví víc, než říká.
„Co tady děláš, holčičko?“ zeptá se s úsměvem, který mi projede mrazem. „Hledám poklad,“ odpovídám s odvahou, i když mě uvnitř svírá strach. Vytáhne z kapsy nástroj, který vypadá jako klíč, ale je mnohem víc. „Jestli chceš, ukážu ti, co se tu skrývá,“ dodává. Najednou se cítím jako v pohádce, kde se zrezivělé klíče proměňují v zázrak.
Po chvíli strávené v jeho společnosti zjišťuji, že tenhle kluk má svá tajemství. Vede mě k podzemnímu skladu, kde jsou hromady starého vybavení a poklady, o kterých jsem ani nesnila. Ale vzrušení brzy střídá nedůvěra. Proč by mi to ukazoval? Je v tom nějaký háček? A pak se stane něco, co mi vyrazí dech. Otočí se, zamíří na mě zbraň a řekne: „Tohle není hra, holčičko. Teď jsi moje.“
V ten moment mi dojde, že poklad, který jsem hledala, byl jen iluze. Ale já nejsem ten typ, co se vzdává. Srdce mi buší jako o závod, a místo toho, abych se bála, se mi v očích rozzáří oheň. „Nehraj si se mnou, kluku,“ říkám mu s úsměvem, který mu dává jasně najevo, že jsem drsnější, než si myslí. V tu chvíli se mu zlomí výraz a já vím, že tohle není konec. Tohle je teprve začátek.