Jsem drsna holka z ulice, co nemá na nájem, natož na nějaké drahé výlety. Ale víte co? To mi nebrání v tom, abych si užívala život. Včera večer, když jsem se toulala po městě, jsem ucítila vůni čerstvě upečeného pečiva. Hlad mi říkal, abych se na to vrhla, ale moje prázdné kapsy mi připomněly realitu. Co teď?
Rozhodla jsem se vzít věci do svých rukou. Ulice jsou plné lidí, kteří mají peníze, a já jsem tu, abych je předčila. Snažila jsem se vypadat co nejvíc nenápadně, ale v té černé bundě a s rozcuchanými vlasy jsem spíš připomínala bouřku než klidné moře. Uviděla jsem skupinku kluků, co si dělali srandu a smáli se. Věděla jsem, že tam nemám co dělat, ale už jsem se rozhodla, že si k nim sednu. Co je lepší než rozproudit trochu zábavy?
Začala jsem se bavit, vyprávět příběhy o svých bláznivých zážitcích a snažila se je rozesmát. Cítila jsem, jak mě to nabíjí. V té chvíli jsem věděla, že tohle je moje hra. Chtěla jsem je dostat do varu a přitáhnout jejich pozornost. Vytáhla jsem z batohu svou starou harmoniku, kterou jsem dostala od dědy. Chvíli se na mě dívali podezřívavě, ale pak jsem začala hrát, a jejich smích se přetavil v tleskání. To mě nakoplo.
Jak jsem se rozjela, v tom chaosu jsem si uvědomila, že se kolem nás shromažďuje víc lidí. Byli to lidé, co neměli co na práci, tak se přišli podívat, co se děje. Další kluci, dívky, dokonce i nějací starší, co se chtěli pobavit. Všichni jsme byli na stejné vlně. Začali jsme improvizovat, zpívali jsme, smáli se a já jsem se cítila, jako bych byla na vrcholu světa.
V tu chvíli jsem zapomněla na peníze, na hlad, na všechno. Bylo to jako zázrak, když jsem si uvědomila, že jsme vytvořili něco, co nikdo nečekal. Jen tak, bez námahy, jsme přetvořili nudný večer v nezapomenutelnou party, a co je nejlepší? Nakonec přišel jeden z těch kluků s nabídkou, že mě vezme na jídlo. A tak jsem skončila s plným žaludkem a úsměvem na tváři. Město je plné překvapení, stačí jen umět se chytit příležitosti.