Na kraji města, kde se ztrácí světlo a ulice voní po levném pivu a zkažených snech, jsem stála. Jmenovala jsem se Tereza a měla jsem v plánu ovládnout terraform. Ne, nebyla to žádná pohádka o princeznách v bílých šatech, tohle byla akce, která se mi vryla pod kůži.
Otevřela jsem svůj laptop, který pamatuje ještě časy, kdy jsem měla nějaké peníze, a pustila se do toho. Před sebou jsem měla tfstateraw, nástroj, co mi měl otevřít nové možnosti v tomhle špinavém světě. Můj hlad po moci, po technologiích, byl silnější než jakýkoliv hlad po jídle.
Každý příkaz byl jako další krok v temné uličce, kde se mi nohy prodíraly skrze odpadky a zklamání. „Terraform, rozšiřuj mé hranice!“ křičela jsem v duchu, zatímco jsem psala kód. Srdce mi bušilo jako šílené, nervy napnuté na maximum. Byla jsem sama, ale to mi nevadilo. Nikdy jsem si s nikým nepotřebovala hrát na přátele.
Najednou, jak jsem se dostala do hloubky struktury, ucítila jsem vůni spáleného elektronického hardwaru. To bylo znamení. Na chvíli jsem si představila, jak se mi pod rukama rodí virtuální svět, který jsem chtěla ovládnout. Všechny ty barvy, co se mi před očima míhaly, byly jako graffiti na zdech mého života. Terraform mi dal šanci, kterou jsem si zasloužila.
Pak přišel šok. V momentě, kdy jsem klikla na poslední příkaz, se obrazovka zčernala. Co to sakra? Měla jsem chuť rozbít laptop, ale místo toho jsem se usmála. Možná jsem právě vytvořila něco, co nikdo jiný nemohl. Když jsem se konečně dostala zpět na plochu, na mě čekal úspěch. Ale ne ten, jaký jsem očekávala. „Tereza, jsi teď správce světa, ale bez lásky a peněz,“ zašeptal mi vnitřní hlas. A já se usmála – tohle byla moje pravda. Nikdy jsem nepotřebovala nic víc.