Včera večer jsem seděla na zemi v prázdném bytě, sluneční paprsky prosvítaly skrz zašlé závěsy. Všude kolem mě se pletly vzpomínky na minulost, ale já jsem věděla, že musím jít dál. A tak jsem vypadla ven, jako by mě vzduch znovu oživil.
Vzduch voněl po dešti a asfaltu, když jsem se procházela po ulicích, které znaly moje tajemství. Všude kolem mě byly barvy – neonové světla, které házely odlesky na mokré chodníky, a já jsem se cítila jako královna noci. Dala jsem si cígo, zapálila a vyfoukla kouř do tmy. Zasněné vzpomínky na kluka, co mi ukradl srdce, se mi mísily s touhou po dobrodružství, co mě čekalo.
U jednoho rohu jsem zahlédla skupinu lidí, jak se tísní kolem auta. Křik, smích, tleskání – všechno to mě přitahovalo jako magnet. Přistoupila jsem blíž a zjistila, že hrají nějakou hru. „Pojď se přidat!“ zavolala jedna holka, která vypadala jako z filmu. Hned jsem věděla, že tohle je moje šance. Bez rozmyšlení jsem se vrhla do akce. V tu chvíli se všechno, co mě trápilo, zdálo být daleko za mnou.
Hra byla neuvěřitelně intenzivní. Každý měl za úkol překonat překážky, a já jsem se cítila živá. Běžela jsem, skákala, smála se, a když jsem se dostala na vrchol, cítila jsem se jako superhrdinka. Lidé okolo mě jásali a já jsem se smála, jako bych zapomněla na veškerou bolest, co mi život nadělil. V tu chvíli jsem byla prostě já – drsná holka, co se nebojí ničeho.
A pak to přišlo. Když jsem se chystala na poslední skok, ze zadu mě někdo chytl za ruku. Zastavila jsem se a otočila se. Byl to on. Kluk z minulosti, co mě opustil bez slova. Jeho oči byly plné výčitek a já jsem se v tu chvíli zasmála. „Tak co, jsi tu, abys mě zachránil, nebo abys mě znovu zranil?“ Všechno, co jsem cítila, se změnilo na sílu. A já? Já jsem se rozhodla, že tentokrát budu bojovat za sebe.